Knihovna Matice opavské | Knihovna Petra Bezruče v Opavě
Knihovna Petra Bezruče
v Opavě, p.o.

Knihovna Matice opavské

Národně obrozenečtí pracovníci v čele s Ludvíkem Ochranou, farářem ve Stěbořicích, ohlásili přípisem z 22. července 1876 Zemské vládě slezské ustavení spolku Matice opavské. Zemská vláda však podanou žádost zamítla “poněvadž by on (rozuměj spolek Matice opavská – pozn. autora) jsa sídlem v hlavním městě Opavě, jejíž obyvatelstvo jest převahou německé, hledíc k účelu vytčenému byl jen k tomu, aby pokoj mezi obyvatelstvem rušil a tím veřejný pokoj a pořádek v nebezpečí uváděl…” Žadatelé se však odvolali na ministerstvo, které dne 16. ledna 1877 vyřídilo odvolání kladně.

Podle stanov Matice opavské bylo hlavním úkolem spolku “šířiti osvětu a vzdělání mezi lidem českoslovanským ve Slezsku”, přičemž jedním z hlavních prostředků k dosažení tohoto účelu bylo “podporování a zřizování knihoven”. Matice proto ihned po svém založení považovala zřízení knihovny za svou prvořadou povinnost. Prvním knihovníkem byl zvolen kněz JUDr. Antonín Gruda působící v Kateřinkách, po něm roku 1878 velkoobchodník Jan Čeleda.

Knihy byly opatřovány hlavně z darů. Do samého základu věnovala první svazky roku 1879 Umělecká beseda v Praze, která se tak stala jakousi kmotrou matiční knihovny. Dárců postupně přibývalo a jejich proud neustal ani po roce 1918. Vedle mnoha různých organizací zasílaly Matici knihy a příspěvky také soukromé osoby, jež tak reagovaly na výzvy k probuzení českého národa ve Slezsku, uveřejňované pravidelně v českém tisku. Výbor Matice opavské zřídil z darovaných knih stálou knihovnu českou v Opavě. Knihami, kterých bylo po dvou nebo více výtiscích poděloval výbor knihovny školní, obecní a spolkové.

Jedním ze základních zdrojů informací o počátcích matiční knihovny je Věstník Matice opavské. Hned v prvních matičních zprávách se mluví o knihovně živé a mrtvé. Mrtvá knihovna byla určena vědeckému bádání o Slezsku a měla proto zvláštní oddělení sileziak. Později byla přičleněna k matičnímu muzeu a spravována zvláštním sborem činovníků. Roku 1892, kdy byly knihovny od sebe odděleny, měla mrtvá knihovna přibližně 3000 svazků, živá asi 1500. Dlouho ještě nebylo jasno, které knihy patří do mrtvé a které do živé knihovny. I v pozdějších letech byly knihy z mrtvé knihovny přeřazovány do knihovny živé a naopak. Živá knihovna byla později přejmenována na knihovnu lidovou a byla základem dnešní Okresní knihovny Petra Bezruče.

Vedle darů vzrůstala knihovna také získáváním knihovních celků odúmrtí. Takto ale rostla jen příležitostně a neorganizovaně. Dotace na nákup knih poskytoval výbor Matice v prvních letech pouze podle potřeby, později pravidelně. Poprvé, roku 1877 to bylo 11 zlatých a 97 krejcarů, později až 100 zlatých ročně. Ačkoli dotace vzrůstaly, bylo knih stále málo, neboť čtenářů přibývalo. Vedle skutečnosti, že knihy se často nevracely a ztrácely, se tím, že šly z ruky do ruky rychle opotřebovaly a tak se na vazby, převazby a opravy spotřebovávala značná část dotací určených k nákupu nových knih. Představu o počtu knih a čtenářů v jednotlivých letech si lze představu na základě tabulky v závěru této práce.

Už v prvních letech své existence věnovala Matice značné úsilí zakládání a rozšiřování knihoven na venkově. Mimo to roku 1891 začal působit i “Spolek na zakládání knihoven ve Slezsku”, jehož hlavním organizátorem byl jaktařský kaplan Jan Vyhlídal. Jen do roku 1893 Spolek založil nebo podělil 36 knihoven celkem 2112 knihami. Knihovny zakládal i pražský spolek “Slezan” a akademický spolek “Opava”. Matice zprvu jednala o jednotném plánu se “Spolkem pro zakládání knihoven” a se spolkem “Opava”, ale roku 1904 nakonec od zakládání knihoven víceméně odstoupila a ponechala napříště tuto činnost zmíněným spolkům. (Roku 1922 byla v Opavě zřízena Státní obvodová knihovna, jež se starala o obecní knihovny ve všech okresech západního Slezska a Hlučínska.)

O to větší pozornost pak Matice obrátila k lidové knihovně v Opavě. Do roku 1907 byl stav knihovny naprosto neutěšený; psalo se, že “je spolku nedůstojný a vyžaduje nápravy”. Půjčování bylo nepravidelné a velice nepřesné, jen podle sešitových záznamů. Objevovaly se časté ztráty knih, marné bylo všechno upomínání. Zpočátku se půjčovalo jen v neděli dopoledne, stávalo se však, že knihovna zůstala zavřena a čtenáři marně čekali na příchod knihovníka. Docházelo k mnoha zmatkům v objednávání a odebírání knih, nakladatelé zasílali upomínky, stalo se dokonce, že Matice musela zaplatit Ottovu nakladatelství účet za knihy, které nakonec ani neměla. Zásadní obrat k lepšímu znamenalo jmenování nového správce knihovny. Stal se jím 1. října 1907 profesor Ferdinand Pavelek, který knihy rozdělil do pěti skupin: zábavné, naučné, časopisy, básnické a dramata. Vyhotovil řádné knižní seznamy a nechal je pro čtenáře také vytisknout. Naléhal na kupování knih, upozorňoval na knihovnu v novinách a pravidelným úřadováním dosáhl hojnějšího využívání knihovny. Zavedl čtenářské legitimace a prosadil půjčování knih pouze na zálohu 1 K, aby se zamezilo zbytečným škodám. Toto opatření mělo za následek, že v roce 1912 došlo k znatelnému úbytku čtenářů, avšak již v následujících letech se situace opět zlepšila. Bezesporu největší Pavelkovou zásluhou je, že se podstatnou měrou zasloužil o to, aby byla knihovna umístěna v alespoň trochu důstojných prostorách. Umístění matiční knihovny bylo totiž bezesporu její nejbolestivější stránkou.

Nejprve byla umístěna v redakci Opavského týdeníku, pak společně se Čtenářským spolkem v domě “U Krausů” na Dolním náměstí a od roku 1883 našla na patnáct let útočiště v budově starého gymnázia na Sněmovní ulici. Po roce 1899 byla přestěhována do Matičního domu. Místnost, která jí zde byla vyhrazena, však byla zcela nevyhovující. V době zábav byla šatnou, sloužila jako spolková místnost ČOB a zároveň i jako skladiště. Roku 1908 byla znovu přestěhována, tentokráte na verandu opravenou pro účely knihovny, avšak zde, jak se ukázalo, bylo příliš vlhko. Roku 1912 byla díky profesoru Pavelkovi přenesena do bývalých místností Centrální záložny v Matičním domě, v nichž se ubytovala také kancelář Matice. Po dlouhém a úmorném jednání s purkmistrovským úřadem pronajala roku 1926 zemská správní komise knihovně a čítárně dvě místnosti v Zemském domě na Sněmovní ulici. Tehdejší knihovník Zdeněk Vavřík charakterizoval roku 1936 situaci takto: “…knihovna je umístěna nedůstojně, … skladiště nezdravě tmavé, studené, kartotéka mezi dvojími dveřmi, … čtenáři se nemají kam posadit,… tmavá otlučená chodba,… vše působí tristním dojmem.” Do roku 1938 zde knihovna s čítárnou získala celkem 5 místností: 2 skladiště, půjčovnu, čítárnu a kancelář.

Na začátku existence knihovny se půjčovalo bezplatně, od čehož bylo záhy upuštěno, a vybíralo se 10 krejcarů za knihu, od roku 1920 pak 20 haléřů. Čtenářské zálohy, zavedené od roku 1911 v důsledku častých ztrát, činily na jednu knihu nejprve 1 K, později 5 K a konečně 10 K. Jednomu čtenáři bylo z téhož důvodu povoleno půjčovat při každé návštěvě nejvýše 2 knihy. Od roku 1921 bylo obnoveno půjčování zdarma, jen za nové knihy se vybíral dvacetihaléřový poplatek.

Půjčovní doba byla zpočátku pouze v neděli od 10-12 hodin. Roku 1920 bylo zavedeno půjčování i ve středu od 17-19 hodin. Pro velký zájem čtenářů musely být hodiny prodlužovány. Zvláště na podzim a v zimě se půjčovalo v neděli od 9-12 hodin a ve středu od 16-19 hodin, kromě svátků a prázdnin. V roce 1928 bylo zavedeno půjčování 3x do týdne a brzy poté každodenní.

Knihovníkům při výpůjční službě pomáhali někteří členové spolku, později studenti gymnázia a učitelského ústavu. V půjčovní dny tu obětavě sloužili, půjčovali a radili stovkám čtenářů. Knih bylo vždy málo, čtenářů přibývalo. Často po ukončeném půjčování zely knihovní skříně téměř prázdnotou.

Jistě není bez zajímavosti zmínit se o tom, jaké knihy se tehdy nejvíce četly. V prvních letech existence spolku byl největší zájem o spisy s náboženskou a všeobecně mravoučnou tematikou. Nejčtenějšími autory byli zpočátku Václav Kosmák, František Sláma, Božena Němcová, později Karolina Světlá, Václav Beneš Třebízský, Alois Jirásek, Josef Svatopluk Machar, z cizích autorů Jules Verne, Henryk Sienkiewicz, Alexandre Dumas, Eugenie Marlittová a další. Z časopisů byl největší zájem například o Zlatou Prahu, Světozor, Lumír a Květy.

Při spolkové knihovně přes velký zájem dlouho nebyla čítárna živých časopisů, ostatně zpočátku by se pro ni sotva našla vhodná místnost. V knihovně byly ukládány a půjčovány jen vázané ročníky českých časopisů.. Některým obcím Matice český tisk předplácela. Již v roce 1889 se Matice marně pokoušela získat místnosti v lichtenštejnském zámku pro matiční muzeum a ke zřízení veřejné čítárny. Roku 1902 byla díky akademickému spolku “Opava” a “Čtenářskému spolku” zřízena Veřejná čítárna v Kateřinkách. Byla umístěna v hostinci “U Červeného anděla”. K dispozici zde bylo 25 časopisů, které za mírný poplatek půjčila redakce “Opavského Týdenníka” i některé soukromé osoby. Nastalé spory pro vyložené či naopak nevykládané časopisy, odnášení, nevracení časopisů a jejich poškozování však čítárnu brzy zničily.

Teprve 29. září 1918 byla s podporou Matice otevřena veřejná čítárna jako samostatná instituce spravovaná zvláštním kuratoriem a vedená kustodkou Terezií Kolodějovou. Se svolením Petra Bezruče byla nazvána Bezručovou čítárnou k uctění básníkových 50. narozenin. Pro stálé finanční potíže si matiční knihovna nemohla pořídit vlastní příruční knihovnu a čítárnu, jak to předepisovalo nařízení z 5. listopadu 1919. Roku 1925 byla proto Bezručova veřejná čítárna připojena k matiční knihovně. Ale teprve po přestěhování knihovny do sněmovního domu v roce 1926 se dostala knihovna do sousedství s čítárnou, čímž byl automaticky splněn zákonný požadavek. V čítárně bylo v rámech a na regálech vyloženo 15 deníků, 8 týdeníků, 11 revuí, 42 odborných a 18 literárních a uměleckých časopisů, ve skříni se nacházelo několik set kusů naučné literatury příruční prezenční knihovničky. U čítárenských stolů se tísnilo v odpoledních a večerních hodinách a v neděli dopoledne tolik především mladých čtenářů, že se často nedostávalo židlí. Roku 1930 byla nabídka titulů rozšířena na 17 deníků, 27 obdeníků, 29 revuí, odborných časopisů, věstníků a měsíčníků, v roce 1938 dokonce 48 deníků a týdeníků, 42 revuí, toho roku navštívilo čítárnu 11 000 čtenářů.

Finanční situace knihovny nebyla nikdy zrovna růžová. I po roce 1918 byla stále trnem v oku nacionalisticky smýšlejícím německým členům městské rady. Dokud byla majetkem Matice, byla odkázána především na dary a příspěvky své vydržovatelky. Roku 1920 došlo k důležité změně ve statutu knihovny. Správní komise města Opavy pověřila na žádost výboru Matice usnesením ze dne 28. dubna 1920 Lidovou knihovnu Matice opavské funkcemi obecní knihovny pro české obyvatelstvo města Opavy. Knihovna tak získala právo na zákonné subvence od politické obce. Svou povahou zůstala ovšem i nadále soukromou knihovnou konající na základě smluvního závazku funkce knihovny veřejné a nazývala se proto napříště “zveřejnělou”. Správu a řízení knihovny převzala knihovní rada složená z osob jmenovaných obecním zastupitelstvem, jednatele místní osvětové komise a několika pravidelných vypůjčovatelů. Účetní záležitosti vedla i nadále kancelář Matice. Zpočátku dostávala knihovna ročně na nákup knih 0,70 Kč na jednoho občana české národnosti ve městě, tedy 3 673 Kč, od roku 1930 pak 1 Kč na hlavu, tzn. 11 627 Kč ročně. Kromě těchto zákonných dotací nevěnoval městský úřad knihovně ani korunu navíc, a tak i pod patronací bohatého města trpěla stálým nedostatkem prostředků a její schodky musela každoročně vyrovnávat její někdejší zakladatelka Matice opavská.

Úplně převzalo město českou veřejnou knihovnu s čítárnou teprve usnesením městského zastupitelstva ze dne 30. listopadu 1936 za paušální cenu 10 000 Kč, které mělo město Matici splácet po 2 000 Kč ročně. Knihovna měla v té době na 10000 svazků knih, 9000 zapsaných čtenářů, 15342 ročních výpůjček při 9459 čtenářských návštěvách. Knihovník Zdeněk Vavřík, který svou funkci vykonával od roku 1933, se stal teprve nyní úředníkem města.

O dva roky později na podzim 1938 byla knihovna následkem nacistické zběsilosti zcela zlikvidována. Podle příležitostných svědků byla část jejích knih okázale spálena při veřejné slavnosti na opavském kluzišti, část odvezena do žimrovických papíren a část byla spálena ve sklepích předních německých funkcionářů a kotelnách veřejných budov, dokonce i škol. Osvobození v roce 1945 se proto dočkalo jen nepatrné množství českých knih tu a tam pozapomenutých.