Minoritský klášter

Minoritský klášter s kostelem sv. Ducha v Opavě patří neodmyslitelně k historii města, v níž nejednou sehrál významnou roli. Datum jeho přesného založení není známo, závěry nejnovějších studií hovoří o období po roce 1241. První podložená zpráva o existenci opavského konventu je z 3. dubna 1250, kdy na provinciální kapitule v Hradci Králové byl opavský konvent přijat mezi kláštery česko-polské provincie. Původní stavby, jak obydlí, tak svatyně, byly zřejmě prosté účelové dřevěné objekty, které však nejpozději do roku 1265 nahradila stabilní zděná architektura; 24. května 1265 se totiž v klášteře sešla k jednání provinciální kapitula řádu a je velmi nepravděpodobné, že by rokovala v nedůstojných prozatímních budovách.

Doklady této nejstarší gotické fáze kláštera jsou zafixovány ve východním traktu, který prošel v letech 1973-1989 rozsáhlou rekonstrukcí a slouží dnes jako víceúčelové zařízení kulturně-společenským potřebám regionu. V průběhu oprav byla alespoň z části rehabilitována architektonicky nejcennější prostora původní kapitulní síně, sklenutá do masivních středních sloupů a dnes označována jako „gotická síň“. Proměny stavby ve sledu staletí vtiskly její druhé, o jeden metr vyvýšené části charakter barokního prostoru, sloužícího minoritům jako zimní refektář a dodnes tak tradičně označovaný.

Východní křídlo kláštera je však pouze jedním ze tří traktů minoritského konventu jako celku a nelze mozaiku jeho dějin skládat izolovaně od této architektonické a funkční vazby včetně zbarokizovaného kostela sv. Ducha, který je uváděn jako místo posledního odpočinku členů rodu opavských Přemyslovců – knížete Mikuláše (1365), Václava s manželkou Juditou (1382), Přemka (1433), syna Jiřího z Poděbrad – knížete Viktorina (1485) i příslušníků české slezské šlechty, kteří tu měli asi 50 náhrobků, jak je uváděno ještě v polovině 18. století.

Zatímco hodnotná architektura kostela, skrývající ve svém jádru původní gotickou hmotu, sloužila jednoznačně sakrálním účelům, zdi kláštera nebyly žádnou hradbou událostem veřejného života.

Již v roce 1519 se uvádí existence „soudné světnice“ v nejstarší východní části kláštera. Po roce 1575 byl přebudován původní velký dormitář-ložnice bratří v prvním poschodí v prostorný renesanční sněmovní sál. Adaptace provedli stavitel Antonio Horrello von Laubersee a Bernart Leone. Vlach, žijící v Moravské Ostravě; opavský mistr Hanuš vyzdobil místnost znaky zemských soudců. V roce 1577 tu poprv zasedal zemský sněm. Požáry, které postihly klášter v roce 1424 a 1556, byly menšího rozsahu a vyžádaly si pouze renovační zásahy. Obrovský požár města v roce 1689 však konvent i kostel minoritů poškodil mnohem citelněji a doslova je obrátil v sutiny. Adaptace kostela trvala déle, ale v opraveném sále se schází sněm k jednání již v roce 1691.

Teprve v roce 1714 se však uvažuje a posléze přistupuje k přístavbě třetího křídla. V roce 1734 pak dochází ke zřícení části tohoto traktu, ale hned v příštím roce je zahájena a v roce 1758 stavebně dokončena nová hlavní, do ulice situovaná dvouposchoďová budova. Součástí prací na zvelebení kláštera byly i úpravy dalších dvou traktů a fresková výmalba zimního i letního refektáře; letní jídelnu oživila malbami ruka Josefa Matyáše Lasslera, signace ústředního výjevu v zimním refektáři však určuje jako autora Ignáce Günthera.

Požár v roce 1790, kdy se na konventu zřítily všechny střechy a také klenby ve dvou horních chodbách, nás z větší části připravil o další fresky – cyklus 19 velkých historických obrazů, které zdobily klášterní chodby.

19. století bylo obdobím „úřadování“. V prvním poschodí východního traktu se nadále odbývala soudní řízení zemského sněmu, a to až do roku 1849. Následně tady byl umístěn opavský porotní soud, ale v letech 1854-1938 byly všechny prostory, které Slezský sněm užíval, pronajaty gymnazijní knihovně, včetně velkého sněmovního sálu. V hlavním traktu se kromě konventu střídaly četné instituce a úřady; od roku 1809 polní špitál, od roku 1846 vojenská nemocnice, zemské finanční ředitelství, berní správa, školské úřady, měšťanská škola, pomocná škola i zastavárna. Účelům vlastního konventu sloužil plně pouze střední trakt. Za okupace v letech 1938-1945 zabral celý komplex říšský archiv. V průběhu osvobozovacích bojů v roce 1945 byly minoritský klášter i kostel značně poškozeny přímým zásahem při bombardování města. Zcela zničen byl právě nejstarší trakt. Shořelo 45 000 svazků knihovny, ze zimního refektáře se zachovaly jen zdi a fresky na čelních stěnách a v kartuších; klenba s bohatou štukovou výzdobou a zobrazením čtyř církevních učitelů v medailonech se až na malý fragment zřítila. Definitivně vzala za své fresková výzdoba letního refektáře sežehnutím bombou se zápalnou směsí. Do roku 1950, kdy tady ještě působili minorit, provedl řád zastřešení objektu a základní údržbové a renovační práce. Po tomto datu došlo v letech 1953-1955 k rozsáhlé adaptaci hlavního traktu, v němž bylo od roku 1956 do roku 1995 umístěno zemědělsko-lesnické oddělení Státního oblastního archivu v Opavě, přičemž již od roku 1990 byl klášter v rámci restitučního vypořádání majetkově převeden řádu menších bratří.

Dnes slouží tento hlavní trakt, v jehož přízemních prostorách je umístěn denní stacionář sv. Anežky, spolu se střední částí znovu potřebám kláštera. Nejcennější, nejstarší východní trakt – majetek státu – zůstává otevřen veřejnosti. Nádherný centrální prostor, od rekonstrukce oficiálně nazývaný Sněmovní sál, je příjemným prostředím pro poslech koncertů, dodává důstojnost a vážnost slavnostním aktům nejen Slezské univerzity, která jej využívá jako auly, ale i akcím středních a základních škol a nejrůznějším pracovním i společenským setkáním. Atmosféru a vědomí nadčasovosti prostoru neruší ani soudobé křišťálové lustry, vyrobené v Železném Brodě. Předsálí disponuje výstavními plochami.

V tichém prostředí zimního refektáře, vyzdobeného nástěnnými malbami a zbytky historických gotických fresek, se dávná minulost prolíná s každodenní realitou – od roku 1991 je zde umístěna Bezručova čítárna novin a časopisů. Přilehlá zahrada, místo klidu a relaxace, by měla hned při vstupu navodit mimořádnou náladu budoucího prožitku a poskytnout prostor pro jeho doznění. Tak dochází na rozhraní druhého a třetího tisíciletí k harmonickému souznění původní a soudobé funkce areálu v konkrétní symbióze soužití řádu menších bratří a naplňování duchovního a humánního odkazu místa pořádáním hodnotných kulturně-společenských akcí.