11. 12. 2025 v 18:00 hodin, Ústřední knihovna – velký sál, VSTUP VOLNÝ.
Domů? Cesta domů vede odněkud a vede někam. Pro někoho představuje domov místo, pro jiného lidi, pro všechny pocit bezpečí. Čím je pro ty, které se dostaly do vězení, a kdo vlastně jsou? Trestáme je nebo převychováváme?
Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí, většina vyrostla nebo žije v prostředí, kde bití je normou. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Ale pak v té vší temnotě zasvítí světlo. To jsou autentické osudy bývalých vězeňkyň.
„Je to strašně drsný.“
„Ale napiš to tak, jak tě to řikám.“
Kniha vychází s dokumentárními fotografiemi Karly Zoufalé a předmluvou Jiřího Gajdoše, který dvacet let působil v bezpečnostních složkách a posledních deset let se věnuje prevenci kriminality a sociálního vyloučení.
Kamila Hladká (* 1981), literární dokumentaristka, knižní editorka, sběratelka radosti a smutku, autorka knih Hornické vdovy (2019), Sestry (2021), Lidi od kolotoče (2023) a nejnověji Domů? Příběhy bývalých vězeňkyň (2025). Dlouhodobě se věnuje okrajovým tématům, za svou práci byla nominována na cenu Magnesia Litera a na Cenu za nejlepší dokumentární knihu Ji.hlava, obdržela Pamětní list rady města Karviné za mimořádný umělecký počin a Cenu za šíření dobrého jména Filozofické fakulty Univerzity Palackého, její dílo bylo adaptováno pro rozhlas jako četba na pokračování a získalo také svou divadelní podobu (Divadlo Jonáša Záborského Prešov, Národní divadlo moravskoslezské).
Knižní trailer
Ukázka z knihy „Domů? Příběhy bývalých vězeňkyň“
Jako malý děcka sme dycky odpoledne stávali s bráchó v kuchyni za záclonó a čekali, kdy přijede autobus s lidima z práce. Drželi sme se za ruce a šuškali si: „Ladičku, ať už tatínek nikdy nepřijede. Ať ho neco přejede. Ať umře.“ Tak sme se modlili. Opravdu. On přijel, přišel do kuchyně: „Tak co je tady?! Máte všecko ukluzeny?“ Bála sem se, jenom sem ho viděla.
Měl šedesát sedm, když umřel. Tady… doma na posteli. Měl obyčejnó chřipku. Sósedka nám tehdá přišla říct, že mu tam už dva dny hraje rádio a za oknem má dvoje noviny, tak ať se tam deme podívat. Byl mrtvé už druhé deň. Zavolali sme doktorku, přišla a sepsala to. Jak se otevřely okna do průvanu, tam to smrdělo! On začal: „Chrrr.“ Jenomže to byl ten průvan. Řikám: „Ježiši, on je živé.“ „Ne ne, je mrtvé,“ povídal brácha, „to je poprvé v životě, co mně udělal radost.“
Otec byl blbec. Mlátil mě od malička. Jednó mě bóchl tak, až sem zahučela pod postel. Zakopal mě pod otoman. Mévala sem strašný modráky po celym těle, rozkopance a všecko. Pré abych si pamatovala, že mám dělat, co on mně nakáže. Stačilo, abych se trochu jináč podívala: „Co se šklebíš?“ A břink, břink. Nechlastal, ale byl to rapl. Babičku, svou máti, taky bil. Bil a různě do ní šťóchal. Ale pro všecky to byl hodné Laďa, které hrál na zábavách a pohřbech. Matka nám utekla za chlapama. Ta jich měla. Ona jenom lítala po vérech a chodila i za peníze. Bráchu vzala se sebó, protože to byl kluk, mě nechtěla. Dostal se zpátky dom přes policajty a přes sód, když ji ho sebrali. To sem měla šest sedum let, brácha měl dva roky. Tata jinó ženskó neměl. On ju měl pořád v palici. Možná si na nás vylíval zlost i kvůli ní. Jednó se chtěla vrátit a přišla dom v kožuchu. On ji povídá: „Od kterýho chlapa zas dostalas ten kožuch?“ Ona říká: „Co je tě po tem?“ „Tak když je mně po tem…, tak zas můžeš jít.“ V životě mně po ní nebylo smutno, protože ona byla větší tyran než on.
