Vyberte si libovolný publicistický formát (rozhovor, reportáž, sloupek…). Úkolem je napsat text o fiktivní akci, besedě, workshopu, setkání s autory, ve Vaší knihovně, která by Vás třeba zaujala, kdyby se opravdu v knihovně uskutečnila.
Tereza Lišková moderuje pořad ArtCafé na ČRo Vltava, přispívá do měsíčníku Prahy 7 Hobulet.
Pět let pracovala v Nadaci OSF na programu podporující rozvoj knihoven. V době před covidem byla šest let v čele magazínu Material Times. Podílela se na několika podcastových sériích: Pod hřbety knih, Kam zmizel Pešánek?, Aby nebe nespadlo a Pečuje celé Česko. Je spoluautorkou rozhlasového pásma Biota města.
V době studií v již zaniklé novomediální skupině CANCEL vařila HotKarot & OpenSauce nebo strkala vidličku do zásuvky. Spolu s ateliérem ArtIn se několikrát vydala malovat do mongolské stepi.
Reportáž o akci Móda Na Duši
Když se člověk proplete uličkami plnými knih, narazí na otevřené dveře vedoucí do skromné místnosti, kde se to jenom hemží stylovým oblečením a širokou škálou lidí, mezi nimiž nejsou pouze módní nadšenci. Nejde o žádný nový obchod uprostřed budovy knihovny, nýbrž o veřejnou akci pořádanou organizací Móda Na Duši, která se vyznačuje tím, že pomáhá lidem nebát se ukázat svou jedinečnost skrze látky a oblečení.
Organizace pořádá různé přednášky, akce, workshopy a přispívá na své stránky a sociální sítě s cílem šířit myšlenku individuality, sebevědomí a kreativního vyjadřování v módě. Šíření onoho pozitivního poselství se tentokrát odehrálo 15. 3. 2026 v prostorách Městské knihovny Havířov.
Při vstupu do místnosti se člověk mohl očima okamžitě ponořit do spleti tváří, látek a barev vykukujících ze všech stran. Organizátoři a většina účastníků akce předváděli své outfity s náležitou elegancí a s tváří plnou úsměvu. Měla jsem pocit, že se nacházím spíše na nějaké fantastické módní přehlídce než na skromné akci. Stačilo pár prohozených slov s ostatními účastníky a v okamžiku na mě dýchla přátelská atmosféra, která s lehkostí proudila mezi nimi. Všechny je spojovala buďto záliba v módě, či pouhá zvědavost, jaké poznatky si z akce odnesou, neboť, jak už jsem výše zmiňovala, ne všichni účastníci se v módě tolik vyžívají.
Na akci mě velmi zaujal koutek naplněn riflovinou až po okraj stolu, sloužící k výrobě tašek. Účastníci měli možnost pod vedením výborné Světlany Tiché, která se na riflovinu specializuje, vytvořit si svou vlastní unikátní tašku z tohoto materiálu a po akci si jí odnést rovnou domů. V zadní části místnosti se už připravovalo plátno na promítání prezentace a lidé si pomalu začali hledat svá místa k sezení. Hlavním bodem programu byla totiž inspirující přednáška o módě a sebevědomí, jejíž přednášející byla organizátorka akce Martina Novotná, která má s tímto tématem dost zkušeností.
„Často je móda brána, jako něco irelevantního, něco, o co se starají jen dámičky na úrovni. Móda je přitom stejně hodnotná jako umění. Je to unikátní prostředek, skrze který lidé mohou vyjadřovat své postoje stejně tak, jako malovat štětcem na plátno,“ uvádí v přednášce Martina Novotná s dodatkem, že díky takové změně šatníku se člověk může cítit sebevědomě nejen ve svých postojích, ale také ve vlastním těle.
„Pamatuji si, jak jsem vždycky něco prostě hodila na sebe a neřešila, jak se v tom cítím. Je to určitý pocit volnosti, ale zároveň i vězení. Měla jsem obrovský problém s vnímáním svého těla. Byla jsem toho názoru, že postava má sedět oblečení, a ne naopak,“ vzpomíná Martina Novotná na dobu, kdy se o módu ještě nezajímala. Při brouzdání na internetu jí pohled na oblékání změnilo náhodné video z podobné přednášky, kterou právě teď sama pořádá. “Slečna ve videu mluvila o sebevědomí ve spojitosti s módou. Inspirovalo mě to natolik, že jsem zpřeházela celý svůj šatník a začala se hledat. Při této cestě poznávání sama sebe byla móda klíčovou součástí. Nalezla jsem své ztracené sebevědomí a komfort ve vlastním těle.“
Samozřejmě bylo toto poselství spojováno s tématy udržitelné módy a šetrností k přírodě, které organizace považuje v tomto odvětví za důležité. „Stejně jako na design by se člověk měl soustředit i na samotného výrobce. Bohužel ne každý kousek oblečení pochází z etického prostředí a je šitý s ohledem na přírodu,“ říká Martina Novotná a doplňuje svou myšlenku prohlášením, že nejlepší volbou při nákupu kvalitního oblečení jsou kvalifikované značky, které etický kodex dodržují a snaží se tvořit své výrobky ekologickou cestou.
Móda Na Duši proto také podporuje malé podniky a začínající módní značky v České republice. Ve spolupráci s několika z nich zde probíhal jakýsi malý „trh“, kde vystavovali své výrobky na stojanech ke koupi. Oči přítomných si mohli vychutnat plnou řádku stylových kousků české výroby, které se za několik stovek mohly ocitnout i u nich ve skříní. Sama jsem nemohla odolat tomu pokušení něco si zakoupit, když jsem spatřila ručně šitou koženou kabelku, která na sobě nesla prvky pestrých ručně malovaných květin a dalších ornamentů. Takovýchto zcela jedinečných kousků se ale na „trhu“ nacházelo mnohem víc.
Pomyslnou třešničkou na dortu se stala zábavná skupinová aktivita, která celou akci uzavírala. Během akce měli účastníci příležitost dát dohromady pětičlennou skupinu a zapsat se u organizátorů do krátkého kvízu týkajícího se módního průmyslu. Výherní skupina následně obdržela poukazy na kvalitní výrobky od českých textilních značek.
Na závěr nelze udělit organizátorům nic jiného než hlubokou poklonu. Uspořádat akci takového svěžího a povzbudivého rázu, s propracovanými činnostmi a uchvacující přednáškou, za účelem předání důležitých myšlenek, vyžaduje hodně práce a energie. Do všeho bylo vloženo úplné maximum možností a bylo to vidět. Z akce jsem si proto neodnesla pouze nový kousek do své skříně, ale společně s ním i spoustu informací a inspirace. Pokud jste tento módní zážitek zameškali a měli byste zájem se také zúčastnit, nemusíte mít obavy. Móda Na Duši plánuje, po úspěchu letošní pilotní akce, projekt příští rok znovu zopakovat, a to ještě s větší parádou. Sledujte proto jejich stránky a sociální sítě, abyste i vy mohli načerpat novou inspiraci ze světa módy a skrz to třeba nalézt odvahu vyjádřit svou jedinečnost.
Anonymní_Arven
Mezi regály se neztrácí jen knihy
Dveře knihovny se za námi zavřely tiše. Až podezřele tiše. Jako by si řekly, že tentokrát nebudou dělat scénu. Možná si nás pamatovaly. Nebo si jen zvykly, že někteří lidé už přicházejí jinak než dřív. Vstoupili jsme dovnitř spolu – já a moji psí parťáci Theo, Merlin a Matty – a ten okamžik měl v sobě samozřejmost, která se nedá napodobit.
Kdysi jsem tady chodila skoro denně. Ne jako čtenář, ale jako dobrovolník. Člověk by řekl – pomocná síla. Ve skutečnosti spíš něco mezi pravou rukou, organizátorem, nosičem krabic a tichým pozorovatelem všeho, co se mezi regály odehrává. A že se toho odehrává víc, než by jeden čekal. Každý z nás měl v tom prostoru své místo, své tempo i svůj způsob, jak ho vnímat. Společně jsme tvořili drobnou součást rytmu, který knihovna drží, aniž by ho musela vysvětlovat.
Knihovna totiž není jen místo, kde si půjčíte knihu a zase odejdete. Je to takový zvláštní organismus. Dýchá kávou, šustěním stránek a rozhovory, které začínají nevinně a končí překvapivě osobně. A někdy taky místem, kde se z „dobrý den“ stane vztah, který neumíte jednoduše pojmenovat.
Dnes se tu konala akce. „Noc příběhů, které zůstaly.“ Název skoro až poetický na to, aby člověk čekal něco obyčejného. Lidé procházeli stanoviště, psali vzkazy, četli úryvky a tvářili se, že přišli jen na program. Ve skutečnosti si ale odnášeli něco, co se do programu nikdy nevejde.
Kdysi jsem takové akce pomáhala vymýšlet. Vím, kolik neviditelné práce za nimi je. A taky kolik tichých radostí to přinese, když to opravdu vyjde.
Dnes jsme stáli stranou. Zvláštní role. Člověk je na místě, které moc dobře zná, ale už do něj nepatří stejným způsobem. Je to trochu jako vrátit se do školy po letech – lavice jsou stejné, jen vy už se do nich nevlezete. Přesto v sobě nesete něco, co se nedá vrátit ani zapomenout.
A pak mi došlo, že knihovna má jednu výhodu. Nic z toho, co se v ní stane, se úplně neztratí. Možná se přestanete objevovat na poradách, přestanete nosit knihy, organizovat program nebo být jmenovaný na stupínkách oceněných. Ale to, co jste tam nechali – čas, energii, vztahy – to zůstává. Ne v kartotéce, ale někde mezi regály, kde má každá stopa svůj tichý význam.
Dobrovolnictví je zvláštní věc. Nikdo vás nenutí. Nikdo vám za to neplatí. A přesto do toho dáte víc, než byste čekali. Možná právě proto to někdy bolí víc, když to skončí. Protože si nemůžete říct, že to byla „jen práce“.
Když jsme odcházeli, sáhla jsem na rám dveří. Stejné místo, kde se jich dotkly stovky lidí přede mnou. Každý si nesl svůj příběh. Některé začaly, jiné skončily. A některé… jen změnily tvar. Theo se zastavil, Merlin se rozhlédl a Matty vykročil o krok napřed, jako by věděl, že odchody i návraty jsou jen různé způsoby, jak se pohybovat v jednom prostoru.
Možná to tak má být.
Protože mezi regály se neztrácí jen knihy.
Zůstávají tam i lidé. A všechno, co mezi nimi kdy bylo. Jen už se pro ně nikdo nevrací.
Anonymní_Daxor
Svědectví kroniky: Co se skutečně stalo stalo opavským studentům?
Stál v rohu místnosti a pozoroval celé dění. Psal se rok 1994, když se tento příběh zapsal do dějin. A i teď, o mnoho let později, se na stejném místě předává dalším a dalším generacím.
Když se kdysi v dubnu objevila před dveřmi zásilka od neznámého odesílatele, přijala ji knihovna v Opavě jako dar. Nacházeli se v ní totiž knihy, které ji obohatili o několik dalších regálů (přesněji přes 800 knih). A přilákali čtenáře jak starší, tak novější literatury z celého světa.
V ten den nikdo neuvažoval o důvodu nečekané pozornosti. Avšak ti, kteří po zavírací době zůstali bdělí, ho brzy poznali.
Právě noční hodiny se staly spouštěčem jevu, který dnes mnozí považují za fikci. Slova na stránkách začaly ožívat, tvořit obrazy a vyskakovat z knižních desek tak, že se celá knihovna stala na malý moment jedním velkým příběhem.
Poletovali zde draci. Zpívali muzikanti. Na košťatech se proháněli čarodějky a čarodějové. Dokonce celé království se sešlo podívat se na dinosaury a jiné prastaré plazy. Či roboty jedoucích na nich.
Přihlížející stál přímo u vchodu, když se jím do místnosti vrhla i skupina studentů. Smáli se a rozhlíželi kolem sebe, než se každý z nich vydal jiným směrem. Mnozí k vymyšleným příběhům, jiní k pravdivým. K fantasy, ke sci-fi, biografii nebo detektivkám.
K tisícům stylů a prožitků, které nabízely.
I když do budovy vstoupili společně, podle něj, se zdálo, že je každý z nich úplně odlišný. Ve vzhledu, v zájmech, v postavení ve společnosti i v žánrech, které četli. To jediné co je spojovalo byla láska ke knihám.
Nezajímali se o to, kým v tu chvíli byli nebo měli být. Prožívali najednou tisíce životů. Jako kouzelníci, elfové nebo jiné hlavní postavy jejich oblíbených románů, které do té chvíle existovaly jen na stránkách papírů a v jejich bujné mysli.
Ni jediného bohužel po události viděli. Avšak se ve městě nadále vypráví jejich příběh. I s těmi, které nejen je, přivedly k tak silnému přátelství.
Tou dobou pracovali vyšetřovatelé s mnohými možnostmi. Zdali se nejednalo o únos, či útěk z domova. Ale pokaždé je cesta přivedla zpět do městské knihovny, kde končily všechny stopy. Až na jednu.
Na jediného přihlížejícího situaci, kdy knihy sevřely šest dětí do svých vyprávění. – Deník knihovny.
Jeho zápisy byly z noci čerstvé a dodnes se snaží odborníci vypátrat, jaktože je jediným důkazem právě zápis na jeho stránkách.
Dnes je v knihovně již věčné ticho a nenajdeme v ní jedinou fiktivní postavu pobíhat mimo knihu. Avšak místní stále věří, že mezi stránkami prožívá šestice studentů svá vlastní dobrodružství.
Ačkoli tak vyšetřování končí bez výsledku, můžeme mít svůj vlastní. Konec, který pohřešovaným dětem z roku 1994 umožňuje být hlavní postavou knihy, kterou vždy chtěli žít. A i dnes si jej můžeme připomínat.
Před dveřmi budovy vzniklo pietní místo a celý případ se po několika desítkách let uzavírá.
Skupina nebyla nalezena. Ale navěky zůstane jako vzpomínka, připomínající, jak stejní doopravdy všichni jsme. Jak všichni toužíme po uchopení pera, abychom si sami mohli dopsat vlastní závěr. A jak se dodnes píše v deníku: Hráli hlavní roli ve svém příběhu.
Anonymní_Fénix
Pohřeb
Okolí knihovny dýchá do rytmu padajícího deště. Únorová zima se potupně schovává za jednolitý strop, jež postrádá lustr. Keře bojují se smrtí a tiše prosí o jaro. Ticho je polykáno sílícím větrem. Listí zapomenuté podzimem se mi lepí na boty.
Zatahuji deštník a vyklepávám z něj vzpomínky na setkání s nedůstojnou zimou. S výdechem se opřu o těžké dubové dveře, a tiše vstoupím do budovy.
Hala dnes nepůsobí tichým posvátným dojmem jako jiné dny. Naopak, jako by se snažila zastavit příval hluku, který jako vodopád stéká po schodech z druhého patra. V proudech padajících po mramorovém zábradlí a jednotlivých stupních rozeznávám tóny smyčců, lidských hlasů a pláče.
Jako chycena písní sirén vydávám se do druhého patra. Kolem kotníků se mi stáčí vlastní rytmický doprovod, který doplňuje symfonii neznámého autora. Látka kabátu statečně bojuje se sukní a svým utrpením zahušťuje harmonii nekončícího díla. Každým krokem se kakofonie zesiluje, jako by můj pohyb dirigoval celé hudební těleso.
Od sálu, který přijal odpovědnost za veškerý zvuk tiché knihovny, mě dělí jen bělostná chodba. Po zdech se jako břečťan plazí svůdné ruce zvědavosti, které se mi obtočí kolem pasu a táhnou mě k zdroji toho rozruchu. U dveří mi před obličejem vykvete rudý květ studu a strachu. Nemám tu co dělat, pomyslím si těsně před vstupem.
Uvítá mě obličej políbený smutkem a bolestí. Sotva se nadechnu, chytí mě za ruku a vtáhne dovnitř. Místnost na mě pohlédne stovkou očí, jako mýtická bytost očekávající hrdinu, jež jí porazí v nemilosrdném boji. „Jdete právě v čas, budeme začínat,“ ozve se od okna.
Stojí tam muž v dlouhém černém kabátě. Hlavu má bílou, jako by byl sama smrt. Svou jednoduchou větou prokleje celý sál, který se ve vteřině ponoří do hlubin ticha a klidu. Vzduch náhle ztěžkne. Je cítit tíživost a vážnost očekávaného sdělení.
Rozhlédnu se. Kromě prázdných tváří hledících na řečníka, jako vyprahlí motýli toužící po nektaru, zahlédnu i důvod tohoto podivného setkání.
Pod kuželem světla, uprostřed temně vyhlížejícího davu leží na márách černá rakev. Víko je odkryto. Uvnitř leží Ona. Oděná je v hnědém hávu protkaném temnými liniemi. Vlasy má rozdělené do čtyř pramenů, které lemují její tělo až ke kolenům. Úzký krk zdobí černá stuha. Po boku má proutek. Jako by měla každou chvíli vstát a svolat všechny k tanci.
„Nyní prosím vytvořte špalír, abychom mohli průvodem uctít památku naší zesnulé,“ pronáší vážným hlasem černobílí muž, který ze sebe rázem strhává černý plášť.
Místnost zalévají barvy a radostný výskot. Jednotlivé tváře se ukrývají pod radostně vyhlížející masky. Smutek byl poražen, a to s ním nikdo ani nebojovat.
Medvěd, slaměný, kominík a strakatý zvedají máry se zesnulou basou. Lid se za zpěvu písní vydává ukončit masopustní veselí.
Anonymní_Krynn
Když se knihy probudí
,,Ve spojení zdravíme naši reportérku Annu Konečnou. Anno, slyšíme se?“ pravila jsem ve zprávách pro město Havířov. Byla jsem nervózní, aby nevypadl signál, byla to premiéra komentování a spojování se s někým.
,,Ano, ráda Vás slyším a zdravím všechny u televizích obrazovek“ usmála se Anna zářivě do kamery a já si mezitím poupravila papíry, které jsem měl připravené v rukou.
,,Takže teď se nacházíte v městské knihovně v Havířově na pobočce Šrámkové. Mohla by jste nám přiblížit co se tam dnes děje, Anno?” zářivě se usměju do kamery na mladou reportérku, která vypadala podobně nervózně jako já.
,,Ráda. Dneska zde probíhá akce s názvem když se knihy probudí“ řekne Anna a poukáže na budovu za sebou. **Jde o to, že naši dobrovolníci jsou převlečeni za knižní hrdiny a každý o sobě povídá něco o sobě. Je tu připraveno mnoho kvízů, které se ptá na jisté postavy, které zde můžete potkat.“
,,Děkuji Anno, a prozradíte mi jaký máte z akce pocit?“ zeptala jsem se jí se zájmem.
„Jistě. Panuje tu velmi příjemná atmosféra. Když jsem přišla do budovy dneska poprvé ucítila jsem lahodnou vůni pomerančových sušenek, jejiž recept peče jeden z dnešních knižních hrdinů. Celá knihovna je zevnitř nádherně tématicky nazdobená, je tam plno fotokoutků a různých fotek, kde jsou hrdinové v různých situacích. Dokonce tam je i velká tabule s různými zajímavosti, které si lidi můžou o svých oblíbených knižních postavách přečíst“ řekla nadšeně. Vypadala, že věděla o čem mluví a to mě fascinovalo. Vypadala, že je velice mladá a i tak o tom dokázala tak fascinovaně mluvit.
,,To zní skvěle! Skoro až mě začíná mrzet, že se tam nemůžu podívat. A co kapacita? Dokázala byste zhruba odhadnout kolik je uvnitř lidí?“ zeptala jsem se jí a vyměnila papír za jiný s jinou sadou otázek.
Na tuhle otázku šlo vidět její zamyšlení. ,,Řekla bych, že okolo 100 lidí by tady mohlo být. Knihovna je docela maličká, ale lidí uvnitř je dost“ řekne nakonec.
,,Děkuji Vám. Co Vás na této akci zaujalo už na první pohled?“ další otázka, která přišla na její hlavu. Začínalo mi jí být lehce líto, protože každou otázkou vypadala čím dál více vyplašeněji.
,,Přijde mi to jako originální myšlenka, lidi se přijdou pobavit s ožitými knižními hrdiny a ještě mohou zkusit jídlo, které pár z nich přineslo. Je to tu velký ráj pro lidi, kteří upřednostňují knižní hrdiny, před těmi živými a chtějí si alespoň na chvilku brouzdat ve své fantazii.“ usměje se. Musela jsem v hlavě uznat, že se nakonec asi nenechá jen tak jednoduše vyvést z míry.
,,Mám poslední otázku. Co byste vzkázala posluchačům a televizním divákům proto, aby se přišli podívat?“ zeptala jsem se a mlčky jsem čekala jak se s otázkou popere.
,,Pokud máte rádi knižní svět více jak ten reálný, je tohle skvělá příležitost jak na něm nakouknout přímo zde. A pokud máte hlavu v oblacích stejně jako lidé tady, jistě se vám to bude naprosto líbit.“ řekla a ještě naposledy se usmála do kamery. Šlo vidět, že jí spadl kámen ze srdce.
,,To je ode mě vše. Děkuji za skvělé přiblížení akce, Anno. Zatím na slyšenou.“ řekla jsem na rozloučenou a vypla spojení.
,,Milý diváci to je od nás pro dnešní den vše. Děkuji za to, že jste nás poslouchali a nashledanou.“ řekla jsem poslední slova do kamery než se vypnula. Konečně.
Anonymní_Lumis
Autorské čtení mezi nebem a zemí
Ten plakát jsem uviděl ráno cestou do práce z okna autobusu. Hned jsem věděl, že toto autorské čtení si rozhodně nechci nechat ujít. MH bude číst ze své knihy, která mě naprosto okouzlila. Koupil jsem si ji ještě ten večer, kdy jsem v rádiu slyšel rozhovor, kde byl jako host. Zdánlivě obyčejný příběh, ve kterém se ale dějí neobyčejné věci. Nadpřirozeno ve světě, který důvěrně známe, a myslíme si, že nás už v ničem nepřekvapí.
Stačilo počkat pár dní a pak už jen odpoledne vyrazit do knihovny. Ohmataná klika, těžké vstupní dveře, které když se za vámi zavřou, přenesou vás do jiného světa. Ta tam je rušná křižovatka, kterou jste ještě před chvílí museli překonat. Tady je ticho a jen zvuk vašich kroků na schodech.
Chvilku váhám, kam vlastně jít, ale nakonec bez vyptávání intuitivně vyrazím po majestátním schodišti do prvního patra. Postupně procházím ochoz nahoře a hledám ty správné dveře. Konečně poznávám plakát z autobusové zastávky.
Přišel jsem sice brzy, ale první už nebudu. Hned v první řadě již sedí dvě starší dámy. Lovkyně podpisů? Obě ve svých rukou drží knihu, kterou budou chtít podepsat. Zajímá je vůbec obsah a nebo jsou tady jen kvůli tomu podpisu? Jen další položka do sbírky? Předsudky.
Jdu dozadu až do poslední řady, ať mám přehled. Zajímají mě další účastníci. Těším se, až je budu moci pozorovat a domýšlet si jejich příběhy. Stejně tak se těším na autora. Jak asi vypadá člověk, který má takovou fantazii, že dokáže samozřejmě a nenuceně naplnit obyčejný svět neobyčejnými jevy a příběhy?
Sedám si na krajní židli u okna. Celou místnost mám jako na dlani. Ještě než se stihnu usadit, do dveří nakukuje starší pán. Po chvilce váhání se rozhodne, že je tady správně a jde si také sednout. Trochu zanedbaný, v obnošených šatech, ale s inteligentní tváří, ze které svítí živé oči. Ten má určitě přečtenou celou tuto knihovnu. Jen co dosedne, vytahuje z kapsy rozevlátého kabátu knihu. S jistotou ji otevírá na rozečtené straně a bez váhání pokračuje ve čtení. Ani okamžik nazmar.
Následuje skupina pravděpodobně studentek. Originální oblečení a vzhled, pohrdavé přehlížení nás obyčejných. Arogance mládí. Úsměvné a zároveň okouzlující.
Dorazil i zamilovaný pár. Dívka je tady kvůli literatuře, chlapec kvůli dívce. Asi by teď s ní byl raději jinde, ale trvala na tom, že dnes si poslechnou čtení v podání samotného autora. On je trochu rozmrzelý, otráveně scrolluje v telefonu a čeká. Možná i trochu žárlí?
Místnost se postupně více než z poloviny zaplní. Je tu i starší pár, několik kamarádek v “nejlepších letech”. Podobnou skupinku mužů tady ale nenajdete. Nakonec dorazí i několik knihovnic.
Konečně uvádějí autora. Sice tleskám s ostatními, ale neubráním se zklamání. Na první pohled by mohl být úředník, nebo třeba ředitel fi rmy, ale spisovatel? Musím se v duchu smát. Měl by si na vzhledu dát více záležet, jako ty studentky. Ale proč vlastně? Stačí, že umí psát.
Ještě během představování autora se dveřmi s omluvným pohledem protáhne žena. Studentka už sice není, ale stejně v ní něco z té doby pořád přetrvává. Překladatelka? Nebo učitelka češtiny? Opatrně si sedá na krajní židli, aby nerušila, z koženého batohu vytahuje přísné brýle, které si posadí na nos. Dámy v první řadě jen pohoršeně kroutí hlavami.
Čtení může začít. MH listuje knihou, vybírá úryvky, které zajímavě komentuje a čte. Je vidět, že to nedělá poprvé, všechno působí samozřejmě a přirozeně. V jednu chvíli začne venku pršet. Kapky bubnují na velká okna a je hůře slyšet. Po několika úryvcích je ale většina posluchačů úplně pohlcena knihou i hlasem MH. Atmosféra je dokonalá.
Najednou se však v místnosti rozhostí ticho. Automaticky se podívám ven, zda přestalo pršet. Cože? Kapky zůstaly viset ve vzduchu a nepadají. Vstanu a vyhlédnu ven. Celý svět najednou stojí. Auta uprostřed křižovatky. Kos letící za oknem levituje na místě. Lidé na chodnících stojící v nepřirozených pozicích uprostřed nedokončených kroků. Celá rušná křižovatka vypadá jako nějaká obrovská socha, jako by najednou celá i se všemi lidmi zkameněla.
Podívám se zpátky do místnosti. MH s rozevřenou knihou v ruce nás s pobaveným úsměvem pozoruje. Je to zvláštní, většina publika je stejně nehybná jako křižovatka venku. Několik se nás však nevěřícně rozhlíží kolem. Starší pán s rozečtenou knihou, nejméně nápadná dívka ze skupinky studentek, knihovnice, která čtení moderuje. Dívka ze zamilovaného páru si zklamaně prohlíží svého “zkamenělého” chlapce i obsah na displeji jeho telefonu. Oba starší manželé se na sebe usmějí a pán ženu pohladí po rameni. Pozdě příchozí, snad učitelka češtiny, se usmívá směrem k MH, jako by jako jediná z nás věděla, co to má znamenat.
MH ještě chvíli počká a pak se nadechne a pokračuje ve čtení. Do ticha se náhle ozve zvuk kapek dopadajících na okna a celý svět se dá zase do pohybu. Zdálo se mi to? Nebo snad opravdu…? Zbytek čtení už mám jako ve snu. Ti zkamenělí se ještě ptají, nechávají si podepsat knihu, fotí se s autorem. My ostatní jen nevěřícně přemítáme, co se to tady vlastně stalo.
Domů jsem z knihovny šel pomalu parkem. Zakláněl jsem hlavu a přes koruny stromů pozoroval večerní nebe. Co to mělo znamenat? Od toho odpoledne v knihovně se při čtení občas zastavím uprostřed věty a nenápadně rozhlédnu kolem. Chci si totiž ověřit, že ještě pořád dokážu vidět neobyčejné věci ve zdánlivě obyčejném světě.
Anonymní_Lyric
Realita uměleckých škol
Studium na umělecké škole je někdy víc psychická zkouška než učení. Neustále nové práce, testy, hodnocení učitelů a ta věčná srovnávání se spolužáky. To všechno dokáže člověka hodně unavit a stresovat.
Problém je, že skoro každý na uměleckých školách je kvůli povaze studia trochu psychicky nestabilní. Stačí, když někdo ze spolužáků ztratí motivaci nebo se rozčílí, a negativní nálada a demotivace se okamžitě šíří dál. Studenti se mezi sebou ovlivňují, často i nevědomě, a tím se stres a úzkost ještě znásobuje.
Když k tomu přidáš nedostatek odpočinku a tlak na výkon, není divu, že někteří studenti ztrácejí motivaci nebo se cítí vyhořelí. Umělecká škola by měla být místem, kde se člověk učí tvořit, ale zároveň by měla brát ohled i na psychiku studentů. Bez toho je těžké zvládnout nejen samotnou tvorbu, ale i život mimo školu.
Anonymní_Nivor
Do jehličí
Po schodech do opavské knihovny jsem kráčela mnohokrát. Nejdříve za ruku s mámou, pak sama, když jsem byla na střední, scházela jsem je dokonce po vlastní svatbě. Včera to ale bylo jiné.
Přes známou, uklidňující vůni jsem byla nervózní. Ruce se mi lehce třásly a kolena nebyla úplně jistá. Za chvíli měla začít má první přednáška s názvem Do jehličí o pozorování divoké přírody pomocí fotopastí.
V nevelké místnosti mezi knihami jsem se cítila překvapivě útulně. Na prostorný stůl uprostřed, kolem kterého byly připravené židle, jsem nachystala několik rekvizit – budky s fotopastmi, krmítko pro ježky, pár bodlinek, pírka, skořápky vajíček i stará hnízda a větve ohlodané bobry.
Prostor jsme s paní knihovnicí doplnily o tisky mých fotografií a pak už začali postupně přicházet lidé. Navzdory mým obavám jich dorazilo zhruba deset.
Hned mě zaujala asi třináctiletá dívka, která se posadila trochu stranou a ostýchavě si prohlížela vystavené fotografie. V něčem mi připomínala mě samotnou.
Pustila jsem první video. Ježeček, který se přišel najíst do misky na naší zahradě, se najednou začal drbat tak náruživě, až se překulil na záda. Místností se ozval smích a mně se ulevilo.
Začala jsem vyprávět, jak jsem si první fotopast pořídila proto, abych dokázala manželovi, že na granulky chodí opravdu ježek, ne kočka nebo myš. Pokračovala jsem příběhem o bobrech, které jsem se snažila natočit několik měsíců, přestože jsem podle pobytových znaků věděla, že pátrám na správném místě.
Mluvila jsem také o tom, jak málo přírodě stačí – kousek lesa mezi polem a řekou, kde se pravidelně objevují nejen bobři, ale i vydry, kuny, tchoři a různí pěvci. Zmínila jsem i překvapení, které mi fotopasti přinesly – jako první záběr sovy nebo návštěva veverky u nás na zahradě.
Povídala jsem o budce s fotopastí, ve které jsem po roce čekání mohla sledovat celé hnízdění od prvních nanesených kousků mechu až po vylétnutí ptáčat.
K závěru jsem popsala, jak různé je chování ptáků na krmítku, že jsou nejplašší sýkory uhelníčci a naopak nejodvážnější koňadry, které ale spolehlivě zažene brhlík.
Strach zmizel a já na chvíli měla pocit, jako bychom se přenesli ven do přírody.
Po přednášce jsem si všimla, že si ta mladá dívka dlouze a se zájmem prohlíží ptačí pírka.
„Líbí?“ zeptala jsem se.
„Ano, moc,“ odpověděla a po chvíli dodala: „Jednou bych chtěla natáčet dokumenty o zvířatech, ale nevím, jestli to dokážu…“
„Tak to ti budu držet palce. A jednou si ten dokument ráda pustím,“ usmála jsem se.
Anonymní_Nyra
Knihovna Petra Bezruče v Opavě
Dveře knihovny otevírám tiše, téměř nenápadně. Už při vstupu je ale jasné, že člověk překračuje hranici mezi rušnou křižovatkou a prostorem, kde vládne jiný rytmus. Světlo dopadá na dlouhé řady regálů měkce a rozptýleně, bez ostrých kontrastů. Ve vzduchu je hmatatelný klid. Tahle knihovna rozhodně není místem spěchu.
Kroky návštěvníků se rozléhají tlumeně. Staré hnědé lino pohlcuje zvuky, hlasy se drží při zemi a rozhovory probíhají šeptem, pokud vůbec někdo mluví. I ti, kdo sem přicházejí, instinktivně zpomalí a ztiší se. Jejich mysl se uvolní. Atmosféra tohoto místa si to vyloženě žádá.
Mezi regály se pohybují lidé různého věku. Někdo hledá konkrétní titul, jiný jen pomalu přejíždí prsty po hřbetech knih. Každý si tu najde to své. To, co mu patří a po čem jeho čtenářská duše prahne.
Knihovna dnes není jen místem pro půjčování knih. Stává se útočištěm. Je místem, kde může člověk na chvíli vypnout, soustředit se nebo si jen odpočinout od neustálého ruchu. V době, kdy jsme zavaleni dopaminovou virtualitou, působí klid knihovny téměř neobvykle. Až léčivě.
Právě v tom spočívá její hodnota. Nejde jen o množství knih, ale o útočiště pro roztěkané mysli, které je třeba utišit každou jiným žánrem, autorem či knižním tématem. Zbývá jen dodat: ámen.
Anonymní_Orlan
Knižní festival v knihovně Petra Bezruče
Dne 25.5. 2026 se v knihovně Petra Bezruče konal knížní festival. Akce byla pořádaná vedením knihovny. Přednášelo zde sposta spisovatelů a spisovatelek.
Ve Středu 25.5. 2026 se v knihovně P.B. konala akce pod názvem knižní festival, akce začínala ve dvě hodiny odpoledne. Hned po příchodu do knihovny si návštěvníci mohli všimnout výstavy obrazů v hale od pana T. Hrodilého. v horním patře knihovny se nacházely stánky s knihama, které byly rovněž uspořádány podle žánru a šli podle abecedního řazení. ve spodním patře se tedy nacházelo občerstvení a již zmiňovaná vístava obrazů. Shruba ve čtyři hodiny začala přednáška spisovatelky L. Macaté, která hovořila o vzniku její knihy (Nemáme si co říct). její přednáška trvala něco okolo jedné hodiny. Poté se konala autogramiáda u jejího stánku. Naši redaktoři se poté ptali účastníků jak se jim přednáška a celkově veletrh líbil. Dotazovaní nám převážně odpovídali že se jim tu moc líbilo a že přednáška paní Macaté jim i něco dala, to tedy převážně těm co by jednou taky chtěli napsat nějakou knihu. Výstava končila v osm hodin večer. A snad se taková akce bude pořádat i příští rok.
Anonymní_Oryn
24 hodin s knihou v ruce
Kolikrát už jsem se snažil na ten stereotyp o knihomolech typu „jsou to jenom snílci posedlí něčím, co ani neexistuje“ zapomenout, ale zrovna tento týden mi naše místní knihovna moc nepomohla. V kalendáři stálo “24hodinový knižní maraton“. A proto jsem se já novinář, který čte tak maximálně své články, rozhodl se jí zúčastnit.
A o co že vlastně jde? No, ve zkratce je to “přespávačka“ v knihovně, jen bez toho spaní. Okolo poledne se před vchodem do knihovny shromáždí hromada lidí nabalených, jako kdyby šli zdolat Mount Everest, ale nenechte se zmást, jdou zdolat možná tak horu vytvořenou z knih. Po tom, co se všichni dostanou dovnitř a zaujmou svá místečka napříč celou knihovnou, se shromáždí a slavnostně si připijí na zahájený maraton.
Jakmile jsou první sklenice zahajovacího prosecca nebo dětského šampaňského vypité, všichni se rozutečou všemi směry. Dospělí zamíří ke kávovaru, od kterého se postupně line neuvěřitelně omamující vůně kávy a zvuky odpařující se vody. Neodolám a stoupnu si do postupně se zkracující fronty. A ti, kteří zrovna kávu nepotřebují, se vytratí mezi regály a police poseté knihami víc, než mé školní sešity poseté zápisky (a to jsem byl opravdu velký šprt).
Postupně se ale všichni uvelebí ve svých spacácích, nebo v knihovnických židlích a hodlají se zaplout do všemožných fikcí a příběhů. Nedá mi to, a taky nějakou knihu popadnu a zamířím do křesla. Musí se nechat, že knihovna je na takovéto události náležitě připravena. Osvětlení je naprosto dokonalé na dlouhé koukání na text a podlaha zbytečně nevrže, když vás od čtení přeruší potřeba a vy nechcete, aby přerušila i ostatní čtenáře.
Na několik nemálo hodin se knihovna ponoří do naprostého ticha, které jenom místy přeruší otáčení stránek nebo všemi milované kašlání či kýchání.
Večer si všichni společně snědí večeři, knihovna se na chvíli promění na rušné prostředí, a potom se zase zpátky vrátí k potisklým svazkům a místo opět utichne.
Z odpoledne se stane noc, z noci se stane ráno a všichni se s kruhy pod očima usadí do kroužků nebo ke stolům a dají si snídani. Veliká místnost už zase voní kávou a ranní vzduch protínají sykavky vypouštěné z úst lidí okolo. Už jenom z jednoho pohledu je poznat, že jejich konverzace jsou plné dojmů a emocí spojených s příběhy, které jsou zapsány na stránkách svazků.
Naposledy se všichni rozejdou, vyndají záložky z knížek a zaboří se do příběhů.
Po ukončení všeho se čtenáři začnou balit a vracet knihy zpátky do až k prasknutí napěchovaných polic. A mě nezbývá nic jiného než udělat totéž.
V poledne druhého dne se vrátím domů s taškou plnou knih, kterou jsem ani nevím jak naplnil. Co ale vím je, že po tomhle zážitku mi ten klasický stereotyp zmizel z hlavy a příští rok mě určitě uvidíte v té samé knihovně stavit jeden ten Mount Everest z knih, které už jsem přečetl. Protože mě tenhle maraton naučil, že čtení není jenom obsese, je to celý nový život.
Anonymní_Ryven
Knihovna se otřásá v základech
Obvykle plná pozitivních příslibů vyrážím do knihovny za reportáží na besedy se spisovateli a čtenářské dílny. Dnes trochu s obavami, protože nepůjde jen o knihy, autory, čtenáře, ale o samotnou instituci. Beseda o osudu knihovny s vedením města, knihovny a dalších relevantních institucí by mohla kromě emocí přinést snad i něco konstruktivního.
Před knihovnou poznávám lidi z vedení města, univerzity, vedoucí Katedry knihovnictví. Zdravím se s ředitelkou muzea, která cosi v oblaku kouře dramaticky vysvětluje řediteli archivu. Beseda se koná v 18 hod, příšeří chodby nahrává tísnivé atmosféře, která je cítit ve vzduchu. Jdu s předstihem, abych mohla ještě promyslet dotazy, přesto i uvnitř knihovny už potkávám dost lidí, spíše staršího věku. Stoupám po schodech nahoru a znovu si uvědomuji, jak působivá je architektura knihovny. Míjím cedulku Beseda a podle šipky mířím do reprezentativní místnosti s varhanami.
Naštěstí veřejnost ještě nepouští dovnitř, takže s novinářským průkazem se bez průtahů a rychle dostanu na místo v první řadě určené novinářům. Pročítám si v mobilu otázky a ty méně důležité dávám na konec s otazníkem. Přichází starosta a další významní lidé, které ředitel knihovny s patrnými známkami nervozity obřadně vítá a usazuje dopředu k dlouhému stolu s občerstvením. Během chvilky je místnost zaplněná. Ti, kdo si nestihli sednout, postávají vzadu. V místnosti to bzučí jako ve včelím úlu, na oknech je patrné, že se spustil déšť, těsně před 18 je dokonce slyšet, jak někde v dálce udeřil hrom.
„Tak vážení, prosím, usaďte se, začneme.“ Silným hlasem organizuje šumící dav paní u dveří.
„Takže dobrý den, všechny vás srdečně vítám na naší besedě a doufám, že ty hromy se nepřenesou i sem do naší místnosti.“ Snaží se ředitel odlehčit atmosféru a postupně představuje všechny zúčastněné u stolu.
„Většinou tu máme na besedách veselejší témata, ale věřím, že i dnešní beseda přinese pozitivní výsledek pro osud naší městské knihovny.“ Pokračuje v projevu ředitel a zamíří významný pohled na starostu a pak i do publika. Je zřejmé, kdo tu s kým bude tak trochu bojovat.
Následují projevy všech u stolu, vše natáčeno, nahráváno.
„Opravdu si nemyslím, že v dnešní digitální době, kdy je třeba se fokusovat hlavně na naši mladou generaci, potřebuje naše město tak velkou knihovnu, navíc v tak obrovské budově, která dříve či později bude potřebovat rozsáhlou rekonstrukci, která přijde na nehorázné peníze.“ Starostův hlas hřmí místností a ještě než dosedne, v místnosti se mísí pochvalné mručení s evidentně protestními tóny.
„Pane starosto, všichni tady víme, že vaší prioritou je sport, do kterého naše město investovalo až hříšné peníze. Navíc váš návrh na spojení všech knihoven, včetně univerzitní, muzejní a archivní pod jednu instituci přijde nám všem, kteří, promiňte mi, rozumíme svému oboru, naprosto absurdní. Fúze nechte prosím podnikatelské sféře.“ Důrazně se ohrazuje ředitelka muzea.
Přichází řada na novináře, můj dotaz míří k řediteli, ale jistě ho přehodí na starostu.
„Pane řediteli, počítá se se snižováním počtu zaměstnanců všech knihoven?“
Ještě než se dočkám odpovědi, zezadu se ozve, zdá se, trochu přiopilý a chraplavý hlas.
„Jasně a knihovníci nebudou mít co žrát.“
Parafráze z filmu odstartuje všeobecný chaos a hluk, který se organizátoři marně snaží zklidnit.
„Vážení, téma se odsouvá na jednání zastupitelstva města.“ Zachraňuje situaci tajemník z úřadu. Od stolu se všichni rychle zvedají a odcházejí. Ještě pár výkřiků z publika a místnost se pomalu vylidňuje. Ředitel se na mě podívá a bezmocně zvedne ruce do vzduchu.
Anonymní_Seren
Když čtení nekončí poslední stránkou – reportáž z čtenářského klubu v Opavě
Je pondělí 2. března a já mířím do Knihovny Petra Bezruče v Opavě na setkání studentského čtenářského klubu. Jedná se o v současné době uzavřenou skupinu členů. Díky pozvání od zakladatelky klubu, Kláry Pospíšilové, se sem dnes mohu vydat i já, abych pro vás vyzvěděla, jak tento čtenářský klub funguje.
Po cestě se rozhlížím kolem sebe a snažím se odhadnout, který z kolemjdoucích má stejný cíl jako já. Když se blížím ke vstupu do knihovny, usměvavá dívka, která šla přede mnou, počká a přidrží mi dveře. Zařadím si ji na svůj seznam potenciálních členů a za chvíli se dozvím, že můj tip byl správný. Kromě nás dvou na místo dorazilo dalších jedenáct lidí ve věku od 18 do 26 let. Zamávám na Kláru, která mě sem pozvala. Ta mě následně krátce představí ostatním a pak mi pokyne, abych si sedla na jedno z volných míst.
Všímám si, že členové klubu se mezi sebou tiše baví a panuje mezi nimi přátelská atmosféra. Trochu mě přitom zamrzí, že jsem tu jen jako host.
Setkání oficiálně zahajuje Klára se slovy: „Ahoj přátelé, uplynulý měsíc jsme si odhlasovali knihu Onyxová bouře od autorky Rebeccy Yarros. Tak jak se vám četla? Co na ni říkáte?“
K mému překvapení si všichni jako na povel vytáhnou poznámky a milá brunetka, kterou jsem předtím potkala u vchodu, se jako první ujímá slova. „Myslím, že se všichni shodneme na tom, že ten konec byl naprosto šílený.“
Další se přidává: „Souhlasím, poslední stránku jsem otáčela pořád dokola a snažila se pochopit, co se tam stalo.“ Následně se rozvine vášnivá debata mimo jiné zahrnující konspirační teorie, o tom, co mohl onen nejasný konec znamenat.
Zaujatě poslouchám a jejich rozhovor mě natolik vtáhne, že si zapomenu dělat poznámky do své reportáže. Čtenáři spolu nadšeně sdílejí své pocity z důležitých momentů knihy a diskutují o tom, které zvraty byly pro ně největším překvapením.
Když řeč začne pomalu ustávat, podívám se, kolik je, a s úžasem zjišťuji, že uběhly téměř dvě hodiny. Nechápu, jak to mohlo utéct tak rychle.
Klára jako vedoucí klubu nadhodí otázku: „Jakou knihu vybereme na další měsíc?“ načež se tři lidé přihlásí se svými návrhy. Každý z nich představí název a krátkou anotaci díla, jež vybrali. Následuje hlasování, které jim vůbec nezávidím, protože sama nevím, pro co bych se rozhodla, všechny tři návrhy mne zaujaly. Nakonec hlasování těsně vyhraje kniha Moc.
S tímto se členové rozloučí a domluví se na datu příštího setkání, které bude opět za měsíc. Já se rychle zvednu a vydám se vyptat loučících se dívek na pár otázek.
„Ahoj, můžu s vámi udělat kratičký rozhovor?“ Obě s úsměvem přikývnou, tak pokračuji: „Jak jste se dozvěděly o tomto čtenářském klubu?“
„Ve škole, viděla jsem tam letáček,“ odpoví mi jedna.
„Já přímo od Kláry, znaly jsme se už dříve,“ řekne druhá.
„Co máte na tomhle setkávání nejradši? Doporučily byste klub ostatním?“ položím další otázky.
„Určitě. Líbí se mi celá ta koncepce, že můžu s někým sdílet svoje pocity z knížek a zjistím, že to třeba ostatní cítí stejně.“
„A ty?“ obrátím se ještě na druhou slečnu.
„Já mám nejradši asi to zdejší společenství. Našla jsem si tu nové přátele, kteří jsou stejní knihomolové jako já, takže máme společnou řeč.“
„Jaký máte názor na to, že je momentálně klub uzavřený novým členům?“
„Podle mě je to tak lepší. Více se díky tomu sblížíme a poznáme, než kdyby tady neustále přibývali noví a noví lidé.“
Její společnice zareaguje se slovy: „Já souhlasím, ale zároveň je mi trochu líto, že se ta možnost nenabízí i ostatním, protože je to vážně skvělý nápad.“
„Pokud se má zachovat ta myšlenka studentského klubu, tak se časem ti lidé stejně budou muset obměnit,“ podotkne s mírným úsměvem první. „To je dobrá poznámka,“ zhodnotím. „Díky za váš čas, ráda jsem vás poznala.“ Rozloučím se s nimi, poděkuji Kláře za pozvání a vyrazím domů. Venku už je tma, ale vůbec mi to nevadí, protože mám hlavu plnou dojmů z příjemně stráveného odpoledne. Nikdy by mě nenapadlo, že se z povídání o knize může stát takový zážitek.
Anonymní_Solix
Projekt Mars – Apollo15
Přeji dobrý den, já jsem Sarah Relenová a se mnou novinky ze světa.
Dnes jsou to přesně tři roky od startu rakety Apolla15, která jakožto první raketa přistála na planetě Mars s lidmi. Projekt Mars znamená značný posun pro lidstvo jak v technice, tak v astronomii. V následujících okamžicích si připomeneme počátky projektu.
12. 4. 2015, tedy před patnácti lety, dánská astrofyzická fakulta, Asotrie s. r. o. v čele s ředitelkou PhD. Katarinou Hodenic, uskutečnila řadu výzkumů a testů, zda by mohli lidé přežít na jiné planetě více než rok. Pět let úporné práce však přinesl své ovoce. Přes řadu experimentů, patentů a úporné práce se povedlo astrofyzickému týmu umožnit přežití lidem na Marsu rovnou tři roky. Projekt byl držen dlouho v tajnosti, se spolupráci s NASA se ale povedlo umožnit výcvik první lidské posádky na Mars.
Výcvik jedenáctičlenného týmu trval nepřetržitě sedm let. A po téměř dvanácti letech NASA společně s fakultou oznámili první oficiální let na Mars.
Zpráva se po internetu šířila světelnou rychlostí. Zájem o let se stal větší než při přistání na Měsíci. Názory byly velmi rozmanité, od podpory až k výhružkám smrti, instituce však nic nepřekvapilo. Půl roku před startem posádka dala ku podivu všem pouze jeden rozhovor, a to tiskovou konferenci v Dánsku. Posádku tvořila šestice žen a pět mužů, v čele s kapitánem Oscarem Serllerem. Ten neposkytnul o projektu žádné informace a při konferenci neřekl ani slovo.
Zato jeho kolega a zástupce Alexandr Vondrik, běloruský astronaut žijící přes deset let v Americe, prohlásil, že projekt mu připomíná ruskou ruletu. „Prostě zatočili kolem a uvidíme, jestli to vyjde. Přinejhorším dostaneme ránu přímo do spánku. “ Toto prohlášení vyvolalo vlnu kritiky a starost o bezpečnost posádky. Samotná ředitelka Katarina Hodenic prohlásila, že mise samozřejmě nebezpečná je, ale musíme vzít v úvahu, že je to četa do vesmíru, ne dovolená na Maledivách. Rovněž instituce prohlásila, že bezpečnost účastníků na lodi je zaručena. Ale veřejnost stále byla rozrušená.
Po konferenci jsme navázali rozhovory s občany Dánska a názoru na let na Mars. „Myslím si, že je to blbost. Proč všude lítat, na světě jsou důležitější věci než nějaká planeta, kde nejde ani žít. Lepší je investovat do potřebnějších věcí než tohle.“
„Dobrá moc děkujeme. Neshledanou.“
A to byl jeden z mnoha rozhovorů a názorů, který lidé na misi mají.
Dnes, 29. června 2030 přistála raketa Apollo15 na Marsu. Přistáli na poušti poblíž kamenného útesu rudého svitu. Zhruba před hodinou jsme obdrželi první zprávu od posádky Apolla15. Zpráva trvala jen několik minut, ale pro lidstvo je tenhle den další krok k objevení tajemství vesmíru.
„Mejdej Mejdej, tady kapitán Seller. Úspěšně jsme přistáli v sektoru 31/450 C, zhruba pět kilometrů od rudého útesu. Přistání bylo bez obtíží, žádné komplikace ani zranění. Žádám o povolení opustit loď za účelem prozkoumání okolí a zajištění lodi. Ukončuji vysílání, předávám slovo NASA. “
„Mejdej Mejdej, tady doktorka Hodenic se základny NASA. Přítomní jsou zde doktor Foker a doktor Lindis. Povolení opuštění lodi uděluji pouze kapitánovi Sellerovi a zástupci Vondrikovi. Mimo loď zůstanete pouze jednu hodinu. Ozvěte se pro další informace. Ukončuji vysílání a předávám slovo Kapitánovi. “ Astronautům a základně přejeme mnoho štěstí a klidný návrat zpět na Zemi, pro dnešek se s vámi loučí Sarah Relenová a novinky ze světa.
Anonymní Sylor
Nejlepší dovolená
Můj příchod do knihovny nebyl důstojný. S krabicí přečtených knih v rukou jsem se ramenem opřela do skleněných dveří. Ty se ale ve stejnou chvíli samy otevřely a já po hlavě vletěla do vstupní haly. Takhle jsem si teda svou dovolenou nepředstavovala. Pravým bokem jsem přistála na moderní dřevěné podlaze a prosvištěla až k protější stěně. Knihy se s rachotem rozletěly do všech stran. Čekala jsem zatuchlý pach starých tiskovin a špinavou podlahu, ale místo toho jsem ucítila kávu a vanilkové zákusky, podkreslené citrónovou vůní čisticích prostředků.
Brát si dovolenou na úklid u staré sousedky Marie, to napadne opravdu jen mě. Zhluboka jsem nasála. Kafe. Potřebuju kafe! A rakvičku, dodala má zraněná pýcha. Kapučíno mi vrátilo chuť do života. Odhodlaně jsem vyrazila ke knihovnicím v druhém patře. Výtahem. Už jsem nechtěla nic riskovat.
Knihovnice převzala ode mě krabici knih, která byla s každým krokem těžší, a nabídla mi posezení ve vysokém ušáku. Nikam jsem nespěchala. Mariin byt už svítil čistotou a stará paní si dávala po obědě šlofíka. S povděkem jsem přijala. Měkké polstrování objalo mé bolavé tělo tím nejněžnějším způsobem. Zavrtěla jsem se a pochopila, že odejít nebude snadné. Hrála jsem si s chlupatými opěrkami, které mi připomněly starého pudla Rexe a naše dávná dobrodružství.
„Zvu vás na individuální čtecí akci. Pojďte,“ vytrhla mě knihovnice ze vzpomínek i z ušáku. Prošly jsme okolo vysokých regálů knih a porůznu rozmístěných křesílek. Provázel nás tichý šelest stránek. A tam, kde jsem si myslela, že knihovna končí, se přede mnou rozprostřela místnost jako z pohádky.
„Prosím, sundejte si boty,“ knihovnice mávla směrem k botníku. V ponožkách jsem vkročila do huňatého koberce jako do trávy. Přede mnou se tyčil celý les ušáků! Červené, hnědé, chlupaté, hladké… Mezi nimi se povalovaly hory polštářů všech tvarů a polohovací sedačky. S otevřenou pusou jsem se rozhlížela. Tohle muselo být čtecí nebe.
„Vaše individuální čtecí akce může začít,“ usmála se knihovnice a podala mi úplně novou knížku. Netrvalo dlouho a zabydlela jsem se v jedné ‚lehačce‘. Slovo sedačka se na tento kus nábytku rozhodně nehodí. Rozsvítila jsem si lampičku a křehké žluté světlo odzbrojilo i tmavě šedé mraky honící se po obloze za střešními okny. Tohle musím ukázat Marii, proběhlo mi hlavou, než jsem se začetla do první stránky.
Zbytek dovolené jsme obě strávily na mnoha individuálních čtecích akcích. Já ve své lehačce a Marie na svém trůnu, červeném ušáku přesně pod jedním střešním oknem. Já prožila několik složitých dekád minulého století na Karvinsku a pak čekala na Letnice v zapomenutém městečku plném kouzel. Marie zase pátrala s vyšetřovatelkou Erikou po vrahovi jejího manžela Marka. Poslední den jsme si daly kapučíno v kavárně a shodly se, že to byla ta nejlepší uklízecí dovolená.
Já už dávno chodím do práce, ale Marie, která se kdysi bála vyjít z bytu, je dnes v knihovně jako doma. Věrná svému ušáku pátrá po vrazích a mafiánech a už mi plánuje další dovolenou. Ona se chystá na dobrodružství s Cormoranem Strikem. A já? Prý se mám připravit na cestu kolem světa. S knihou ve své lehačce.
Anonymní_Torin
Než vystydne káva
Nikdy by mě nenapadlo, že vlezu do knihovny ve svatebních šatech. A už vůbec ne, že tam nebudu jediná.
Naše knihovna se poslední dobou snaží být víc než jen místem, kde se tiše obracejí stránky. Tentokrát přišla s čtenářským klubem ke knize „Než vzpomínky vyblednou“, kde se lidé v jedné japonské kavárně vracejí v čase jen na tak dlouho, než jim vystydne káva a doufají, že něco opraví.
Součástí čtenářského setkání byl dress code „zastavený okamžik“. Takže jsme přišli oblečení jako chvíle, které jsme měli nechat dávno být.
Hned u dveří mě překvapil hluk. Ne nepříjemný, spíš nečekaný. Nikdo tu nečetl. Všichni se smáli, povídali si. Spíš se překřikovali.
Do toho všeho hrála nějaká jemná japonská hudba. Tiché melodie na pomezí klavíru a něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat, ale připomínalo to kapky padající do vody. Vytvářela zvláštní kulisu, jako by to odpoledne mělo být klidnější, než ve skutečnosti bylo. Vzduch voněl čerstvou kávou. Silnou a trochu hořkou. Dohromady to působilo až podezřele harmonicky. Vedle toho sladká matcha a sushi, které vypadalo až moc čistě na to, co jsme si přinesli s sebou.
Seděli jsme v kruhu a vypadali jako výstava vlastních životních omylů. Naproti mně například nevěsta, která zůstala u oltáře sama, vedle ní chlap v promočním taláru, který od té doby nic nedokončil. Další v montérkách a s krabicí od stěhování. Prý nový začátek. Spíš jen starý bordel v jiném bytě. A pak tu byl jeden v teplácích. Tvrdil, že to byl moment, kdy to vzdal. Nikdo se nesmál.
Mluvili jsme. Jako bychom si potřebovali svůj okamžik nejen obléct, ale i nahlas odvyprávět, aby dával smysl.
Po krátké přehlídce našich životních omylů a divoké diskuzi o knize přišel na řadu program.
Ten byl jednoduchý. Napsat dopis svému minulému já. Máme na to jen tolik času, než káva vystydne. Jako v knize.
Seděla jsem nad papírem a snažila se rozhodnout, komu vlastně psát. Té ženě ve svatebních šatech, co věřila, že věci dopadnou skvěle?
Nebo té, co to už ví?
Vedle mě už někdo psal rychle, skoro násilně. Jako by se snažil dohnat něco, co zjevně nešlo stihnout ani tehdy. Chlap v teplácích si v klidu upíjel kávu a čekal, až vystydne.
Káva chladla rychleji, než by se mi hodilo.
Nakonec jsem napsala jednu větu:
„Nic bys nezměnila, ani kdybys mohla.“
Neznělo to moc povzbudivě, ale působilo to pravdivěji než cokoliv jiného, co mě napadlo.
Organizátorka zatleskala a vypadala spokojeně, jako by právě skončilo něco důležitého. Dopisy jsme odevzdali. Nikdo je nečetl. Možná proto, že by to bylo zbytečné.
Když jsme se loučili, smáli jsme se přes celou knihovnu. Tentokrát už uvolněně a bez rozpaků. Jako by z nás konečně spadla tíha našich omylů.
Stejně jako v knize se nikomu z nás nepovedlo změnit minulost. Ale asi nám došlo, že to celé nebylo o návratu. Ani o knize.
Bylo o uvědomění, že některé okamžiky nemusíme opravovat, aby nás konečně pustily dál.
Stačí je nechat být.
A nechat kávu vystydnout.
Anonymní_Tyven
Knižničný punk
Na literárny workshop v susednom kraji sa vyberám s navigáciou. Neriskujem – tú nenápadnú odbočku nesmiem minúť. A oplatilo sa. Po jazde cez nevkusné bludisko prímestského bývania prichádza zadosťučinenie. Cesta sa mení na meander do horských zákutí. Nad istou nadmorskou výškou začína iný, sebestačný svet. Svet, ktorý je pritom stále na skok od komfortu mestských vymožeností. Ešte i za informačnou značkou cieľovej obce točím volantom podľa nevyspytateľného vzorca ulíc, až kým ma nezastaví chladné ohlásenie „koniec cesty“.
Parkujem pred polyfunkčným objektom z čias, kedy sa žilo pre „svetlejšie zajtrajšky“. Z pohľadu dnešných cien energií je to skôr nočná mora. Pod jednou strechou tu však v symbióze sídli všetko: obecný úrad, matrika, pošta, bistro aj knižnica. Skutočné strategické centrum dediny.
Uprostred sobotňajšieho predpoludnia ma však niečo vyruší. Pred budovou parkuje nečakane veľa áut a už o deviatej zvonia kostolné zvony. Vari ohlasujú blížiacu sa nedeľu? Signál, že treba zamiesť dvor a stihnúť všetko pred zajtrajším pokojom? Vidiecky folklór má jednoducho svoje zákonitosti.
Čo sa teda deje za zadným vchodom s nápisom Knižnica? Pri vstupe ma ovalí špecifická mikroklíma zádveria: chladný, vlhký prievan sa bije s vôňami z priľahlého bistra. Podlaha pod nohami tlmene duní a vŕzganie starých parkiet rytmicky dopĺňa buchot okenice na medziposchodí. Budova žije a zdá sa, že nielen stretnutím amatérskych literátov.
Sadám si na voľnú stoličku. Tvrdá koženka ma tlačí do stehien a chladný kov operadla ma cez košeľu okamžite preberie. Spoznávam stálu partiu píšucich i pár „votrelcov“. A dejú sa tu čisté bizarnosti: spisovateľ z včerajšej besedy si prišiel po zabudnuté uznanie od starostu; milá dôchodkyňa mi cez plece šepká, že vracia Pirátsku lásku, lebo doma zistila, že ju už čítala; jej rovesník zasa hľadá okuliare, ktoré tu „nechal“ pred týždňom. Máva mi aj bábkoherec, ktorý zachraňuje marionety – deti mu ich z recesie obesili v šatni. Do toho sa dozvedám o škôlkaroch, ktorí si na tvorivej dielni pribalili do vreciek pečiatky. A miestny siedmak zasa krotí sklamanie – slovenčinárka mu prikázala vymeniť akčný horor o vlkolakoch za Hviezdoslavovho Eža Vlkolinského. Útechou mu je aspoň zabudnutý Playboy – provokačný pozdrav od miestnych tínedžerov.
Napriek chaosu sa workshop zmenil na kotlík fascinujúcich chutí. Nikto neodišiel. Vznikla nečakaná literárna komunita: dôchodkyne živo diskutovali s autorkou ženských románov, v dielach oceneného autora našli podnety mamičky na materskej i učiteľky z materskej školy. A tínedžeri, ktorí sa s výčitkou svedomia pred nedeľnou omšou vrátili pre svoj hriešny časopis, našli spoločnú reč s dôchodcami, ktorí paradoxne prepadli sci-fi.
V ten deň v jednej malej obecnej knižnici každý našiel svoj kúsok príbehu. Nad istou nadmorskou výškou je svet jednoducho o niečo hravejší a cesty tam, celkom nečakane, vedú k sebe.
Anonymní_Valen
Knihovníkem na zkoušku
V nejistém rychlém světě hledá mladá generace stabilní, klidné a rutinní zaměstnání čím dál častěji. Je profese knihovníka ideální volbou? Je doopravdy tak poklidná, jak se na první pohled zdá?
To jsem šla zjistit na vlastní kůži, když jsem se přihlásila na jednodenní stáž s názvem Knihovníkem na zkoušku.
Během února probíhalo výběrové řízení pro zájemce. Ti nejlepší pak v březnu, měsíci knihy, dostali možnost na den zažít zaměstnání knihovníka v Knihovně Petra Bezruče. Stačilo poslat motivační dopis.
Šťastlivců, kteří dostali jedinečnou příležitost, bylo pět. Jeden na každý pracovní den v týdnu. A já byla jednou z nich. Můj pracovní den byl čtvrtek.
První malé překvapení číhalo hned na začátku dne. Kdo by to byl řekl, že knihovníkův den začíná tak brzy ráno!?
Do knihovny jsem se měla dostavit v sedm ráno, abych se před oficiálním otevřením trochu porozhlédla a seznámila se svým mentorem.
To je knihovník či knihovnice, který je stážistovi k dispozici popisuje mu práci a pomáhá, když je třeba. Později v průběhu dne mi byla Lenka velkou oporou, protože mě ve zdánlivě pohodové profesi čekalo nejedno úskalí.
Dopoledne jsme s Lenkou strávily odkládáním knih s rezervací nebo objednávkou. Občas jsem musela jít titul hledat do skladu. Ten mě okamžitě okouzlil. I potom, co jsem rozsvítila, bylo v místnosti obdivuhodných rozměrů poněkud šero a to vytvářelo magický, pohádkový dojem. Moc mě lákalo celý sklad prozkoumat, protože z něj tajemství přímo dýchalo, ale čekaly na mě další úkoly.
Lenka mi nabídla, že můžu vytvořit výstavku s knihami s jarní tematikou. Toho jsem se ujala jako nadšený knihomol a zabavilo mě to na další dvě hodiny, než jsem byla s výtvorem spokojená. Pochopitelně jsem umístila své nejmilejší tituly tak, aby byly lidem nejvíc na očích …
Odpoledne už neprobíhalo tak hladce, protože lidem skončila práce a dětem škola, takže nastávala špička provozu knihovny. A to zrovna ve chvíli, kdy bych si nejraději odpočinula. Naivně jsem si myslela, že budu mít čas si sednout za pult a číst si, ale brzy jsem zjistila, že to je jen iluze a luxus, o kterém si můžu nechat zdát.
Obsluhovat některé zákazníky také nebylo jednoduché, jak by se mohlo zdát. Požadavky typu „Chtěl bych tu novou knihu s modrou obálkou, ale nevím její název.” či
„Já jsem si přála Annu Kareninu, ale ne takovou, co má osm set stránek.” byly sice dost zapeklité, na druhou stranu práce rozhodně nebyla jednotvárná.
Ke konci směny už jsem jen narovnávala regály a řadila rozházené knížky do polic podle abecedy, aby bylo na zítřek vše připravené. Nejednalo se o nijak složitou práci, takže to bylo vlastně příjemné ukončení překvapivě náročného dne, stráveného mezi voňavými stránkami papíru.
Překvapilo mě, jak pestré povolání knihovníka je. Někdy je to práce v tichosti, někdy si s vámi lidé chtějí povídat. Jestli je to správná volba jako klidné a rutinní zaměstnání už nechám na každém. Mně stáž předala cennou zkušenost a doufám, že knihovna tuto jedinečnou příležitost příští rok pro zájemce zopakuje.
Anonymní_Veyra
Noc, keď knižnica ožila spolu s nami
Vstupujeme cez drevenú bránu a krik davu sa mení na šepot. Prítmie osvetľujú svetielka, ktoré sa nad nami vznášajú ako svätojánske mušky. Naše tváre pohladí teplo.
Rúčka v mojej dlani ma ťahá k registračnému stolíku. S úsmevom nás víta knihovníčka Vierka Šípková. Podáva nám leták s programom a károvanú deku.
„Držím palce pri hľadaní pokladu,“ žmurkne na moju sedemročnú dcéru a podáva jej malý kľúčik. „Keď nájdeš správny zámok, získaš indíciu. Tá ťa privedie k pokladu.“ Dcéra si ho nadšene vkladá do vrecka.
Zvuk našich krokov zaniká v ozvene detského smiechu. Vo vzduchu je cítiť škoricové sušienky. V hlavnej sále sa uložíme na vankúše a zababušíme sa do deky.
Pani Helena Mráčková, vedúca detského oddelenia, nám vysvetlí, ako bude akcia prebiehať. Potom uvedie spisovateľku Tamaru Šimončíkovú Heribanovú, ktorá prečíta knihu Najkrajší dar na svete od Lucy Flemingovej. Zvonivým hlasom prednáša príbeh o zajačikovi, ktorý spoznáva skutočnú hodnotu priateľstva. Deti v prednom rade sa chytia za ruky. Rodičia hľadia do telefónov.
Neskôr spisovateľ Daniel Hevier prednesie svoju Vianočnú poštu: „Nemáte nebo nad hlavou, len nebá obrazoviek, až za náramnou diaľavou občas sa mihne človek.” Dospelí na chvíľu odložia mobily a počúvajú. Muž v prednom rade uvoľní stoličku a pomôže vchádzajúcej panej s paličkou.
Cez prestávku sŕkame horúce kakao. V rohu nás čaká tvorivá dielňa na výrobu záložiek do kníh. Dcéra už v ruke drží nožnice. Ja sa zatiaľ započúvam do besedy s prítomným autorstvom.
Pani Šimončíková Heribanová hovorí o láskavosti počas Vianoc: „Ľudskosť spočíva v schopnosti byť prítomný. Je to vedomé rozhodnutie nebyť voči druhým ľahostajný.” Súhlasne prikyvujem.
Pán Hevier nám pripomenie význam sviatkov. „Vianoce majú zmysel, keď niekomu uľahčíme život, rozosmejeme ho, alebo sa na neho pozrieme a povieme – vidím ťa,“ dodá s iskrou v očiach.
Moderujúcej pani Vierke spadnú na zem papiere a štyria ľudia vpredu sa jej rozbehnú na pomoc. S dámou vedľa mňa si vymeníme dojaté úsmevy. O tomto sú Vianoce.
Po diskusii hľadáme poklad medzi regálmi. Dcéra spomedzi kníh vytiahne malý papierik. Prvá indícia: deti a mládež. Vkladá kľúčik do jednej z pokladničiek na zemi. Obaly kníh, ktoré formovali moje detstvo, jemne šuštia pri dotyku mojich prstov. Dcéra zvýskne, otvorí pokladničku a my máme ďalšiu indíciu: ilustrácia psa a mačky. „O psíkovi a mačičke!“ vyhŕkne a rozbehne sa do sekcie Rozprávky.
V knihe od Josefa Čapka nájdeme kartičku s číslom päť, s ktorou prichádzame k vianočnému stromčeku. Z kopy darčekov si dcéra vyberá ten svoj: knihu Matilda od Roalda Dahla. Oprie ju o stoličku, no zošmykne sa jej na zem. Zazdá sa mi, že spoza regálu vykukne dievčatko. Zamáva mi. Matilda, pomyslím si. Neznámy chlapec podáva knihu dcérke, ktorá mu s úsmevom ďakuje.
Na dobrú noc pani Vierka prečíta Astrid Lindgrenovej Pippi zachraňuje Vianoce. Prednáša to s takým elánom, že pred nami chvíľami krepčí samotná hrdinka so stromčekom na hlave. Po rozprávke knihovníčka zazvoní na zvonček: „A rozprávky je…“ Deti zborovo vykríknu: „Koniec!“ Ďakuje nám za účasť so slovami: „Vianoce sú pripomenutím, že aj v bežnom svete, nielen v rozprávkach, môže zvíťaziť dobro.“ Týmto sa program končí.
S hlavami plnými dojmov sa ukladáme na karimatky. Svetlá zhasnú. Miestnosťou sa nesie šuchot spacákov a šepot slov na dobrú noc. Zatváram oči. Želám si, aby sme si takýto svet vytvárali každý deň, nielen na Vianoce. Láskavý svet príbehov plný ľudskosti, ktorý dnes zdieľame. Knižnica naozaj ožila – a spolu s ňou aj niečo hrejivé v každom z nás.
Anonymní_Xyra
Hořáček pohořel
Dne 4. února tohoto roku uspořádala Knihovna Petra Bezruče klavírní recitál slavného virtuóza Petra Hořáčka. Jméno umělce, hýčkaného pražským Národním divadlem, upoutalo zájem široké veřejnosti. Pianista téměř biblického věhlasu však publiku namísto kousku ráje přinesl spíše výjev apokalypsy.
Večer provázela smůla již od samého začátku. Pravděpodobně následkem chyby v komunikaci pohasla světla v přeplněném velké sále dříve, než bylo vhodné. Zatímco publikum poslušně utichlo, nesl se z místnosti za sálem zvuk Hořáčkova rozcvičování. To by samo o sobě nebylo takovým problémem, pokud by tato situace nepokračovala dobré čtyři minuty. Uctivá atmosféra formálně oděného publika rychle ustoupila téměř hmatatelnému pocitu trapnosti.
Když nakonec Hořáček vstoupil do sálu a byl přivítán nadšeným potleskem, mohlo se snad na předchozí okamžiky zapomenout. Pak ale usedl k pianu a začal hrát první skladbu. Že je něco špatně, musel poznat hned, neboť i značná část publika si začala vyměňovat zmatené pohledy. Když umělec dohrál, omluvil se za falešnost některých tónů a dodal, že očekával klavír lépe naladěn.
Přeplněný sál a nedokonalá hudební produkce měly za následek, že se rosilo nejen umělcovo čelo, ale potila se také většina návštěvníků. Pochvalu si zaslouží pohotoví organizátoři, kteří přispěchali, aby otevřeli okna a vpustili dovnitř čerstvý vzduch. Příjemným bonusem pro hudebně citlivější část publika pak byl ruch z vytížené křižovatky před budovou knihovny, který částečně tlumil sluchové vjemy Hořáčkovy tvorby.
Abych uvedl čtenáře na pravou míru, rozhodně tím nechci nijak hanit samotného Petra Hořáčka, který za celé fiasko nenese podle mého uvážení žádnou odpovědnost. Naopak je nutné ocenit jeho neuvěřitelné odhodlání, neboť po celou (a neuvěřitelně dlouhou) hodinu koncertu své sisyfovské úsilí nevzdal.
Když dozněla poslední skladba, bylo jasné, že přídavek se konat nebude. Kdo by měl nejmenších pochyb, byl ubezpečen Hořáčkem, který místo čekání na potlesk zavřel klávesy piana s hlasitou ránou a urychleně opustil sál. Optimista by jeho chování ocenil, neboť zabouchnutí kláves bylo nejčistším zvukem, jaký piano za celý večer vydalo.
Knihovna společně s Petrem Hořáčkem uspěli v jednom: návštěvníci si domů odnesli nezapomenutelný zážitek, o kterém budou mluvit ještě dlouho. Můžeme pouze doufat, že se zodpovědní poučí z chyb a napříště bude technická stránka zvládnuta mnohem lépe. Obávám se ale, že po katastrofickém selhání bude trvat velmi dlouho, než se podaří do Opavy znovu nalákat umělce Hořáčkova formátu.
Anonymní_Zephyr
