Červnová výzva: Vypravování podle obrázku

Vendetta (pomsta)

Pomníčky.

Poloprázdné složky na spodní poličce v archivu. Lidé, na které ještě stále možná někdo čeká. Ale taky smutek, strach a vztek z neznáma, které se jedním razítkem uzavře na vždycky. Ničím jiným než prázdnotou.

Jde o případy, které si nikdy nevyřešily. Nenašlo se dostatek důkazů, vypotřebovali se vyšetřovací metody, vypršela promlčecí lhůta.

Od doby kdy mě najali jsem takový případ nikdy nedostal. Vždy jsem našel viníka, a pozůstalé tak nenechal v beznadějích na odhalení pachatele, který rozbil něco, co už nikdy nepůjde napravit.

Nikdy jsem nechtěl do těchto spisů přidávat další jméno. Natož dalších 14, které mi v posledních dvou měsících přibyly na stole. Už jen z pomyšlení na to, že bych musel tolika rodinám oznámit, že není jak pokračovat, mě mrazilo po zádech.

Tolik mužů, kteří vkročili do jediné kavárny na rohu ulice, a už nikdy nevyšli ven. Ztratili se z dohledu, a stali se jen další složkou, kterou jsem musel projít.

Seděl jsem unaveně u stolu s mladým párem, a hlavu jsem si podpíral únavou. Muzikanty na pódiu jsem skoro nevnímal, jak jsem se myšlenkami zasekl na dalších krocích a zvláštní úzkostí přicházející s pocitem naprosté bezmocnosti.

Nevěděl jsem jak dál.

“Ztracený?” uslyšel jsem náhle ženský hlas.

Zvedl jsem oči k dámě v žlutém kabátu, která se mi představila jako Vendy, a vykouzlil jsem unavený úsměv. Žena, až v příliš velkém klobouku, mi totiž už pomohla tolikrát, že bych si to ani nedovedl představit.

Něco na ní mě navíc vždy uchvátilo. Zdála se jako duch, poletující světélko, tak známá a zároveň tak cizí. Jako bych ji znal celý svůj život.

“Rozpolcený,” odpověděl jsem tiše. “Barmanka říkala, že jí vyhrožoval ten portugalec… Ten s ženou a třemi dětmi.”

“V tom přápadě máš už motiv ke všem,” poznamenala, jako by jí můj výrok ani nepřekvapil. Posadila se vedle mě a s úsměvem kývla k muži a ženě na druhé straně stolu. Vytáhla doutník a nechala si ho od slečny zapálit.

“Takový motiv by mohl mít každý,” nevědomky jsem svými slovy příspěl k jejímu úšklebku. “Kdo si počká na 14 chlapů na pánských záchodech v kavárně… a pak s nimi během okamžiku zmizí beze stopy?”

“Záhada.”

Sklopil jsem hlavu do dlaní a nechal na sebe padnout minulost všech objetí. Všechny sice přišli o život, ale sami jich několik zničili. Rozdělili rodiny, zabili, tvořili nenávist.

Bylo to poprvé co jsem nelitoval rozsudku. A to mě děsilo.

Přeci, pokud jsem souhlasil s myšlenkou vraha… co to dělalo ze mě?

“Otce,” dostal jsem odpověď, která tenkrát, jakoby nevyšla z úst Vendy, ale z mé vlastní hlavy. “Takového, který by udělal vše pro svou malou holčičku.”

Se skleněnýma očima jsem otočil hlavu ke žlutému kabátu, který najednou visel na židli. Hned vedle staré fotografie malého dítěte. Děvčátka s příliš velkým kloboukem, v žlutém kabátku a úsměvem na všechny strany.

Tím, které bylo nalezeno dva měsíce zpátky v kavárně na rohu ulice. A jejíž jméno přibylo na spodní poličce archivu. Bez dostatku důkazů. Jen jako prázdná složka.

V ten moment jsem si konečně všimnul i břitvy v mé ruce a krve stékající mi po prstech. Zakrváceného oblečení, prázdné kavárny, otevřených dveří na pánské záchody a starého klobouku od hlíny z příliš malého hrobu.

Nikdy to nebyl případ, který by mi někdo přidělil. To já sám jsem se snažil najít viníka v mé mysli, která se porovnávala s vrahy mé dcery. 14 muži, jejichž jména mi ležela na svědomí.

Konečně jsem si uvědomil, že na té poličce chybělo už jen jedno jméno.

A to jsem držel já.

“Vendy…” zašeptal jsem naposled, než jsem byl opraven.

“Vendetta.”

Anonymní_Fénix

Žena v červeném

Místnost se naplnila cigaretovým kouřem. Jeho obláček kolem mě prolétl, jako bych byla stará známá, kterou rád vidí. Nenápadně jsem se nadechla, abych nasála jeho vůni. Do mých žil se rozlil pocit moci a sebejistoty.
„Henry říkal, že bych si měl už konečně říct o povýšení. Já ti ale nevím, není na to brzy? Co si o tom myslíš Agáto?“ vytrhl mě manžel z myšlenek. Kouzelná chvíle svobody se rázem vypařila.
„Rozhodně má pravdu. Vždyť jsi v té práci víc než doma,“ odvětila jsem se sladkým úsměvem. Josef spokojeně pokýval hlavou a mlaskl.
Znovu mě pozdravilo aroma cigarety. Mírně jsem otočila hlavu, abych našla strůjce té opojné vůně. Byla to žena. Pro někoho možná obyčejná, ale mě naprosto uhranula. Seděla u stolu sama a vypadalo to, že nikoho ani neočekává. Pohledem přejížděla po okolí. Každý se zdál být v jejích očích malý nebo spíš zcela bezvýznamný.
„Pamatuješ si, jak jsme se tady kdysi seznámili?“ zeptala jsem se znenadání manžela.
„Ale jistě. Měla jsi tehdy světle modré šaty. Vůbec jsi o mě nejevila zájem. Musel jsem tady přijít minimálně pět krát, než ses uráčila jít se mnou na schůzku,“ vzpomínal s úšklebkem Josef.
„Ano, máš pravdu. Proč sis mě ale tehdy vlastně vybral? Bylo tu tolik krásných dívek.“
„To bylo. Ale ty jsi byla jiná než ony. Nestarala ses tolik o to, co si o tobě, kdo myslí,“ pronesl a po chvíli ticha pokračoval: „stejně to s tebou bylo náročné. Nebýt tvých rodičů, nikdy bych tě nepřiměl si mě vzít. Ale znáš mě, když něco chci tak to získám.“
Na to jsem jen kývla hlavou a upřeně hleděla na dno své sklenice. Začalo mě pálit na zátylku. Někdo mě musel intenzivně sledovat. Ohlédla jsem se a skutečně. Ta žena v červeném. Upřeně na mě hleděla.
Její oči na mě křičely. Jako by mi chtěly vmést do tváře něco zcela zjevného. Ale co? Možná tajemství, na které ještě nejsem připravená. Nebo spíš pravdu, kterou sama před sebou skrývám. Ona ji však zná. Už pochopila. Procitla ze své slepoty, a teď otvírá oči druhým.
„Dáš si ještě víno?“ pronesl najednou Josef, který si zřejmě ničeho nevšiml.
„Máš mě pořád rád, drahý? Tak jako kdysi?“ ignorovala jsem jeho dotaz.
„Agáto, co to máš dneska za divné dotazy? Jak to myslíš, jestli tě mám rád jako kdysi? Jsme svoji už dvacet let, tak co čekáš, že ti řeknu?“ pronesl popuzeně. Příliš jsem pokoušela jeho trpělivost, ale nechtěla jsem to tak rychle vzdát.
„Ano, jsme manželé už dlouho. Ale, co máš na mě rád? Co se ti vybaví, když někdo řekne moje jméno?“ tlačila jsem na něj dál.
„Nevím“ odsekl, ale vzápětí pokračoval: „mám rád tvoji rajskou, a taky to, že když přijdu z práce tak jsi hezky doma a netrajdáš po obchodech jako ta Henryho ženská. Taky se mi líbí, že máme pořád pěkně uklizeno. Stačí ti to?“
„Ano, stačí. Je to od tebe milé. Díky,“ řekla jsem dřevěné desce stolu co nejmilejším hlasem. Prstem jsem obtahovala rýhy, o které se kdysi postaralo pár nevychovaných rukou.
Pocítila jsem nutkání opět vyhledat pohledem tu ženu s cigaretou. Co by si o nás asi myslela. Odsoudila by náš spor? Možná by se nám oběma vysmála. Možná jenom jednomu.
Odolala jsem. Pomalu jsem zvedla hlavu, a zadívala se před sebe. Teprve teď ve mně uzrála odpověď, o níž jsem před pár okamžiky ještě pochybovala. Nepotřebovala jsem oporu té ženy. Musela jsem se jí stát.
„Josefe? Chci se rozvést.“

Anonymní_Krynn

Zakázka

Další ráno v tomhle pařížském holobytě. Nemá tu ani postel, jen matraci na zemi. Ale ne všechno je tak špatné – jsou tady velká okna a z nich jde do pokoje krásné světlo. Park přes ulici teď svou čerstvou jarní zelení barví i všechno v pokoji do zelena.
Všechny barvy a malířské potřeby jsou rozházené po podlaze. Kde by on sehnal stůl? Na stojanu u okna pak je nedokončený obraz. Mladá dívka v obyčejných šatech odchází pryč a ohlíží se při tom přes rameno. Vesele se usmívá na každého, kdo se na obraz dívá. Je to asi servírka – v ruce nese tác plný sesbíraného nádobí.
Všude po stěnách pokoje jsou přímo na vybledlých tapetách studie načmárané uhlem. Vždy stejný motiv – dívka z obrazu v různých pozicích. Jako by i tady obsluhovala neviditelné hosty. Dívá se na ni, jeho pohled těká po stěnách pokoje, až se zastaví na obraze. Je zklamaný, mračí se. Pořád to ještě není ona. Kolikrát už ji viděl? Znal zpaměti její rychlou a přitom elegantní chůzi. Každý její pohyb, gesto, výrazy tváře. A pak také ten pohled a úsměv, který nedokázal dostat z hlavy.
Těšil se. Dnes ji zase uvidí skutečnou. Trochu si zašel a vzal to oklikou přes Lucemburskou zahradu. Na trávě se ještě třpytily kapky nočního deště a ušlapaný mokrý písek na cestě mu příjemně skřípal pod podrážkami. Ještě pár kroků a už se mezi vzrostlými kmeny kaštanů objevil vývěsní štít – La Tasse Bleu.
V kavárně ještě nebylo mnoho hostů a tak měla čas nepospíchat. Uklidila stůl po snídani pana profesora a zadívala se výlohou ven. Musela se usmát, když jej uviděla přicházet parkem. Philippe jí připadal tak roztomilý. Obnošený oblek věčně umazaný od barev, rozevlátá košile a klobouk z pod kterého trčely divoce rozcuchané vlasy a vousy. Pod paží si nesl velké desky se svým výtvarným náčiním.
Vstoupil a nesměle ji pozdravil. Mohla se na něj usmívat sebevíc, aby mu dodala odvahu, ale marně. Více než pozdrav z něj stejně nikdy nedostala. Sedl si ke svému stolu v rohu u okna, odkud byl dokonalý výhled na celý lokál, a pustil se do kreslení. Narychlo skicoval hosty. Vždycky se pak našel některý z nich, co si za oběd a pár drobných nechal nakreslit portrét.
Když obsluhovala u stolů okolo něj zvědavě mu nakukovala pod ruce. Obdivovala jeho schopnost v pár tazích vystihnout charakter lidí. Také si všimla, že často kreslí i ji. Jednou jej dokonce přistihla, jak prsty umazanými od uhlu, hladí její tvář na právě rozdělané kresbě. Ani se nestihla začervenat a už ji volali z kuchyně. Měla ho ráda.
V poledne si k jeho stolu přisedl majitel. Zase ta známá ohraná písnička:
“Příteli, proč se tady zahazujete s těmi lidmi za pár drobných. Namalujte mi obraz támhle na tu zeď. Lokál plný hostů, kapelu na pódiu… Štamgasti budou rádi, když se tam poznají.”
“Už jsem vám přece vysvětloval, že to tak na objednávku nedokážu,” bránil se nesměle.
“Já vím, já vím … tak se hned tak nečertěte. Ale peníze by se vám hodily, ne?” nedal se odbýt majitel. “Co byste řekl na 30 franků a celý měsíc obědů zdarma?”
Už byl vyčerpaný. Vždyť by jej to aspoň na chvíli vytrhlo z toho každodenního kolotoče. Měl by peníze na nové barvy a čas konečně se věnovat se svému umění.
“Tak dobře, když o ten obraz tak stojíte,” souhlasil.
Majitel nadšeně vyskočil a hned začal plánovat, kdo všechno na obraze musí být, jak má vylepšit interiér a spousty dalších detailů. Až mu z toho šla hlava kolem a začal svého rozhodnutí hořce litovat.
Neměl na nové plátno a majitel kavárny mu odmítal vyplatit zálohu. Bude muset použít plátno s Cath – jak portrétu říkal podle jejího jména. Tolik zbytečné práce, běželo mu hlavou, když pomalými tahy štětcem překrýval její šaty bílým podkladem.
Její obličej si nechal nakonec. Ještě jednou se zadíval do těch rozesmátých očí a pak je také skryl štětcem pod vrstvou barvy. Bude to tajemství. Cath navždy ukrytá pod scénou z kavárny. Usmál se.
Slyšela, jak nadšený majitel všem oznamuje, že Philippe maluje obraz kavárny. Těšila se až jej konečně uvidí. Byla si jistá, že na něm bude také. Vždyť ji přece tak často a rád kreslil. V jakých šatech ji asi namaluje a bude jí to slušet?
Po týdnu se objevil ve dveřích se zabaleným obrazem pod paží. Rozpačitě jej předával majiteli, který hned nedočkavě trhal papírový obal. Jen co jej rozbalil, zavěsil obraz na připravené místo na stěně a začal si jej prohlížet. Byl trochu rozladěný. Modernistický styl mu příliš neseděl, představoval si něco realističtějšího. Ale jinak byl spokojen, dokonce i kapela byla na obraze. Zálibně se procházel po lokále a pyšně pozoroval obraz ze všech stran.
To Cath na obraz posmutněle hleděla. Nestála mu ani za jeden tah štětcem. Co si ona naivní zase myslela? I tu štětku Rose tam namaloval, jak koketuje s pánem v cylindru. Ale na ni mu už asi nezbyly barvy. Umělec nafoukaný.
Měl trochu obavy, jak majitel obraz přijme. Všiml si jeho prvotní nelibosti, ale nakonec mu zaplatil, tak co?
To Cath mu dělala větší starosti. Na její reakci byl obzvlášť zvědavý. Věřil, že ona dokáže jeho dílo ocenit a bude okouzlena jeho novým přístupem i barvami, na kterých si dal tak záležet. Vždyť to maloval hlavně pro ni. Celou dobu si představoval, jak při práci chodí okolo a obraz si s úsměvem prohlíží.
Viděl však jen její zklamání. Chvíli na jeho dílo nevěřícně hleděla a pak lhostejně odešla do kuchyně. Co se s ní stalo? Přestala se na něj usmívat a další dny kolem něj chodila bez zájmu, jako by byl vzduch. Marně se díval na obraz na zdi a zkoušel přivolat zpět tu dívku, která pro něj měla vždy ten nejsladší úsměv. Tu která zůstala navždy ukrytá pod scénou z kavárny.
I když do Le Tasse Bleu stále docházel, nic už nebylo jako dřív. Cath se jeho stolu okázale vyhýbala a už si ani nepamatoval, kdy se na něj naposledy usmála. Bylo mu z toho smutno. Kam se jen poděla její vřelost, která mu vždy rozzářila celý den? Místo toho jen naproti na zdi visel jeho obraz jako bolestná připomínka dne, kdy jeho štěstí zmizelo v nenávratnu.
Časem si v Le Tasse Bleu začal připadat nechtěný a tak se raději přestěhoval do jiného podniku. Po dlouhých měsících Cath ještě jednou zahlédl z dálky na trhu Saint-Germain. Kulaté bříško, které jí nadouvalo šaty, prozrazovalo, že je těhotná. Zůstal stát a zjihle ji pozoroval. Odcházela uličkou mezi stánky prodejců až mu nakonec zmizela v davu.

Anonymní_Lyric

Tajné divadlo

Kavárna dýchala rytmem pozdního odpoledne. Vzduchem se lila vůně přepálené skořice a mletých kávových zrn, společně s tlumeným cinkáním lžiček o porcelán a monotónním bzuketem hlasů, který splýval do jediné kulisy. Bylo to útočiště bezstarostných. Svět za velkými okny mohl pulzovat úzkostí, ale tady uvnitř, pod medovým zářivým světlem lamp, platil nepsaný zákon absolutního klidu.

Seděla jsem na samém okraji téhle idyly. Moje tělo, moje šaty i ten vzduch, který jsem vydechovala zpátky do místnosti, byly prosáklé těžkou, inkoustovou modří. Nebyla to barva, ale chlad, který se mi usadil v kostech a procházel na povrch jako tichý, sytý křik. Stékal po mně, barvil dřevěnou desku stolu a tvořil kolem mé židle neviditelnou louži izolace.

Mé dlaně o sebe hřály, ale prsty už dávno nic necítily. Nedívala jsem se na lidi kolem sebe. Nesledovala jsem smích svých společníků, kteří seděli naproti mně a gestikulovali s takovou lehkostí. Jejich pohledy klouzaly nad mým čelem, odrážely se od mých ramen a padaly zpátky do jejich vlastních talířů. Byla jsem pro ně jen prázdným místem u stolu.

Periferně jsem viděla, že v téhle lži nejsem sama. U vedlejšího stolu seděl mladík, jehož ramena tiskla k zemi stejná temná tíže, ale zrovna teď nahlas rozhlašoval nějaké vtipy. U mého stolu se krčil muž obklopený modrou mlhou, snažící se schovat se pod svůj cylindr. Rty měl zkřivené do unaveného úsměvu nad lahví vína. Všichni jsme byli mistry v nošení masek. Trápili jsme se s přesností, potichu, abychom nenarušili atmosféru téhle kavárny.

Když se ke mně vteřinu nato otočila tvář mé známé s banální otázkou na rtech, moje tělo zareagovalo dřív než moje mysl. Svaly v obličeji se napjaly v naprosto přesném, léta cvičeném choreografickém kousku. Rty se roztáhly, oči se mírně přivřely a z hrdla mi vyšel zvonivý, bezstarostný smích. Byl to dokonalý plášť. V té jediné vteřině jsem zatlačila celý ten modrý, dusivý oceán hluboko pod žebra, za pevnou stěnu zdvořilých frází o tom, jak skvěle se vlastně mám. Divadlo fungovalo bezchybně. Dostali to co chtěli, a to potvrzení, že svět je v pořádku. Mohli mě dál s čistým svědomím přehlížet.

Stačilo však, aby se hovor stočil jinam a pozornost ostatních ode mě odplula dál. V ten moment, kdy ze mě spadly reflektory jejich zájmu, se ta křečovitá přetvářka rozpadla. Otočila jsem hlavu směrem do prázdna, pryč od té hřejivé clony předstíraného veselí, a moje tvář okamžitě ztuhla.

Byl to jen záblesk, vteřina nepozornosti, ale pod nánosem toho falešného smíchu tam znovu stála ona. Ta samá smutná, zlomená žena, která nikam nezmizela, jen se na chvíli schovala za oponu. Ten těžký pocit a hluboká deprese se jí okamžitě vrátily do očí. Mohla jsem se smát, mohla jsem mluvit jejich jazykem, ale stačilo se podívat stranou, do ticha mezi slovy, a ta temně modrá pravda mě pokaždé pohltila celou zpátky. Byla jsem vězněm ve vlastním divadle, navenek zářivá kulisa, uvnitř stále ta stejná, nekonečně osamělá herečka.

Anonymní_Nivor

Sen nebo čirá posedlost?

Snad každý má v životě nějaké ambice a sny. Avšak někdy mu život nedovolí jich dosáhnout a své sny si splnit. Nebo to je a vždycky bylo jen na lidech a jejich činech?
Opravdu hodně jsem si přála provozovat kavárnu. Tu nejhezčí ve městě, takovou, kde se lidé budou cítit bezpečně a budou se do ní neustále a rádi vracet. Jenže život mi tento sen nemohl přinést na stříbrném podnose.
Ve dvaceti jsem se hecla a rozhodla se, že si tu kavárnu opravdu založím, tehdy byla v mém městě pouze jedna. Bylo to ideální. Konkurence byla slabá a já měla v podstatě otevřené dveře k úspěchu. Začala jsem si vyřizovat všechna povolení, zařizovat si prostory a shánět nějaké zaměstnance. Jako místo pro moji kavárnu jsem si vybrala prostory po staré krčmě v podloubí u náměstí. Přímo vybízely k odpočinku a chvilce klidu v rušném životě kohokoliv. Byla to láska na první pohled.
Šlo to jako po másle, kupovala jsem stroje, nábytek, nádobí, prvotřídní kávu a připravovala grandiózní otevření kavárny Réconciliation neboli souznění. Za několik dní bylo všechno hotové a mohlo se otevřít. Několik měsíců se dveře ani netrhly, zákazníci si neměli kam sedat, a na volné stoly se čekalo v řadách. Byl to opravdu ten sen, který jsem vždy chtěla žít.
Tento sen jsem však nemohla žít věčně. Vysoce postavení lidé v naší zemi začali selhávat, trh se začal hroutit sám do sebe. Někdo nahoře ztrácel kontrolu nad otěžemi. Hospodářská krize přišla i sem k nám. Všechny podniky okolo ztroskotávaly, zavíraly a doufaly, že zanedlouho budou moci opět otevřít. Dopadlo to až tak, že jsem na náměstí zůstala jako kavárna sama. Držela jsem se zuby nehty, avšak má snaha nemohla vydržet věčně. Svou kavárnu jsem nakonec musela prodat městu. Už se nedalo nic dělat.
Uběhly tři roky a rány všech se začaly hojit. Náměstí bylo už zase plné lidí a obchodů a po krizi zůstalo už jen pár smítek prachu.
Peníze, které jsem za prodej kavárny městu dostala, jsem si pečlivě schovala na to, až zase budu moct svou kavárnu odkoupit zpět. Dokonce mi to bylo i slíbeno. Jenže jsem netušila, že tak lehké to ani zbla nebude.
O to dostat Réconciliation zpět jsem usilovala každý den. Neustále jsem chodila na město, nabízela všechno, co mám, ale ani to nestačilo. Jednoho dne se totiž ve městě objevil někdo nový. A ten bohužel nabídnul víc, než jsem já byla schopna nabídnout. Díky němu jsem o svoje celoživotní dílo přišla navždy, nebo ne?
Zuřila jsem jako nikdy. O kavárnu prosím už dlouhé týdny a oni ji prodají někomu, kdo zrovna šel kolem. Dokola a dokola jsem toho proradného neznámého zdaleka proklínala a přála mu to nejhorší.
Pokaždé když jsem kolem Réconciliation procházela mě zabolelo u srdce. Všechno potemnělo, hosté už se tolik nesmáli, jenom zamyšleně dumali o životě nad rádoby dobrou kávou. Vypadali, jako by tam vlastn Muzika už taky nebyla to, co bývala. Z původní celé kapely zbyli už jenom dva hudebníci, kteří by potřebovali dvojité espresso.
Neustále mi to rvalo srdce. Když vtom mě to jednoho večera trklo. Svou kavárnu si ukradnu zpátky. Za každou cenu.
Za doby krize se všude začaly rojit všemožné gangy a já se na jeden rozhodla obrátit. Po tom, co jsem jim přislíbila celkem slušnou odměnu, se mi rozhodli vypomoct.
Dlouhé měsíce jsme připravovali plán a vychytávali všemožné mouchy a ladili detaily. Po nějaké době byl náš plán konečně hotov a mohl se začít realizovat.
Byl pozdní večer, několik hodin po zavíračce a už jsme se chystali do kavárny vtrhnout. Jenže tam a tehdy mi to došlo a sama sebe jsem se zeptala.
„Počkat. Co že se to právě teď chystám spáchat?“

Anonymní_Ryven

Kavárna Zlaté časy

Nataša s Petrem měli perný den, i když ve městě bylo hodně konkurenčních kaváren, zdálo se, že ještě dost lidí má rádo atmosféru retra a krásu starých časů.
„Poslední dobou upadám do stereotypu. Dokonce jsem uvažovala, že se vrátím do školství.“
„Tak můžeme vzít brigádníky, odpočineš si, zamyslíš se, co dál.“ Zadíval se Petr na Natašu a snažil se o úsměv plný pochopení.
„Ne, to vůbec ne, doma bych se zbláznila, ale jsme tu každý den. Pak máme večer sotva sílu si chvíli povídat nebo mrknout na film.“
„Tak si vezmeme dovolenou. Na týden to tu zavřeme.“ Natáhl se Petr přes bar a dal Nataši pusu. Usmála se a bylo vidět, že o něčem přemýšlí.
„Chtělo by to změnu.“ Zadívala se na obří obraz na stěně.
„Jasně, můžeme ho sundat.“ Zamířil Petr ke stěně a zkoumal uchycení obrazu.
„Ne, v žádném případě, patří sem odjakživa!“ Zvedla nečekaně hlas Nataša a také popošla k obrazu. „Vidíš ty lidi, ty muzikanty, to se sem přece tak hodí.“
„Taky ho mám rád.“ Zadíval se Petr na obraz.
„Happening.“ Vykřikla Nataša.

Hudebníci

Martin s Honzou si balili nástroje a kostel se pomalu vylidňoval.
„Volal mi Petr, že něco chystají v té jejich kavárně, ale ještě nevím co.“ Honza skládal stojan a Martin se zvedl od futrálu a lišácky se pousmál.
„Pro Natašku udělám cokoliv.“
Zvedli svá hudební zavazadla a pomalu se vzdalovali od oltáře zahaleného v působivé prachové mlze prosvícené sluncem.

Líza

Upravovala se u zrcadla, Líza, tak jí odmalička říkali, nesnášela to. Ale když jí František poté, co ho viděla s Luisou v kavárně, tak oslovil a řekl, že odchází, začala to jméno nenávidět. Už se ale cítila trochu lépe a dokonce přijala pozvání od Nataši do jejich kavárny, i když poslední měsíc skoro nevycházela.

Luisa a František

Seděli spolu v potemnělé místnosti a Luisa plakala. Neměl už sílu ji utěšovat, byl vyčerpaný. „Mám pocit viny a nevím, jestli se ho zbavím. Kazím tím náš vztah, už nemůžu dál.“
Luisa šla k oknu, dívala se na potemnělé věže kostela. Hlavou jí běžely obrazy posledních měsíců, láska, štěstí, naděje, smutek, vinna, nejistota.

Sourozenci Heritovi

Po smrti maminky to bylo jediné téma, které pořád dokola omílali. Na rekonstrukci z nich nikdo neměl a prodejem domu v centru si přijdou všichni tři na pěkné peníze. Jen Alžběta ten necitlivý krok oddalovala. Za poslední měsíc vykouřila nejvíc cigaret za svůj život, ale byla ráda, že je Nataša pozvala na dnešní happening. Vlastně se jim hodilo, že přijdou i…

Kaufmannovi

Původně na tu akci nechtěli jít, Haně to bylo trapné, ale Konrád nakonec jen suše utrousil: „Byznys je byznys. Dříve nebo později by se to stejně muselo projednat. Vykročili z domu.
„Jednou mi za tento krok poděkuješ!“

Happening

Rám obrazu byl zvýrazněn speciálními světly a kulisy byly rozestavěny přesně tak jak na obraze. Na stolech a podlaze byly vizitky, aby každý z performerů věděl, kde má své místo.
„Děkuji přátelé, že jste přišli. Zaujměte prosím svá místa. Muzikanti budou chvíli hrát, pak přestanou a každý stůl bude autenticky konverzovat. Lízo, ty zamíříš ke stolu Františka.“
Rozzářená Nataša dala muzikantům znamení.
Muzikanti zahráli skladbu That´s life, Líza došla se slzami v očích ke stolu, kde seděl František s Luisou a něco si řekli. Sourozenci Heritovi se otočili k vedlejšímu stolu a nejstarší Vilém ztvrdil obchod podáním ruky Konrádu Kaufmannovi.
„Tak výborně! Teď prosím ještě jednou, ať se slyšíme!“
Nataša se přiblížila ke stolu sourozenců Heritových a naklonila se důvěrně ke své kamarádce Alžbětě. „Nataško, my to tu musíme prodat.“ Zašeptala Alžběta. V tom okamžiku se ozvala rána. Obraz se pod tíhou času zřítil k zemi.

Anonymní_Seren

Dívka ve žlutých šatech

Nervózně se rozhlížím po kavárně, ale nikde ji nevidím. Netuším, kolik je hodin, protože takový luxus, jako jsou hodinky, si dovolit nemůžu. Vím však, že jsme začali hrát třetí sadu písní a ona vždy chodívá již na konci druhé sady.

Co když dnes nepřijde? Co když už třeba nikdy nepřijde?

Zaženu nepříjemné myšlenky a soustředím se zase na své hraní, které teď chvíli znělo trochu nepřítomně. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Tedy kromě mého spoluhráče Matěje. Mám podezření, že lidé v kavárně by si nevšimli, ani kdybychom přestali hrát úplně. Koho zajímá párek muzikantů v pozadí? Ji určitě ano, jinak by sem nechodila pravidelně každý pátek.

Vtom se potichu otevřou dveře a dovnitř vklouzne malá žena v elegantním klobouku a nádherných žlutých šatech.

Je tady.

Melodie mých houslí na moment klopýtne a koutkem oka zahlédnu, že na mě Matěj zpoza svého kontrabasu koulí oči. Zrudnu jako rak a snažím se chovat jako předtím. Ale když ji vidím, zapomínám, jak se chovám normálně.

Sedá si ke stolu za svými přáteli, všemi z dobré společnosti. Společně pak vysedávají dlouho do večera, většinou až dokud nesbalíme nástroje a kavárna se nezavře. Pokaždé, když odchází, hledím za ní do noci a běduji nad tím, že ani neznám její jméno.

Dnes to však bude jiné. Dnes, až dohraji, půjdu za ní a konečně ji oslovím.

Mezitím si vše představuji a důkladně promýšlím, přestože už jsem to udělal nejmíň stokrát. Počkám si na nejlepší chvíli, tedy těsně předtím, než se vydá zpět na cestu domů.

Řeknu jí: „Promiňte slečno, vím, že sem chodíváte každý pátek, a celý týden se těším jen na to, až vás budu moci zase spatřit.“

Ona se na mne podívá a odpoví: „Ach, ano, každý týden sem chodím právě proto, abych si poslechla vaši hudbu. Vaše hra na housle mne naprosto okouzlila.“

„Nešla byste se se mnou na chvíli projít? Je krásný letní večer…“

„Jistě, proč ne?“ odpoví a chytne se mého nabízeného rámě. V tu chvíli se ze mě stane nejšťastnější muž na světě. Vlastně ani nevím, kam ji povedu, a nejspíš mi na tom ani nezáleží. Hlavně, když budeme spolu.

Proberu se ze své zasněnosti a soustředím se opět na hudbu. Písně plynou jedna za druhou. Jsme u páté nebo šesté sady? Hosté už se pomaličku začínají zvedat ze židlí a trousit se do svých domovů. Čím méně jich tu je, tím více jsem nervózní. Snažím se zhluboka dýchat, abych uklidnil třesoucí se ruce.

Zvedá se.

Přišla má chvíle. Odložím housle do futrálu a zamířím k ní. Soustředěně kladu jednu nohu před druhou. Vůbec mě nechtějí poslouchat, jako by snad ani nebyly mé.

„Ehm, slečno…“ řeknu, ale selže mi hlas, protože jsem už několik hodin nepromluvil a mám sucho v hrdle. Odkašlu si a zkusím to znova: „Slečno, promiňte…“

Otočí se a změří si mě pohledem. „Potřebujete něco?“

„Já…“ zarazím se. „Jen jsem vám chtěl říct, že…“ Najednou úplně zapomenu, co jsem chtěl říct.

„Že?“ povytáhne netrpělivě obočí, což mě ještě více znervózní.

„Jak se vám dnes líbily písně?“ snažím se vybruslit z trapné situace.

„Jaké písně?“ ptá se.

Dívám se na ni jako opařený. „No přece…“ mávnu rukou směrem k mému futrálu.

„Ach tak,“ odpoví a já si trochu oddechnu. Už jsem myslel, že si našeho hraní ani nevšimla. Pak se však opět zarazím, když dořekne: „Promiňte, asi jsem je neposlouchala. Jak se líbily vám?“

„Vlastně ani nevím,“ odvětím zklamaně.

„Promiňte, mám trochu naspěch. Tak… na shledanou,“ rozloučí se a spěšně odchází. Matěj se na mě dívá a ústy naznačuje: Tak co? Já však nedokážu nic víc, než jen sklesle stát a sledovat mizející dívku, která existovala jen v mých představách.

Anonymní_Solix

Věštkyně

Hrály písně, bylo hlučno. Vstoupil muž, byl znaven z práce. Konec dne, jen pití by chtěl. Najednou spatřil v protějším rohu postávat krásnou slečnu. Šaty smaragdově modré, klobouk s pavím perem zdobil její kadeře.

Kapela hrála, lidé se smáli, už bylo po válce, konec všech útrap. Vzal sklenici s nápojem, za ženou běžel, usedla ke stolu v rohu zatmaveném.

,, Zdravím tě, neznámý cizinče, co ode mě žádáš nebo pro tvou ženu?” Polekal se při poslechu ženy v rohu. Zná jeho ženu? Či jeho samého? Nejistota mu z očí čišela. Neznámá žena mu pokynula, aby se usadil, opřel se na židli a jen naslouchal slovům jejím.

Zmatený muž souhlasil pohledem, neměl co ztratit. Uvolnil si kašmírovou kravatu, která mu krk stahovala, klobouk na hlavě porovnal. Paže zkřížil a pohledem obratně odsoudil ženu. Měla klidný pohled, ignorovala hospodský ruch stejně, jako pohled muže.

Červené jim do sklenic nalila a pochmurně se zatvářila. ,, Co ode mě žádat chceš? Co vás přimělo přijít sem?”

,, Já? Já nic od vás nežádám, milá madam. To vy jste mi pokynula, abych zde si sedl s vámi. To vy jste nalila vína rudého, to vy jste mě uhranula pohledem. “

Muž vzhlédl a pohlédl kolem, místnost hospody jako by ztmavla, konverzace jako by utichla, hudba jako by zesmutněla. Zmatek číšil z jeho očí, pohledem upřeně zpět pohlédl na ženu u stolu. Knír si prsty urovnal a jen se zlehka narovnal. Žena stále klidně hleděla na muže, zlehka položila své předloktí na dřevěný stůl a hlavu si podepřela.

,, Pohlédl jste na mě, jen lehce a už už jste pelášil ke mne. A tak se ptám vás já, co vás přimělo se věštkyně ptát na osud váš? “ Muž opět překvapeně tvářil se. ,, Jak víte, že proto jsem vás vyhledal zde?”

,,Jaká bych to byla věštkyně, kdybych to nevěděla?” Pousmála se krásná žena. Pohlédla na mužovy ruce, vzala si je k sobě jako by četla z Bible.

Muž upřeně pohlédl na ženu – co říci první? Co je to nejlepší?

,, Budou v pořádku? Má rodina, dcery i žena?” Hlas mu nervózně rezonoval, paže se třásly, oči pohledem uhýbaly.

,,To není to, co vědět chcete, povězte pravdu nebo odejděte.” Žena byla neoblomná, čas byl cenný, cennější, než poklad pro ni.

,,Kdy bude má smrt dokonána? Kdy zemřu věštkyně milá?”

,, To není ta otázka, na kterou odpověď chceš znát. Pověz ji teď, neplýtvej svým časem.”

Muž zmatenější a zmatenější byl, strach vyřknout tu otázku měl. Na židli se posunul, vypil si lok vína a najednou mu to došlo. ,, Lhářko, to vědět nemůžeš jen Bůh čte naši mysl, nikdo jiný ne.

Vytrhnul se ženě, vztek mu hořel z očí jako plameny v lesích. V mžiku se vztekem odešel od stolu, nechal zde pár drobných a naštvaně odkráčel z baru.

V dešti kabátem se chránil, nic nejelo tak přes cestu přejde. Kdyby jen věděl, že už jen ne do konce. Sražený autem, mrtvý na zemi leží, promarnil šanci na život svěží.

Anonymní Sylor

El Último Puerto

„Señora, tady,“ řekl muž s vysokým cylindrem a ukazováčkem poklepal na stůl, „tady, vaše dcera nemá budoucnost.“ Čím dál tím více se nakláněl přes stůl k ženě v modrém klobouku. Rosa ucítila jeho alkoholický dech a sevřela ruce tak pevně, až ji zbělely prsty.

Na stole před nesourodým párem stála láhev rumu a dvě malé sklenky. Muž s cylindrem a v kabátu, který měl své nejlepší časy za sebou, si už přihnul několikrát. S přibývajícím večerem se jeho řeč stávala plamennější. Druhá sklenička zůstavala netknutá.

Rosa nereagovala. Ona vždy měla jasno. Ani když se její bratr chystal opustit Kubu, nenechala se zlákat jeho pozlátky vysněné budoucnosti, které před ní maloval. Seděli tehdy u stejného stolu. Netušila, že je to naposledy, co ho vidí živého. Plavbu po moři podceňovali všichni.

Dýchalo se jí špatně. Možná i proto, že v baru El Último Puerto bylo těžké, sladké dusno. Vonělo po tabáku, mořské soli a parfému. Dva hudebníci v zadní části hráli pomalé bolero. Tóny houslí si klestily cestu mezi stoly a připomínaly nářek starých časů. Kontrabas je svým hlubokým hlasem objímal jako paže starého unaveného milence.

Rosa zvedla oči a pohlédla na svého spolustolovníka: „A co moře? Skvělou budoucnost nemá nikdo. Ale ti, co se plaví za lepším po moři, ji mají velice nejistou.“

Muž se usmál. „Vaše dcera je silná. A ve Státech je práce pro všechny. I pro ni. Znám člověka v Miami. Slíbil, že jí pomůže.“

Rosa litovala, že sedí zády ke dveřím a nemá přehled po lokálu. Doufala, že se její María objeví co nejdřív. Tahle schůzka s pochybným převaděčem byl její nápad.

Od vedlejšího stolu byl přerývaně slyšet hovor tří expatů. Dva muži a žena, která v růžovém klobouku bázlivě držela cigaretu jako záchranný pás. Rosa pochopila, že ji hovor jejích dvou přátel dávno přestal zajímat. Ten ve fialovém klobouku se opíral o ruku a pomalu otáčel sklenkou mezi prsty.

„Cuba is beautiful,“ řekl nahlas a potichu dodal, „but finished.“

Jeho společník v modré buřince se zasmál. „Everything beautiful is finished. That’s not why we came back… this is our home.“

Rosa jim sice rozuměla každé druhé slovo, ale obsah hovoru nebylo těžké pochopit z jejich tónu. Oni, znudění dostatkem, hledali své štěstí tady. Neviděli prázdné obchody a zavřené úřady. Oloupaná omítka a zabedněná okna jim přišly romantické. Marie se sarkasticky pousmála.

Muž s cylindrem před ni položil bílou obálku. „Je prázdná. Ale na vnitřní straně je napsaná částka, za kterou Maríu převezeme do Miami.“

„Bezpečně?“ dodala Rosa s otazníkem v hlase.

Její společník neodpověděl. Místo toho pohlédl ke dveřím. Rosa ho následovala. Stála tam María. Na sobě měla sváteční světlé šaty a vlasy stažené z čela. Stála na prahu a rozhlížela se. Rosu jako vždy odzbrojila její tvář. Tušila, že dětské rysy v obličeji své dcery vidí už jen ona. Z otevřených dveří vnikl do místnosti vlahý noční vzduch a diskrétní šustot palmových listů.

Muž s cylindrem mlčel. Expati u vedlejšího stolu se zase něčemu smáli. A hudebníci hráli dál, protože hudba je pulz, který tady nikdy neutichá.

Rosa vzala prázdnou obálku do třesoucí se ruky. „Jestli se jí něco stane… neodpustím si to,“ zašeptala.

Housle na okamžik zakvílely tak vysoko, že Rosa měla pocit, že jí ten zvuk prorazil srdce. A venku před barem zaševelily svými listy staré palmy. Jejich proroctví budoucnosti vítr od moře milosrdně odnesl a rozpustil v ulicích. María došla ke stolu, kde seděla její matka s podivným mužem v cylindru. Podala mu ruku a ten ji vřele stiskl. Pak objala Rosu o sekundu déle než jindy.

Anonymní_Torin

Absintový večer

Musela skoro křičet, abych ji přes hudbu slyšel, ale pak zničehonic zmlkla. Nedokázala doříct větu. Nervózně si hladila hřbet ruky. Fakt jsem se začal bát, co z ní teď vypadne.

„Byla jsem pro něj jenom kus masa, Cyrile.” ze tváře jí vyprchala bojovnost. „Přijela jsem sem za prací. Neuměla jsem slovo. Slíbil mi domov. Místo toho mě zamknul. Sebral pas. Nutil mě prodávat vlastní tělo. Každou noc. Celé roky.“

Naklonil jsem se blíž k ní.

„Ten chlap…“ hudba zmlkla a kapela ohlásila přestávku, takže Darja ztišila hlas.

Rychle jsem se ohlédl přes rameno, protože milostpaní za mnou natahovala krk, jakoby jí to cigáro chutnalo víc, když se k němu dozví pár pikantností. Samozřejmě, že ucukla zpátky ke svému stolu, ale Darja si jí nevšímala a pomalu s návalem emocí zase zvyšovala hlas.

„Ten chlap mě držel v tajným bordelu. Když jeden večer řešil problém s jinou holkou, utekla jsem mu. Prostě jsem běžela. Pěšky. Kilometry a kilometry podél silnic. Žebrala jsem tabák a levný chlast. Ale nikdy jsem už nešla. Ani když jsem tejden neměla co jíst.”

Mimoděk jsem se rozhlédl po restauraci. Kde jsou sakra s tím jídlem?

“Už pár let utíkám do jinejch měst. Pořád v pohybu. Mám šílený strach, že mě náhodou najde a zároveň jsem tady uvězněná, protože nemám ten pas. Nevím, co mám dělat.” Po tváři jí rychle stekla velká slza.

Já jsem vůbec nevěděl, co na to říct, tak jsem sledoval, jak jí slza z tváře kápla do limonády.

V mládí mi dal soused práci u něj v auto dílně, když se dozvěděl, že mě rodiče vyhodili. Od tý doby jednou ročně vyrazím kolem nádraží a nabídnu někomu bez domova večeři a teplý místo na spaní. Ženský se mě většinou bojí, ale tahle ne. Tahle měla pro strach uděláno. A už se nedivím proč.

Prostě jen seděla u stromu a dívala se do slunce.

“Prosim vás, odpusťte, že jsem tak zvědavej, ale na co myslíte?”

Zachraplala krátkým smíchem. “Že je dneska krásnej den. Nad čím přemejšlíš ty?”

Nezamyslel jsem se ani chvíli. “Jestli byste se mnou nezašla na večeři.”

Zasmála se znovu až si ukrkla. “Co bys z toho měl, hochu.” Pak se otočila zpátky ke slunci a zavřela oči.

“Dobrý pocit, když vám můžu udělat radost. Taky mi kdysi někdo pomohl a zařídit teplý jídlo je to nejmenší.” Viděl jsem jak se pousmála. Tleskla si dlaněmi do sebe a zvedla se.

Jasně, že jsem ji nemohl nechat jít ve smradlavým a rozervaným tričku. Smrděla jako nádražní záchodky v neděli ráno

„Pojď,“ řekl jsem a chytil ji za loket. Kůži měla hrubou a suchou. Vlezli jsme do prvního levnějšího ale pořád vkusnýho obchodu s oblečením. Darja se nejdřív ošívala, pak vytáhla nějaký jednoduchý šaty a pěknej klobouk.

Zatímco se sprchovala a voda bubnovala o vanu, seděl jsem na gauči, koukal do zdi a bylo mi jí líto. Když vylezla, vypadala zase jako člověk.

Po tom všem, co mi v vyklopila, už pro mě nebyla jenom nějaká ztracená existence z nádraží.

Víš, většina lidí jsou jenom chodící prázdný schránky. Chodí do práce, platí daně, žerou ty svý hnusný polotovary a čumí do telefonu, ale uvnitř jsou mrtví už od dvaceti. Nemají v sobě žádnej příběh, žádnou jiskru, nic, co by stálo za řeč. Jenom prázdno čekání na to, až se stane něco, kvůli čemu budou chvíli šťastní.

Ale Darja? Viděla lidskou špínu z tý nejtemnější strany, a přesto v ní zůstalo dost síly na to, aby utíkala. Aby se radovala ze slunce a šla si pokecat s cizím chlapem.

Když se na mě podívala těma svejma očima, došlo mi to. Byla víc člověkem než všichni kolem nás. Měla v sobě tu divokou, syrovou pravdu, která se přidělat v žádném salonu krásy nedá. Byla zmlácená životem, ale nepřežívala. Pořád žila.

Kdybych teď Darje mohl říct, že jsem právník a že ji odsud vysekám. Jenže já jsem v tý autodílně pořád. Žádnej diplom na stěně, jenom věčně zažraná špína za nehty a montérky od oleje. Všechno, co jsem pro ni mohl udělat, byl tenhle jeden večer v roce.

Kapela začala znovu hrát.

“Cyrile pojď si zatančit než přinesou to jídlo.”

“Nepočkáme? Už by to mělo každou chvíli bejt.”

“Proč to odkládat?” řekla. A tak jsme šli tancovat jako jediní v celém podniku.

Anonymní_Tyven

Bez rozruchu

Klobúky – dámske, pánske, strážcovia nepokoja – vŕzganie dverí – studený závan vnáša z ulice do kaviarne hnedú siluetu – prísna línia vstupuje medzi hlboké basové tóny, ktoré mi dunia pod prstami. Horiace spoločníčky v ústach namiesto výhovoriek pre nepriznanú samotu; ruky zložené do kríža na ohradu pred nepovolanými – absurdita prítomnosti dekorovaná kvetinami. V pohároch na obruse planý obsah – otočený chrbtom si v ilúzii neviditeľnosti; s podopretou bradou zas v kurze márnomyseľnosti – vdychuješ cudzie výdychy a my dvaja ti brnkáme pre punc tvojho kaviarenského večera.

Hlboký dekolt je v móde – kód v dobe i mimo nej. Hnedý kostým si stále nesadá. Si nad drinkom, s niekým či sám – tu si súkromníkom, bez rizika verejnej pitvy identity. Držíš sa stopky pohára; chrbtom by si rád pocítil susedov – nebyť čalúnenia stoličky. Ženský pohľad sa odkláňa od zorného poľa okolia. Sklonený naberá silu do úsmevu – nutného vkladu do podniku bez rozruchu, bez očakávania neprístojností a rozliatej peny. Tu sa sekt nalieva decentne, kým ťa spoločensky neunaví. A potom je už jedno – či si v kaviarni alebo pivárni.

Z úzadia ti tu brnkáme, ani o nás nevieš; bez nás si opäť bližšie k hurhaju výčapu. Dáš na tlmenú intimitu a strojenú kultivovanosť alebo na živočíšnu vôňu, kde s talentom na rozruch si hrdinom?

V kaviarni si – i nie si. Ľahostajné zraky ťa sledujú podľa šírky záberu a nudnosti preberanej témy pri stole.

Zrazu ma premôže potreba ozvať sa. Vybieham z partitúry – improvizujem – udieram do strún, aby som oblažil pravú hemisféru tých, ktorým nezakapala. Vybočený tón. Za ním ide výhybka z témy. Chlap sa dozvie, že bude otcom; žene v hnedom súkne zrazu pre blesk v mojich strunách dôjde, že ten jej ju predsa podvádza. Trebárs s tou sediacou oproti, s maskou turbana. Zamyslene, nad rukami spojenými do striešky, sa pokrytecky tvári, akoby sa modlila – fľandra. Trik s podopretou bradou funguje bezrodovo – chlapík s klobúkom akoby od klauna už myslí na ďalšiu night-out len v čisto pánskej spoločnosti, kde chúťky dostanú zadosť. A kulisa ženy, ktorej cigareta nikdy nezhasne, lebo druhá nahradí prvú, si dôsledne plní svoju úlohu na parádu – viditeľnou prítomnosťou konzumentky. Pokrytec chrbtom k ostatným si čičíka vlastné ego. Vyruší ho iba čašník – aj to len raz, pokiaľ svoj nápoj dávkuje uvážene.

Husle v tandeme s mojou basou si odkrúcajú druhú smenu po dennej úradníčine – so začiatkom à la grande finale, aby ulahodili uchu šéfstva. V ďalšom kole už len rutinne odohrajú každý svoj part a bravúrne prenechajú vedenie mojej base – oddychujú a nevadí, ak chvíľu hrajú druhé husle. Panička v očakávaní zrazu hnedou sukňou zavlní – azda prekoná nesmelosť a prisadne si k tomu svojmu? Nie. Odchádza – gombíky pretnú šero a hnedá látka mizne vo dverách; prezradí ju chladný prievan noci.

Taká je kaviareň – neskrývane anonymná, s cudzími maskami – dnes pozérskych, a zajtra možno autentických tvorov.

Človek si nevyberie – len je – sám medzi ostatnými… spoločníkmi v samote – so stíchajúcimi strunami.

Anonymní_Valen

Tabarin

Celičký den jsem jak na trní. Mé tajemství mi mravenčí v konečcích prstů. Přece nemám co skrývat. Pracovně cestuje, nic se nedozví. Řekla jsem mu, že jdu do biografu. Jdu s přítelkyněmi strávit čas v biografu.
Jedna lež ho nezabije.
A přesto. Ruce jsou chladné a třesou se, když nanáším rudou rtěnku. Nervozitou orosené čelo pro jistotu ještě dvakrát zapudruju. Své maskérské dílo zavrcholím parukou hustých blond vlasů. „To nejsem já,” šeptám zrcadlu. Možná vystrašeně, možná překvapeně, možná vítězoslavně.
Jedna lež ho nezabije.
Pusu na čelíčka mým dvoum princeznám a vytrácím se do ulic města. Ještě že děvčátka už spí. 
Temno noci mi dodává sebevědomí, že mě nikdo nepozná. Necítím se zranitelná. Až když dojdu na ono místo. Zevnitř tabarinu se line rozdováděná hudba a pach dýmek. Už se nelze spoléhat na slabé osvětlení pouličních lamp. Tam uvnitř půjde vidět všechno. Chladný vánek zašustí listem přibitým na dveřích.

Kdo se chceš paničce zalíbiti,
nebo toho pravého poznati,
v pátek z večera do tabarinu choď,
bude z tebe šťastné choť!

S potleskem při konci skladby stisknu mohutnou kliku, dveře zavržou. 
Jedna lež ho nezabije.

Je tu odporně vydýcháno. Každý si našel protějšek k seznamování a to právě probíhá v plném proudu. Víno a dýmky přidávají na uvolněnosti. Také bych zázračný mok ocenila. Proplétám se labyrintem těl a příliš ohromných klobouků. Jakoby velikost cylindru vykřikovala „Mě si vyber, jsem bohatýr!” 
Nakonec jedno místečko skutečně ulovím. Uvolnil se stolek vášnivého párečku, který se zřejmě seznámil urychleně a teď už byl na odchodu. 
Než se stihnu usadit už už mi pomáhá neznámý muž svléknout kabát a připravit židli. Čpí z něj silná kolínská. Jeví se velmi slušně. Objednáváme si spolu víno. Začneme nevinně konverzovat. Nemá ale vůbec žádný klobouk. Ten peněz mít nebude. Je skutečně slušný, ale s ním odejít nemůžu. Nemá totiž vůbec žádný klobouk.

Zazní činel. Čas na střídání partnerů. 

Snad posté mě napadá, jestli jsem neudělala chybu. Že lžu lháři. Že právě zrazuji zrádce a podvádím podvodníka, co jsem si ho vzala za muže.
Píchne mě u srdce, když si vzpomenu, že jsem nechala své holčičky doma samotné. Jsem ale na jasné misi. Najdu boháče a uteču s ním i s holčičkami. Běží mi čas. 

Zdvořile se loučím a mužovo místo vystřídá jiný. Nejde mu přes klóbrc vidět do očí. Jen plné rty a husté pěstěné vousy.
„Těší mě,” říká hrubým hlasem od dýmky ten naproti mne. Opatrně s něhou zdvihne mou ruku k ústům a políbí ji. Jmenuje se Artur. A pak se opojená vínem ztratím v jeho medových řečech.
Do reality mě vrátí až další činel. Já ani Artur se ale nechceme střídat. Odcházíme z tabarinu do ticha spícího města. Vyprovází mě domů. Jdeme mojí ulicí. Někde nad námi spí mé dcerky.
„Nechceme jít dál?“ zeptá se Artur a zastaví. Zvednu oči k oknům. Zavrtím hlavou. Nedomyslela jsem to. Jak jsem si mohla myslet, že z něj vytluču peníze za jeden večer!?
„Tady se rozloučíme.“ Na okamžik vypadá zklamaně, pak mi zase políbí ruku a pomalu kráčí ve tmě.
Co nejtišeji stoupám po schodech k bytu. Z pod dveří vykukuje světlo. Uvnitř se svítí! Holky jsou vzhůru? Málem jsem zbrkle vtrhla dovnitř, když mě uzemnily burácivé kroky. Sem a tam. Tam a sem. To by svedl jenom on. Stojím na chodbičce tichá jako pěna, v panice, že tlukot mého srdce přehlušuje ony kroky.
V klíčové dírce ale spatřuji někoho jiného. Přesto povědomého. Zrovna si…strhává knír. Falešný knír! To on je z toho zamilovaného párečku se kterým jsem si měnila stůl! 
Pracovní cesty. Už dlouho ne.

Nohy mě zavedly zpátky do venkovního chladu noci.
„Arture!”
„Arture, počkej!”
Jedna lež ho nezabije.

Anonymní_Veyra

Tanečnica s kaméliou

Keď Mina Schneiderová vyšla na pódium v Café Rouge, všetky oči sa do nej zahryzli. Spotenými rukami si uhladila negližé. Pohľadom kĺzala po obecenstve za dymovou clonou. V nose ju dráždil pach vlhkých kabátov a tabaku.
Pri prvých tónoch kontrabasu sa uvoľnila, oddala sa hudbe a pomaly si zvliekala priesvitné závoje. Svetlo reflektorov sa v tvárach hostí lámalo ako očakávania spoločnosti, ktoré ju dovtedy zväzovali.
Konečne sa cítila sama sebou. Živá.
Pri nohách jej pristála kamélia. Z prvého radu na ňu mával strážnik Novotný, s ktorým si občas vymieňali túžby v zadnom salóne kaviarne. Hneď za ním sedel vysoký muž s cylindrom. Úsmev jej zamrzol. Miller. Spoznal ju.

Po vystúpení sa prezliekla, nasadila si klobúk a posadila sa vedľa strážnika Novotného. Privoňala si ku kamélii, ktorú zdvihla z pódia. Pobozkal jej ruku. Naznačila, že nemá záujem o rozhovor.
Zapálila si. Priamo tam, pred všetkými.
Cigarety nepatria do rúk slušných dám, v hlave jej znel otcov hlas. Vyfúkla dym dohora. Nie som slušná, pomyslela si.
Cestou na toaletu ju zastavil Miller.
„Tak tu sa skrývate, slečna Schneiderová,“ zasyčal.
„Pán Miller, aká náhoda.“ Snažila sa znieť pokojne. Prižmúrila oči a fúkla mu dym do tváre. Zdrapil ju a pritiahol k sebe.
„Mám po krk provokácií, ty cundra. So mnou si mohla mať všetko. Robíš otcovi hanbu!“
Otec ju sľúbil Millerovi ako dobrý obchod. Ten si na ňu robil nároky, hoci mu nikdy nepatrila. Ani jemu, ani otcovi. Odkedy ho odmietla, doma sa nemohla ukázať.
„Pustite ma!“ Mina trhla rukou. Nikto z hostí sa neotočil.
„Zákazník je kráľ,“ zvolal Miller a ťahal ju do salónika. Zovrelo jej hrdlo.
„Pán Miller, dlžíte mi tanec,“ zaznel spoza nich ženský hlas.
Zastal. Na ramene mu pristála ruka tanečnice Lýdie, ktorá sa postavila pred Minu, za chrbtom jej stisla ruku a vložila jej do ruky poskladaný papier.
„Teraz nie, slečna…“ zamrmlal Miller.
„Mám jeden tanec špeciálne pre vás.“ Lýdia si zahryzla do pery.
Odstrčil Minu a nos si zaboril do Lýdiiných vlasov. Ženy si vymenili pohľady.
Keď odišli, Mina otvorila papierový odkaz:
O polnoci pod mostom. Mám dva lístky na vlak.
Tlkot jej srdca prehlušil hudobníkov. Jej oči sa stretli so strážnikovými. Pozoroval ju. Zamávala mu a pevne zovrela papier.
Pred polnocou sa prešla kaviarňou, no Miller ani Lýdia tam neboli. V kabelke nahmatala ozdobnú ihlicu, pripla si ňou kaméliu o klobúk a zamierila k rieke.

Pod mostom začula výkrik. Vo svetle lampy zbadala Lýdiu, ktorá sa metala pod váhou Millera. Skočila za strom.
„Nie!“ kričala Lýdia.
„Drž hubu, cundra!“
Millerova dlaň pristála na jej tvári. Jeho prsty sa omotali okolo jej krku.
Mina si vytrhla z klobúka ihlicu, priskočila zozadu a zabodla mu ju zboku do krku.
Miller zreval. Zahnal sa.
Bodla ešte raz.
Spadol na zem.
Po rukách jej stekala horúca tekutina.
Bodla znova. A znova.
Potom nastalo ticho.

Mina v kúpeľni svojho bytu sledovala, ako jej z rúk do umývadla stekala červenkastá voda. Lýdia si so syčaním potierala rany liehom. Tvár mala opuchnutú.
„Sledoval ma, lebo som ho odmietla,“ šepkala Lýdia. Celá sa triasla.
„Nemala som ťa s ním nechať,“ povedala Mina a chytila ju za ruku.
„Urobila som to pre teba… pre nás.“ Lýdia ju pobozkala na pery. Ich zaslzené tváre sa pritisli k sebe.
„Čo ak zistia…“ Mine sa slová zasekli v hrdle.
Ženám ako my nikto neuverí.
Prerušilo ich búchanie na dvere. Vymenili si pohľady.
Mina si pripravila jeden zo svojich úsmevov a otvorila.
„Pani Schneiderová, musíme sa porozprávať,“ povedal strážnik Novotný. Keď ho zbadala, úsmev jej opadol.
V jednej ruke držal putá, v druhej zakrvavenú kaméliu.

Anonymní_Xyra

After You’ve Gone

Archieho prsty rozezněly struny basy a zanechaly na nich krvavou šmouhu. První puchýře mu ozdobily bříška prstů už minulý týden, přesto každý den cvičil stejně tvrdě. Ne, tvrději! Spolubydlící, se kterými přežíval v titěrném bytě, mu radili, aby si dal čas na zhojení. Pitomci, pomyslel si Archie, i když je měl rád. Copak nechápou, že to jediné, co nemám, je čas?
Dvě postavy hudebníků stály na pódiu uprostřed místnosti a tyčily se nad nejasnými tvary návštěvníků v kouřovém oparu, tak jako socha Svobody shlíží každé ráno na lodě připlouvající do přístavu. Světlo z několika málo lamp dávalo kouři v zastrčeném baru zlověstný žlutý nádech.
Archieho pravá noha se znatelně třásla. Monty si toho všiml hned, ale nedal nic najevo. Pro něj byla hra na housle pouze koníčkem. Už by s tím dávno sekl, ale věděl, co to znamená pro Archieho. Kluka, který snil o tom, že bude profíkem a podepíše smlouvu s velkým producentem. A hlavně jí dokáže, že není nějaký budižkničemu. Monty mu ten sen záviděl.
Do místnosti vplul závan chladného večerního vzduchu, jak další návštěvník otevřel dveře do slabě osvětleného sklepního prostoru a vešel.
„Hej“, sykl Monty na Archieho. „Už ho tady máš.“ Nízká kulatá postava, ke které patřil stejně kulatý obličej zdobený hustým knírem, prošla místností a ztěžka dosedla na židli u jednoho z kulatých stolků. Opravdu je to Harold Gould, pomyslel si Archie. Vypadá mnohem menší než v novinách.
Harold Gould byl tím, čemu se v hudebním světě New Yorku říkalo „velké zvíře“, a teď se šuškalo, že po večerech hledá skryté talenty. A dnes byl tady. Skoro se tomu Archiemu nechtělo věřit. Po dlouhých dnech i nocích tvrdé dřiny měl konečně možnost ukázat světu, co dovede. Archie s Montym dohráli píseň a připravovali se na další.
„Dáme tam After You’ve Gone“, poručil Archie Montymu. Tuhle skladbu za poslední dny dovedl k dokonalosti.
„Určitě si na to troufáš?“, ujišťoval se Monty, ale Archieho odhodlaný výraz mu byl jasnou odpovědí. „No tak teda dobře.“ Oba hudebníci spustili, zatímco si Harold Gould začal povídat se dvěma muži u svého stolu. Archie si byl si jistý, že jeho pozornost brzy uchvátí na sebe.
Do hitu Turnera Laytona se obuli s mistrnou elegancí a přesností. Po letech spolupráce přesně věděli, jak se nejlépe doplnit, a i improvizované pasáže budili dojem vyladěnosti. Pak přišla ta velká chvíle, Archieho sólo.
Archie sklonil hlavu a zavřel oči. Cítil, jak mu po čele stéká pot a jeho kapky dopadají na dřevěné tělo basy. Celé sólo trvalo asi jen minutu, ale Archiemu to v ten moment přišlo jako věčnost. Když ho dohrál a skladba skončila, dotkl se jeho uší potlesk štamgastů. Otevřel oči a vzhlédl.
Gould stále mluvil a nevypadalo to, že by hudbě věnoval sebemenší pozornost. Jak je to možné? Copak snad ohluchnul? Archieho se začal zmocňovat vztek. Najednou se Gould zvedl od stolu a zamířil k východu.
Tak to tedy ne, pomyslel si Archie, neodejdeš, dokud si mě pořádně neposlechneš, ty parchante! Vyrazil směrem k východu za Gouldem, ale cestu mu zastoupila ženská postava. Emily?
„Dneska jsi byl skvělý,“ řekla Archiemu, který pozoroval, jak Gould vychází ven. Proč přišla zrovna teď? Copak nechápe, že odchází jediná šance, jak jí dokážu, že jsem pro ni dost dobrý?
„Promiň,“ procedil Archie mezi zuby, odstrčil Emily a vyběhl za Goudlem na noční ulici. Ať se ale rozhlížel sebelépe, postavu producenta již nespatřil. Zatracená práce, řekl si Archie, když se otočil zpět do baru. Alespoň Emily se to líbilo… Sakra, měl bych se jí omluvit!
Když se Archie do baru vrátil, Emily už nenašel. Ten večer promarnil svou životní šanci, i když jinak, než se bál.

Anonymní_Zephyr