Červencovo-srpnová výzva: Dialog

Křídla Hor

„Hlavně nezapomeň, Icare.

Nelétej příliš vysoko, aby ti slunce roztavilo na křídlech vosk, ale ani nízko, aby tě vlny stáhly do moře. – Radil mu otec jako každý jiný den.

Icarus ale neposlouchal. Díval se jak se vlny rozbíjejí o nedaleký břeh a jak si to ptáci krouží přímo kolem něj. Zpívají, létají, potápějí se. Jak jsou bezstarostní z horkého slunce nad nimi nebo hluboké vody daleko dole.

Přál si být stejně volný jako oni. Vyletět až nad mraky a podívat se na svět z výše.”
„Co tam chtěl vidět, tatínku?“
„Víš, Benny… Myslím, že občas je to jen o pocitu. Poznat jaké to doopravdy je…”

„A tak když Icarův otec, odletěl o několik metrů dál, Icarus několikrát zamával křídly a dostal se o kus výš. Podíval se na moře pod sebou, na hory vykukující až na jeho samotném konci, na malé tečky představující lidi na pevnině, a vynesl se dál nad oblaka.

Nohama se dotkl nadýchané vatové přikrývky.”

„Nebál se?“

„To bál. Samozřejmě, že se bál, Bene…

Ale v ten moment byl Icarus zaslepen chtíčem více, než kdykoli předtím. Oči mu těkaly po krajině za horami. Srdce mu divoce bylo vzrušením… Ale i právě strachem, kterým se nenechal ovládnout.
Pohled upřel na slunce na obloze. Nadechl se čerstvého vzduchu. A prsty se natáhl za slunečními paprsky.”

„I přes všechny otcovi zákazy, tati, cestu, po které by se vydal kdokoli jiný, letěl dál a dál. Rukou se natahoval za sluncem, a když už konečně pochopil co to znamená svoboda, dotknutí se slunce…”

„Vosk na křídlech se roztopil a on spadnul?“

„A padal s úsměvem! Splnil si sen, mami!“

„Je to jen příběh… Benjamine.“

„Příběh od táty!“

„Který ti vyprávěl, když jsi byl malý. Já vím. Byla jsem u toho.“

„Tak buď znovu!… Táta horolezectví miloval. Měl sny. Cíle. Plány! Umřel šťastný, protože umřel při jejich plnění! A nic by neměnil, ať už je to jakkoli těžký… Nemůžeš mě teď nechat zavřeného, jen ze strachu, že skončím stejně… Mě ani Sidney.“

„Svou sestru do toho laskavě netahej.“

„A proč, mami?… Aby náhodou taky nešla v tátových stopách?“

„…“

„Pojedu tam.“„Já vím.”

„Vyšplhám nahoru za mě i za tátu.“

„Já vím.“

„A budu mezi dalšími co pokořili Mount Everest. Protože to je to, pro co táta umřel. To je to, co chtěl. To, co chci já.“

„Dostat se na stejný seznam?… Umrznout? Udusit se?“

„Mami.“

„Hm?“

„Zvládnu to.“

„Jednou se dotkneš slunce, Bene. Stejně jako Icarus.

Vyšplháme spolu nahoru. Zdoláme Mount Everest. A nahoře, na samém vrcholu, vystavíme Icarovu vlajku, aby všichni viděli, že nám narostla křídla!“

„Takže můžu jít s tebou?“

„Na to jsi ještě moc malý. Ale přísahám, že jakmile vyrosteš, půjdeme tam spolu. Znovu.“

„Přísaháš?“

“Přísahám.”

„Přísahals.

Přísahals, že ho vyšplháme spolu, tati… Ty a já… Pamatuješ?

Lhal jsi.

Lhal jsi mi přímo do očí!…

A tady máš tu blbou vlajku. Icarovu vlajku, aby všichni viděli, že nám narostla křídla… Škoda, že tobě v jiném smyslu…

huh…

Je tu hezky, víš? Ticho…

Stejný, jako jsi popisoval,když jsi mi naposled psal a říkal, že by se mi tu líbilo. Že je to doopravdy skvělý pocit dotknout se slunce a cítit svobodu… Než se ti… roztopil na křídlech vosk a spadnuls… Že ti chybím.

Chybíš mi…“

„Nezapomeň, malý lcare.

Když nepoletíš příliš vysoko, aby ti slunce roztavilo na křídlech vosk, ale ani nízko, aby tě vlny stáhly do moře… Možná nespadneš… Ale taky se nedotkneš slunce.“

„Víš, tati… Asi se nedotknu slunce jako ty… Ale přísahám, že se naučím létat.

A na to nezapomeň.“

Anonymní_Fénix

Rozhodnutí

„Sbalil sis všechno?“
„Jo, kontroloval jsem to aspoň pět krát.“
„Doklady? Hotovost? Pas? –“
„Hedviko. Mám vše.“
„V kolik ti to jede?“
„Za deset minut pro mě přijede auto. Zvládnete to tady?“
„Co jiného nám zbude. Budem muset.“
„Prosím tě, už mi to přestaň vyčítat. Vždyť víš, že to dělám pro vás.“
„Pro nás?! Děláš si ze mě srandu? Opouštíš svou rodinu! Jedeš na jistou smrt, ale děláš to pro nás?!“
„Hedo! Náš stát je ve válce. Pokud tam nepojedu, budeme žít pod nadvládou diktátora. Je to jediná možnost, jak se bránit.“
„Není. Nemusel jsi hned narukovat. Jsi inženýr. Mohl jsi klidně pracovat na vývoji nových zbraní. Ty se ale vrháš do centra dění, aby se z tebe stal hrdina. Opouštíš mě a své dcery, aby tě národ obdivoval.“
„Co to meleš? Posloucháš se vůbec? Vždyť já tam jdu, abych vás ochránil?“
„A to, jako jak? Tím, že se necháš zastřelit? Válka tě změní Jaroslave… Svým rozhodnutím se navždy zříkáš rodiny.“
„Jak můžeš být, tak krutá…To-to není fér. Já jdu za vás bojovat. Chci pro vás jen to nejlepší.“
„Kdyby to byla pravda, tak bychom teď seděli spolu v letadle, a letěli za našimi dětmi…“
„A co teď čekáš že udělám? Že zavolám veliteli, že nikam nejdu, a odjedu s tebou?“
„Bylo by to tak těžké?“
„Byla by to vlastizrada! Armáda už se mnou počítá! Nemůžu tam nepřijít!“
„A to, že zrazuješ svou rodinu, své dvě dcerušky, mě?! To je ti úplně jedno?… Vždyť by si toho ani nikdo nevšiml. Určitě mají spoustu vojáků. Tvé jméno by se mezi nimi ztratilo. Prosím tě…Jaroslave …“
„Už jsem se rozhodl. Nemůžu teď odjet s vědomím, že nechám tento stát padnout…“
„Takže jsem ti málo? Ty roky, co jsme spolu strávili? Slib, který jsme si dali. Všechno je pro tebe málo… Ří-říkal jsi… říkal jsi, že mě miluješ. Tohle je teda ta…tvoje láska?… Opouštíš mě. Tu, kterou sis vybral? Které jsi…přísahal, že ji nikdy neopustíš?“
„Já…Heduško…vždyť…“
„Ne…nic mi neříkej…já to chápu…jsem bezvýznamná… Celý život jsem se snažila dělat všechno správně. Chtěla jsem, abys byl spokojený a šťastný. Milovala jsem tě celým svým srdcem. Byl jsi pro mě vším –“
„A už nejsem?“
„…já nevím…já…doufala jsem, že stejně jako já si vždy vyberu tebe, ty si vybereš mě…ale mýlila jsem se…nejsem pro tebe tak důležitá… Jestli to ale nechceš udělat pro mě…udělej to…prosím…prosím…pro naše holky…nezaslouží si vyrůstat bez otce…“
„Já to ale dělám pro vás! Chci vám zajistit lepší budoucnost! Chci abyste žili v míru a klidu!“
„Jak mám chtít lepší budoucnost, když v ní už nebudeš ty?“
„Co tím chceš říct?“
„Jsem realista…na rozdíl od tebe vím, že pokud tě nezabijou na těle…zabijou tvou duši. Nikdy už nebudeš stejný. Uvidíš smrt a bolest. Neustále tě bude provázet strach a hlad. Problémy, které budu řešit já, Klára nebo Helena, pro tebe budou bezvýznamné. Nebudeš nám rozumět…stejně jako my nebudeme rozumět tobě.“
„Proč mi to teď všechno říkáš…chceš ve mně vyvolat pocit, že dělám chybu? Myslíš si, že jsem tohle všechno nepromýšlel? Že je mi úplně jedno, co s vámi bude? Ne…není… I já se bojím…ale i přesto si myslím, že dělám správnou věc…“
„Jak myslíš…nemám sílu ti to rozmlouvat…vzdávám se…vyhrál jsi…jeď si…“
„Hedo prosím…nemůžeme se rozloučit takhle. Kdo ví, jestli se ještě někdy uvidíme…“
„ – „
„To už se mnou ani nemluvíš? Tak moc jsem tě zklamal?“
„ – „
„Hedo…Proč koukáš tak vyděšeně?! Co tam je?!“
„Já…to jsou…“
„Nálety! Pod stůl!“
„Je pozdě…prosím od-odpusť…já…miluji tě…“
„Já tebe…navždy…“

Anonymní_Krynn

Číslo, které zemřelo

,,Víš, že jsi tady neměl chodit?”
,,Ty jsi napsal, že sem mám okamžitě přijít..”
,,Nic jsem ti nepsal. Proč bych měl psát zrovna tobě?”
,,A kdo teda?”
,,Ukaž mi tu zprávu!”
,,Ne…”
,,UKAŽ MI TU ZPRÁVU!”
,,P-proč?”
,,Protože to číslo, které ti napsalo už tři roky neexistuje.”
,,Počkej, počkej.. co- co tím myslíš? Nerozumím tomu. Jak bych mohl dostat pokyn, abych sem přišel od čísla, které není tři roky aktivní?”
,,Kdy přišla?”
,,Proč tě to vůbec zajímá?”
,,Okamžitě mi odpověz na mou otázku. Tady nemáš co dělat a jestli chceš vyjít živý, budeš se řídit tím, co řeknu já. A pokud nechceš odpovídat.. tvoje ruka může dopadnout špatně.”
,,Prosím pusť mě! To.. to hrozně bolí!”
,,Kdy přišla?”
,,Asi před.. dvaceti minutami?”
,,Ukaž mi co v ní přesně bylo.”
,,To je moje soukromí! Nemáš se mnou nic společného, proč bys mi musel lézt i do takových věcí?”
,,Ty tomu nerozumíš.”
,,Čemu? Tomu, že bys mě nejraději zabil? Nebo tomu proč tady mluvíš o nereálné situaci? Nebo čemu? ČEMU?”
,,Nemáš sebemenší právo na mě zvyšovat hlas pokud nechceš zakroutit krkem. A to číslo..”
,,Co s ním? Pořád jenom číslo. Číslo sem, číslo tam. Vůbec nic jsi mi pořádně neřekl!”
,,To číslo patřilo někomu, kdo znal jediného člověka, kterému by dnes mohl napsat.”
,,Komu?”
,,Tobě.”
,,Vždyť jsi říkal, že.. že už to číslo tři roky neexistuje? A já to číslo ani nepoznávám. Jak bych ho asi tak mohl znát?!”
,,Protože jeho majitel je už tři roky po smrti.”
,,Adriane”
,,Ne.”
,,Co ne?”
,,Nedovolil jsem ti, abys mě tak mohl oslovovat”
,,Já myslel-“
,,Tak nemysli! Jestli máš potřebu mě oslovovat tak jedině pane Whitemore”
,,Myslel jsem, že nemáš rád, když tě lidi oslovují tak formálně..”
„Jenomže ty už nejsi člověk, kterému jsem dovolil mě tak oslovovat. Přestal jsi jím být ve chvíli, kdy ses tak rozhodl.“
,,Ale já jsem to přece nerozhodl Adr- pane Whitemore..”
,,Že ne?”
,,Nedal jsi mi na výběr”
,,Tak proč jsi neodešel, když jsi mě viděl? Nemáš tady co dělat a stejně jsi přišel”
,,Protože jsi mě sem zavolal?”
,,Kdy už pochopíš, že JÁ jsem tě nezval? Nechci s tebou už mít nic společného!”
,,A přesto to celé vypadá jakoby to bylo naplánované tebou. Že tohle celé je něco co už jsi jednou udělal?”
,,Co tím naznačuješ?”
,,Že jsi přesně věděl, že přijdu.”
,,Nevěděl. Nemáš nejmenší důkaz toho, že bych to věděl.”
,,Tak co tady děláš? ŘEKNI MI CO TADY DĚLÁŠ?”
,,Už jednou jsem tě upozorňoval na to, že pokud po mě budeš křičet, nemuselo by to dopadnout dobře. Tohle je poslední upozornění!”
,,Odpověz.”
,,Protože mě zajímalo kdo tě sem dostal. Zakázané místo kam se bojí chodit i krysy a páchne hnilobou a pak tu je někdo jako ty. Někdo kdo si hoduje pomalu jako princátko a teď se nachází v té největší možné díře”
,,Ten svůj posměšný tón si můžeš nechat pro někoho jiného. Proč by tě vůbec mělo zajímat co dělám já?”
,,Protože se mi před třemi lety stalo to samé.”
,,Lžeš.”
,,Tak to dokaž.”
…
,,Už ti došla slova? To bylo rychlé.. Každopádně tohle za žádnou cenu neotevírej”
,,Proč bych tě měl poslouchat?”
,,Protože už jsi jednou zjistil kam nás otázky můžou dovézt.”
,,My?”
,,Nebudu specifikovat.”
,,Ty si to pamatuješ?”
,,Každý den.”
,,Tak mi to už konečně vysvětli. Řekni mi co se tehdy stalo?”
,,Ne”
,,Proč?”
,,ŘEKL JSEM NE!”
,,A já se ptám na důvod”
,,Už jsem ti to jednou řekl.”
,,Lžeš.”
,,Nelžu, ale možná je některé věci lepší nadobro zapomenout, než aby s nimi člověk žil.”
,,Chráníš mě?”
,,Tebe nikdy. Už nikdy, radši bych tě hodil ke lvům, než abych tě chránil. Jen ti říkám realitu.”
,,Ale ty si to pamatuješ každý den. Od rána až do večera”
,,To není totéž.”
,,Proč ne? Tak mi vysvětli ten rozdíl?”
,,Protože zapomenout můžu jen na to co se stalo mně.. Ne tobě.”
,,Co se mi stalo?”
,,To co už jsi zapomněl a tak je to správné. Nechceš to připomínat.”
,,Přestaň mi říkat to co nechci.”
,,Tak mě neposlouchej.”
,,To nemůžu”
,,Proč bys nemohl?”
,,Proč jsi mě sem pouštěl?”
,,Já tě sem nepouštěl. Přišel jsi sem zcela dobrovolně na pokyn čísla, které neznáš. Nezní to trochu vtipně? Možná nebezpečně?”
,,A přesto tady jsi.”
,,Jsem. Stejně jako jsem tady byl jako ty, před třemi lety. Protože jsem byl stejně tak hloupý, ale teď už vím, že to byla chyba, kterou poznáš taky.”
,,Jakou chybu? O čem to mluvíš taky? Proč nemůžeš věci normálně vysvětlit, ale pořád mluvíš v hádankách?”
,,Kdybych mluvil v hádankách, vypadalo by to jinak.”
,,Co to bylo za chybu?”
,,To není něco na co bys chtěl znát odpověď. Sám na ní přijdeš.”
,,Přestaň za mě rozhodovat!”
,,Vždycky jsi chtěl vědět úplně všechno.. to ti nedošlo, že vědět všechno neznamená výhru?”
,,Nikdy jsi mi nic neřekl.”
,,A i tak jsi si odpověď vždycky našel, i když jsem tě upozorňoval, abys jí nehledal, protože jsem věděl co bys pak mohl udělat.”
,,Co bych mohl udělat?”
,,To samé co jsem udělal já.”
,,Tak proč mě nezastavíš?”
,,Protože už je pozdě. A protože nejsem žádný tvůj ochránce. Tvoje celá existence mi je od toho dne ukradená.”
,,Na co je pozdě, Whitmore?”
,,Pane Whitmore.”
,,Proboha není to jedno? Odpověz mi na mou otázku!”
,,Na to aby tě kdokoliv zastavil.”
,,A co přesně se má stát?”
,,Líbí se mi tvá nechápavost, jenomže nad tím se budeš muset zamyslet sám, protože to co se mělo stát.. už se stalo.”
,,Čí je to číslo?”
,,Podívej se na první číslo v tvých kontaktech.”
,,Ale to je.. to je přeci moje číslo. První číslo v kontaktech je vždycky majitele..”
,,Už to začínáš chápat?”
,,Vždyť to nedává sebemenší smysl! Já to nechápu! Moje hlava třeští a neví kde hledat nějakou pravdu!”
,,Vím.”
,,Jak by mohlo moje číslo existovat tři roky před tím.. předtím než jsem-“
,,Dořekni to.”
,,Než jsem ho vůbec dostal.”
,,Přesně tak.”
,,Co tímhle chceš říct? Co to znamená?”
,,To, že to číslo není tvoje.”
,,Ale právě jsi mi řekl, ať se na něj podívám. Vždyť to je moje.. číslo? Volám přes něj.. píšu přes něj zprávy..”
,,Já ti neřekl ať se díváš na jméno. Já řekl ať se díváš na číslo.”
,,O čem to mluvíš?”
,,Podívej se pod jakým jménem ho máš uložené.”
,,Jak bych mohl mít uložené svoje číslo? Nemám ho uložené.”
,,Podívej se pořádně.”
,,Moje jméno.”
,,Už začínáš chápat, proč jsem řekl, že tě sem někdo chtěl dostat?”
,,Ale vždyť to je moje číslo..”
,,Ano.”
,,Tak proč jsi řekl, že patří mrtvému?”
,,To jsem neřekl. Řekl jsem, že jeho majitel zemřel před třemi lety.”
,,Vždyť to je to samé.”
,,Není.”
,,Tak mi konečně řekni čí to číslo je?”
,,Tvoje.”
,,Ale to nedává smysl.”
,,Před třemi lety mi to smysl taky nedávalo.”
,,Co se tam stalo?”
,,Na to si budeš muset vzpomenout sám.”
,,Ale vždyť si nic nepamatuju.”
,,Já to vím.”
,,Tak proč mi nepomůžeš? Proč tady stojíš jako solný sloup, který mě sleduje a nepohne přitom ani prstem?!”
,,Protože pokud si nevzpomeneš sám, nebudeš vědět čemu máš věřit.”
,,Tak čemu mám věřit?”
,,Jedině sám sobě.”
,,Po několikáté.. co se stalo před třemi lety?”
,,Podobnou otázku už jsi mi jednou položil.”
,,A cos mi na ní odpověděl?”
,,Že na to přijdeš jedině sám.”
,,A přišel?”
,,Ano.”
,,Tak proč si to nepamatuju?”
,,Protože jsi si přál zapomenout.”
,,Já jsem si přál zapomenout?”
,,Přesně tak.”
,,Proč? Vysvětli mi proč pořád říkáš, že na všechno musím přijít sám. Vysvětli mi proč bych si přál na něco zapomenout?”
,,Už jsem ti říkal, že někdy je lepší zapomenout. A ty jsi věděl, že pokud si někdy vzpomeneš, už nikdy pro tebe nebude život stejný jako před tím.”
,,To ale nedává smysl.”
,,Mě to taky nedávalo smysl.”
,,A co se změnilo?”
,,Já.”
,,A co to má s tímhle vším společného?”
,,To, že už nepotřebuji na vše odpověď.”
,,To není odpověď.”
,,Nic jiného ode mě už nedostaneš.”
,,Tak proč se teda vůbec snažím, abych na to přišel?”
,,Nesnažím. Jen vím, že kdybych tě zastavil, udělal bych podruhé stejnou chybu.”
,,Jakou zase chybu? Ty pořád jen mluvíš o nějakých chybách a o tom co je špatně, ale pořádně jsi nic nevysvětlil.”
,,Myslet si, že můžu rozhodovat za jiné.”
,,To znamená, že mě necháš být?”
,,Ne.”
,,Tak co?”
,,Budu tě sledovat.”
,,A co když udělám tu stejnou chybu?”
,,Pak už a tím nic neudělám.”
,,Ale ty víš co udělám.”
,,Nevím. Nevidím ti do hlavy. Můžu mít různé teorie, ale to co se stane nevím a neovlivním.”
,,Lžeš.”
,,Znovu mě obviňuješ?”
,,Proč se mě pořád snažíš zastavit?”
„Protože existuje rozdíl mezi tím někoho zastavit a dát mu poslední možnost přestat.“
,,A to mi dáváš teď? Nebo.. nerozumím ti.”
,,Už jsem ti jí přeci dal.”
,,Kdy?”
,,V momentě kdy jsem ti řekl, že bys tady neměl chodit.”
,,To nebyla možnost. To bylo varování.”
,,Varování je většinou možnost, jenomže mnoho lidí si to uvědomí pozdě.”
,,Ty jsi si to uvědomil?”
,,Ne.”
,,Kvůli tomu jsi se změnil?”
,,Nepřežil.”
,,Nepřežil co?”
,,Tohle.”
,,Tohle.. tohle co?”
,,Tenhle okamžik.”
,,Jaký zase okamžik?”
,,Ten kdy si vzpomeneš.”
,,Takže čekáš až si vzpomenu?”
,,Ne.”
,,Tak na co?”
,,Až si vzpomeneš, že už sis dávno vzpomněl.”
,,To přeci nedává smysl.”
,,Ale dává. Jen tobě se to nelíbí.”
,,Tak mi ti už konečně vysvětli, prosím”
,,Před třemi lety.. nebyl jsem tu jenom já. Byli jsme tu oba dva. Stejně jako dnes.”
,,I s tou stejnou zprávou?”
,,Ne.”
,,Co se stalo?”
,,Našel jsi to co jsi celou dobu hledat?”
,,Já jsem něco hledal?”
,,Mě.”
,,Proč bych hledat tebe, Whitemore?”
,,Protože jsi potřeboval vědět proč jsem zmizel.”
,,Nepamatuju si, že bys zmizel.”
,,Tak to mělo být.”
,,Ale vždyť tady teď stojíš přímo přede mnou. Před mými očima.”
,,Ano. Teď ano.”
,,A co před třemi lety?”
,,Před třemi lety..”
,,Před třemi lety co?”
,,Před třemi lety jsem už byl mrtvý.”
,,O čem to mluvíš?”
,,Už si vzpomínáš, Liame?”
,,Tys byl mrtvý?”
,,Ano.”
,,Ale jak může mrtvý člověk stát přede mnou?”
,,Nemůže.”
,,Tak co teda jsi?”
,,Pořád ta stejná otázka, kterou jsi si tehdy položil taky.”
,,A jaká je na ní odpověď?”
,,Na tom nezáleží.”
,,Mě ano.”
,,Liame.”
,,Adriane.”
,,Právě tehdy se všechno pokazilo. Ty jsi to pokazil.”
,,Já jsem něco pokazil?”
,,Pokusil jsi se změnit něco co už se dávno stalo.”
,,A co?”
,,Zvrátit mou smrt. Snažil jsi se mi vrátit život.”
,,Já.. já jsem tě zabil?”
,,Ne.”
,,Tak kdo?”
,,Ty.”
,,Ale vždyť jsi právě řekl-“
,,Já jsem tě žádal o to, abys mě nezachraňoval.”
,,Proč bys to dělal?”
,,Protože jinak bys zemřel ty.”
,,A ty bys mě nechal zemřít?”
,,Ne. Nechal jsem tě rozhodnout.”
,,A já rozhodl, že zemřeš.”
,,Ano.”
,,A pak, že na to chci sobecky zapomenout.”
,,Ano.”
,,A ty si to celou dobu pamatuješ.”
,,Každý jediný den.”
,,Proto mě nenávidíš?”
,,Ne.”
,,Tak proč tedy?”
,,Protože jsem věděl, že až si vzpomeneš, uděláš to samé znovu.”
,,Co udělám znovu?”
,,To proč jsi sem přišel.”
,,Vždyť jsem přišel kvůli zprávě?”
,,Ne. A ty to moc dobře víš, že kvůli zprávě ne. Teď už víš.”
,,Tak proč teda?”
,,Abys mohl dokončit to co jsi před třemi lety začal.”
,,Ale já nevím co jsem začal.”
,,Teď už víš.”
,,Nevím. Opravdu nevím.”
,,Podívej se na svůj telefon.”
,,Je tam.. děkuji, že ses vrátil. Tos napsal ty?”
,,Ne.”
,,Tak kdo?”
,,Moc dobře to víš.”
,,Ne.”
,,Ale ano.”
,,Tohle číslo..”
,,Ano?”
,,To není moje.”
,,Není.”
,,Je tvoje.”
,,Už dlouho ne.”
,,Proč?”
,,Protože jeho majitel přeci zemřel před třemi lety.”
,,Ty.”
,,Ano.”
,,Tak kdo mi teda píše?”
,,Ty sám.. z výčítků svědomí.”
,,To není možné.”
,,Už je.”
,,Jak si můžu psát z čísla, které patřilo tobě?”
,,Protože jsi ho nikdy nezměnil.”
,,Cože?”
,,Číslo je pořád stejné, ale člověk na jeho konci už ne.”
,,Ale ty jsi mrtvý.”
,,Ano.”
,,Tak jak může můj telefon přijímat tvé zprávy?”
,,Nejsou moje.”
,,Tak čí?”
,,Tvoje.”
,,To už jsi řekl.”
,,Naposledy.. napsal jsi jednu zprávu, ve které bylo pokud se někdy vrátím zastav mě.”
,,To jsem opravdu napsal?”
,,Ano.”
,,A ty jsi to udělal?”
,,Ne.”
,,Proč?”
,,Protože už bylo pozdě.”
,,Proč bylo pozdě?”
,,Protože už jsem byl po smrti.”
,,Tak proč mě teda nezastavíš teď?”
,,Protože tentokrát už vím, že to není rozhodnutí, ve kterém mám právo mluvit.”
,,Ale co mám podle tebe udělat?”
,,To samé co jsi měl udělat už tenkrát.”
,,A to je co?”
,,Odejít.”
,,A co když neodejdu?”
,,Pak dokončíš to, kvůli čemu jsi tady.”
,,Ale já nevím proč tu jsem.”
,,Vzpomínáš si co jsi mi kdysi napsal?”
,,Ne. Kdo by si to taky pamatoval? Posílal jsem ti mnoho zpráv.”
,,Podívej se.”
,,Žádná zpráva, o které bych nevěděl tam není.”
,,Protože jsi jí smazal.”
,,Kdy? A proč?”
,,V ten den kdy jsi si přál zapomenout.”
,,A proč jí nemůže najít ani v koši?”
,,Protože jsi jí neodeslal ze svého telefonu.”
,,Počkej.. tak z čeho tedy? Tohle nechápu.”
,,Z toho mého.”
,,Takže ty jsi tu zprávu psal?”
,,Ne. Ty.”
,,To už jsi říkal.”
,,Ne. Tehdy jsi jí poslal mě, ale dnes už sám sobě.”
,,Proč?”
,,Protože jsi věděl, že si jednoho dne vzpomeneš.”
,,A ty jsi věděl, že se jednoho dne vrátím.”
,,Neveděl.”
,,Tak proč jsi tady?”
,,Protože jsi mě sem přivedl před třemi lety.”
,,A tady jsi zemřel.”
,,Ano.”
,,Tak co tu děláš?”
,,To už není moje část.”
,,Jaká část? A či je?”
,,Přeci tvá.”
,,A co se stane teď?”
,,Vzpomeneš si. Vzpomeneš si na to co se stalo a proč jsi mě nechal zemřít.”
,,Já to už vím.”
,,Nevíš.”
,,Něco mi uniká?”
,,Nenechal jsi mě zemřít za trest ani ze vzteku.”
,,Tak proč tedy?”
,,Už jsem ti to říkal. Protože bys zemřel ty.”
,,A tys mi dal možnost žít.”
,,Nedal. Dal sis jí sám.”
,,Já tomu nerozumím.”
,,Ani nemusíš.”
,,Tak co teda mám dělat?”
,,Nic.”
,,Nic?”
,,Přesně tak..”
,,Pane Whitmore? ADRIANE? Neodcházej.. znovu už prosím ne…”
,,Liame.”
,,Ty jsi tady.”
,,Ano.”
,,Ale nebyl?”
,,Nebyl.”
,,Ještě neodcházej.. prosím”
,,Tentokrát už tu nejsi abys mě musel zachraňovat.”
,,Já nevím co mám dělat.”
,,Ale víš. Moc dobře to víš.”
,,Já.. vážně si nevím rady.”
,,Já tě prosil, abys mě nechal jít..”
,,Já tě nedokázal nechat jít.”
,,Tentokrát už to dokážeš. A dokážeš žít za oba dva.”
,,Adriane!”
,,Sbohem, Liame”
,,NE!”
,,Žij za nás za oba. Teď už nemusíš odpovídat.”

Anonymní_Lumis

Genius Loci

Co to … je tu někdo? Hej! Kdo jsi?
Probudil jsem tě?
Co? Jak ses tady dostal? Nevidím tě. Kde jsi?
Všude okolo. V celém bytě.
Kde všude? Nikoho tady nevidím.
Mě neuvidíš. Jen mě slyšíš.
Jak to myslíš, že tě neuvidím?
Prostě neuvidíš, můžeš se mnou jen mluvit. Jestli o to ovšem stojíš? Ale už je to týden, co ses nastěhoval, tak se mi zdálo, že je nejvyšší čas na naše seznámení.
Děsíš mě. Ty tady bydlíš taky?
Samozřejmě, odjakživa. Dělal jsem společnost všem nájemníkům.
Všem? I paní Majnušové, co mám její jméno na zvonku?
Tak té obzvlášť. Moc milá dáma. Nebyla jako vy ostatní. Vy jen přijdete na pár měsíců a pak se po vás slehne zem. Ona tady zůstala až do úplného konce. Stejně jako její jmenovka na dveřích zůstává. Vždycky ji jen přelepíte svým jménem, které pak zase strhnete, když se stěhujete pryč.
S ní jsi taky mluvil, jako teď se mnou?
Ona byla první, u které jsem se odvážil. Nastěhovala se ještě v devadesátkách, když jí zemřel manžel. Nemohla si už dovolit platit velký byt po něm, tak se přestěhovala sem. Dlouho tady byla sama jen se svou kočkou. Až později za ní začal chodit pan Karel. Poznali se prý v divadle. Děti jí daly k vánocům lístek do lóže na Dva na houpačce. Měl lístek hned vedle. Miluju tyto náhody. Jak vám lidem vždy převrátí život naruby.
To mi povídej…
Já vím. U tebe je to ona, že? Ta co tu byla dnes večer. Krásná … ale komplikovaná, ne? Postavu má ale nádhernou. Ve sprše si ji rád prohlížím.
Cože?! Ty víš o všem, co se tady děje? Viděl jsi všechno… to ne…
Ale no tak, já nikoho nesoudím, neboj. Viděl jsem mnohem horší věci. Navíc mezi vámi je to většinou pěkné. Tady nebyla vždycky láska.
Nebyla láska? Jak to myslíš?
Pamatuji si jednoho, byl sám jako ty. Vodil si tady slečny. Jednu za druhou, jako by to byl nějaký sport. Obzvlášť si liboval v hodně mladých, naivních.
Na tom přece nic není, ne?
Ne, ale byl to zlý člověk. Vždycky je pak ještě v noci vyhodil na chodbu. Někdy je ani nenechal se obléknout. Měl rád jejich slzy. Možná víc než to, co jim předcházelo. Nikdy jsem s ním nemluvil. Neměl jsem ho rád. Ale taky na něj došlo.
Došlo? Jak?
Narazil. Na takovou, co byla jako on, akorát si toho nevšiml. Namluvila mu, že má ráda svazování. S každou rukou zvlášť přivázanou k radiátoru pak ale skončil on. Nahý se zavázanýma očima. A aby si nepřivolal pomoc, do pusy mu nacpala své kalhotky, do kterých se předtím ještě vymočila.
Fuj!
Počkej, to ještě není všechno. Byl leden, mráz. Otevřela všechna okna a tak jej tady nechala. A to mu ještě předtím dala do pití koňskou dávku projímadla. Takže když pak hasiči vyrazili dveře bytu, našli jej se tady válet se ve vlastních výkalech. Na chlupaté břicho mu rtěnkou napsala: JSEM PRASE.
Není to už trochu moc?
Moc?! Zasloužil si to přece. Po dlouhé době jsem měl pocit, že spravedlnost existuje. Jak mi se ulevilo, když se po té ostudě odstěhoval.
Hmm, tak to jsem se dostal do “zajímavé” společnosti.
Překvapený? Divil by ses jaké životy někteří lidé žijí. Dokud se jim nepodíváš domů, vůbec o tom netušíš.
To tady nežil nikdo normální?
Ale ano. Jen tak malý byt prostě přitahuje osamělé lidi.
Taky si někdy připadám sám. Vůbec jsem netušil, jaké to bude. Měl jsem asi hodně naivní představy.
Jen se nelituj. Máš přece ji. Vidím, jak se na tebe dívá. Záleží jí na tobě. Když tady přišla poprvé a přinesla ti ten dárek … to se tady často nedělo. Jak ona se dokáže usmát. Vůbec nevíš, co máš.
Vím, všechno si jen komplikuju. Přitom by stačilo být šťastný.
Před tebou tady byla Hana. Ta byla sama. Celé dny tu jen proplakala vsedě na podlaze. Pořád jí volalo jedno číslo. Nikdy to nevzala. Vždycky jen obrátila telefon, aby neviděla display a rozplakala se.
A nevíš, co se jí stalo? S ní jsi nemluvil?
Nechtěl jsem ji vyděsit. Taky jsem pochopil, že chce být sama. Měla ráda ten strom za oknem, stejně jako ty. Pokaždé se u okna zastavila a dívala se do jeho koruny. Jednou se pak při tom poprvé usmála. To se začala uzdravovat. Myslím, že jí pomohla ta veselá kamarádka, co ji tady nakonec objevila.
Kdo to byl?
Co já vím. Neměla to s Hanou vůbec jednoduché. Ale nenechala se odbýt, dokud neviděla, že se to zlepšuje. Každý z vás někoho takového ve svém životě potřebuje. Někoho, kdo jej nakonec zachrání.
A kdy se odstěhovala?
Začala se pak všeho zbavovat, prodávat všechny své věci. Myslím, že plánovala nějakou cestu. Často jsem ji viděl, jak na notebooku studuje mapy a cestovatelská fóra. Naposledy jsem ji viděl s velkým batohem. Stála u okna a dívala se do té koruny stromu jako ty. Byt už pak předávala ta kamarádka, co jí z toho dostala. Taky jednou odejdeš. Přál bych ti to.

Anonymní_Lyric

Rozhodnout

“Kolik ti je?”
“Čtrnáct.”
“Takže jsi v devítce?”
“Chodím do osmé.”
“Aha, to jsem se sekla ve výpočtech.”
“Taky mi matika nejde.”
“Nejradši máš češtinu a biologii a nevíš, k čemu tě to táhne víc.”
“Jak to víte? Jste ta nová učitelka?”
“Ne já…Totiž můžu do tebe vidět víc než jiní. Třeba vím, že se někdy díváš do zrcadla tak dlouho, až se ti zdá, že se ta druhá pohla jinak než ty.”
“To víte, protože jste četla mé povídky?”
“Řekněme, že je znám moc dobře. Vím i co se stalo v tom sněhovém víru na poli, vím, že dokážeš věřit věcem, kterým jiní nevěří, a moc doufám, že teď budeš věřit i mně.”
“To je zvláštní, mám stejná znamínka ve tvaru trojúhelníku na levém rameni jako máte vy. A ty vaše oči a pihy…”
“Jo…Jmenuji se Klára Smílová. Jako ty. Jen je mi 39.”
“Ale jak? Jak je to možné?”
“Sama nevím. Myslela jsem na tohle setkání nesčetněkrát, snila o něm, a tak se možná jednoduše nakonec stalo?”
“Taky jsem si ho představovala. Můžu se na něco zeptat?”
“Asi jo, jasně.”
“Máte. Nebo spíš: Máme psa?”
“Doufám, že jednou budeme.”
“To je škoda. Vždycky jsem si myslela, že si pořídím psa hned, jak si najdu práci. A zamiluju se aspoň?”
“Párkrát ano.”
“Dobře, co psaní? Podařilo se mi napsat knížku?”
“Ne, zatím ne, ale pořád chci.”
“Dopadne všechno nakonec dobře?”
“To je složitější. Něco skončilo, něco jiného začalo a všechno pořád utíká, a to až moc rychle. Vlastně jsem tě přišla o něco požádat. Totiž, když mi bylo 14, udělala jsem jedno rozhodnutí, které bych si přála změnit. Přála bych si, aby ses rozhodla jinak než já.”
“Proč? O co jde?”
“Hádají se táta s mámou?”
“Pořád. Před chvílí jsem je zase slyšela. Máma práskla dveřmi a vyběhla do deště. Zrovna jsem ji chtěla jít hledat.”
“To je právě to.”
“Co?”
“Chci tě poprosit, abys ji nehledala, abys tu zůstala.”
“Ale co když se jí něco stane, co když si ublíží?”
“To nevím. Já jen…”
“Tak proč mi říkáš, abych za ní nešla, když mě potřebuje?”
“Protože vím, co bude dál.”
“Je to moje máma!”
“Jo, takhle to cítíš. Připadá ti, že není jiná možnost a, když půjdeš, tak ji doopravdy zachráníš. Vrátíte se spolu domů, udělá ti kakao, jako když jsi byla malá.”
“To je přece správně.”
“Nějakou dobu ano, máma k tobě přilne, táta se bude snažit. Chvíli bude všechno fungovat. Budeš Edovi číst pohádky na dobrou noc. Budeš mít nejlepší výsledky ve škole. Tvůj pokoj bude vždycky uklizený a nikdy nezapomeneš umýt nádobí. Ale vždy se pohádají znovu. A ty zase poběžíš. Budeš mámě utírat slzy. Budeš ležet vedle ní a držet ji za ruce. Budeš se ptát, jestli jsi udělala dost. A to se bude dít pořád a pořád dokola.”
“Já tomu nerozumím. Co je na tom špatně? Co se má změnit?”
“Protože to dělám stále a neumím z toho vystoupit. Stále se ptám, jestli jsem dost dobrá, jestli se dobře starám o děti, stále se hlídám, abych byla oporou pro muže, neustále se snažím a snažím a už nemůžu. Chtěla bych prostě jen mít radost. Skládat k sobě slova, dokud z nich nevznikne knížka. Nevyčítat si neposkládané prádlo ani touhu po samotě.”
“Když zůstanu vrátí se máma?”
“Nevím. Já tenhle příběh neznám, ale když jsem zachránila ji, ztratila jsem kus sebe. Tím jsem si už dlouho jistá.”
„A nebudu toho litovat?“
„Možná budeš.“
„Tak to mi moc nepomáháš.“
„Jo, já vím.“
„Tak co mám dělat?“
„To záleží na tobě.“
„A ty? Co uděláš, až se vrátíš?“
„Myslím, že napíšu první kapitolu.”

Anonymní_Nyra

To, o čem se nemluví.

„Haló? Slyšíme se, holka?“
„Jo jo, slyšíme.“
„Super, tak jak to s tebou vypadá?“
„Už jsem konečně přijela domů a musím ti říct, co se mi stalo po cestě v autobuse.“
„Ou, je všechno v pohodě? Povídej.“
„No, prostě jsem klasicky nastoupila, zaplatila lístek a šla si sednout. Jenže všude bylo plno, takže jsem si musela sednout k nějakému staršímu chlápkovi.“
„Hej to nesnáším. Jak vypadal?“
„Jako na první pohled dost v pohodě. Tipla bych mu tak kolem pětačtyřiceti. Sice teda smrděl potem, ale jinak působil prostě normálně.“
„Hm, tak né každý voní pořád po kytičkách. Stejně to ale muselo být nepříjemný, že?“
„No, věř mi, že to nebylo to nejhorší…“
„Ty vole, co se stalo?“
„Ze začátku nic. Dala jsem si sluchátka, jenomže on na mě začal mluvit, tak jsem si je asi po jedné písničce zase sundala.“
„Mhm,“
„Nejdřív začal mluvit o počasí, sice jsem nechápala, ale tak víš co, nepošleš ho do háje. Po chvíli se od počasí přesunul k letním sportům, ale pak začal mlít něco o tom, jak se teď lidi oblíkají. Kámo, kdybys viděla, jaký pohled mi dal a jaký úsměv následoval…“
„Ježiš to je fakt odporný. Doufám, že nic horšího už nezkoušel.“
„Můžeš hádat. Jakmile mi přehnaně začal chválit outfit, zpozorněla jsem.“
„Proboha… a jinam jsi jít nemohla?“
„Však v momentě, kdy se jeho nechutný pohled přilepil na můj hrudník, zvedla jsem se a šla si stoupnout ke dveřím. A co myslíš, že udělal?!“
„Co?“
„Ten hnusák se zvednul a šel si stoupnout vedle mě!“
„Ne-e!“
„Jo! Začal na mě zase mluvit a vyptávat se, kde vystupuju. Už mi začínalo být fakt zle, ignorovala jsem ho, ale bála jsem se.“
„A za jak dlouho jsi vystupovala?“
„No díky bohu na další zastávce. Měla jsem hrůzu z toho, že až vystoupím, vystoupí se mnou a bude mě pronásledovat až domů. To se naštěstí nestalo. Hned jak bus zastavil, vystřelila jsem ven a dveře se stihly zavřít, než stihl vystoupit i on. Sprintovala jsem domů, jak Radek z naší třídy při zápase. Teď už jsem doma a rozdýchala jsem to, ale fakt jsem si myslela, že mi něco udělá.“
„Mně je tě tak líto kámo. Proč se tihle týpci nikdy neumějí chovat. Vsadila bych se, že měl doma manželku a děti.“
„No, ne asi…“
„A šáhnul na tebe nějak? Neudělal ti nic, že ne?“
„Ne, tak daleko to naštěstí nedotáh.“
„Ještě, že tak. Příště si s sebou, prosím, vem pepřák. Nikdy nevíš, kdy se to může stát znova.“
„Asi máš pravdu.“
„Tak hlavně, že teď už seš doma a v pořádku.“
„Jo jo, mimochodem díky za fajn víkend, užila jsem si to.“
„Já taky, musíme to zase někdy zopakovat.“
„Moje slova!“
„Tak zas někdy. Opatruj se.“
„Ty taky. Mám tě ráda, pa.“
„Já tebe, ahoj.“

Anonymní_Ryven

Hovory s fotkou

Já: „Mami, včera mi zmizela tvá i tátova fotka v tom rámečku, který mám opřený o kytku v květináči nahoře na té nové skříni.”

M: „Katy, při tom tvém chaosu se ani nedivím.”

Já: „Ale ne, mami, jen spadla, a tak nahoře nebyla vidět. Jen mě napadlo, že se mi poslední dobou dělo hodně věcí, které se tobě a tátovi asi nemusely líbit, a proto jste zmizeli.”

M: “Vidíme to tady ze shora. Zase si děláš v životě chaos, proč? Devět let vztahu, vypadalo to, že už se ti všechno ustálilo, že spolu dožijete. Je ti přes padesát. Vždyť to nebylo tak špatné nebo bylo?”

Já: „Nebylo, ale byla jsem hodně sama, mami. Skoro šest let mého života bylo jen o práci a čekání, až přijede.”

M: “A co Magdalenka?“

Já: „A samozřejmě o Magdalénce.“

M: „Šest let, to jsi ho ty tři poslední roky podváděla?“

Já: „Ne tak docela. Jen jsem začala chodit mezi lidi, prostě žít.“

M: „My jsme s tatínkem byli od mých šestnácti a od jeho osmnácti let.“

Já: „ Já vím a vlastně vám to závidím, i přes všechny ty hádky, které ze mě udělaly neurotičku.“

M: „Nepřeháněj.“

Já: „Nepřeháním, v panelákovém bytě to nešlo přeslechnout, někdy jsem se kvůli těm vašim hádkám úplně rozklepala. Nejhorší bylo, že to vždycky přišlo zničehonic.“

M: „No tatínek byl vztekloun, učitel, neurotik.“

Já: „Ale vždycky mi bylo jasné, jak moc se máte rádi. Pamatuješ, jak táta musel do nemocnice kvůli cukrovce a s tebou se nedalo vydržet, jak jsi byla podrážděná, protože ti chyběl?

M: „Další muž v tvém životě! Zasloužila bys pár facek.“

Já: „.Ale třeba už teď bude všechno dobré. Mám novou práci, snad hodného přítele, Magdalénka je úspěšná v práci.“

T: „Tak ty jsi skončila jako učitelka. Maminka tady pobaveně připomíná, jak jsi u ní v pojišťovně, když sis hrála s psacím strojem, říkala, že nikdy nebudeš úřednice a že nikdy nebudeš učitelka. Pamatuješ?“

Já: „Já vím, osmnáct let úřednice na fakultě a teď sedm let učitelka. Nikdy neříkej nikdy. Nic v mém životě neplatí víc.“

T: „Prý zpíváš v univerzitním sboru, to mám radost.“

Já: „ Zpívám no, tak byli jsme muzikantská rodina. A vy jste zpívali pořád, nejvíc v autě. Tati, mám tady takovou miniaturu trumpety u televize. Jak v tom paneláku mohli lidé snášet to tvoje troubení?

T: „Tak musel jsem cvičit kvůli hraní na zábavách. Všechny jsem tehdy obešel kvůli souhlasu, všech čtyřicet partají. Tenkrát lidi měli možná víc pochopení pro hudbu. A vidím, že vedle trubky máš u televize i moje hodinky.“

Já: Mám no, dala jsem je Jirkovi, když se mu pokazily ty jeho, pořád je nosil, nechali jsme je i opravit, ale po rozchodu mi je vrátil. Ještě jsem neměla tu sílu je vrátit do krabičky k těm maminčiným.“

T: „Toho nového pána znáš ze sboru, že?“

Já: „Hm.“

T: „Tak už by to mohl být ten poslední, ne?“

Já: „Možná. Jak jsem viděla, jak se celý život máte rádi, tak třeba hledám celý život takovou lásku.“

T: „Nemůžeš hledat věčně.“

Já: „Třeba ta maminčina fotka v rámečku, kde mám i tu tvou malou, teď už zas opřenou o květináč na skříni…pamatuješ, co jsi vždycky říkal, když jsme ti se ségrou radily, ať si někoho najdeš?“

T: „Měl jsem ji u televize a říkal jsem, že si nemůžu najít jinou paní, když se na mě maminka dívá tak přísně z té fotky.“

Já: „A teď se na mě z ní díváte oba. Ráda vzpomínám, když už maminka nebyla, a jezdily jsme za tebou už jen s Majdou, jak jsme si večer nalili víno, hráli karty u televize.“

M: „A stejně si začal s tou Marií, co měl přede mnou. Měl to zapotřebí na stará kolena?“

Já: „Maminko, aspoň si měl s kým popovídat, když jsme tu přes týden se ségrou nebyly, a trvalo jen chvíli, než dostala Alzheimera. Tak už budu muset jít za tím pánem ze sboru. A ne, že ta fotka zase spadne.

Anonymní_Seren

Mučení, škádlení a nedostatek kyslíku

A: Halo? Betty?

B: Ahoj.

A: Ahoj! Jak se máš?

B: Špatně.

A: Jak to? Co se stalo?

B: Už to mám.

A: Vážně? Celé?

B: Jo, celé. Hotovo.

A: A?

B: …

A: Betty, no tak, nenapínej mě.

B: …

A: Hej! Tohle je mučení!

B: Když ty můžeš mučit mě, tak já tebe taky.

A: Ale ne, to je něco jiného. Nemůžeš mi zavolat a pak nic neříct.

B: Fajn, ležím v posteli, koukám do stropu a přemýšlím, proč jsem ti na to zase kývla, když spolupráce s tebou je nepochybně jistá forma sebedestrukce.

A: Ále, nepřeháněj, zas tak hrozné to snad být nemohlo.

B: Že to nemohlo být tak hrozné!? To myslíš vážně? Vždyť jsi ho zabila!

A: Jo, to jsem prostě já. Myslela jsem, že už sis zvykla.

B: Na to, že je moje kamarádka sadistka, se zvyká dost těžko.

A: Nemysli si, že mi to taky není líto. Dost jsem si ho oblíbila.

B: Já taky. Vlastně víc než jen oblíbila, zamilovala jsem si ho! Ach jo, nezasloužil si takovou smrt. Proč to vždycky odnesou ti dobří?

A: Promiň Betty, ale moji příznivci lační po krvi a jejich přízeň je to, co mě živí.

B: Třeba si to jen namlouváš. Já bych tě měla radši bez té morbidity.

A: Vážně je to tak zlé?

B: Ale ne, jen tě škádlím. Víš, že ve skutečnosti miluju, jak moje emoce vláčíš po zemi.

A: Počkej, počkej, brzdi. Mám pocit, že jsem od tebe právě slyšela něco jako pochvalu.

B: To ses asi musela přeslechnout!

A: Haha.

B: Ale teď vážně, mám pocit, že jsem napětím celou dobu zadržovala dech. Až se divím, že jsem u té tvé knihy nezkolabovala.

A: Ooo, díky. A teď ještě tu kritiku.

B: Tentokrát nemám co kritizovat.

A: Ne, tak to ti nevěřím. Největší kritik široko daleko, aby mi nevytkl ani jedinou větu!?

B: Mno… pár věcí jsem si přece jen poznamenala.

A: Já věděla, že mě nezklameš!

Anonymní_Solix

Den D

,,Hej, hej! Henry!”

,, Co? Collette pojď jsem! Rychle!”

,, Vidíš ty dva manžele? Stojí u lampy kousek od kolejí tam skoro za rohem.”

,, Můžeš mlčet? a pojď ty jsem! Dělej!”

,, Proč? co se děje? Collette? Collette halo? Co se stalo? Viděli nás?!”

,, N-ne jenom….. ale to nic.”

,, Já vím, že je to těžký. Taky jsem si myslel, že vidím svou rodinu. Pojď blíž k tomu útesu tady za ty keře Collette. Odsud nás neuvidí.”

,, Jo…….. jo už jdu.”

,, Hele, zvládneme to. jo? Neboj. Vidíš teda ty dva? Teď jdou za ten roh.”

,, Ta paní s červeným šátkem a karosárnou sukní?”

,,Jo ta. Byla to naše sousedka Dagmar a její manžel Áron. Jsou to tak hodní lidé. Pan Áron je doktor! Doktor! A teď? Musí jet někam Bůh ví kam.”

,, Vidíš toho pána na zemi! Sedí tam nehybně! Byl to rabín! On…..on je…..”

,,Ne ne podívej se na mě. Collette, na mě! Nádech výdech, klid.”

,, Ne ne ne! Jak můžu být v klidu?! Má rodina byla odvezena někam do neznáma a my co? Utíkáme před esesáky, ale na jak dlouho? Kdy nás chytí a pošlou na stejné místo? Už prostě nemůžu Henry už nemůžu…..”

,, Já vím, já vím Collette. Jdou po nás jen proto, že jsme židi. Já vím že je to těžký, nejradši bych jim srovnal ty namyšlený ksichty tak jak si zaslouží, ale nejde to.

Chci jim ublížit chci. Ale má rodina je přednější a udělám cokoliv, abych je našel. Pokud už není pozdě.

Už mám, Collette jen tebe. Musíme se odsud dostat a potom vymyslet, co dál.”

,, Taky tě miluju Henry.”

,, Pozor, slyšela jsi to?”

,,Co? Co se děje?”

,,Jde to zpoza těch stromů, tam, mírně pod kopcem.”

,,Počkat tam, kde stali ti esesáci u aut na cestě?”

,,Ale ne. Pryč!”

,,To ne ne né!”

,, Střílí! Rychle k zemi Collette!”

,,Au! Má noha!”

,, Co co se stalo!”

,,Myslím, že mě….”

,,Ale ale, mysleli jste si, že nám utečete, špinaví židi?!”

,,Ne ne prosím! Prosím ne! Nechte jít Henryho, alespoň jeho prosím!”

,, Pusťte ji ! Hned, vy hnusní namyšlení…”

,, Radši buď ticho nebo té krasotince ustřelím tu její krásnou hlavinku.”

,, Co se tu sakra děje?”

,,Heil Hitler! Pane, tihle dva se tady skrývali, chytili jsme je.”

,,Hm, naložte je spolu s ostatními. Za tento přestupek pojedete rovnou do Osvětimi. A opovažte se ceknout, jinak se rána nedožijete.”

Anonymní Sylor

Be My Eyes

„Oto! Ty se mi hrabeš v telefonu?“

„Nezlob se. Něco vibrovalo… tak jsem se podíval. Zoro, vadí ti to?“

„Ne, vůbec. Dělala jsem si srandu…“

„Už jsem se lekl. Víš, že máš mnohem víc aplikací než já? A některé vůbec neznám. Co je třeba tahle?“

„Ukaž?“

„Tady ta modrá. ‚Be My Eyes‘ je pod tím.“

„Ta je dobrá… tu mám ráda.“

„Co dělá? To zní jako sledovací apka… že ty mě s ní špehuješ?“

„Hihi… ani náhodou. Tuhle používají lidé s postižením zraku. Pomáhají v ní milióny dobrovolníků na celém světě.“

„Tak to jsem vůbec nepochopil. Na co ji máš ty?“

„No, já jsem ta, co pomá–“

„Zoro, ta apka se sama spustila! Prý někdo potřebuje naši pomoc!“

„Rychle to zvedni. Tady klikni… dej mi ten telefon… Dobrý večer!“

„Dobrý večer.“

„Zoro, kdo to mluví? Vždyť je černá obrazovka?“

„Oto, počkej… Nezlobte se, já jsem Zora a ten druhý hlas je můj přítel Oto. On tuhle apku vidí poprvé.“

„To nevadí, dobrý večer. Mám problém.“

„Ráda pomůžu, ale přes vaši kameru nic nevidím. Já vám rozsvítím na telefonu baterku, jo?“

„Jo, klidně. Já jsem slepej jako patrona.“

„Už jsem rozsvítila. Vidím nějakou lesní cestičku a křoví dokola.“

„To sedí. Jsem v lese a ztratil jsem cigára.“

„Panebože, chlape, co děláte v noci v lese? Vždyť je skoro půlnoc?!“

„Ehm… Vy jste ten přítel? Jak bych vám to vysvětlil…“

„Oto, nezpovídej pána… Já vám pomůžu ta cigára najít. Namiřte si telefon k nohám a otáčejte se, pomalu… Ještě kousek. Pomaličku… Hm. Tak už jsme se otočili dokola a já nic nevidím. Kde jste je přesně ztratil?“

„No, asi… asi jsou v tom křoví.“

„A víte, v kterém křoví?“

„Jo. Ale mám strach.“

„Z čeho?“

„No, ony mi asi vypadly… když jsem si dřepnul. A já se tam teď bojím jít!“

„Proč jste si dřepl?“

„Chlape, vy jste šel na velkou, že jo?“

„Oto, neskákej nám do toho…“

„Jo, váš přítel má pravdu… A teď se bojím, že šlápnu do hovna!“

„Nebojte, já vás pohlídám. Namiřte telefon na to křoví.“

„Ale co když do toho fakt šlápnu… nebo píchnu holí.“

„No jo, ale když najdeme hovno, najdeme i cigarety… Tak pojďte. Pomaličku. Ták. Ještě jeden krok… a ještě… pozor! Větev.“

„Dál nejdu!“

„Dobře. Zkusíme se rozhlídnout. Pootočte se doprava a holí rozhrňte křoví na té straně. Ták. Zkuste ještě jednou… nic… Zkusme to samé doleva. Pomalu… Stop! Myslím, že vidím! Něco jako krabičku. Pět metrů od vás nalevo v tom křoví. Tam, jak jste teď mával holí. Je to jen pár kroků.“

„Nejdu.“

„Pojďte, je to asi pět kroků…“

„Hehe… ale to… já se fakt…“

„Nebojte… ty kroky děláte moc krátké. Zkuste ještě dva.“

„Hehe… já tam vážně nechci…“

„Ha-haha, chlape, oba vás hlídáme.“

„Oto! Hihi… neměli bychom se smát…“

„To mi nevadí. Ale to… Co když do něj…“

„Tak, ještě krůček. Stop! Teď holí poklepte před sebou. Jo, přesně.“

„Jé, já už tu krabičku cítím. Není tam u ní…?“

„Namiřte tam kameru… Nic tam není.“

„Mám je! Hehe… Mám cigára!“

„Super, teď udělejte pár kroků zpět. Jo, ještě pár. Stop! Jste na cestičce…“

„Já mám takovou radost… bez cigár bych to tu nedal. Máme tady poblíž kurz.“

„A jak najdete cestu ven?“

„Oni si pro mě přijdou.“

„Oni?“

„No, vedoucí… učí nás samostatnosti. Prý jsme tu měli přemýšlet a poslouchat zvuky lesa.“

„A vy jste šel na velkou? Když jsem já byl minule na záchodě, tak jsem taky měl samé skvělé nápady…“

„Oto! Hihi… Ale víte, že já ještě s nikým hovno přes telefon nehledala?“

„Hehe… Já taky ne.“

„Mohla bych o tom napsat povídku?“

„Jasně… hele, oni už pro mě jdou, slyším je. Tak nashle…“

„Dobrou noc.“

„…“

„…“

„Ha-haha, tak to jsem nečekal.“

„Hihi… mě to taky pobavilo. Už chápeš, na co je ta apka? Mě to celkem těší takhle pomáhat.“

„Podej mi můj telefon… Ha-haha… nemůžu se přestat smát. To jsem ještě neviděl. Tu si nainstaluju taky.“

Anonymní_Torin

Otevřeš se?

“Nepráskneš to na mě?”

“Bojíš se, že by tě zavřeli do vězení?”

“Za jednu cigaretu určitě ne.”

“Tahle určitě nebyla jediná.”

“Kdybych ti vykecal pravdu, byla bys v tom namočená se mnou jako komplic.”

“V pořádku. Můj bucket list obsahuje i položku `Dostat se do vězení`.”

“Tak si rovnou se mnou dej jednu.”

“Už nekouřím, díky.”

“Jak dlouho?”

“Čtyři dny.”

“To je výkon na medaili. Co v tom svým seznamu máš dál?”

“Spoustu věcí. Například omdlít při běhání.”

“Rád bych tě do tohoto stavu dovedl.”

“Chlapi mi už naslibovali kde co, ale tohle mě fakt bere.”

“Správnej chlap svý sliby drží.”

“Když se ti povede uvést mě do mdlob, budou se mi podlamovat kolena pokaždé, co tě uvidím.”

“Teď nevím, jestli do toho vlastně chci jít. Raději bych si povídal s tebou, než s bezvládným tělem.”

“Já bych raději pracovala.”

“To od tebe slyším už druhý den.”

“A stále nemám všechno, co jsem chtěla.”

“Co děláš mimo tyhle závody?”

“Píšu knihy. Ale občas zpracovávám i reportáže z akcí. Co se ti nejvíce líbilo na tomhle víkendu”

“Ty”

“To je mi jasné. A co děláš ty?

“Jsem vyhořelej.”

“A kromě toho?”

“Natáčím videa. Měl jsem teď nedávno těžší období a od tý doby mám pocit, že mě nic nebaví.”

“Máš mimo práci nějaké aktivity, co ti dělají radost? Třeba golf, tenis…”

“Právě jsi prokázala svůj důvtip. Kameraman z Prahy, kerej miluje golf, tenis a Aperol na náplavce? Tak přesně takovej typ nejsem.”

“Nevěděla jsem, že jsi z Prahy. Jaký jsi teda typ?”

“To právě zjišťuju. Snažil jsem se běhat, ale je mi to protivný.”

“No jo, fyzická schránka holt chátrá. Za chvíli tě místo kilometrů na stravě čeká už jen důstojný rozklad.”

“Počkej počkej. Kolik myslíš, že mi je.”

“Tak 35?”

“Skoro ses trefila. 34.”

“Hm, nejsi zase o tolik starý.”

“Ne? Kolik je tobě?”

“Zkus hádat.”

“20?”

“33”

“NE!”

“Jo.”

“Je to důvod, proč ani nepiješ? Neprodaj ti nikde chlast?”

“Nemám problém ho někde ukrást. Spíš už toho přes léto bylo hodně. Vsadili jsme se s kamarádem.”

“O co?”

“Vlastně o nic. Asi jde jen…”

“O to, dokázat to sobě?”

“Přesně, chci zjisit, jestli ovládám svou hlavu, nebo ona ovládá mě. Vůle a disciplína jsou to jediné, na co se můžeš spolehnout i v těch největších sračkách. Když člověk povoluje ze slibů, které si dal, zároveň tím posiluje svou slabost.”

“Chápu to. Vlastně až moc dobře. Lidi dneska maskují svoji pohodlnost za zasloužený požitky. Namlouvaj si, že si po těžkým dni ‘zaslouží’ drink, cigaretu nebo klid, ale ve skutečnosti se jen vyhýbaj nekomfortu. A člověk, co úplně změkne, už pak nedokáže ustát vůbec nic, když přijde skutečnej průser.“

“Hodně mi v tom pomáhá běhání. Na narozeniny jsem si zaběhla vzdálenost podle svého věku a ta bolest byla tak extrémní, že mě potom už nic nerozhodilo.”

“Chodíš behat někde tady?”

“Občas. Nedávno jsem se přestěhovala do Orlických, tak většinou běhám po horách něco delšího.”

“Kristýno!”

“Jakube?”

“Já vlastně nejsem pražák. Moje rodina je z Orlických hor.”

“To sis teď záhadnou náhodou vzpomněl na své kořeny.”

“Snažím najít alespoň jednu společnou věc, ale ty mi to zrovna moc neusnadňuješ.“

“Odkud přesně pocházíš”

“Letohrad. A ty se přestěhovala…?”

“Teplice nad Metují, ale nevím, jak je to daleko.”

“Od toho přeně máme plný kapsy chytrých telefonů, abychom se podívali, že to máme… asi hodinu a půl.”

“To je kousek. A kam bys mě případně poslal, kdybych se chtěla podívat do Letohradu?”

“Ve městě, nebo okolí?”

“Klidně to i to.”

“…”

“Aha. To mi asi jako odpověď stačí.”

„Hele, zázraky nečekej. Letohrad je docela fajn městečko. Je tam zámek, docela pěkný náměstí a muzeum řemesel, kde ti ukážou, jak se dřív lidé dřeli k smrti bez klimatizace. Ale když tě baví běhat v lese, poslal bych tě na Strašín nebo směrem k Divoké Orlici. Pusté kopce, kameny, stromy a nulová šance, že tam narazíš na někoho, kdo ti bude vyprávět o vyhoření.“

“Je mi to jasné. Vysoká koncentrace lidí s vyhořením nachází útočiště v hlavním městě republiky.”

“Kdyby nás bylo o jednoho víc, můžeme založit Odborový svaz mrzoutů a vnitřně rozpadlých existencí. Měli bychom vlastní vlajku, schůze v zakouřených pokojích a jako hymnu minutu ticha za každého, kdo se na nás na ulici moc usmál.”

“Má protivná sousedka se hlásí na hlavní úvazek Vedoucí oddělení pasivní agrese a systematického otravování vzduchu. Připrav se na příplatky za: hlasité vzdychání na chodbě…”

“Sledování ostatních za záclonou a profesionální rejpání do věcí, do kterejch jí vůbec nic není.”

“Pokud teda nemáš žádnou asistentku už najatou.”

“Nemám. Právě s tím souvisí to vyhoření. Sešlo se víc věcí. Rozchod a stěhování sehrálo taky svou roli.”

“To mě mrzí, Jakube.”

“Nemusí. Já žádnou bolest necejtím. po sedmiletým vztahu jsem šel hned do druhýho a teď mám potřebu bejt sám. Sice mi chybí blízkost, ale chtěl bych teď klid a pohodu”

“Tak to máme úplně podobně!”

“Sakra tys najednou ožila.”

“Vlastně se mi docela ulevilo.”

“Proč?”

“Sice jsem už delší dobu po rozchodu, ale pořád cítím, že jediný vztah, který chci budovat je ten, co mám se sebou. Pravdou je, že jsem stále zraněná a ta verze mě ještě není připravena milovat. Stále je ve mně mix pocitů, které si potřebuju uklidit.

Dávám energii do hledání sama sebe, ne do hledání někoho nového, protože nechci tomu druhému dát verzi sebe, která ještě pořád krvácí z ran po někom jiném.

Chci dát druhému kompletni dokonalou verzi sebe, která se dokáže zamilovat tak, jako by nikdy předtím nebyla zraněna.”

“Dokonalá verze neexistuje. Kristýno. Dát někomu do rukou raněný srdce a čekat, že ti ho zalepí, je prostě lenost. Je dobrý vědět, že v tomhle rohu u popelnic nestojím s úplným bláznem. Máš pravdu. Nejdřív si musíme uklidit vlastní bordel, než k sobě pozveme někoho dalšího.“

“Jakube, kámo, hledáme tě. Jedeš s náma, nebo zůstáváš?”

“Jedu, dej mi chvíli bro…”

“Jasný, čekáme v káře.”

“Kristýno, rád jsem tě poznal.”

“Jakube já tebe taky. Kdybys někdy jel náhodou kolem Teplice…”

“Přesně proto jsem se díval, jak je to daleko. Rád tě uvidím.”

…

“Ahoj”

“Ahoj a bezpečnou cestu do Prahy.”

“Děkuju, tak pa.”

Anonymní_Tyven

Otázky

„Čauky! Ako bolo?“
„Normálne.“
„A slovina?“
„Klasika. Trnková dnes chcela reklamný slogan podľa filmovej hlášky.“
„Akej hlášky?“
„„Odhoď tú búchačku, ty zdochliak.“ Čo čakáš od boomera?“
„Tomáš, všetci nad tridsať sme pre vás boomeri. No, a čo si vymyslel?“
„Dal som: „Vylej tú sladkú brečku, ty kokos! Tu máš namakaný proteín.““
„Ha-ha. Dobré! Typická džen-zí.“
„No, ale Trnkovej sa to nepáčilo. Že skoro vulgárne a bla-bla.“
„Vieš, reklama je vec vkusu. Asi vás chcela…“
„Vieš, čo povedala? Že vraj príliš tvrdé, chlapci. Akoby som počul otca. Vždy to bolo príliš nejaké, a nikdy nie o-ká.“
„… Takto to povedala?“
„Ehm, ale Rišo jej naložil. Ako vždy ho chcela odignorovať, lenže on to vyblafol rovno na celú triedu: „Vykašli sa na tú brzdu, nebuď sráč. Poriadny chlap sa nebude doprosovať.““
„Hnusné.“
„Nóó, Trnková skoro chytila infarkt. Že sa skôr ona dožije stovky, než z neho bude džentlmen.“
„No, nezávidím jej, keď má takých Rišov viac.“
„A na chodbe ho potom jeho ex totálne zotrela. Pred všetkými. Že len recykluje odpad z Tik-Toku. Stále je to medzi nimi husté.“
„Hej, pamätám, od toho rozchodu mu nič nedaruje. Tak, vidíš, aj v škole…“
„Mami?“
„Hmm?“
„Odišiel?“
„Otec?“
„Za ňou, že?“
„Hej. Počuj, Tomáš, ešte mám míting. Do piatej.“
„Mami?“
„Tomáš, pozri, my dvaja fungujeme ďalej.“
„Myslíš, že ho tá nová raz omrzí?“
„Neviem, to neviem, Tomi. Ale tebe sa ozve. Tebe sa určite ozve.“
„Podľa Riša chlapi proste potrebujú zmenu.“
„Rišo vie prd.“
„A nemá pravdu? Vraj biznis. A pritom chodil za ňou!“
„Pozri, Tomáš, s tebou to nemá nič spoločné a…“
„Ale veď si vtedy sama kričala, že či myslí na mňa a aký je mi vzor!“
„Tomi, to boli emócie…“
„Mami… budem… taký istý?“
„…“
„Mami?“
„Vieš čo?“
„…“
„Poďme von.“
„A tvoj míting?“
„Kašlať na míting. Poďme na vzduch.“

Anonymní_Valen

Dialog

„…, wa-rhamná, wa-hfaz ahlí, wa-rzuqná lajlatand hádia.“
(…, slituj se nad námi, ochraňuj mou rodinu a daruj nám klidnou noc.“ – arabsky )
„Ámín.”
„Ámín.”
„Ámín.”
„Rahmo?”
„Ámín.”
„Dobrou noc, Atte, Navide, běžte spát. Potřebuju mluvit s Rahmou.”
„Matko?”
„Matko ty pláčeš? Proč si zakrýváš oči? Otec není doma.”
„Neměla bys je vidět.”
„Víš, Rahmo, že tě mám ráda?”
„Vím, to matko. Tak proč pláčeš?”
„Za co ses dneska modlila, Rahmú?”
„Za všecko co vždycky. A taky ať otec přinese mouku.”
„Jsi moc šikovná.”
„On totiž někdy nosívá mouku, ale tvrdí, že je jen pro muže, že ji nemůžu a budu potrestaná. Taky bych ji chtěla, když mám hlad…prý se jí říká opiu-”
„Rahmo! O tom už ani muk! A nesahej mi na ten šátek.”
„Ale ty brečíš!”
„Ty zítra dostaneš nový šátek, víš? Proto brečím.”
„Červený?”
„Když budeš chtít.”
„Budu mít nový! Ale…doopravdy?”
„Bude sváteční.”
„K čemu?”
„Rahmo džán, kluci potřebují být silní. Takže pojedeš s otcem do města. Pak budeme mít peníze.”
„Tak jo. Hurá! Nikdy jsem tam nebyla. Asi se trochu bojím, matko.”
„Můžeš spát dneska se mnou.”

„Spíš broučku?”
„Proč tolik šeptáš?”
„To proč pláču. V Bámjánu zůstaneš. Jen otec se vrátí.”
„A kde zůstanu?”
„S mužem, kvůli kterému budeš mít nový sváteční šátek.”
„Ale nebudu tě tam mít!”
„Budeš mít boha.”

Anonymní_Veyra

Žonglér

– Prišli ste na obhliadku chaty? Ten inzerát tam visí mesiace. Milan Král, teší ma.

– Miňo? Si to ty?

– Poznáme sa?

– Kámo… Schválne, skús si spomenúť.

– Golf?

– Čo si, ja a golf?

– Základka?

– Stredná!

– Ja si vážne…

– Ronald.

– Ehm, jasné! Ronald… prepáč, hrozná pamäť. Máš sa?

– Nie až tak dobre, ako ty, súdiac podľa tamtoho Porsche.

– Hej, to je Tátoš. Sníval som o ňom od detstva.

– Lucia asi nie je nadšená, že jazdíš na rýchlom aute.

– Poznáš moju ženu?

– Luciu Hronskú? Kto by si ju nepamätal. Tiež bola hlavnou postavou nejedného detského sna.

– Už dva roky je Králová.

– Pokoj, je to kompliment. Vyhral si jackpot.

– Áno… Tak chceš si obzrieť tú chatu?

– Chcem. A ako sa má Lucia? Odkedy sa ostrihala, vyzerá ako na strednej.

– Odkiaľ vieš…?

– Stretol som ju v potravinách.

– Nič mi nespomínala.

– Stál som za ňou v rade. Asi si ma nevšimla.

– Ehm, okej. Túto kúpeľňu sme prerábali…

– Lisabonské kachličky? Lucia ich milovala.

– Máš dobrú pamäť, Ronald.

– Niektoré veci si človek zapamätá. Kde je spálňa?

– Na konci chodby.

– Tu ste s Luciou spolu spávali?

– To čo je za otázku? Hej! Čo robíš s tou prikrývkou?

– Len som sa jej dotkol…

– Zvláštne, že Lucia ťa nikdy nespomínala, Ronald.

– Vídali sme sa v knižnici.

– Tam som veľmi nechodil.

– Jasné, hokej mal prednosť. Lucia bývala osamelá.

– Koniec obhliadky. Mal by si odísť.

– Ešte som nevidel horné poschodie.

– Odíď. Tam sú dvere.

– Miňo, stále netušíš, kto som?

– Volám sa Milan. A nie, nepamätám si ťa.

– Spomínaš si na ten veľký zápas proti Prievidzi?

– Prvé víťazstvo. A?

– Oslava u Slabeja. Aj Lucia tam bola.

– Netuším, kam tým mieriš.

– Jeden tlstý chalan tam začal žonglovať.

– Á, taký exot. Už je to aspoň dvadsať rokov.

– Pamätáš si, čo si mu urobil?

– Tuším som mu stiahol gate. Trošku krutý vtip…

– Reval jak decko! Potom sa pošťal.

– Chcel som sa ospravedlniť, no zmizol. Tuším sa volal Róbert, Roman… Preboha!

– Tak si si spomenul.

– Do riti, Ronald. To si bol ty?

– Celá škola to videla. Lucia to videla… Každý deň na to myslím.

– Je mi to ľúto. Bol som idiot. Fakt ma to mrzí.

– Neskôr si ju zobral hore do izby. Aspoň ma videla bez nohavíc prvého.

– To stačí. Odíď.

– Vtedy ešte nosila fialkový parfém. Občas ho zacítim…

– Zmizni, počuješ? Vy-pad-ni ty…

– Čo je, Miňo? Hľadáš toto?

– Ako si…

– Mal si ho na poličke pri dverách.

– Vráť mi ten mobil.

– Nepribližuj sa, Miňo.

– Preboha, Ronald. Mám rodinu. Odlož tú zbraň.

– Vyzleč si nohavice.

– Zbláznil si sa…? Chceš Tátoša? Dohodneme sa…

– Môj detský sen nie je o autách…

– Prosím, Rony, odlož tú zbraň. Pobavme sa o tom ako chlapi…

– Volám sa Ronald. A vyzleč si aj trenky.

– Bol to len hlúpy vtip…

– Si hluchý? Vyzleč sa! A chytaj!

– Sťahovacia páska…?

– Zatiahni si ju okolo členkov. Tak, a kľakni si.

– Toto ti len tak neprejde. Mám kontakty… Načo sú tie lopty?

– Pre teba. Ukáž, aký si žonglér ty. A spievaj Svieť mi, svieť mi, hviezdička.

– Ale ja ne…

– Poďme!

– Svieť mi… svieť mi… hviezdička…

– Padajú ti. Na, zdvihni ich.

– Spievaj! Sem, do kamery!

– Ligotaj sa… z nebíčka…

– Čo sa trasieš? Narovnaj sa.

– Kam letíš… a odkiaľ si… Splň mi… prosím… všetky… sny…

– Kde je teraz Lucia?

– Je sama doma, však? Konečne sama…

– Ne-o-po-váž…

– Tá lampa na jej nočnom stole svieti tak krásne na modro.

– Ako vieš…

– Lucia, moja Lucia…

– Pro-sím, nie!

– Pif…

– Ronald, nie! Pro…

– Paf!

– Au, boha!

– Airsoft vie byť zábava.

– Čo to…?

– Mal by si sa vidieť! Odfotím si ťa!

– Roz-bi-jem ti hubu! Au!

– Ak sa o niečo pokúsiš, video pôjde von.

– Beriem si kľúče. Nájdeš ich aj s mobilom v lese. A domov sa radšej nevracaj.

– Toto oľutuješ.

– Už je šesť? Lucia už isto chystá večeru.

– Nepribližuj sa k nej…

– V modrom svetle vždy vyzerá ako bohyňa.

Anonymní_Xyra

Ve jménu Otce…

“Ježiši! Otče, co tady… To mě chcete vyděsit k smrti?”
“Promiň mi to, synu. Nechtěl jsem tě budit, a už vůbec ne vyděsit.”
“To nic, no… Stojíte tu už dlouho? Posaďte se. A… soráč za ten zápach…”
“Díky… A nedělej si starosti, není to první vězeňská cela, kterou jsem v životě navštívil.”
“Jasný… tuhle fušku pro ‘Nejvyššího’ už taky asi děláte dost dlouho, co?”
“Eh… letos je tomu přesně třicet let.”
“Ale vypadáte furt dobře. Mešní víno asi konzervuje, co? Hehe.”
“Ha, jistě… Davide, víš, proč jsem dnes za tebou přišel?”
“Zichr jste mě přišel přemlouvat, ať si to ještě rozmyslím, co?”
“Ale vůbec ne. Jen… přišel jsem se zeptat, jak se máš?”
“Jako chlápek, kerýho čeká oprátka – stojí to za hovno.”
“Hmm… Víš, mluvil jsem s kapitánem o zločinech, za které tě mají odsoudit… Možná se mýlím, ale nepůsobíš na mě jako člověk, který by byl něčeho takového schopen.”
“Nenechte se mejlit, v životě jsem vyved mrtě špatnejch věcí… Co má bejt, že se možná lišej od těch, za který budu souzenej?”
“Netrápí tě, že skutečný viník zůstane na svobodě?”
“Vy… nevíte, o čem mluvíte, otče.”
“Možná jsem jen obyčejný kněz, Davide, ale znám lidi… Jste si hodně blízcí, že?”
“… je pro mě jako táta.”
“Rozumím… Je to ten Luca Cilliers, že?”
“Vy ho znáte?”
“Kapitán zmínil jeho jméno, ale ano, slyšel jsem už o něm… Slyšel jsem, že je téměř nedotknutelný, protože ovládá lidi strachem… To je oč tu jde, Davide? Máš strach?”
“Nic o mě nevíte…”
“Vím, že máš rodinu. Ženu a dceru, je to tak?”
“Nemáte šajn, co by jim proved, kdybych ceknul!”
“Co by jim provedl, Davide? Pověz mi, co si myslíš, že by jim provedl.”
“Nenuťte mě… nenuťte mě to říkat… já… bože… Vím, co by jeho lidi udělali, protože já jsem byl jeho člověk, jasný?! Pořád občas vídám jejich obličeje, když zavřu oči… Říkal jsem vám, že si tu oprátku zasloužím! Nejsem dobrej člověk.”
“Jsi hříšník, ano… Ale to jsme my všichni. A taky za to všichni jednou staneme před soudem Božím. Tam dostaneme všichni to, co si zasloužíme. Ty si myslíš, že zasloužíš oprátku. Možná máš i dokonce
pravdu… Ale jsem si jistý, že jsi myslel i na rodiny pozůstalých. Co ti si zaslouží? Dokážeš s hlavou vztyčenou odejít na smrt, aniž bys jim dopřál spravedlnost za smrt jejich blízkých?”
“A jakou mám jinou možnost?! Když budu práskat, nechá zabít moji rodinu!”
“Určitě ti nabídli program…”
“Program na ochranu svědků, jasný že jo. Ale Luca má lidi všude! Není místo na celý týhle podělaný planetě, kde bychom byli v bezpečí. Kurva, klidně může mít lidi i v týhle věznici, kerý mě maj sejmout, abych ho zítra u soudu nepotopil…”
“Tak proto tě dali na samotku, rozumím…”
“Přesně tak… Promiňte otče, je mi jasný, že to myslíte dobře, ale nemám jinou možnost…”
“Rozumím… Vidím, že jsi odhodlaný vzít zítra všechnu vinu na sebe, ale přesto… jistota je jistota. Tohle posílá Luca!”
“Co to… ne! Pomoc! Stráže! Strá-“

Anonymní_Zephyr