Dubnová výzva: Fantasy

Kapitola První

Šupinatá kůže, dlouhé nohy i ruce, a drápy tak ostré, že jediným úderem přeříznou kmen stromu ve dví. To co jsem viděla před sebou bylo děsivý. Tak děsivý, že bych nejraději vzala nohy na ramena.

Obzvlášť ve špatném světle, které přes stromy prosvítalo a díky němuž se v bažinách dalo jen velmi těžko vyznat.

Když se ale můj stín pohnul jen o moment dřív než já, vyrazila jsem za ním a přesekla nestvůru vejpůl. Zbyla po ní jen hromada rozepsaných papírků a ilustrací, které jsem viděla na každém rohu.

Zaútočila jsem znovu, abych se množství lutumáků ubránila. Znovu a znovu mečem vpřed.

Vyhla jsem se ráně a následně jednu uštědřila. Následovala jsem černou šmouhu na zemi tak rychle, jak jsem jen uměla.

Otočila jsem se za jejím hlasem a znovu tasila čepel. Tentokrát jsem však místo stínu měla před sebou prázdno a nebezpečí tak za zády. Tak blízko, že mě ani nepřekvapilo, když jsem na svém krku ucítila dýku.

„Co to…“ pustila jsem meč a zmateně se podívala na stín, který mě vedl.

Nevěřila jsem, že mě dostal do pasti.
„Byla to nuda,“ vysvětlila mezi škrábáním na papír, které se ozývalo, kdykoli se objevila. „Chce to zvrat, napětí.“

„Zvládla bych to! Dokázala bych je porazit!“

„Ale proč?!“ přerušila mě. „Proč bys měla? Neměla jsi žádné překážky, nezasloužila by sis to!“ zaryl se mi její hlas do uší a naprosto mě tak umlčel.

Zněla tak jistě. Vždycky znala pravdu.

Na malý moment jsem se nad jejími slovy zamyslela, protože mi přišla správná – i když nesmyslná. A protože je říkala s takovým přesvědčením, jako by šlo o něco tak běžného, jako jsou mraky na obloze.

Jako bych si měla opravdu zasloužit být uznána.

„Myslíš, že se tvůj příběh bude číst?“ dýka se mi zaryla do hrdla. Necítila jsem krev, jen mrazivý chlad inkoustu. „Že někoho zajímáš? Bez bolesti jsi jen prázdná stránka.“

Chtěla jsem křičet. Bojovat za to, že jsem víc než jen shluk písmen, ale v krku mi zaschlo. A tak jsem se jen vymanila ze sevření lutumáka. Ne silou, ale čistým zoufalstvím.

„Já?“ řekla jsem slovy, která přes bolest vyšla téměř ironicky. „Já, nebo ty?“

Ticho, které zavládlo, bylo téměř ohlušující. Už žádný papír, žádné škrábání. Jako by upustila pero a snad poprvé přestala psát. Dovolila si jen sedět a poslouchat, nepřemýšlet nad tím, kolik toho napíše a pro koho. Jestli se to někomu bude líbit.

„Tolik se soustředíš na okolí, že zapomínáš, proč jsi začala,“ vysypala jsem ze sebe nasupeně. „Zapomínáš na tu radost. Zapomínáš na tu krásu. Zapomínáš, že jsi tvořila, protože tvůj svět byl nudný!“

Rozhlédla jsem se kolem a na zemi spatřila kaluž krve. Byla černá, hustá. Začínala tuhnout v text a celou mou existenci tak měnit v poznámky románu.

„Ale v tomhle inkoustu se topíme obě.“

Celá bažina se najednou zalila světlem a přede mnou se už neobjevil stín, ale člověk se skloněnou hlavou, unavenýma očima a rukama oteklýma nad špatným držením pera.

Věděla jsem, že je to poprvé, co si dovolila přestat psát.

Poprvé co se zastavila podle sebe.

Podívala se na mě očima, které odkrývaly děsivé poznání, a chvíli to opravdu vypadalo, že ruka s perem povolí. Že mě nechá prostě dýchat.

Jenže pak se jí prsty pevně sevřely a pohled se změnil na tu starou nenávist k sobě, kterou do mě vypisovala. Tu, o které si myslela, že je jedinou cestou ke štěstí, a bez které by zapomněla, kým opravdu je.

„Nemůžu přestat,“ zašeptala hlasem, který bolel víc než ta dýka. „Bez toho utrpení nejsme nic.“

Slyšela jsem, jak pero znovu trhá papír a jak se inkoust vpíjí do každého centimetru. Lutumáci se zase objevili za mnou a ta stará bolest v mém hrudníku se vrátila.

„Kapitola první“ zabodlo se pero.

A i přesto, že jsem teď stála proti rivalům dvěma… Nemohla jsem jí to vyčítat.

Anonymní_Fénix

Stíny pod kůží

V království, kde se noc nikdy úplně

nerozednívala, žila dívka jménem Elira. Říkali o ní, že je prokletá — kvůli jejím očím, které se ve tmě jemně třpytily stříbrným světlem. Lidé se jí vyhýbali. Šeptali si, že vidí věci, které by nikdo vidět neměl.

Elira ale věděla pravdu.

Viděla vzpomínky.

Ne svoje… ale cizí.

Stačilo se někoho dotknout — a v její mysli se rozlila vlna obrazů. Radost, bolest, zrada… někdy i poslední okamžiky života. Proto nosila rukavice. Proto byla sama.

Jedné noci se ale všechno změnilo.

Do vesnice dorazil zraněný cizinec. Měl černý plášť, krev na rukou a oči plné něčeho, co Elira nikdy předtím neviděla — strachu, ale i odhodlání. Lidé ho chtěli vyhnat. Báli se, že přinesl neštěstí.

Elira udělala něco, co nikdy předtím.

Dotkla se ho.

A svět se rozpadl.

Uviděla ho stát na bitevním poli, obklopeného plameny. Uviděla temnou bytost, která pohlcovala světlo samotné. Uviděla království padající do stínů… a sebe.

Stála vedle něj.

„Ty…“ zašeptala, když se vrátila zpět do reality. „Tohle není náhoda.“

Cizinec ji chytil za ruku — tentokrát bez strachu.

„Ne,“ odpověděl tiše. „Ty jsi ta, kterou jsem hledal.“

Od té chvíle už nebyla jen dívkou s prokletím.

Byla klíčem.

A někde v dálce… se tma začala probouzet.

Anonymní_Kael

Dopis Vesně

„Vesno okamžitě vstaň. Je to už měsíc, co jsi neopustila tento pokoj,“ ozvalo se ode dveří. Někdo začal roztahovat závěsy. Pokoj se rázem zalil světlem. Převalila jsem se na druhý bok, a přehodila si přes hlavu peřinu.
„Vesno! Myslím to naprosto vážně. Něco se děje. Přišel ti dopis od sestry, mám strach, že se jí něco stalo.“
Vykoukla jsem zpod přikrývky. Morana mi píše? pomyslela jsem si. Před očima se mi zjevila ruka s obálkou. Matka Příroda, u které jsem posledního půl roku žila, se na mě nervózně podívala.
„Spala jsi vůbec? Nevypadáš vůbec dobře.“
Její otázku jsem přešla pouhým kývnutím, protože mou pozornost už zcela pohltilo sestřino rozechvělé písmo.

Drahá Vesno,
jak se v těchto dnech máš? Viděla jsem okolní krajinu a z její podoby předpokládám, že se Ti asi moc dobře nedaří. Bez Tvé moci svět ztratil barvy, obloha vyhlíží ponuře, ač slunce jasně svítí. Dokonce jsem se doslechla, že lidské bytosti ztrácejí odvahu rodit nové děti a Ty tím přicházíš o moc vdechovat život plný zdraví a lásky. Jak moc mě mrzí, že Tě potkal takový osud, ale můžu Tě, má drahá sestro, uklidnit, že i na odvrácené straně není nijak veselo.
Jistě víš, že bytosti lidské mě celý život nenazvali jinak než Zlo. Vzpomínáš si, jak jednou vymysleli tu strašnou tradici, kdy vytvářeli mou podobiznu ze slámy, podpálili ji, a vhodili do vody? Ty dny jsem nenáviděla. Jako bych také nebyla bytost. Vždyť i já cítím radost a smutek, umím milovat i nenávidět. Zasloužím si tedy takový výsměch a nelítostné vyhrožování? Chápu, že přinášet smrt a nemoc není nic ušlechtilého, ale lidé nevědí, jak důležitý úkol mi byl dán. Kdybych zde nebyla, přestali by si vážit Tvého daru. Prokazuji Ti tedy velkou službu, sestřičko, díky mě Tě milují.
Vím, proč se poslední dobou tolik trápíš. Lidé mají pocit, že dokáží používat naši moc, nebo spíše, a teď se neuraz, tu mou. Chtějí, aby se z nich stali bozi, kteří budou řídit celý svět. Zatímco Tobě sílu berou, mě ji přidávají. Tolik bolesti a utrpení jsem dlouho neviděla. Je únavné neustále přihlížet, jak se navzájem zabíjejí, jak ničí to, co jsi Ty stvořila.
Nikdy jsem nelitovala toho, že právě já mám za úkol ukončovat život druhých, vždy jsem dělala vše pro to, aby to bylo spravedlivé. Ale nyní mám pocit, že se mi to vymyká z rukou, a já nevím, jak zakročit.
V těchto dnech se občas přistihnu, jak přemýšlím nad tím, že by se ze mě stala ta slaměná panna, kterou by někdo zapálil a hodin do vody. Víš, jak by se mi ulevilo? Třeba by si lidé přestali ubližovat,
kdybych odešla z tohoto světa. Jen si to představ, k čemu by jim bylo zabíjení a ubližování si navzájem, když by nikdy nemohli skutečně zemřít.
Také si představ, že i Ty bys zmizela. Nechali bychom stvoření, jimž jsi vdechla život, aby se tady trápili nad tím, že nedokáží z tohoto světa uniknout. Všichni by stárli, ale nikdy nezemřeli. Nakonec by chodili po světě jako prázdné kostry, které by stále obývaly duše. Myslím si, že to je jediný trest, který by si za své zbabělé a odporné chování zasloužili. Smrt, kterou jim nyní přináším je pro ně jen vysvobození. Ví, že když se cokoli pokazí, mohou jednoduše odejít.
A tak jsem se rozhodla, drahá Vesno. Vzdám se své moci a nechám lidské pokolení trpět na této zemi, která jim byla kdysi dávno svěřena do péče.
Ve Sluneční knihovně jsem objevila knihu, která popisuje, jak bohyně jako jsme my dvě, zničit. Je absurdní, že tento návod byl kdysi sepsán pro lidi, aby se oni dokázali bránit proti nám.
Drahá sestro, omlouvám se. Chci abys věděla, že mě mrzí, jak se situace vyvinula, a že jsem tak slabá, že sahám po tak radikálním řešení. Já ale nemohu jinak. Víc už nesnesu.
Slyšela jsem, že teď bydlíš u Matky Přírody. Ta se o Tebe dobře postará. Moc Tě miluji, a to se nikdy nezmění.

Se vší láskou
Tvá Morana

Po tvářích mi stékaly slzy. Po pravici jsem zaznamenala pohyb. Matka Příroda na mě vyděšeně hleděla.
„Co se stalo?“ otázala se tiše.
„Smrt byla poražena.“

Anonymní_Krynn

Křídla anděla

„Posaďte se,“ zvolal jsem do místnosti plné ruchu a dětí. Mými zády těkala bolest, ale nebylo to nic, co by mi bránilo v tom těmto sirotčím dětem říct další z příběhů, který jsem pro ně připravil. „A teď, když je klid, posaďte se prosím,“ řekl jsem klidným tónem a pak si vzal jednu z nejmenších do náruče.
„Bylo, nebylo v jednom nebeském městě zvaném Axaka, žily magické bytosti zvané andělé. Odjakživa to byl ráj na zemi, kde jim nic nechybělo, jednoduše měli vše na dosah ruky. Ale bylo zde jedno místo, kam měli všichni absolutní zákaz vstupu a bylo střežené. Vysoko nad zlatými paláci a veškerou božskou silou existuje skryté místo. Je to místo plné stromů a květin, které je nepřirozeně krásné. Ale to nejkrásnější je zlatá zář, která jde z největšího stromu, který tam stál. Ten strom byl posetý hieroglyfy, které zářily, a na jeho větvích viselo zlaté ovčí rouno. Přístup k němu byl přísně zakázán… Ale byl tu jeden anděl. Byl ještě mladý, možná trochu zbrklý a často neměl zábrany u toho, co dělal. Jmenoval se Alearyn a hrozně ho to tajemství rouna zajímalo. A tak jednoho dne vyletěl vysoko do zahrad. Znal všechna rizika a i přesto dal ruku na studený kov, kterou ozářila zlatá zář, než se dveře se cvaknutím otevřely. Naskytl se mu nádherný pohled, ale měl pocit, jako by někdo z jeho těla ždímal všechno, co v něm bylo. Rychlými kroky se vydal k zlaté látce visící na stromě a natáhl k ní prsty na rukou, aby se jí dotkl alespoň konečky prstů,“ řeknu a uslyším dětské tiché zalapání po dechu a jen se tiše uchechtnu.
„A proč to udělal, když věděl, že to je zakázané?“ uslyším otázku jednoho z kluků, který ležel na karimatce s pohledem upřeným na mě. „Když budete poslouchat, všechno se dozvíte,“ řekl jsem s klidem a pokračoval dále ve vyprávění.
„Když se toho rouna dotkl, pocítil zvláštní klid. Takový, jaký máte, když jdeme spát a vaše oči se klíží. Několikrát po rouně přejel rukou, protože bylo velice hebké na dotek, než ho to ukolébalo k spánku pod ten statný strom, který zářil. Netrvalo dlouho a přiletěli tam nejvyšší andělé. Rychle ho vzali za tou nejvyšší možnou silou, která v nebi je. Za bohem, ale ne proto, aby mu pomohli, ale proto, aby zjistili, jaký trest mu udělit. Po poradě bylo určeno, že mu budou vzata křídla a sám bude svržen na zem. Alearyn o tomto nevěděl, a tak byl zmatený, když byl vzat anděly až k samotné bráně do nebes. Tam provedli… proces odcizení křídel andělovi a následně ho svrhli dolů na zem,“ pronesu vážně a zkouknu je pohledem, abych zjistil, že jsem nikoho nevyděsil.
„Ale není se čeho bát. Na zemi našel pomoc, vzali si ho do péče velice hodní lidé, kteří ovládali ozdravnou magii! Ovázali mu místo obvazy a často ho promazávali magickými mastičkami, aby se to lépe zahojilo. A popravdě… na zemi se měl daleko lépe než v nebi. Protože žít v ráji není něco, co člověka naplňuje. Ale o tom zase jindy, teď už do hajan,“ řeknu s úsměvem a uložím i poslední malou holčičku, která mi seděla na klíně, do postýlky, než se vydám ke dveřím.
„Přeji vám dobrou noc a sladké sny,“ popřeji, než zhasnu svíci a vydám se z pokoje sirotčích dětí pryč. Byly tak vděčné a nevinné…
Jenom jsem se na chodbě postavil před zrcadlo a pod tričkem odhalil záda v obvazech. Bolelo to, pořád to bolelo a neskutečně moc. Vyčítám si, že jsem na to sáhl, ale to je osud, který už nemůžu vrátit zpět…

Anonymní_Lumis

Poslední nádech

Nemůže spát. Je úplněk a i uprostřed noci je všude světlo skoro jako ve dne. Provizorní přístřešek, který si postavil v mírném svahu nad pláží, je moc otevřený na to, aby před jasným měsícem uchránil aspoň trochu noční tmy. Úplněk září na jasné obloze a vše okolo barví mrtvolně bílou barvou. Zase se ozvala stará známá úzkost.

Je tady uvězněn určitě už více než 3 roky. Jednotlivé dny si začal zaznamenávat až dlouho po ztroskotání, ale období dešťů už zažil třikrát, tím si je jistý. Dávno se vzdal naděje, že jej tady přece jen někdo objeví. Robinson ztracený uprostřed oceánu. Měl to být splněný klukovský sen – sólo plavba přes oceán, ale dopadlo to jinak.

Poslouchá zvuky noci. Už jej neděsí tak jako na začátku a většinu jich už dobře zná. Cvrčci, cikády, občas poplašený pták. Vítr se večer utišil a moře je klidné. Je slyšet jen jemné šumění nízkých vln, jak se rozlévají po břehu a při cestě zpátky do moře sebou berou drobné kamínky a písek pláže. Něco je ale v té noční symfonii tentokrát navíc. I když pozorně naslouchá, nedaří se mu nový zvuk nikam zařadit.

Vstane a jde dolů na pláž. Trochu se ochladí v moři a pak snad už konečně usne. Měsíc visí nad středem zátoky a jeho odlesky dělají středem zátoky dlouhý stříbrný běhoun vedoucí až na horizont. Na pravé straně z vody vystupuje malý skalnatý útes. Tam ji poprvé spatří.

Na útesu zády k němu sedí žena. Dívá se na oceán, dlouhé vlasy si splétá do copu a zpívá. Tak to je ten cizí zvuk, který nepoznával. Jak je to dlouho, co viděl člověka? A kde se tu vzala? Nebo už má halucinace? Vydá se opatrně po břehu směrem k ní. Jak se blíží, vidí že je nahá. Má zvláštní bledou kůži protkanou modrými žilkami. Nezvykle široká ramena a silné paže. Jak je uchvácen pohledem na ni, zakopne o větev vyplavenou na břeh a prozradí se. Ona se polekaně otočí, ale pak jej zpozoruje a usměje se na něj.

Útes od břehu dělí krátká pobřežní mělčina. Rozběhne se do vody a začne k ní plavat. Ona jej pobaveně nechá doplavat skoro až k útesu. Pak se ale se smíchem otočí a skočí také do vody. V tu chvíli to uvidí – místo nohou má od pasu dolů rybí tělo pokryté šupinami a namísto chodidel velkou ploutev.

Snaží se k ní doplavat, ale marně. I když je zdatný plavec, působí jeho kraul vedle ní značně neohrabaně. Ona jej se smíchem provokuje. Ladně se protahuje vodou kolem něj. Ve vteřině mu uplave, pak se zase vrací na dosah, aby jej povzbudila a nevzdával to. Ohlíží se ke břehu, jak je daleko, aby se ještě dokázal vrátit. Už nemůže. Otočí se na záda, divoce oddechuje a odpočívá. Srdce mu divoce tluče. Najednou ucítí, jak se těsně kolem něj prosmýkne ona. Její bledá kůže se otírá o jeho bok a paži, hned vzápětí pak i šupiny a ploutev. Celým tělem mu proběhne příjemné mravenčení až ke kořínkům vlasů.

Otočí se směrem za ní a vidí, že mu podává ruku. Proplete své prsty mezi jejími a cítí s jakou lehkostí jediným záběrem své ploutve vyrazí zpátky do zátoky. Doplave s ním až na mělčinu a zůstane klidně ležet na vodě. On sedí v mělké vodě vedle ní a užasle ji pozoruje. Má pocit, že nikdy neviděl nikoho tak krásného. Na její namodralé kůži se ve světle úplňku třpytí kapky vody. Rty má také namodralé a při pohledu do jejích tmavých očí dostane neodolatelnou chuť jí políbit. Natáhne k ní ruku, aby se jí dotkl, a sklání k ní svůj obličej. Tentokrát už mu neutíká.

Ráno jej na pláži probudí ostré slunce. Není si jistý, jestli se mu to všechno jen nezdálo. Když ale vedle sebe najde mušle vyskládané do malého kruhu a mezi nimi siluetu své noční společnice ledabyle nakreslenou prstem do písku, už nepochybuje. Celým tělem se mu rozlije obrovská radost a nedočkavě čeká na západ slunce, kdy ji snad zase uvidí.

Jak velké bylo jeho zklamání, když se neobjevila příští ani další noci. Nedočkavě ji vyhlížel, čekal až do východu slunce, ale marně. Ztrácel už veškerou naději, když se při dalším úplňku konečně zase zjevila na útesu, kde ji viděl poprvé. Radostně se za ní rozběhl do moře, ona mu plavala naproti.

Když pak nad ránem leželi unavení vedle sebe v mělké vodě u břehu, mluvila na něj zvláštní řečí, která mu zněla jako šumění vln. Nerozeznával slova ani věty, přesto nějak záhadně rozuměl všemu, co říkala.

Na břeh za ním mohla přijít jen, když je měsíc v úplňku. Také jí pak celé dny moc chybí a stýská se jí. Mohli by spolu být i jindy bez úplňku. Stačí, když s ní odplave do oceánu, tam už pak jejich setkávání nebude nic stát v cestě. Nemusí se bát. Naučí jej pořádně plavat. Ne, to jeho mávání rukama, vesele se smála. I pod vodou s ní bude moci plavat. Už se těší až mu ukáže svůj domov.

Marně se jí snažil vysvětlit, že to nejde. V oceánu by se utopil. Pak by se už neviděli nikdy. Byl by mrtvý.

Byla zklamaná. Proč jí nevěří? Přece se nemůže utopit, když ho naučí plavat. Jejich věty a slova se točily pořád v kruhu. Byla smutná, zoufalá, zlobila se … a on měl strach jí uvěřit, oddat se jí. Strach z nekonečného oceánu. Sám nechápal proč tak lpí na svém životě tady. Tráví celé dny sám na opuštěném ostrově a jen čeká na smrt. Nebylo by to nakonec krásné umřít v jejím objetí? Neví, nedokáže to.

Příštího úplňku se neobjevila. Byl zoufalý. Stesk mu trhal jeho duši rozbolavělou láskou na kusy. Nemohl spát ani jíst. Nedokázal nic dělat, na nic se soustředit, nic jej netěšilo. Děsil se dalšího úplňku a toho, že ji možná už nikdy neuvidí.

Dny se neskutečně vlekly. Měsíc na obloze každou noc pomalu přibýval. Připadalo mu, že to byla celá věčnost než byl konečně zase v úplňku. Už od západu slunce netrpělivě čekal na pláži a pozoroval její útes. Stále nepřicházela a noc se pomalu krátila. Až nad ránem, kdy už nebe na východním horizontu začalo blednout, za ním připlavala na mělčinu.

Temné oči měla uplakané. Natáhla k němu své dlouhé paže, jak toužila po jeho objetí. Svíral ji v náručí a nos ji nad ramenem zabořil do mokrých vlasů. Cítil ji všemi smysly a tělem se mu začal rozlévat příjemný klid. “Už mě neopouštěj, už tady nechci pořád čekat.” Podíval se jí do očí a zlehka přikývl. Oba věděli, co to znamená.

Vzala jej zase za ruku a plavali spolu pomalu ven ze zátoky. Na volném moři se ještě otočil na záda a několikrát zhluboka nadechl. Na blednoucím ranním nebi viděl zbytky hvězd. Poslední nádech. Otočil se zpět na břicho, ona jej čekala pod hladinou s nataženou rukou. Chytil se jí a ponořil za ní.

Plavali spolu stále hlouběji do nitra oceánu. Cítil, jak v něm každou vteřinu sílí nutkavá potřeba se nadechnout. Strach z nevratnosti rozhodnutí. Když se k němu s úsměvem otočila, viděla v jeho očích paniku. Měla o něj starost. Objala jej, pohladila po zarostlé tváři a pak jej dlouze políbila.

“Neboj se.” šeptala mu svou řečí moře do ucha. “Spolu to zvládneme.” Cítil její slané rty. Pohled jejích temných očí jej konejšil a tělem se mu rozléval příjemný klid. Už se přece nemusí nikam vracet.

Anonymní_Lyric

Nejmilejší místo

Jmenuji se Mary a moje nejlepší kamarádka je Bety. Lidské přátele sice moc nemám, ale to mi nevadí, stačí mi moje psí nejka. I když neumí mluvit a občas možná neví, co po ní chci, tak mě vždycky chápe a já chápu ji. Rodiče nám říkají, že jsme úplně stejné, ale to ja vůbec nevidím. Já mám blonďaté vlasy a ona šedou srst. Modré oči jsme měly stejné, jen když byla ještě malé štěňátko, stářím ji zežloutly a srst má v místech už bílou.

Teď už se s ní tolik bohužel nevidím, naši už spolu nejsou a Bety musela zůstat u táty, kam já skoro vůbec nechodím. Vidíme se jednou za pár týdnů, ale to nemění to, jak moc ji miluji.

Jela jsem do školy a v tu ránu mi zazvonil mobil. Byl to táta: „Mary, přijď se rozloučit s Bety, nezbývá ji dlouho a nejspíš je to naposledy, co ji můžeš vidět.” Byla jsem v šoku a s nalitými slzami v očích jsem se otočila a jela za ní. Lehla jsem si vedle ní, řekla ji jak moc pro mě znamená a omluvila se ji, že jsem za ní nechodila častěji. Bylo to opravdu naposledy, co jsem ji viděla.

Následuji noc byla strašná, byla jsem naštvaná, že jsem o tom nevěděla dřív a vyčítala si každou maličkost. 

Když jsem konečně usnula, najednou mě polil klid. Byla jsem zase s ní, byla jsem s Bety. Nadšeně jsem k sobě běžely. Ale něco bylo jiné, uměla mluvit. Nevěřila jsem vlastním uším, ale byla to pravda. Její hlas zněl přesně tak, jak jsem si ho vždycky představovala, hřejivě, trochu chraplavě a neuvěřitelně klidně.

„Mary, podívej se na mě. Tady už neexistuje žádné naposledy“ řekla Bety a hravě do mě strčila čenichem.

Rozhlédla jsem se a dech se mi zastavil. Stály jsme na našem nejmilejším místě vedle řeky. Tráva tu nebyla jen zelená, ale mnohem veselejší a každé její stéblo zářilo vlastním světlem. Stromy kolem nás ve větru přehrávaly naše vzpomínky a když jsem se zaposlouchala, viděla jsem nás dvě, jak si hrajeme na zahradě, když mi bylo pět.

„Kde to jsme?“ vydechla jsem a nechápavě pozorovala Bety. Její srst už nebyla bílá a prořídlá. Byla hustá, čistě šedá a její oči… její oči byly zase světlounce modré, přesně jako když byla to malé, nemotorné štěně.

„Jsme na místě, které jsme si spolu postavily,“ vysvětlila a radostně poskočila, jako by vážila jen pár gramů. „Každý den, kdy jsi mě pohladila, každá chvíle, kdy jsi na mě myslela, i když jsi byla ve škole,  sem přidala jeden kámen nebo květinu. Tohle je náš svět, Mary. Tady čas neubíhá. Tady jsem pořád tvé štěně a ty jsi pořád moje holka.“

Udělala jsem pár kroků a zjistila, že se cítím neuvěřitelně lehká. Všechna ta tíha, ten smutek a pocit viny, že jsem u ní nebyla víc, se najednou vypařily.

„Takže ty se na mě nezlobíš?“ zašeptala jsem, když jsem ji mačkala v objetí.

Bety se zasmála a klidně, ale jasně řekla „Psi neznají hněv pro věci, které se nestaly, Mary. My známe jen vděčnost za to, co bylo. Vidíš ty květiny tamhle u potoka? To jsou všechny ty omluvy, které jsi mi šeptala do kožichu, než jsem odešla. Proměnily se v něco krásného. Nejsi tu, aby ses mi omlouvala a byla jakýmkoliv způsobem potrestána, jsi tu, abys se mnou zase běžela.“

Pohlédla na mě těmi svými modrými oči a já se naposledy zabořila do její hebké srsti. Svět kolem začal pomalu blednout a zářivé barvy zahrady se rozpouštěly do ranní mlhy, kterou jsou pomaličku viděla z okna.

Vzbudila jsem se. Prudce jsem se posadila na posteli a tváře jsem měla ještě mokré, ale tentokrát to nebyly slzy vzteku. V pokoji bylo ticho, jen ranní slunce se pomalu opíralo do mých peřin.

Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, jestli to, co jsem právě prožila, byl jen milosrdný trik mého mozku, nebo jsem opravdu na chvíli navštívila místo, kam odcházejí věrné duše. Ale vlastně na tom nezáleželo. Ta tíživá bolest v mém hrudníku, která mě celou noc dusila, byla pryč.

Usmála jsem se do prázdného pokoje a na moment jsem měla pocit, že ve vzduchu cítím tu známou vůni mokrého kožichu a lesa. Možná už tu Bety fyzicky nebyla, možná už jsem nemohla pohladit její šedou srst, ale teď už jsem to věděla jistě. Byla se mnou. V každé vzpomínce, v každém paprsku slunce a na tom nejmilejším místě, které jsme spolu za ty roky postavily. Bety mě nikdy neopustila, jen se přestěhovala o kousek blíž k mému srdci.

Anonymní_Nivor

Tyrkysová bude tyrkysová

Utíkám známou pěšinou za jednookou ježčí samičkou Banditkou. Našlapuji tak zlehka jak jen to v běhu jde, tráva je plná rosy, která studeně pokrývá má bosá chodidla. Je ticho, ani kos na staré jabloni nezpívá svůj song, ani modřinky si neposílají pozdravy, ani myšky neprobíhají mezi stébly. Mrazí mě v zádech. Jako by se to ticho nešířilo kolem mě, ale vycházelo ze mě, ze všech těch těžkých myšlenek, co mě svírají. V běhu na chvíli zavřu oči a vrátím se k té větě: “Je jim hodně špatně.”

“Můžeš mi aspoň naznačit, co se stalo?” ptám se zadýchaně. “Není čas, sama uvidíš,” odfrkne Banditka a její nečekaně dlouhé nožky ještě zrychlí.

Zrezivělá branka je už před námi. K ní vede vyšlapaná cestička, ale hned za ní roste tráva v dlouhých stéblech.

Zavřu oči a bez zaváhání proběhnu brankou. Žaludek se mi zhoupne, záda pohladí iluze motýlích křídel — a když otevřu oči, jsem v Zahradě. Vypadá stejně jako ta, kterou jsem právě opustila. Jenže není. Jindy tu všechno švitoří, hýbe se, barvy jsou plnější. Dnes je tu podivné ticho.

“Tady,” pronese Banditka s čumáčkem zavrtaným do země. Přidřepnu a do ruky vezmu malé tělíčko v kabátku ze zelených semišových lístku.
“Mešíku, copak je?” zeptám se starostlivě drobného tvorečka.
“Cítím takové sucho, až mě škrábe,” pronese stvoření chraplavě.

“Není to jen on.” pronese Banditka: “Všichni mešíci vadnou, mušlíci se lámou a chmýříci těžknou.” “Co se to děje?”
Sevře se mi hrdlo.

Bylo mi 5, když jsem zjistila, že dokážu mluvit s ježky. Připadalo mi to tehdy normální, ale vzhledem k tomu, jak se dospělí nejdříve smáli, a později zvedali oči v sloup, jsem zjistila, že je lepší o tom nemluvit.

První ježek, který mi začal důvěřovat, se jmenoval Lin. Byla to krásná samička s protáhlým čumáčkem a jiskřivýma očima.
Vyprávěla mi o kouzelných bodlinách, které v sobě ukrývají zemi, vzduch a vodu. O tom, jak ježci probíhají mezi Zahradou a našim světem a přenášejí z ní kousek energie, aby tu všechno mohlo růst a proudit.
Říkala, že jejich kroky roztáčejí koloběh, který se nikdy nezastaví.

Mešík v mé dlani sebou slabě trhne a já najednou strnu hrůzou, protože pochopím, že se ten koloběh zastavit může.

Instintivně na mešíka dýchnu, abych mu předala trochu vlhkosti. Nepomáhá to. Zkusím pár kapek rosy. Jen po něm stečou.

“Musíme dál,” hlesne Banditka. Zničeně kývnu hlavou, mešíka uložím do kapsy a vydám se za ní.

Před námi se mezi vysokými bylinami objeví jezírko. Hladina se ani nepohne. Stříbřité víření, které tak dobře znám, je pryč. Přidřepnu si ke břehu, kam mi Banditka ukáže. Mušlíků je tu mnoho — a všichni jsou polámaní.

Pak zvednu pohled k noční obloze. Nad jezírkem se bez sebemenšího pohybu vznášejí chmýříci. Tihle drobní tvorové se jindy nezastaví — tančí ve větru ve svých pavučinkových sukních. Teď jen visí.

Opatrně vezmu jednoho mušlíka a spolu s jedním chmýříkem přidám si je do kapsy k mešíkovi.

“Zjistím, jak vám pomoct. Slibuju,” zašeptám.
“Banditko?” pichlavé ježčí tělíčko se třese u mých nohou a u něj leží hromádka bodlinek.
“To ne, co mám dělat?!”
“Pokračuj hloubš,” zachroptí Banditka.

Nemůžu se ubránit slzám. Zkrápí vodu jezírka, až je najednou křišťálově čistá a já někde hluboko dole zahlédnu postavu. Dlouho se nerozmýšlím a nohama od trávy, vkročím do jezírka, jdu krok za krokem, až už nezbývá nic jiného, než že se musím potopit. Plavu stále dál, plavu dokud mám sílu a pak ještě kousek, jako bych se chtěla dostat do samého středu Zahrady.

Čím jsem blíž, tím jasněji chápu, co se děje. Vidím chlapce, jak v rukou svírá stonek obrovské květiny.

S každým dalším krokem rozeznávám víc detailů — okvětní plátky, na nichž se třesou chmýříci, kapky nektaru, v nichž lapají po dechu mušlíci, i mešíky ležící bez hnutí v koruně květu. A pak si uvědomím ještě něco. Stonek je pokrytý trny. A ty trny… jsou ježčí bodliny.

„Pusť ji,“ zavolám.

Zvuk se rozlije po vodě až k chlapci s šedivými vlasy.
Vzhlédne s prázdným výrazem, ale nepromluví.

„Nevidíš, co děláš? Dusíš ji!“ vykřiknu.

V tu chvíli se jedna bodlina utrhne ze stonku, sklouzne po vlnách a zapíchne se mu do nahé kůže těsně nad zápěstím.

Pozoruju ten výjev a pak to zkusím jinak:
„Ty srabe, ani mi na to nic neřekneš?“

Další bodlina se uvolní a tentokrát se mu zabodne pod žebra.

Zaskučí a jeho stisk na okamžik povolí.

„Ano… takhle ho můžu porazit,“ dojde mi.

“Ničeho nikdy nedosáhneš,” zařvu z plných plic a uvolním tím další nálož, tentokrát skončí v jeho bosých nohách. A i mě začnou mravenčit chodidla, ale nevadí mi to, protože zároveň vidím, jak jednu ruku svěsí k pasu.

“Vidíš, jsi slaboch,” zasměju se hystericky. Bodlina je v jeho krku, ale já se rozkašlu kvůli škrábání. Ale co. Už zbývá jen kousíček a květina bude volná.

“Všechno děláš špatně,” zuřím. Cítím, jak se bodlina zapíchne jen pár centimetrů od srdce a i mně na chvíli vynechá pravidelný rytmus. Kytku už svírá jen jedním malíčkem. A já klesám níž a nemůžu vyplout. Všechno mě bolí.

Z posledního dechu vypustím:
“Žádné sny se ti nesplní!” Sleduji bodlinu, která míří na jeho oči, chybí poslední centimetry, když tu se odnikud objeví Banditka, vpluje mezi chlapce a bodlinu a ta zasáhne její oko.
“Ne,” vyděšeně křičím. “To ne.”
“Cos jí to provedl?!”
“Takhle to není,” zašeptá Banditka.
Ale já bojuju dál jako bych ji neslyšela, bojuju tak dlouho, dokud neskončím v mazlavém dně celá bolavá. Ničemu nerozumím.

Banditka znovu hlesne: “Zabíjíš se.” A její oko se rozteče. Chlapcova ruka padá ze stonku snaží se oko sebrat, ale je z něj jen vazká tekutina, po jeho tvářích se kutálí slzy a já najednou vidím jeho bolest. Jeho zoufalství. Tak moc mě to svírá, až se sama dám do pláče.

A pak jeho pramínek vlasů udělá něco zvláštního, zvedne se v nenadálém proudu a zbarví se do tyrkysova. Bodlina, která se zapíchla do Banditčina oka se vznese do proudu a připojí se zpátky k rostlině. Mrtvolně nehybní tvorové v mé kapse se zavlní.

Ztěžka se posunu blíž k chlapci. Prohlížím si ho. Zvednu ruku, abych se ho dotkla a ano! Následuje další pramínek vlasů a další bodlina i silnější pohyb v mé kapse. I já se cítím líp. A Banditka? Ta promluví: “Pokračuj!”

Vezmu dlaň kluka do své ruky. Banditka vstává a šeptem mi pošle tři slova: “Ty a on.”

Ten chlapec mi připadá tak známý. Když vidím jeho pihy, neubráním se a sáhnu si na své. Přijde další zlepšení. Spíš instinktivně než že by mi to velel rozum, posunu jeho ruku ke květině. Dotýkáme se jí spolu. Jeho vlasy teď doslova září jasně tyrkysovou. Stonek květiny roste tak rychle, že už ho v rukou neudržíme a musíme ho obejmout. Mešík, mušlík i chmýřík vyskočí z mé kapsy a míří vzhůru do světa.
Banditka se vydává za nimi — zrak pro ježky naštěstí není tím nejdůležitějším — a její bodliny se postupně vracejí na své místo.

My zůstáváme stát v tichu, které už není prázdné. Květina mezi námi dýchá. Pomalu, klidně. Chlapec se na mě podívá. „Pořád jsem tady,“ řekne jemně. „Jen mě někdy přestaneš slyšet.“ Stisknu jeho ruku, jen abych si to všechno vtiskla do paměti.

Pak se jeho prsty pomalu rozplynou v mých dlaních. Tyrkysová zůstane. Zavřu oči. Nadechnu se, a když je otevřu, jsem zpátky.

Tráva studí do chodidel a v koruně staré hrušně se znovu ozve zpěv.

A já vím, že i když se někdy všechno sevře, tyrkysová bude zase tyrkysová.

Anonymní_Nyra

Elara

Na poli panovala vřava. Všechno létalo na všechny strany. Snažila jsem se v tom chaosu zjistit, jestli všichni z mého pluku, které mi svěřili, jsou ještě naživu. Byla jsem připravená na všechno. Nebo jsem si to alespoň myslela. Nikdy by mě nenapadlo, že udeří s takovou silou. Jakou silou? Kdo za nimi vlastně stojí? Není to magie, kterou ovládáme po generace. Je to něco jiného. Něco, co nedokážeme ani rozpoznat.

Naši protivníci mají ubohou výzbroj, a stejně je nedokážeme porazit.

„Běží támhle!“ křičí Davis.

Neotáčím se. Zavřu oči a vidím, co se děje za mými zády. Pohybuje se jako laň mezi svými vojáky. Lehce. Nedotknutelně. A pak mizí v lese.

Otevřu oči. Přede mnou se mihne Davis, odráží výpad bojovníka, který bez zaváhání využil mé nepozornosti.

„Jdu za ní!“ křičím, aby mě v tom řinčení zbraní slyšel.

„Ne! To nemůžeš, Beth!“

Nevnímám ho. Jsem unavená. Chci, aby to skončilo. Válka nám vzala skoro všechno. Šťastný je ten, kdo nemá co ztratit, ale my jsme přišli i o klid. Bez klidu není síla. Jen stres. Ostražitost. Strach, který člověka rozkládá zevnitř.

Běžím. V ruce svírám meč po otci. V jeho rukojeti je vyraženo: Veritas Ferrum Regit, a já vím, že pokud dojde na střet, nebudu jednat proti pravdě.

Les je tmavý a vlhký. Temně zelená mě pohltí tak rychle, že mi chvíli trvá, než mé oči přivyknou prostředí. A pak ji uvidím. Jako by na mě čekala, sedí zády ke mně v bílých šatech z jemné ovčí vlny. Klidně a nehybně. Vlk v rouše beránčím. Tak se o nich vždy mluvilo.

„Vstaň!“ vykřiknu. Chci rovný souboj. Neodpovídá. „Tak vstaň!“ Namířím na ni meč. Ruka se mi třese. Její klid mě znervózňuje. Vlasy mi padají do očí. Tělo mi vibruje únavou a napětím a můj meč mi v ruce začíná těžknout.

Obejdu ji v kruhu, abych jí viděla do obličeje. Pak se naše pohledy setkají a já vidím všechno. Naše národy, jak proti sobě roky válčily. Vidím, jak dál prohráváme. Vidím Davise, jak mu někdo vráží do srdce zelenou dýku. Zalapám po dechu a vytrhnu se z vidění. Tohle ne. Davis nemůže zemřít.

Dívám se na ni. Je nádherná. Nedotčená válkou, jako by se jí nic z toho netýkalo.

Mlčí.

Jen se dívá.

„Ale může,“ řekne tiše. „A zemře.“

Ztuhnu.

„Přesně tak, jak jsi to viděla.“

„Já vím, kdo jsi,“ pokračuje. „A vím, že ty víš, kdo jsem já.“Nemám sílu odpovědět.

„Poslouchej mě. Tohle všechno může skončit.“

Její hlas je klidný a o to děsivější.

„Naše národy můžou znovu žít vedle sebe, ale má to podmínku.“

Nedává mi to smysl.Vždyť nás zabíjejí.

„Nepřišli jsme vás zničit,“ řekne, jako by četla moje myšlenky. „Přišli jsme vás chránit.“

„Před čím?“ řeknu vzetkle.

„Před tím, co přichází.“

Udělá krok ke mně. „Musíme spojit síly. Jinak nepřežijeme.“

Polknu. „A Davis?“

Hledí mi zpříma do oči. „Zemře.“

Ta slova dopadnou tvrději než jakýkoli úder.

„Osud už jsi jednou zkusila obejít,“ dodá tiše. „A víš, jak to dopadlo.“ Skloní hlavu a pohledem zavadí o moje pravé lýtko. Pak se narovná.

„Rozhodni se dnes.“ Její hlas zesílí.

„Až se slunce dotkne obzoru, musíš být rozhodnutá. Jinak zemřeme všichni.“ Natáhne ke mně ruku, ve které drží žezlo a podává mi ho. Na rukojeti je vyraženo Veritas Ferrum Regit.

Podívá se mi do očí.

„Jestli lžu…“ řekne klidně, „zkus mě zabít.“

Už mě nemá co zastavit. Myšlenka, že válčící pluk a všechny, kteří zbyli, budu přesvědčovat, aby se dali na stranu nepřítele, nepřipadá v úvahu. Mečem, který už stěží držím v ruce se napřáhnu a chci Elaru zabít. Nůž se zastaví o neviditelnou vrstvu před jejím tělem a ozve se řinčení meče o kámen. Elara stojí, jako by se nic nestalo. Naše pohledy se spojí. Otočí se a odchází. Z lesa vycházíme společně.

Anonymní_Orlan

Čas k lásce?

Náš svět je jedna velká záhada. A potvrzuje to fakt, že v našem světě jsou draci, kouzla a žádní lidé. Místo nich jsou tu ale elfové a k nim patřím i já. Avšak tenhle příběh není jen o mně. Je také o mé první skutečné lásce?

Jsem Reyla Qiu, dcera drakolékaře Veina Quia. V říši zvané Endoria, kde všichni žijeme, jsou nám předem určena jména podle toho, kolikáté narozené dítě jsme. V rodině jsem druhá nejstarší. v mém případě existují jen dvě možná dívčí jména – Reyla a Triwis. Naše jména však nejsou jediná věc, která je nám daná. Dané je nám taky období, ve kterém se musíme zamilovat.

Za mě je to naprostá pitomost. Tomuto období se mimochodem v Endorii říká Love Time a liší se podle toho, zda jste kluk nebo holka. Většinou trvá od pěti do šesti měsíců.

Dnes je to přesně pět let ode dne, kdy jsem se ve svých třinácti dozvěděla, že to tady takhle chodí. Dnes je ten den, kdy započne můj Love Time. Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že po dobu Love Timu jste zavření na místě jak překvapivě nazývaném Love Place. A tam právě teď mířím.

Zní to všechno dost fajn, ne? Všichni na mě spoléhají, najdu si lásku, nemusím se bát, že zůstanu do smrti sama, rodina na mě bude pyšná… Uznávám, zní to fajn, jen je tady menší háček, já žádnou lásku nehledám. A na tenhle malý háček navazuje jeden trošku větší. Ti kteří si lásku během Love Timu nenašli, by byli nadobro vyhnáni ze země.

„Tak jsme tady“ zničehonic řekne táta, když na drakovi přiletíme k nějaké bráně.

Rozloučíme se a já zůstávám sama stát před majestátním vchodem. Zničehonic se přede mnou objeví 3 postavy a pomalu se přibližují.

„Ehm…Dobrý den?“ zeptám se.

„Reyla Qiu?“

Odpovím jim pokýváním hlavou.

„Tak nás, prosím, následujte.“

Všichni se otočí a rozejdou směrem k bráně, která se rázem otevře. Po pěti minutách chůze, když už dva ze tří mých společníků odešli, se poslední elf zastaví u náhodných dveří a otevře je.

„Tohle bude tvůj pokoj po čas tvého Love Timu. V příštích týdnech očekávej spolubydlící.“ kývnu.

Nakonec odejde i poslední elf a já zůstanu v pokoji sama.

Po asi deseti dnech ke mně na pokoj přibyla ještě jedna holka. Byla fajn, ale kamarádky z nás být nemohly, nebásnila totiž o ničem jiném než jen o lásce.

Je vidět, že se tady láska shání opravdu na sílu. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Pořád jenom děláme různé párové aktivity, pracujeme v pečlivě vybraných skupinkách a tak dále.

Jediný čas, kde nejsme pod vlivem “systému“ jsou snídaně a večeře. Právě tam jsem se skamarádila s Toenickem. Stali se z nás moc dobří kamarádi. Každou možnou chvíli si povídáme a svěřujeme se. Konkrétně to svěřování došlo až tak daleko, že jsem se dozvěděla, že ani on to s láskou nevidí tak růžově.

Uběhly víc než čtyři měsíce a postupně jsme s Toenickem začali dumat nad tím, jestli by bylo lepší být vyhoštěn, anebo utéct z vlastní vůle. Druhá možnost se nám zdála méně bolestivá pro všechny.

Začali jsme tedy plánovat náš útěk. Před konečnými zkouškami lásky byla nejlepší možnost k útěku. Všichni slavili a připravovali se na tento velký den. Jedině tehdy jsme mohli nejsnáze uprchnout.

Nadešel den D. Z večeře jsme si vzali jídlo navíc a vydali jsme se na cestu k hranicím Love Place. Pomocí elfí dýky jsme rozřezali plot. Nebylo to nic jednoduchého, ale díky tomu, že to byla nejsilnější zbraň naší země, ohraničení povolilo. Konečně jsme byli venku. Volní. Teď jsou to skoro dva roky a stále jsme volní. Po čase jsme narazili na komunitu vyhoštěných a zjistili, že i oni našli lásku a nepotřebovali k tomu nic jiného, než jen čas. Hold život má své vlastní hodiny.

Anonymní_Ryven

River

Věděla, že je unavený, přesto mu řekla, že by se ráda prošla k řece. Soumrak a tma skrývaly jejich tajnou schůzku a postupně potlačovaly modrou krásu oblohy. Stejný pocit měla i v duši, když mluvil o jeho ženě a o jejich dialogu na obědě. Najednou se celá krása minulého dne proměnila v tísnivou tmu reality On, jeho žena, oběd. Ještě přejdou přes most a pak se schůdky pomalu snesou k řece. Přišel jí najednou odtažitý, nepřítomný a marně se snažila svést to na únavu ze včerejší, společně strávené noci.

„Kterým směrem půjdeme?“ Zeptal se a z jeho gesta bylo zřejmé, že chce jít přesně opačným směrem, než cítila ona. Srdce ji opět sevřela tíseň, tentokrát tíseň ze všech těch náznaků a znamení.

„Šla bych kousek tady.“ Ukázala ve směru proti proudu řeky. Kolikrát šla v životě proti proudu a bylo to k něčemu? Nezkomplikovalo jí to život, který měl být spíš nesený proudem ve správném směru? Možná banální úvaha.

Šli spolu proti proudu. Cítila, že on chce být jinde, že se chce vrátit, že nechce jít dál. Proč si do toho promítala věci, které byly možná jen v její hlavě?

„Jestli budeš chtít jet dřív domů, pochopím to, musíš být hrozně unavený.“ Snažila se být vstřícná, ale vnitřně cítila, že cokoliv řekne, je jen protimluv toho, co doopravdy cítí. Podíval se na ni, objal ji, políbil, ale ona se nemohla zbavit pocitu, že tam s ní vlastně doopravdy není.

„Můžeme se už vrátit, jestli chceš. Ještě kousek a pak můžeme zpátky.“ Proč to její zatracené vnímání symbolů? Proč se v těch jejích větách jakoby se promítal jejich vztah a možná budoucnost, ale jaká budoucnost? Vrátit se, ještě kousek, pak zpátky? Na cestě zpět už po proudu řeky se zaposlouchala do zvuku splavu.

„Tenhle zvuk mám moc ráda.“

„Máš nebo nemáš to ráda?“ Zeptal se a ona zase znejistěla myšlenkou, že ji nevnímá, ale možná jen mluvila příliš tiše.“

„Mám to moc ráda, zní mi to jako hudba.“

Když se znovu podívala na jemné vlny malého splavu, měla pocit, že proud vody se zrychlil, vody přibývalo, vlny se zvětšovaly a místy to vypadalo, že vyhřeznou až na břeh. Přestože byli v bezpečné vzdálenosti od řeky, měla pocit, že se k nim voda blíží. Už neslyšela jemné tóny drobných vlnek, ale najednou jí v uších zněla symfonie, která se zesilovala, až jí uši zahlušil hřmotný a stále se zesilující orchestr. Cítila jak jí voda studí na nohou a pocítila hrozný strach.

„Prosím, drž mě“ Zvuk v uších přecházel do hard rocku a divoká voda ji začala unášet. Nečekaně cítila, že je to vlastně příjemný pocit. Ale byla tu najednou i šílená panika, že ji proud odnáší od něho. Nedokázala si vysvětlit, že zatímco ji voda nese pryč, on stojí na pevném břehu a jeho modré oči se za ní jen vyplašeně dívají.

Vždycky se vody bála, a i když se jí to unášení proudem teď vlastně líbilo, vnímala, že voda stoupá a že jestli ji ještě před chvílí měla u kotníků, najednou ji cítila až u krku.

V okamžiku, kdy se mu začala vzdalovat, věděl, že povodeň vyvolal jeho přetlak citů a zmatků, které ho už pár měsíců dusily uvnitř. Dospělost tuto jeho schopnost potlačila, zapomněl na ni, stejně jako na fakt, že vyvolané události ho jako jediného neohrozí. Zatímco voda unášela vše kolem, on stál pevně na nohou. O to větší bezmoc. Viděl, jakji odnáší voda, ale nevědel si rady. Jedině stejná intenzita citů, která povodeň vyvolala, by mohla pomoct.V hlavě se mu objevil obrázek plachetnice od maminkyv památníku.Vší silou se snažil vyvolat vzpomínku na maminčin úsměv a svou radost, když listoval památníkem a konečně našel obrázek. Najednou stál i se svou milovanou na plachetnici, držel ji pevně v pase a voda je odnášela bůhvíkam.

Anonymní_Seren

Čarodějnice a syn

Eliáš seděl v rohu malé místnosti a čmáral na útržek papíru. Přitom po očku sledoval svou matku připravující oběd a přemýšlel, zda by jí neměl už konečně říct o své nové kamarádce. Té, kterou právě kreslil. Zatím se jí nesvěřil, protože se bál, co by řekla. V životě žádné blízké přátele neměl, jednak kvůli stěhovavému životu, který vedli a jednak kvůli tajemství, jímž byli opředeni. Tajemství, které své jediné kamarádce prozradil, přestože mu matka tolikrát říkala, aby o tom nikdy s nikým nemluvil. Ale když on si připadal tak hrozně osamělý…

Někdo zaklepal na dveře.

„Eli, běž otevřít, prosím,“ pobídla ho matka aniž by zvedla oči od své práce a Eliáš poslechl.

Za dveřmi spatřil stát nápadně krásnou ženu. Pozdravil ji, ale ona jen roztáhla rty v krvavě rudém úsměvu. V tu chvíli Eliáše obklopila tma a začal se dusit. Ještě stihl zaslechnout řinčení padajícího hrnce a zděšený výkřik své matky, když ho neznámá žena chytila do náručí a on se propadl do bezvědomí.

Eliáš cítil, že mu ruce spoutali provazy. Neodvažoval se otevřít oči, protože slyšel několik přísných ženských hlasů jen pár kroků od něj a nechtěl, aby si někdo všiml, že už je při vědomí.

„Porušila jsi smlouvu, sestro. A dobře víš, jaká je za to cena,“ říkala právě jedna z žen.

„Myslela sis, že se před námi schováš, co? Že bys nám mohla utéct,“ prohlásila posměšným tónem další.

Eliáš opatrně otevřel oči. Ležel na zemi uprostřed velkého stanu a kolem něj stálo několik postav. Splývavé sukně jejich šatů povlávaly s každým náporem čerstvého vzduchu, který se dostal dovnitř.

„Jestli čekáte, že se před vámi budu plazit a prosit za odpuštění, tak vás zklamu.“ To promluvila neochvějným hlasem jeho matka. Eliáš se přetočil, aby ji uviděl. Stála za ním, ruce měla svázané za zády a dvě ženy ji držely, aby nemohla utéct.

„Mami!“

 Pohlédla na něj s nekonečným smutkem v očích. „Je mi to moc líto, Eli. Snažila jsem se tě před nimi ochránit, opravdu jsem se snažila.“ Pak se obrátila ke svým sestrám, jejich věznitelkám. „Tak už to skončete. Na co ještě čekáte?“

Jedna z nich popadla Eliáše za límec a vytáhla ho na kolena. Zároveň podrazily jeho matce nohy, takže nyní klečeli vedle sebe.

„Elíšo z rodu čarodějnic, za porušení nejvyššího zákonu našeho sesterstva tě odsuzuji k smrti ohněm,“ prohlásila jedna z nich, nejspíš vůdkyně, a upřela zrak na Eliáše. „Chlapče, je mi opravdu líto, že tě tvá matka neobětovala hned při tvém narození. Že ti dovolila ochutnat z života, který ti nikdy neměl patřit. Teď to pro tebe bude mnohem horší.“

Poté zvedla ruku a na její povel ho i matku popadly ostatní čarodějnice a vyvedly je ze stanu. Eliáš měl pocit, že se mu zastavilo srdce, když na palouku před stanem uviděl nahromaděnou obrovskou hranici, kolem níž stály desítky čarodějnic v povlávajících šatech. Jeho matka jí šla hrdě vstříc, ale jemu se začaly podlamovat nohy. Chtěl začít křičet, ale nedokázal vydat ani hlásku. Hrdlo mu svíral ochromující strach.

Vytáhly je nahoru a přivázaly ke kůlu uprostřed hranice.

Eliáš se rozhlédl po zástupu čarodějnic, které začínaly pomalu zpívat svou šílenou obětní píseň. Náhle mezi nimi spatřil svou kamarádku. Na rtech jí pohrával spokojený úsměv.

Vytryskly mu slzy z očí, protože si uvědomil, že tohle všechno je jeho vina. Jenom jeho.

„Miluji tě,“ zašeptala jeho matka.

Kolem nich se rozhořely plameny smrti, ale on je téměř nevnímal. Cítil, jak se v něm hromadí magie. Moc, které se čarodějnice tolik bály, že ho chtěly zabít hned při narození. Moc, která v něm sílila dvanáct let a teď přišel čas ji použít. Pohlédl k nebi a rozkřičel se ve vlně agónie.

Anonymní_Solix

ZEGRILLDA

Dnes je ten den. Den, který změní osud Zegrilldy od samotného počátku. Vzbudila jsem se celá rozlámaná. Když jsem se vzpamatovala, došlo mi, co mě dnes čeká. Korunovace. Stanu se první královnou království Zegrilldy od jejího počátku. Ne že by Zegrillda neměla královnu, ale hlavou byl vždy muž. Král. Právoplatný dědic, i kdyby se narodil jako nejmladší, jako jediný syn má vždy právo vládnout.

Ale dnes tomu bude jinak. Poprvé za čtyřiapadesát let se nenašel jediný mužský dědic, a dokonce ani král neměl žádného syna. Avšak jeho milovaná žena mu dokázala dát jen jedinou dceru – mě.

Král byl však spravedlivý. Jeho lidé ho milovali. Byl vždy rozumný, čestný a moudrý. ,,Rozděl a panuj.” Takhle vládnul král Dorian se svou ženou Elizabeth. Avšak stejně jako královna, taktéž část poddaných byli elfové.  

Elfové tady nikdy moc velké zastání neměli, proto od korunovace poloelfské královny se jejich stav změnil. Král Dorian navrátil vše, co ji bylo ukřivděno a zasadil se o rovnost mezi lidmi a elfy. Království bylo tak silnější než kdy dřív.

Avšak ne každá pohádka má šťastný konec. Královna zemřela a nedlouho po ní, její choť. Nastalo období smutku. Možná že za pár hodin budu oficiálně královna Zegrilldy, bohužel nejsem můj otec. Lidé a elfové ho milovali, avšak tohle je teď naše realita. Vím, že je to těžké. Ale co mám dělat? Ostatní chtějí ze mě udělat královnu, nebo mě provdat za prince který by vládnul našemu království. Zcela upřímně, to nedovolím.

Nedovolím nikomu, aby zničil naše království. Samozřejmě, chtěla bych potkat svou lásku a vládnou dobře, ale takhle to bohužel nefunguje. Být královnou není snádné.

Alespoň kdyby mi šla magie. Nauka o runách mi nikdy nešla, ale jako správná korunní princezna musím mít obecné znalosti celého království. Nedokážu ani přeměnu, jak mám potom tedy chránit Zegrilldu? Otázka, na kterou nejspíš nikdy nebudu mít odpověď.

Ach bože dnes je vše tak zmatené. Myšlenky mi létají hlavou, soustředit se je snad nadlidský úkol. Vlasy mám snad všude. Dlouhovlasá blondýnka, to tady nikdo nikdy neviděl. Teda spíše bělovlasá princezna. Elfské geny, co na to říct.

Posadila jsem se na postel, prameny vlasů jemně přehodila za krk a zapletla do copu. Překulila jsem se zpět na záda, chytila obě kolena a přitáhla je ke krku. Cítila jsem nervozitu protékající celým mým tělem, proudila mi krví od špiček nohou až po temeno hlavy. Chlad pronikal mou jemnou kůží, snahou zpomalit mé nezdolné srdce.

Krystalový lustr visící nad mou postelí jako by začal pobíhat okolo mě, rychleji a rychleji až na konec zůstal stát v opačném rohu místnosti a mně došlo že ležím na kamenné zemi.

,,Vaše výsosti jste v pořádku? “ Ozval se tichý hlásek stojící ve dveřích mého pokoje. Pomalu jsem se skládala zpět na postel, nohy mě neposlouchaly, jen jsem matně zaslechla hlas mé služebné Siwily.

,,Není vám něco vaše výsosti? Podám vám vodu má královno.” ,, Má královno” to je něco co chcete po ránu opravdu zaslechnout. Říkali my vaše výsosti, královská excelence nebo princezno, ale královno slýchávám poprvé.

Siwily ode mě ustoupila o dva kroky s omluvně skloněnou hlavou. Nejspíše ji vyděsil můj šokovaný pohled. Ovšem stále mi připadalo nepochopitelné, že královské břímě mám na zádech teď já.
Vstala jsem, snažící se udržet rovnováhu jsem pomalu cupitala ke stolu, čekajíc na úpravu mé tváře a vlasů. Služebna potichu zamumlala nějaké runové kouzlo, a v mžiku byl můj pokoj jako blyštivý diamant. Pohlédla jsem vděčně na Siwily, avšak v okamžiku jsem byla opět ponořená v myšlenkách.

Anonymní Sylor

U Potníčkova modřínu

„Karle, šlapej! Už tam budem…“ Oto se pootočil mým směrem.

„Mrtví budem,“ zamrmlal jsem a ztěžka šlápnul do pedálů. Na rozdíl od Oty jsem se do kopce šinul jako šnek. Potřebuju nové kamarády, napadlo mě.

Konečně jsem byl nahoře. Sotva jsem dýchal a propocené triko se mi lepilo na záda. Přede mnou se otevřel pohled do údolí. Ota na mě čekal u obrovského modřínu na kraji lesa. V tu chvíli mě na zádech pošimral příjemný vánek a sváděl mě k odpočinku. Jenže Oto už zase nasedal.

„Žádné lelkování, fičíme…“ zavelel a rozjel se dolů.
„Nééé, počkéj…“ ozvalo se od modřínu. Překvapeně jsem se otočil. Nikdo. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou, srovnal si řídítka a jel za Otou. Další táhlé ‚nééé‘ splynulo s drnčením kola.

„Jak dlouho jsi tam nahoře na mě čekal?“ zeptal jsem se ho na parkovišti.

„Ani ne minutu,“ usmál se. „Jsi rychlejší, než si myslíš,“ dodal shovívavě.

„A nic jsi tam neslyšel?“

„Tebe jsem slyšel,“ Oto se rozesmál. „Na celý les jsi funěl jak parní lokomotiva.“

„Vole,“ bouchl jsem ho do ramene.

„Za týden zase…“ rozloučili jsme se.

Ten hlas od modřínu jsem nemohl dostat z hlavy. Chtěl jsem to prozkoumat, a tak jsem příští víkend vyrazil na kolo sám. Bez Oty mi cesta na kopec trvala dvakrát déle. I přesto jsem dorazil opět udýchaný s úplně promočeným trikem.

Rozhodl jsem se pod modřínem posvačit.

Sotva jsem dosedl do mechu, kolem uší mi zašumělo: „Ahóóój!“

Ztuhnul jsem a překvapeně se rozhlédl na obě strany.

„Nebóóój…“ zašustilo znovu okolo mě.

„Co?“ vyjekl jsem.

„To jsem jááá…“

Chtěl jsem rychle vstát, jenže poryv větru mě usadil zpět. „Kdo jsi?“

„Vííítr Potníček…“

Jemný vánek mi ofoukl zpocené čelo. Nevědomky jsem k němu natočil celý obličej. „Cože?“ Hlas mi nervózně přeskočil.

„Bydlííím tady… bez lidského potu chřadnu… dodává mi sííílu…“

„Fuj,“ uklouzlo mi, zatímco mi osychala záda.

V koruně modřínu to uraženě zasvištělo: „To od tebe není hezkééé. I tobě je tu dobře…“

Začal jsem máchat rukama kolem sebe, abych ho odehnal.

„Když je lidem horko… a jsou zpocenííí… foukám,“ nedal se.

„To si děláš srandu…“ řekl jsem odevzdaně do prázdna.

„Nedělááám. Proto musím být tady…“

„Vždyť tu nikdo není. Tuhle cestu jsme našli náhodou…“

„No právě. Ale kdysi… lidi tu pracovali na polííích. A tudy… chodili poutníci,“ zasténal ve větvích nad mou hlavou. „Teď jen čekááám a slábnu… a ty, tak sladce zpocený, ses ani nezastavil…“

Nechtě jsem si olízl rty. Můj pot určitě sladký nebyl. Uvědomil jsem si, že tričko už mám úplně suché.

Příští týden mi to nedalo a já se vrátil. Potníček už na mě čekal. Přestal jsem se bát. Po pár výšlapech se rozpovídal a já se začal na naše setkání těšit. Vykládal mi o časech minulých i o tom, proč zůstává právě tady u modřínu. Jenže po nějaké době mi výjezd přestal dávat zabrat a já přijížděl méně a méně zpocený. Potníček začínal znovu chřadnout. Zkoušel jsem jezdit ve svetru nebo v poledne. Nakonec pomohlo jezdit se zátěží. Po zbytek léta jsem vozil fošny na zádech.

Na podzim bylo hotovo a zase jsem začal brát Otu s sebou. Už mě předjel jen s obtížemi a nahoře vyžadoval pauzu. Okolo se motala spousta roztodivných lidí. Bavilo ho sledovat, jak se celí zpocení z výšlapu snaží. Někteří krokovali, jiní drželi telefon jako kompas. Ale všichni po čase zvolali „Mám ji!“ a podepisovali se do sešitku v nalezené krabičce.

Pak si sedli na nově stlučenou lavičku, nechávali se ovívat příjemným vánkem a koukali do údolí.

Moje keška „U Potníčkova modřínu“ se stala hitem. Prý ten výhled za výšlap stojí. Na geocachingovém fóru se občas někdo zeptá, kdo je Potníček. Odpovídám vždycky stejně: ikonkou větru.

Anonymní_Torin

Permoník

Pracuju na prádle.
Jo. Zní to skoro něžně. Holka s tváří jak z titulky módní reklamy, skládá voňavé košile do komínků a mezitím si brouká s rádiem. Jenže na tomhle prádle se pere špinavé uhlí a já plivu černé sliny na zem. Každý den vezmu lampu. Obcházím zásobníky. Potají kouřím cigarety na záchodě. Ometám uhelný prach. Odhazuju lopatou uhlí. Odevzdám lampu. Je to špinavá dřina. A taky jediné místo, kde přes hluk neslyším vlastní myšlenky. Těžké a černé, jako to uhlí.

Je tady tma. Malé okenice jsou pokryté prachem tak, že ve dne je tady jako v noci.

Přestala mi svítit lampa. Teď je noc, takže nevidím ani hovno.

Uslyšela jsem to z výtahové šachty cestou na lampovnu.

Šachta má svůj vlastní repertoár: řetězy, kladky, větráky, motory, kašel horníků, sprosté slova. Tohle bylo jiné.

Vytáhla jsem dispečera z velína, ale nic neslyšel. Chvíli na mě čuměl přes ty svoje upatlané brýle. Asi se snažil pochopit, jestli jsem se nezbláznila. Nakonec si ale odplivnul na zem a nejspíš jen proto, že i ten největší uhelný cynik má slabost pro hezkou holku uprostřed smradlavých horníků, nechal pár týdnů preventivně hlídat šachtu výtahu.

Kromě klepání jsem začala slyšet od horníků, že mám moc bujnou fantazii a málo piva.

Tak jsem po šichtě zašla do hospody U zlomené lopaty. Seděla tam celá partaj.
“Chlapi, dneska to jde na mě.” Hodila jsem na stůl peníze, co jsem měla na nájem.

Po pěti pivech, zelené a rumu mi slíbili, že mě tajně vezmou s sebou. Tam, kam ženská noha nesmí, pokud nechce přivolat neštěstí. Ale já už neštěstí v sobě mám tolik, že se tam další kousek ztratí.

Fárali jsme dolů.
Chlapi si šli po svém a já šla po zvuku, který nikdo kromě mě neslyšel, ale zároveň šel slyšet přes industriální hluk drásající ušní bubínky na kusy.

Nejdřív jsem uviděla mihotavé světlo z kahanu. Pak malou postavu v kápi.

“Zdař bůh.” Když člověk celý život mluví se svými démony, nějaký permoník už ho nepřekvapí.

“Zdař bůh, děvucho, tož tys došla.”

“Došla, dělals docela bordel.”

Zasmál se, ale znělo to, jako by ho dávil černý kašel. “Su rád, že si to klepání nehodila za hlavu jako ty ožralé pysky nahoře na velině, co vidí enem čarky na grafech a dno krýgla.”

Vyprávěl mi, co se stalo. Že od velkého závalu na Dukle v jednašedesátém se všechno podělalo. Lidi neposlechli varování, sami zavinili smrt nevinných horníků a permoníci se z toho zbláznili.

“Já su poslední, co ešče věři, že to može byt jinak. Bohatě se ti odměnim, Martino. Bo ty jediná eště slyšiš tlukot země. Maš v sobě tu pravu tmu, takovu, co se neda vyprat ani na tym tvym pradle, ani kdyby ses posrala. Už nejsme ti hodni hlidači. Ty moje zdivočele potvory dole už nežeru nic jineho než vztek a zbytky rumu chlapum z potu, ale tvuj smutek, to je pro ně hostina. Jak se na tebe ty naše potvory přisaju, možna v nich probudi aspoň kapku soucitu. Su vyhladověli po citech.“

Zatáhla jsem pár dalších výpitek U lopaty a začala jsem tajně fárat pravidelně.
Nechávala jsem ty potvory, aby ze mě sáli smutek. Cítila jsem, jak ty černé balvany, co jsem nosila v hrudníku mizí.
Oni získávali lidskost. Začali horníkům zase pomáhat. V šachtách se přestaly dít malé zákeřnosti. Padající kamení míjelo chlapy o vlásek. Lana se přestaly přetrhávat. Hajcmany se přestaly lámat. Důl si zase na chvíli vzpomněl, že nemá jen zabíjet.

Jednoho dne jsem se probudila a necítila nic. Vůbec nic. Byla jsem lehčí.
A čím lehčí jsem byla, tím míň jsem byla já. Člověk je definovaný i jizvami. Bez té bolesti jsem nedokázala ocenit ani to málo hezkého.

Když už jsem byla vyhaslá jako ta lampa, u které všechno začalo, našel si mě ten první permoník.

“Posluchaj, cérko, cos pro nas vydřela, to by nevydřel ani haviř za tři životy. Vrátilas nam lidskost. A já su ti dlužen. Nenecham tě tu zdechnout v marastu, slibil jsem ti odměnu, ne zatracení. Vracím ti tě samotnou. Ale inak.“

Položil mi ruku na čelo. Cítila jsem náraz.

“A tož tě žehnam, cérko. Za pár roků doly skapů. Tady už nic nevykvete, enem rez. Ty pudeš pryč. Čeka tě život fajny, čisty a plny lasky. Zaslužilas.“

Pak zhasl kahan a sám se proměnil v uhelný prach.

Anonymní_Tyven

Bez času ruží

Závan mu z tváre zošuchol roh vlhkého kartónu. Prebral ho chlad na konci nosa, ktorý  mu prenikal hlboko do dutín. Päty mu oziabali na betóne a prsty sa krčili v špičke zodratých sandálov.

Chcel si pretrieť oči, no drsná látka namotaná na prste ho poškriabala na viečku. Ruku okamžite odtiahol. Vtom sa mu v zornom poli zableslo ostré trblietanie na dlani.

Tereza. V špinavom podchode mu podala Rose Glitter – prach z mŕtvych ruží. Úloha v ich spoločnej misii ju zmenila na nepoznanie: strieborný lesk na perách a viečka jej oťaželi.   

„Nesmie sa premeniť,“ Dávid sa ubezpečoval v duchu.

V mysli mu blikol obraz skladu bielizne v Nadpraží, kde ešte voňala hodvábom. Teraz z nej sálal len pach jedovatej ruže a pižma.

„Na pravé poludnie,“ rezalo mu v lebke so zábleskami jej nahoty. Pocítil napätie v podbrušku, ktoré mu kazil štipľavý odor v nose.   

„Misiu môžeš splniť len na pravé poludnie – ale podľa rytmu Podpražia,“ pripomínala mu v podchode.

„Hej, čas sa zadrháva v pulzoch,“ vyriekol vtedy posmešne.

„Až kým ti nepohltí dušu,“ pomenovala to, o čom obaja doteraz mlčali.  

Hlavou mu preleteli jej ďalšie obavy: „Ešte tretiu dávku,“ v pamäti prepočítaval.

„Inak nebude cesty späť – Podpražníkovu poistku neoklameš,“ varovala ho.

Omamný pach sa mu rozliezal celou hlavou: „Čo ešte povedala?“

„Buď trafíš správny okamih, alebo stratený v nepravidelnom takte nadobro uviazneš,“ znela jej hrozba.  

Terezinej duši už veľa nechýba do stavu bezčasia, priznával. Sám sa len ťažko vymaňoval z pnutia prechodov. Chlad na povrchu tela pomaly ustupoval horúčave, ktorá sa mu čoraz silnejšie valila z útrob.

Vnútro mu stále spaľoval kŕč, kým svet okolo neho začal opäť tuhnúť do známych tvarov; veže Nadpražia nad ním naberali kontúry a pocit drsného kameňa vystriedal chlad hladkého mramoru.   

Do vracajúceho sa vedomia prenikol známy hlas. 

„Dostal si ich, Dávid. Počuješ?“

„Tereza,“ usmial sa na ňu. „Čo sa stalo?“

„Podpražie sa zavrelo a vzalo si všetkých. Išli za tebou ako slepí, Dávid.“

„Vyšlo to? Ten čas… dávka…?“

Prikývla a naklonila sa k jeho tvári. „Teraz sa staneš členom Rady,“ zašepkala.

„Spolu s tebou,“ hlesol s nádejou.  

Neodpovedala. Jej mlčanie ho vydesilo. Natiahol ruku, aby jej odhrnul plavé lokne z očí, no tá len ostala tápať vo vzduchu.  

„Ostávam strážkyňou prahu,“ počul jej hlas…. „Bola som pridlho medzi omámenými.“

„Nerozumiem. Predsa protilá…“ Dávida zradil vlastný hlas.

Cez Terezin sklený pohľad prichádzalo vytriezvenie: „Krutý Podpražník zvýšil silu premeny. Tvoja nákaza sa dala zvrátiť, Dávid. Ale moja premena… tá je už dokonaná.“

V hrdle mu vyschlo. Pokúsil sa aspoň nasať jej vôňu, no cítil len čmud spáleniny. Zaťal prsty do dlane, až ho to zabolelo. Pod nechty sa mu zadreli zvyšky trblietavého peľu.

Konečne precitol. Okolo neho pálilo leto. Terezin prízrak sa v ostrých slnečných lúčoch rozplynul ako posledné zrnko strieborného prachu. Prižmúril oči a zrak mu skĺzol k nohám. Od špičiek ho oslepil dokonalý lesk nových topánok. Do nosa mu udrela dravá vôňa kože. Bez čmudu a bez ruží.

Anonymní_Valen

Desátý Den nemagie

Nastala doba rozkvětu, erupce barev květů a plodů. Příroda soutěžila o to, která úponice bude mít šťavnatější bobulky nebo který blatouch bude zářit do větší dálky.
I přesto, jakoby se nad touto duhovou pasekou zatmělo a veškerý rozpuk zakryl mrak ticha, truchlení a samoty.
Království vzpomínalo na útěk a zradu svého prince, dědice trůnu, Xasthura. Přišel Den nemagie. Den, kdy bylo zapovězeno, aby víly používaly svá hojivá kouzla, čarodějky tajemná zaříkadla a skřítci prastaré formulky. Společně si připomínali, že království Engelren je se ztrátou prince oslabeno o sousto magie, které vyvolený nesl.

„Princ tohle, princ támhleto. Všichni říkali, že se bez jeho čar neobejdeme a koukejte, jsme tu bez něj deset let, přátelé, deset let!” Bylinkář Luxen sbíral zralé němuchy a hlásal své názory o té velké spoušti, která se vždy, rok co rok v den nemagie opakuje.
Spíše ale vykřikoval pro sebe, neboť nikdy neměl pořádné publikum. Jakoby ho nikdo neznal. Nebo na něj každý zapomněl, když se Luxenovi vzdálil.

„Co když se princ přece vrátí? Uvede na nás jeho černou magii, a proto ho teď budeme všichni uctívat a tajně se ho bát. Pokrytce jednoho! Ha! To mi věřte milá stvořeníčka. Ten, se nevrátí.” S těmi slovy se odebral do své voňavé bylinné chýše, protože ho vskutku nikdo nevnímal a také byl dosyta spokojen s nasbíraným množstvím němuch.

„Miralio, můžu mít zlomené srdce?” Estelii stékala slza po tváři. Přemýšlela o trudném osudu tmavookého prince Xasthura. Věřila, že neutekl. Stala se mu nějaká tragédie. Teorií bylo mezi něžnými nymfami a vílami až příliš.
„Byl to dědic! Všichni ho milovali pro jeho kouzelnou sílu, byl mladý a Miralio, nemusím ti znova básnit o jeho krásných vlasech!” Esteliin tenký hlásek propukl v upřímný žal.
Víla Miralia šla sice s přítelkyní Esteliou tradičně zanést smuteční kytici k branám královského zámku, ale toto Esteliino fňukání už jí přišlo moc.
„Hele, ne že by princ nebyl sexy, ale to ho ze zrady neoprostí. Měl převzít vládu a pomáhat svou magií.” Estelii polil ruměnec studu, který chovala k přítelčiným myšlenkám.
„Místo toho zbaběle prchl.” Dodala Miralia.
„Jak se vůbec opovažuješ volit taková slova o jeho veličenstvu a zrovna v takový den?” Uslzená Estelia vyděšeně šeptala, jakoby se bála, že by Miraliina řeč dolehla až na zámek.

„Promiň. Se vší úctou, jestli princ opravdu utekl, věřím, že k tomu měl důvod.” Miralia sklopila zrak a dál k zámku pokračovaly mlčky.

Luxen měl, jako každý Den nemagie, mnohem více zákazníků.
„To je hned, když jednou v roce nemůžete používat své čáry máry, že? Ha! Kašel nebo bradavice? Já na to mám čaj! Žádné abrakadabra podfuky.”
V Engelrenu byli tvorové slušní. Luxen dostávál za své služby spravedlivou odměnu, ale z nějakého důvodu jakmile se zákazník loučil, na bylinkáře dočista zapomněl. Vracel se pouze kvůli nápisu „ČAJE” a i tak se s Luxenem seznamoval jako poprvé.
„Haló?” pípla víla.
Stmívalo se. A i přes stávající šero spatřil Luxen ty nejkrásnější oči. Oči zdobené smutnými kapičkami jako ranní rosa.
Přenádherná, pomyslel si. Ve smutečních šatech na počest prince.
Luxen jí na první pohled propadl.
„Přejete si?” Toužil těm očím pomoci.
„Pane,” kníkla beznadějná Estelia,
„myslím, že mám zlomené srdce. Je to k nevydržení. Máte něco na takovou bolest?” Bylinkář jí podal pytlík směsi. Víla v naději a s díky pohlédla na Luxena. Přišly jí povědomé jeho vlasy, i když u něj byla dozajista poprvé. Estelia s úklonou odcházela.
Tehdy láskou omámený Luxen, je-li libo Xasthur, poprvé litoval, že se proklel kouzlem zapomnění.
Víla si na něj už nikdy nevzpomene.
Zmizela v nočním oparu.

Anonymní_Veyra

Semienka

„Starý otec, našiel si ich?“ spýtal sa Tiko a poškriabal si tetovanie na krku. Na zjazvenej koži ešte stále cítil ostrie rituálneho noža. Striasol sa. Radšej by staval hrady z piesku, ktorý pokrýval túto pustú krajinu. Nemohol uveriť, že tam kedysi rástol les – otcovia otcov tam zanechali len púšť.

„Musia tu niekde byť,“ zamrmlal starec, „zakopal som ich dosť hlboko.“ Kľačal v horúcom piesku a prsty sa mu triasli viac ako pri poslednej neúspešnej výprave.

„Chceš si oddýchnuť?“ spýtal sa chlapec.

„Nie, synak, vládzem,“ zaklamal, oprel sa o bakuľu a so zvraštenou tvárou vstal. Chytil si hrudník, no rýchlo ruku zložil a pohladil ňou chlapca po temene.

Tika pri dotyku zalialo teplo, no starcova ruka bola neprirodzene tvrdá – aj napriek rukaviciam, ktoré si nikdy neskladal.

Hľadali ďalej. Piesok chlapca pálil, no spomienka na matkino kostnaté telo ho poháňala. Hlad jej kradol život.

„Niečo mám!“ zvolal Tiko. Z piesku vytiahol vrecúško a vysypal si z neho do dlane semienka.

Starcovi sa triasla sánka. Otvoril amulet, pozostatok moci ich predkov, ktorý mu visel na krku. Naznačil chlapcovi, nech ich tam vloží.

„Vdýchneme krajine život, ktorý sme jej zobrali,“ povedal starší muž, hlas sa mu triasol. Keď to povedal, zem pod nimi sa zachvela. Zvážnel.

„Ponáhľaj sa. Už o nás vie.“

Kráčali domov. Z piesku sa na nich cerili zvyšky mŕtveho dreva ako zuby predátora.

„Starý otec, sadni si.“

„Nemáme čas.“ Starec sťažka dýchal.

Pokračovali ďalej bez slov. Ticho medzi nimi prerušil hluk trasúcej sa zeme.

„Strážkyňa lesa!“ Starec sa zapotácal a spadol.

V rozvírenom piesku stála postava. Oči jej blčali a okolo tela mala ovinuté korene. Páchla hnilobou.

Tiko chcel pomôcť starcovi, no úponky z tela Strážkyne mu držali členky.

Starec čosi mrmlal. Jeho amulet zasvietil smaragdovou žiarou.

„Vráťte, čo nie je vaše!“ zadunel hlas postavy. „Nezaslúžite si moje stromy, ani moje čary.“ Obloha začala černieť. Tiko stuhol.

Starý otec si svietiaci predmet strhol z krku a hodil mu ho. Dopadol medzi chlapca a bytosť. Muž naň ukázal. Pozrel na chlapca.

„Bež!“ ukázal smerom domov.

„Zlodej!“ syčal piesok a dvíhal sa pred nimi ako tornádo.

„Neber nám ich, bez nich sme stratení!“ Tiko kričal, až ho pálili pľúca.

„Je len… dieťa,“ sipel starec s rukou na hrudi.

„Má znak predkov, bude za nich pykať,“ hrmela Strážkyňa.

„Nie deti, to my sme zničili tvoj les. Ber si mňa!“

Neviditeľná ruka dvíhala starca do výšky.

Úponky okolo Tikových členkov povolili. Doplazil sa k amuletu. Zaváhal. Na zemi zbadal starcove rukavice, ich majiteľ visel vo vzduchu. Po prvý raz zazrel kožu na jeho rukách – bola sivá a vráskavá ako kôra starého stromu. Na tele mu pulzovali zelené žily.

„Starý otec, nie!“ chlapec bežal k nemu. Vzduch okolo nich zhustol.

„Domov!“ zreval starec z posledných síl. Ruky mu ovisli.

„Zaplatíš,“ hlas Strážkyne pohltil výkrik starého muža.

Tiko schmatol amulet a bežal preč.

Keď sa obzrel, starcovi nad hlavou rástli vetvy a nohy sa mu zabárali do piesku ako korene. Žiarilo z neho zelené svetlo. Vzduchom sa niesol praskot kostí.

Tiko sa chcel k nemu vrátiť. Pred očami mal jeho zdrevnatené ruky. Mama,spomenul si a v momente vedel, čo musí urobiť. Utekal, kým sa od únavy nezvalil na zem. Prebral ho pach vlhkej hliny. Príjemne ho hriala na líci. Trasúcimi sa prstami vybral z amuletu zrnko, zahrabal ho a nechal naň dopadnúť smaragdové svetlo. S tichým šušťaním sa na povrch predral výhonok. V tej chvíli ho niečo pichlo v ramene. S každým novým lístkom bola jeho bolesť ostrejšia. Vyhrnul si rukáv a zbadal tam pulzujúcu zelenú žilku. Pokožka okolo nej bola sivá a vráskavá ako kôra starého stromu.

Anonymní_Xyra

Poslední loupež

Úzká městská ulice byla ponořená do neproniknutelné mlhy. Celá, krom úseku před opuštěným domem. Tam čekala Nyx. Stála opřená zády o cihlovou stěnu domu a zírala na dlažbu, vlhkou od ranního deště.
Při pohledu shora se mohlo zdát, že Nyx stojí v oku mlžné bouře. Dneska odvedl Ren dobrou práci, pomyslela si. Hustá bílá mlha vířila všude kolem a poskytovala tak perfektní krytí pro to, k čemu mělo brzy dojít.
Obyvatelé se teprve probouzeli a ulice zely prázdnotou. Nejspíš proto převážely Císařovo zlato v tuto dobu. Bylo štěstím nebo hříčkou osudu, že se o převozu jejich parta doslechla. Bude to naše poslední fuška, řekl jí tehdy Ren. Pak odplujeme někam hodně daleko.
Od doby, kdy se Nyx stala členkou zlodějské tlupy, jí byl Ren velkou oporou. Pomohl jí najít své místo ve skupině a stal se nejprve jejím dobrým přítelem a posléze i milencem. Ve chvílích klidu jako právě teď Nyx přemýšlela, co k němu vlastně cítí. Měla ho ráda, to jistě. Ale milovala ho doopravdy? Rozhodně to bylo zatím nejblíž lásce, co se ve svém životě dostala. Zatím to muselo stačit.
Nyx věděla, že je Ren kousek od ní skrytý v mlze, a tahá za předivo Esence, božské podstaty veškerého bytí. Nebylo už mnoho lidí, kteří s Esencí dovedli manipulovat. Za to mohli poděkovat Císaři. Ti, kteří zbývali, se často pohybovali na okraji společnosti a za hranicí zákona, stejně jako Ren a Nyx.
Renovou specialitou byla vždycky mlha. Od dětství se značně zdokonalil a pokud k tomu byly dobré podmínky, jako teď za vlhkého podzimního rána, dokázal do mlhy zahalit celé město, aniž by ho to příliš vysilovalo.
Zatímco Ren vířil mlhu, další tři chlapi z jejich party čekali ve sklepě opuštěného domu. Na bedrech Nyx ležel nejnáročnější úkol. Věděla, že pokud netrefí správný okamžik byť o jedinou vteřinu, celý plán přijde vniveč. Tichá městská ulička dala Nyx prostor pro maximální koncentraci. Pak to přišlo.
„Už jede!“ křikl Ren a za chvíli se jeho temná silueta vynořila z mlhy a doběhla k Nyx. „Cítil jsem, jak vůz vjel do mlhy. Bude tady do půl minuty.“ Zarostlý mladík hlasitě oddychoval. Nyx se přikrčila a položila dlaně na studenou vlhkou dlažbu. Cítila, jak se její energie napojila na Esenci, která jako hustá mřížka prostupovala celou ulicí. Zaslechla dusot kopyt, který se rychle přibližoval. Teď nebo nikdy.
Když vůz vyjel z mlhy do oka mlžného víru, byla Nyx připravená. Zatáhla za Esenci a roztáhla hmotu uprostřed cesty tak, že vytvořila velkou díru v dlažbě. Velkou tak akorát, aby do ní spadl jedoucí vůz. Vozka se marně pokusil zabrzdit koně a vůz se s hlasitou ránou propadl dírou pod zem,
kde už čekala trojice lupičů. Hned nato Nyx znovu zatahala za Esenci a díru opět zacelila. Vše se odehrálo přesně podle plánu a Nyx si mohla zaslouženě vydechnout. Byla vyčerpaná. Ohýbání hmoty bylo samo o sobě náročné, a ještě k tomu v takovém měřítku a tak rychle. Ren ji podepřel, aby neupadla. Už nemusel dál vytvářet mlhu a ta se začala pozvolna rozplývat.
Dvojice vykročila směrem k domu, když náhle uslyšeli výkřiky ze sklepa. Výkřiky svých partnerů. V okamžiku vyletěl z řídnoucí mlhy první šíp a zasáhl Rena do zad. Než si Ren s Nyx uvědomili, že padli do léčky, vyletělo ještě několik tuctů dalších a zavrtaly se hluboko do těl obou lupičů. V bolestech se zhroutili k zemi. Ve chvíli, kdy se začaly objevovat siluety Císařových mužů, ležela dvojice již nehnutě ve zvětšující se kaluži jejich krve. Věděli, že umírají. Nyx držela Rena pevně za ruku a pozorovala, jak mu z očí prchá život. Ji čeká smrt brzy také.
Ren byl nejblíž, co se ve svém životě dostala k lásce. Už nebude mít šanci dostat se k ní blíž.

Anonymní_Zephyr