Květnová výzva: Narativní báseň

Za bouřky

I matka příroda potřebuje křičet,
hromy se ozývaj, nejde jen mlčet.
Zelená bez toho není tak krásná,
obloha přes mraky zase tak jasná.

Ten citát zaryl se do paměti její,
slova však bohužel i zabíjejí.

Dívala se do deště, kapiček vody,
před blesky chránící hromosvody.
Na to jak příroda brečí a sténá,
vykřikuje do vzduchu všechna ta jména.
Burácí, vříská, vzteká se,
přesto však neztrácí na kráse.
Zalévá kytičky vlastním smutkem,
a utápí slzičky krásným skutkem.

Říkala si „To je to. To je můj úděl.”
Nevěděla, že zvolila si velmi zlý úhel.
V ten moment začala utápět se v smutku,
myslet si, jak zvládá to. Přesto jen vskutku…
Jako když kytičce dáš příliš vody,
a nebudeš mít k tomu zvláštní důvody,
ochabne. Jako bys nechal ji v suchu,
samotnou, bez vody, ve všem rozruchu.

A tak to nemuselo trvati dlouze,
když měsíc se vyšplhal na vrchol v touze,
že uvidí na lidi, radost a veselí,
zahlédl leda-tak svět celý zšeřelý.
Osobu, utápějící se v smutku,
přelévající kytičky už v ne tak hezkém skutku.

“Matička truchlí, tak já můžu taky,
neříkej, že věřil si na zázraky.
Život je ošklivý, nevidíš stejně?
Jen, prosím, netvař se teď tak lhostejně.
Když nebudeš trápit se, nemůžeš uspět,
slyšíš mě, měsíčku? Zkus trochu dospět.”

Plakala, křičela, koukala nahoru,
tam kde teď viděla jedinou podporu.
Slova se zabodla tak příliš čistě,
komfort se objevil na špatném místě.

Jeden krok k propasti, druhý už do ní,
takhle to dopadlo, dlouhé truchlení.

Rudá se mísila s kaluží deště,
Rozlézá po chodníku zřejmě se ještě.
Kytičky zalévá zase a znovu,
nikdy tak nezmění tu katastrofu.
Vody se dostává více a více,
tentokrát ne jenom na její líce.

Myslela, že je tu na všechno sama,
ale najednou bylo to převelké drama.
Sešlo se lidí, kolik neviděla nikdy,
pozdě však. Teď už nezmění křivdy,
které cítila osoba celou tu dobu,
než dostala sama se do svého hrobu.

S deštěm už nepadaly její slzy ryzí,
teďka je vyměnily krůpěje cizí.
Pod mraky začalo rašiti kvítí,
na nový živůtek jeden dosvítí.

Sluníčko vylezlo, škoda, že pozdě,
paprsky chytlo se na nedalekém hvozdě.
Zelená pro jednou byla zas krásná,
obloha bez mraků, zase tak jasná.
Smutek zas zastínila radost a veselí,
kdy přijde další déšť, matička nepoví.

Anonymní_Fénix

Chrpa

Ženci dokončují svoji práci,
poslední záblesk kosy
ukončuje život širé louce
na Tebe ale zapomněli.

Máš to ale štěstí, nebo smůlu?
vždycky jsi byla vybíravá…
a teď se ti to vrací
teď tu stojíš sama.

Jaký to byl pocit?
Poslouchat poslední vydechnutí
tvých přátel, kteří podlehli
a sťatí padali k zemi

Pořád slyšíš ten dozvuk,
plní ti duši, hlavu, uši
TICHO, křičíš
kéž by jen nikdy nenastalo.

Jak dlouho tady budeš stát?
Jak dlouho budeš čekat?
Necháš se pohltit touhou
nebo budeš prosit?

Možná jsi to vždycky chtěla
zůstat sama v širém poli
a možná jsi jenom psala
do srdcích svých milovaných.

Každý sen se má splnit
ale život nezamítá noční můry
a proto tu teď stojíš
sama v širém poli.

Jednou se snad osud skloní
pohladí tvou bledou tvář
políbí tvé jemné líce
utře z rukou věčný prach.

Rozloučíš se řekneš sbohem
Nedokážeš sama stát
I když dodnes marně věříš
Že někdo zaslechne tvůj jemný hlas.

Anonymní_Krynn

Růže pro vojáka

Byl pozdní večer, letní noc,
vítr si pohrával s šaty krásné dívky.
Ta krásná panna pohlédla dolů
na mladého šlechetného rytíře.
Svým šátkem mávala,
slzy tiše skrývala.

Koně svými kopyty hrabali,
do války vojáky přiváděli.
Brána zámku se již otvírala,
zvuk mečů rozezněl se nádvořím.
Král už svolal muže do boje,
věřil jim celým svým srdcem.
A ta panna, celá bledá,
z hradeb vše jen sledovala.

Pak muž k ní vzhůru vzhlédl,
strachu plný byl.
Bál se toho, co přijít musí,
avšak povinnosti byly hlavní.
Pak na zádech ledovou ruku ucítil,
a poznal, že čas jít nastal.
A pak jeho rty mlčky naznačili:
,,Miluji tě.“
Poté na koně nasedl
a k vojákům se připojil.

Dny a noci plynuly,
koně své síly ztráceli.
A pak v dáli
ozval se křik.
Vojáci v červeném se řítili proti nim,
nastala panika, křik a strach.
Prach se všude hrnul,
nebylo vidět na jediný krok.
Naděje se zabléskla,
vítězili.

Bojovali dlouze a neúnavně,
až nepřátelské vojsko ustoupilo.
,,Vyhráli jsme! Vrátíme se domů!“
ozval se nadšený výkřik.
Stateční vojáci slavili,
vítězství bylo jejich.
A jednomu z nich,
před očima zjevila se ta krásná panna,
s šátkem plápolajícím ve větru.
Mohl se vrátit za svou láskou.
Náhle ucítil prudkou bolest,
ruku instinktivně na místo položil.
Karmínová barva stékala po studeném kovu
a on už věděl, že svůj boj nevyhraje.

Spadl na zem,
očima sledoval letní oblohu,
jako by jí někdo od všech mraků očistil.
Myšlenky se vracely k jeho dámě,
jíž už nikdy slova lásky nevyřkne.
Neuvidí její krásné oči,
neuslyší její hlas.
Křik z bojiště pomalu utichal,
až v jeho hlavě zavládlo ticho.
Před jeho očima nastala běloba.
A v jeho mysli spatřil krásnou pannu,
která na mu na rty vtiskla smrtící polibek.

Klapání kopyt
rozeznělo se po dlouhé době nádvořím.
Vojáci se vraceli ke svým rodinám,
dáma s nadšením vyšla na balkón,
odkud s vojákem se loučila.
,,Kde je?“
zeptala se tichým hlasem jednoho z vojáků.
Nikdo neodpověděl,
dokud sám posel nepřišel.
Osobní věci vojáka v rukou nesl,
slzy dámy utišit nemohl.
Ta krásná panna, smutku se propadla,
černou róbu od toho dne nosila.
Vzala červenou růži,
nejkrásnější ze všech květin,
a na hrob svého milého
zanesla jí.

Roky plynuly, období se střídala,
dáma smutkem byla zalitá.
Avšak jedno štěstí před očima měla.
V zahradách nasázela růže,
které lásku její připomínaly.
Vždycky v zahradách sedávala,
a v myšlenkách na něj myslela.
Na všechno, co mohlo být,
na všechnu krásu jejich lásky.
Poupata jí rozkvétala
a snad i pocit měla,
že na ni voják shlíží z nebe.
Pravidelně jeho hrob navštěvovala,
a vše, co stalo se jí, vyprávěla mu.

Anonymní_Lumis

Na mezi u cesty

Je to už dávno,
letěla z lesa.
V zobáku vrána
žalud si nesla.

Na kraji u cesty
kluci jí spatřili.
Z praků svých zákeřných
na vránu mířili.

Letí a kličkuje
chudinka statečná.
Však na vás dojde
vy chásko netečná.

Jen zobák otevře
a zlostně zakráká.
Jejda! Vždyť vypadla
pochoutka lákavá.

A tak si vzduchem
žalud teď padá,
kam jen si lehne
na kulatá záda?

Na mezi u cesty
v důlku si hoví.
Do roka na jaře
doubek tam nový.

Pár lístků mladinkých,
kmínek jak větvička.
Před sluncem chrání ho
zelená travička.

Sucho když bylo,
tulák jej objevil.
Stromeček žíznivý
z lahve své pokropil.

Rostl a rostl
s výhledem do kraje.
Hlavu svou smělou
vysoko zvedaje.

Kde jsou ty časy,
kdy uhýbal botám.
Statný a vysoký
strom náhle stojí tam.

Další rok zjara,
jak ten čas plyne,
kos hnízdo vystavěl
v koruně stinné.

Poctěn byl doubek
ptačí tou návštěvou,
mláďata houpal
ve větru na rukou.

Ptáček pak vděčný
až na špičce sedával,
za vlahých večerů
do kraje zpívával.

Chlapec a děvče
jindy zas v máji
pod strom si sedli
a měli se rádi.

“Ach, ty můj milý”
šeptala dychtivě.
“Řekni mi, řekni.
Miluješ-li ty mě?”

“Jak ptát se můžeš
rozmilá lásko má.”
V odpověď chlapec
něžně ji objímá.

Měsíce plynuly
až cestou z polí
dívka už ženou je,
chlapce pod dubem rodí.

Do větví křičí,
hlavu svou zaklání,
krví a vodou svou
kořeny napájí.

Ó, jak dub pyšný byl
a snad i vzlyk,
když do kraje zazněl
toho dítěte křik.

Jak chlapec s léty,
v muže se měnil,
dub každý den u cesty
kroky mu střežil.

Chlapec do školy ráno
kolem něj chodíval.
Později starší už
z toulek se vracíval.

Pak konečně v máji
zase nadešel čas,
kdy hoch ten s dívkou svou
pod dubem usedli zas.

Dub větvemi svými
ukryl je před světem,
listy jim šuměl,
houpal se větrem.

Roky a roky
na mezi u cesty stál.
Všechno už viděl,
všechno už znal.

Přesto vždycky když v máji
ten nadešel čas
dojetím ustrnul
znovu a zas.

Anonymní_Lyric

Bukáček rákosník

Víčka ještě slepená, batohy na zádech,
foťáky nabité a teď jen tají dech.
Před nimi laguna, hluboká, tajemná
a Nora kdo ví proč mrazivý dojem má.

Včera ho slyšeli, pár tónů z rákosí
Tak zpívá jedině bukáček rákosník.
Ve studené mlze skupina spolu stojí,
že jim pták unikne, toho se nejvíc bojí.

Pak ale paprsky křehkého slunce
prosvítí hladinu, zahlédnou sumce.
A na obzoru, stěží tomu věří,
tělo bukáčka klidnou vodu čeří.

Ticho rozrazí cvakání spouští.
“Opravdu! Je to on!” halekají z houští.
Jenže pak: “Počkejte, to v pořádku není.”
“Koukejte, není to vážné zranění?”

Snaží se bukáček, snaží vzlétnout,
ale křídlem sotva plácne, nemůže odlétnout.

“Musíme mu pomoct,” řekne, hned vyrazí,
on chytí ji za zápěstí a tím ji zarazí.
“Ne zlato, tohle je příroda,
někoho zabije, jinému život dá.”

“Ale on trpí, pohyby má bolestné,
Pomalu umírat?! No to snad vážně ne!
Když mu teď pomůžeme, má ještě šanci,
přestanou ho zaživa ožírat mravenci “

Očí jí planou a zrychleně dýchá,
přeje si jenom, ať se jí nedotýká.
Ale on drží ji, pohled má soustředěný,
tak jistý si je, že jiná odpověď není.

Zatímco oni dva hledí si do očí,
druhá žena svůj názor položí.
“To zvíře trpí a křídlo dobře nevypadá,”
souhlasí tiše ale rozhodně Sára.

“Můžem ho chytit, ale co ho čeká?
Žádná klec pro ptáka není dost velká.
Já myslím, že zkrátit trápení,
to by mohlo být naše řešení.”

“Pane bože, ty hodláš ho jen tak zabít?!
Každý by měl na záchranu šanci mít.”
“Už nikdy nepoletí,” zašeptá jí do ucha Jan,
jako by kvůli tomu měl zaplatit nejvyšší daň.

A ona už to nevydrží, vytrhne se ze sevření
a pak jen běží, běží, běží.
Nevnímá bodláky, ba ani trní
nevnímá, jak mobil v kapse brní.

Jen od všeho utéct, jen vrátit čas
nemuset rozhodnout, mít zázračnou mast.
Píchání v boku ji do trávy svalí
a proudy slz se jí z očí valí.

Jako když byla malá,
jako když ztratila bráchu
jako když poprvé propadla strachu.

Ucítí dotyk, pevné teplé dlaně
a v dálce uslyší volání laně.
Pak jeho prsty stírají jí vlhké tváře,
úzkost se pomalu pozvolna páře.

“Noro, pojď se mnou prosím zase zpátky,
sice fakt nemůžu vyprávět ti pohádky,
ale jsem tady pro tebe a Sára přece taky,
nějak si poradíme, rozeženem ty mraky.
Koukneme na něj a uvidí se až pak,
zatím je zbytečné vyvíjet takový tlak.”

Sára dřepí u hladiny a láme větvičky,
do písku vyrývá pak samé cestičky.
Když dívčí pohledy spolu se setkájí
Nořiny oči už na nic se neptají.

Jako by věděla to od samého začátku,
že nedokážou pomoct tomu ptáčátku.
Hladina před nimi se zas jen klidně vlní,
tělo nehybně leží, a to ji smutkem plní.

Jan se bez ptaní svlékne do půl těla,
a přinese ptáka, tak jak to mlčky chtěla.
Společně na břehu malý hrob vyhloubí,
ticho jimi proroste tak jako podhoubí.

A pak se lagunou rozezní pípání,
tři drobní bukáčci – kdopak je zachrání?
Sára, Jan i Nora si pohled vymění,
a rozlije se mezi nimi porozumění.

Anonymní_Nyra

Síla snů

Bylo to už dávno,
co se tohle událo.
Začalo to ráno,
ale každé živočišné mládě o tom váhalo.

Nebyla to nějaká obyčejná věc,
něco, co se děje každý den.
Nebyl to ani žádný kec,
spíš něco, co připomínalo sen.

Zatím malý dinosaurus jménem Zekouš netušil,
že by se mu mohlo v životě leccos stát.
Dva a více kamenů by použil,
a v budoucnu postavil hrad.

Kamarádům o tom často vyprávěl,
jakou pevnost by chtěl mít.
Nikdo z nich pomoci mu nechtěl,
ani tlapku k dílu přiložit.

Čas utekl jako voda,
nezpozdil se, nečekal.
U hradu nepohla se ani noha,
jen Zekouš sám tam pracoval.

Dospělý tvor sám sebe se ptal:
„Proč jsem tady sám? Kde jsem špatně odbočil?“
„Jakou chybu jsem v životě udělal?“
„Jakto, že se můj kruh přátel kolem mě jen otočil?“

Za rok jeden z dinosaurů na palouk si vyšel,
bylo jasné, že o Zekoušově hradu mnohé slyšel.
Když tu stavbu viděl nevěřil svým očím,
rázem zastihl ho stud, že svému kamarádovi nepomohl s ničím.

Otočil se na patě,
a hned za ostatními se vydal.
Zekouš vskutku nežil na chatě,
celá ta léta hrad opravdu chystal.

„Pojďte se všichni podívat na palouk, hned!“
Dinosaur pravil.
„Uvidíte totiž, co Zekouš tam vyved,“
a nikdo se nezastavil.

Došli až na palouk a viděli hrad,
nikdo tomu nevěřil.
Najednou všichni zůstali stát,
vtom se Zekouš u brány objevil.

„Co tady děláte?“
Otázal se.
„Proč na mě tak koukáte?“
Divil se.

Z řad se ozval hlas: „Jak jsi to dokázal?“
„Takhle sám?“
„Že ty ses někomu zaprodal?“
„Tlapku na to dám.“

„To byste se divili, nic mě to nestálo,“
pravil ten před bránou.
„Měl jsem jen kopu času, když naše přátelství selhalo,“
všichni ho chápali najednou.

V tu ránu jali se všichni omlouvat,
že ho v tom tak nechali.
Svých činů začali okamžitě litovat,
Že s pomocí tak dlouho váhali.

Zjistili nakonec,
že toho na hradě zbývá ještě hodně na práci.
Nikdo z nich už nebyl lakomec,
všichni totiž makali jako draci.

Zekouš byl štěstím bez sebe,
chodil po světě s úsměvem od ucha k uchu.
Nevěřil, že se mu někdy tohle všechno povede,
a dokonce se stavba zvládla bez výbuchu.

No a takhle skončil příběh jednoho dinosaura Zekouše,
Který za svým snem si šel.
Až ho někdy potkáte, nebojte se nekouše,
možná taky zjistíte, jak dál se v životě měl.

Anonymní_Ryven

Ráchel

Modrooký v mundúru
hlídá si svou ulici.
Chvíli vzhlédne nahoru
na žlutou hvězdu svítící.
Pak dole vidí překrásnou
zas Ráchel domů běžící.

V hlavě váhá, přemítá, 
jestli ji snad ztrestat má,
vždyť je zákaz vycházení,
proč zas tady pobíhá?
A z dálky už se blíží Franz
ten blázen, co ho vystřídá!

Zastavit Halt nezabírá,
ta holka běží dál jak divá,
pak náhle zahne do domu.
Oddalme tuhle pohromu!
„Střídání stráží, brachu můj
a lidských životů tu nelituj.“

„Vypadáš tak znaven,Franzi
co kdybys dal spánku šanci?
Já mám ještě síly dost,
a tak tobě pro radost
sloužit budu delší dobu.
Později pak vybij zlobu!“

I když teď má hlídat venku,
Ráchel chce mít za milenku,
pár dní už je okouzlen.
Čistá rasa? Čert to vem!
Modrá k hnědé nehodí se?
Proč jen mu to drtí srdce?

Rychle stoupá po schodech, 
až mu vášeň bere dech.
Na dveře jen zlehka klepe, 
slyší jak krev v žilách tepe.
„Raději hned otevřete,
ať se rána dožijete!“

Klíč se v zámku pootočí.
Kéž už spatří hnědé oči! 
Za dveřmi tam Rachel stojí,
z očí vidět, jak se bojí.
Jak však dveře zaklapnou,
líbání hned podlehnou.

I on se jí líbí dlouho.
Co vy na to?Válko?Touho?
Kdo tu řeší barvu očí?
A jak tohle všechno skončí?
Co když je to jenom sen,
který skončí podrazem?

A tak se dál scházeli,
snad to dělat neměli?
Žlutá hvězda, svastika
maléru se dotýká?
A do toho blázen Franz
klidně dá i život v šanc!

Modrooký dolů schází, 
předtucha ho v srdci mrazí.
Ze schodů se tiše krade,
v tom Franz křičí: „Zrádče, hade!
Scházíš se tu s Židovkou?“
Popadne hned flintu svou.

„Franzi, vždyť jsme přátelé!“
Zvolá a záhy na těle
cítí ránu, krev mu teče, 
teď už s Ráchel neuteče.
Z posledních však svých všech sil
Franzi flintu vyrazil.

Další rána v temné chodbě. 
Teď už oba leží v hrobě.
Doteď nikdo nezná důvod.
Proč proboha řešit původ? 
Kéž má Ráchel lepší osud!
„Dostaňte ji prosím odsud!“

Anonymní_Seren

Čekání na Elišku

Na záda se mi lepí
Mé upocené tričko,
Když vycházím ven s hlavou
Tak krásně čistou, prázdnou.

V tom zastaví mě Eliška,
Má kamarádka z dřívějška,
co na trénink šla se mnou,
neb líp se táhne ve dvou.

„To bylo teda něco,“
říká mi zadýchaně.
„Pro dnešek už mám dost,“
Já otírám si dlaně.

Neb dlouho se už známe
Spolu se převlékáme,
a společnou řeč máme.
O malých velkých věcech.

Když na cestě jsme domů
My smějeme se spolu,
Když náhle Ela zvolá:
„Já batoh zapomněla!“
Tak vracíme se zpátky
Celou tu dlouhou cestu.
Až k šatně, kde před chvílí
se začal tento příběh.

„Jen počkej, hned jsem zpátky,“
dí celá uzardělá
a vbíhá dovnitř celá,
kde věci svoje měla.

Dle domluvy tu čekám
Ač zdá se mi to divné
Už deset minut mine
A ona stále pryč.

Přecházím sem a tam,
Pak rozhodnu se vstoupit
A popohnat ji snad
Neb zjistit, co se stalo.

Kam poděla se však?
Do tmy padne můj zrak…

V té uzavřené jizbě,
Kam pár minut zpět vešla,
se snoubí ticho s prázdnotou
Kam zmizelas?
Je pryč…

Anonymní_Solix

Střep

Zaťukal mi na okenici, až jsem se bouchla o polici.
Pomalu, pomaloučku, po špičkách tančil k mé ložnici, opatrně aby nešel slyšet ve světnici.

Pootevřela jsem dvířka svá, a pustila jej k sobě dál.
Vzal mi paži, chytil pas, tančil se mnou, v zádech hřeje mě sluneční jas.

Tančil se mnou dlouhou chvíli, na tvář mi polibek dal,
Najednou se zděsil – kdo stojí opodál?

Ve stínu mého pokojíčku čekal tatíček s nachystanou brokovničkou.
Hněv mu proudil očima, taktéž tělem, nevydechl ani jedním slovem.

Postrčil mě k matce mé, napadl mého milého – o to né!
Naháněl ho po světnici, až skončil na okenici.

Milý rychle prchl pryč,
Poslal mi polibek, znamení lásky,
prosím otce “Nech mého nedělej si vrásky!“

Pohlédl na mě, oči mu hořely, neuhne, dokud tu ten bídak bude.
Utíkám za milým, otec jej zabije, to nemohu dopustit, oko se mi slzou zalije.

On běží ke mne, v zádech mám otce, už začal střílet!
Kryji si hlavu, přes dvorek běžím, snažím se chytit mé lásce paži.

Nevím, kde je, na zem jsem upadla, slyším jen matku – o to né! Zvolala.
Jsem zmatená, cítím bolest, pohlédnu kupředu a zastaví se mi srdce.
Můj milý v kaluži krve ležící, za chvíli zemře.
Oči mám mokré, plné slz, než stačím se zvednou tak už je pozdě.
„Máš na lepšího tenhle byl ubožák, teď si vezmeš guvernéra, pravil mi otec, stojící opodál.

Nemohu uvěřit, můj milý je pryč, na lepším místě, ale už beze mě.
Srdce mě bolí už nechci žít, zahlédnu střep a hodlám ho použít.

Matka se blíží, otec též, už tady nechci být, bez svého milého ne.
Popadnu střípek, zmáčknu jej v pěst, přiložím na hrdlo a už je konec.

Anonymní Sylor

Narozeninový dárek

„Dobré ráno,“ slunce křičí,
z postele mě tahá.
„Pane bože, to je v … (háji),
zaspala jsem, já nebohá.“

„Dvacátý čtvrtý říjen, víno pijem!“
slavili jsme moje narození včera.
Můj budík ale zůstal nenastaven,
na neděli jsem totiž úplně zapomněla.

„Dnes do hor se svými skauty jedu,
a ten vlak prostě stihnout musím.
Nemůžou jet na výlet bez dohledu.“
Běží mi hlavou, když oči opilecky mnu si.

„Rychle rychle,“ pobízím se,
„vždyť to ještě můžeš stihnout.“
Na čisté zuby vykašlu se
a zkusím kostrou hbitě pohnout.

Ach ty moje skautská dítka,
co ty jenom se mnou zkusí.
Posledně pohraniční hlídka
nás vedla pochodem husím.

My do lesa na houby
nevinně si vyrazili.
Kdo ale může za to,
že hranice jsme překročili?

Takové zážitky se penězi
koupit prostě nedají.
Děti už ví, co je trojmezí,
a v mapách se vyznají.

Budík hlásí osm třicet,
vlak má odjezd v devět.
I kdybych měla zastavit svět,
beze mne nemůžou odjet.

„Spěchej, klusej, neotálej!
Chňapni baťoh, pohorky.
O tkaničky se nestarej,“
v hlavě mi blikají varovné kontrolky.

Běžím, pádím, dýchám ztěžka,
na nádraží dobíhám.
„Kde jen jsou ty moje děcka?“
Nic jiného nevnímám.

Perón prázdný, nikde nikdo,
v hlavě špalek popravčí.
Něco však mi v mysli bliklo:
„Haló, pane výpravčí!“

„Neviděl jste moje děti?
Celý skautský oddíl.
Na hory dnes máme jeti
a můj budík se zpozdil.“

Výpravčí se líně zvedne,
když přilákám jeho pozornost.
„Na ten vlak, co jede v devět,
máte času víc než dost.“

„Je pět minut po deváté!“
Nechápu a v tváři mám děs.
Výpravčí má očka rozesmáté:
„Čas se měnil právě dnes.“

„Ručičky šly v noci zpět,
hodinu vám podzim dal.
Tak sedněte si, je osm nula pět,“
usmál se a šel po peróně dál.

Tiše stojím na nástupišti,
v třesoucích rukou batoh.
V ústech mám jak v pohřebišti,
za to v duši radost.

Za chvíli se z dálky valí,
moje skautská výprava.
„Vedoucí, ty už jsi tady?“
ptá se první postava.

„Samozřejmě,“ pravím vážně,
„kázeň je, děti, základ všeho.“
A výpravčí se vzadu směje,
jediný svědek selhání mého.

Vlak přijel přesně na minutu,
a podzim za okny zlatě plál.
Děti byly nadšené z výletu,
a já tu hodinu dostala jako dárek k narozeninám.

Anonymní_Torin

Život

28. dubna 2021
Sedíme s dívkami v parku, tráva hřeje do dlaní,
prosecco teče proudem, probíráme život, lidi, randění,
Jsem šťastná, mám skvělou práci, cestuju a nic mi nechybí.

Když prodloužil se stín a slunce zapadlo za mraky,
přišel kamarádky kluk a říká “Přinesl jsem vám na zahřátí deky.”.
Políbil ji a my tak na malou chvíli mohly být velké lásky svědky.

Můžeš mít všechno, ale přesto potřebuješ lásku.
Člověka, co s tebou vsadí celý život na jedinou sázku
a díky němu sundáš ze své unavené tváře tu věčnou, tvrdou masku.

Dopijeme lahve, se smíchem zamáváme si na cestu,
jdu prázdnou ulicí, světla lamp vedou mě k mému městu,
vcházím do bytu, kde čeká jen ticha a prázdna spoustu.

28. dubna 2022
Sedím na lavičce u řeky, sleduju, jak špinavá voda líně teče,
ten kluk má zpoždění a mně se čas strašně vleče,
hodím do sebe zbytek vína, protože cítím, jak mě nervozita seče.

Po několika minutách vidím, jak ke mně rychle spěchá,
upravuje si nervózně vlasy, v očích má strach, rychle dýchá
v ruce kytka na louce natrhaná, mě tak překvapí, že jsou má ústa tichá.

Hned mě bere do náruče, omlouvá se a já cítím, jak krásně voní,
v baru pak pijeme drinky, smějeme se, staré vzpomínky nás do tmy honí,
známe se dlouho jako kámoši, ale dneska se naše světy v lásku mění.

Čas se úplně zastavil, když na sebe koukáme, taxikář s námi v autě vtipkuje,
pak touláme se ulicí, s vínem v ruce bloudíme nocí, která nás spojuje,
nakonec ležíme vedle sebe na gauči a pohled našich očí směřuje do ráje.

28. dubna 2023
Sedíme na molu u jezera a budoucnost se před námi prostírá,
usmíváme se na sebe očima, kde se starý strach už nadobro zavírá,
mluvíme o naší lásce, ze které nový život v našich představách vyvírá.

Plánujeme společné bydlení, barvu kuchyně a tloušťku stěn,
hledáme místo, kde budeme žít náš společný, velký sen,
přejeme si, aby z naší lásky vznikl další člen.

Večer mě pevně chytí kolem pasu a já vím, že nechci nikam jinam jít,
držíme se v náručí uprostřed davu, co začíná kolem nás pít,
v téhle vteřině mám pocit, že víc už od života nemůžu chtít.

Na klíně nám tiše spí náš pes, láska nás oba hřeje,
nad hlavou nám bouchá ohňostroj a město kolem vesele žije.
Všechno je tak dokonalé, ty jsi můj a já jsem tvoje.

28. dubna 2024
Sedím na gauči, v žaludku žluč a v hlavě horké zatmění,
ptám se ho na to společné bydlení, ale odpověď se nemění,
on jenom smutně mlčí do zdi, schovaný ve svém vlastním zranění.

„Nevidím s tebou budoucnost,“ hlesne a mně vteřina zlomí vaz,
já na něj dorážím, chci pravdu, chci ten hnus hned a naráz,
ale on se jen stahuje do sebe, chladný a tichý jako zimní mráz.

Pak stojím u baru, piju ten levný chlast a v hlavě mám totální tmu,
když vtom mě chytí pod krkem, táhne mě ven, pryč z mého opilého snu,
lidi ho ode mě odtrhnou, on mizí v noci a naše láska se ztrácí v temném stínu.

Piju až do rána, vymetám afterparty, kde nikdo nikoho nezná,
k němu dorazím za svítání, ta prázdnota ve mně je hluboká a bezmezná,
on sedí na posteli, čeká, omlouvá se, ale já jsem už zlomená.

28. dubna 2025
Sedím v autě před jeho domem a potupně se doprošuju o chvíli,
on neochotně přichází, znechucený tím, že bychom se viděli,
v krku mě pálí slzy nad tím, co jsme měli a že jsme přesně tam, co jsme nechtěli.

Chci ho jen obejmout, než se náš posranej svět pod nohama zřítí,
on se chce jen otočit a vypadnout, odstrčí mě od sebe a to mě zpátky na nohy vrátí.
Měl to být prostor na důstojné rozloučení, ale teď jako by zvadlo to naše luční kvítí.

Jedu domů a vím, že na tomhle krachu máme oba svůj podíl,
v hlavě mi zmateně bliká jen jeden jediný a jasný cíl:
dojet domů v pořádku a pochopit, že on a já jsme jeden velký rozdíl.

Když mi zbabělá zpráva zasvítí do obličeje, projíždím tou nejčernější tmou,
„Chci se rozejít.“ s větou chladnou a lakomou,
ani mi to nedokázal říct do očí, nechal mě v tom samotnou.

28. dubna 2026
Sedím na louce, hladím psa a pozoruji stmívání,
jsem naprosto klidná, pomalu se léčím ze svého trápení,
dávám lásku sama sobě, odpustila jsem mu mého srdce zranění.

Nepotřebuju už nikoho k tomu, abych mohla zase volně dýchat,
v tomhle tichu už nemusím se svými plány na nikoho čekat.
Všechno to zlé je pryč, nebudu se v té staré špíně dál rýpat.

Kdybychom si tehdy na rande vyprávěli,
co všechno jsme si udělali, ale že je to o nás neřekli,
jsem si naprosto jistá, že ty lidi bychom nenáviděli.

Chci si ho ale pamatovat jako hodného člověka, co mi kdysi kytku nes,
a nás dva jako lidi, co se měli upřímně rádi, než přišel ten konečný řez,
teď tu sedím na vlastní louce, chladne vzduch a vedle mě tiše dýchá můj pes.

Trvalo to dlouho, měsíc po měsíci, potoky slz a chlastu spláchly ten děs,
sice jsem ztratila člověka, co mi tehdy s láskou divokou kytku z louky nes,
ale v té samotě jsem našla sílu, sebe samu a klid, ve kterém utichl ten starý stres.

Anonymní_Tyven

S cenovkou v duši

1.
Milan sa pridal ako pravý nadšenec
v lesklom dresíku, na hliníkovom bajku
z dôb dávno minulých, keď bol ešte mládenec.
„Mierne stúpanie aj jazda dolu kopcom“
bol jeho pozdrav nám, víkendovým borcom.

2.
Efekt smiechu sa dostavil okamžite,
kým do batohu si balil svoju fajku.
„Čakáme?“ pýtali sme sa neurčite,
no parťácky. Má zvyky prekonať azda?
Vyhráva solitér, či tímová jazda?

3.
Potom objavil sa chromovaný úkaz.
vrazil doň tisíce – a tie skončia v jarku.
Nešlo o vietor vo vlasoch, bol to príkaz:
„Ukáž, na čo máš!“ No drahá výstroj zlyháva,
v kopci sa predsa cenovka hneď schováva.

4.
V kopci ho i tak prehnal nákup v košíku
(pedálmi teta točila ponad krajku).
Úsmev mu skrivil sťa rúčku na nožíku.
Lajna po ňom ostala, soboty stíchli,
no partii ďalšie jazdy neunikli.

5.
Po dlhých mesiacoch som ten stroj našiel sám,
Tú drahú mašinku, Milanovu čajku –
pri kontajneri stála, hodená len tak tam.
Nájdenú krásu chcel som vrátiť štýlovo.
Vydrhol som ju, zrovnal, nastavil nanovo.

6.
Krásny to bicykel a k tomu kus kamaráta.
„Kašli na to,“ mávol „všetko je už v cajku“ –
golfové tričko má a driver ako vráta.
V očiach však vidím to isté prázdno – padal!
„Svet patrí bláznom!“ som si v duchu povedal.

7.
Aby mi na um zišlo s mysľou čistou:
„Urobím radosť niekomu, kto je bez lajku.“
Milan na greene stojí s víziou neistou,
V kulise dôležitých persón, plnej márnosti.
Čo s vami, malé bytosti bez kúska radosti?

8.
No v servise zrazu pravda červeno bliká –
stopa viedla k povestným z Chajdy,
čo ukradli dávnu devízu profíka.
Pôvodný majiteľ pozerá, zrak sa mu rosí,
to sa však v Milanových kruhoch už nenosí.

9.
A tak som dorazil na ďalší cyklozraz,
povedal partii túto novú storku.
Viac ma už netrápi ten snobský, chladný podraz.
O dĺžku kolesa mám košík pred tebou.
veď pravá hrdosť nekričí nikdy biedou.

Anonymní_Valen

Generace Z

Jsem vděčná za moje dětství.
Jen hry a kamarádská spojenectví.
Barbíny a bunkry z deky,
léto na chatě u řeky.
fantazie všude mraky.

Den trval snad dvě věčnosti,
alespoň bylo času na blbosti
dost. A ségra přišla s nápadem,
že si na modelky zahrajem,
s tím nejlepším outfitem.

Chci si hrát na modelky a víly,
blbnout zase na chvíli!
Nevěřím, že v dospělosti,
nebude čas na blbosti.
To by byla škoda.

Na to myslím každý den,
vděk je tím nejlepším pocitem,
přesto každý jeden den,
v krku potýkám se s knedlíkem.
a slzu najdu dotykem.

Zatím ještě neplatím daně,
i když už můžu mít děti
a mít zodpovědnost za ně.
Není tohle pěkně vadné?
Děckem jsem byla v tomto desetiletí!
Nechci, prosím, žádné děti.

Za rok můžu řídit auto,
kouřit a opít se vínem,
To mám za to,
že budu na téhle zemi
s mým upřímným údivem
už osmnáct roků.

Dlouho mě děsí přímá úměra,
čím starší, tím nudnější docela
každý nakonec bude.
(To pro mojí babičku neplatí.
Je stejná jako v padesáti.)

Dětství mi už teďka chybí,
Ježíšek a smrádek rybí,
Přeju si to kouzlo vidět,
před sebou mám rybí filet.
Mám za pár let kdepak bydlet?

Dobře, budu plnoletá,
a co změní tahle věta?
Můžu třeba do světa!
Když za humny letí raketa…
CO JE TOHLE ZA LÉTA?

AI by to za mě zvládla,
dokonce by rýmovala,
plnoletá být nemusí,
tak ať si to za mě zkusí!
Fuj, to se mi ale hnusí.

Je to zrada nebo takt?
Vidím ale jenom fakt,
že dětská vize byla lepší,
bezstarostná, možná lehčí.
A neobsahovala mikroplasty.

Chci si hrát na modelky a víly,
co pesticidy neznaly,
jenom Kena líbaly.
Chci zase vidět jasně!
A možná taky,
líp
psát
básně.

Anonymní_Veyra

Biela

I.

Tridsiaty deň v mesiaci,
tridsiaty mesiac v poradí,
tridsiaty krížik v kalendári
môjho prázdneho tela. Alebo už nie?
Už tretí deň čakám a dúfam, že nie.
Vlhký vzduch plní moje vnútro,
čierne ako vrece na smeti,
do ktorého padám.
Zbadám dúhu.
Žeby predsa?
Spomienka na letnú noc –
možno táto dúha neklame.

„Koľko si ich prosíte?“
Ozaj pri tom ten lekárnik žmurkol?
Chcem veriť, že postačí jeden,
pravda však nehrá moju hru.
„Vezmem šesť.“
Nech ďalšieho pol roka nevidím
žmurkanie lekárnika.

Štrngot kľúčov,
konečne doma.
Moje lono vibruje.
Veve píše:
„Zajtra káva?“ Smajlík cerí
nadpriemerne žiarivé zuby.
Predstavím si Veve a jej nadpriemerný život.
Pohladím si ploché brucho,
na ktoré mi kvapne slza
z kľukatej cestičky v make-upe.
„Nedá sa mi,“
odpisujem rastúcemu bochníku
pod jej bielym tričkom.

Pohľadom vypaľujem čiarky
do testu od lekárnika.
Jedna čiarka.
Isto príde druhá.
Jedna čiarka.
Dáva si načas.
Jedna čiarka.
Druhá neprišla – ani jej sa nedalo.
Jedna čiarka
leží na dne smetiaka.

II.

Aj Karol si dal načas.
Mal kúpiť vajíčka,
nie také, len obyčajné z obchodu.
Vchádza s plnou taškou,
no vajcia mu z hlavy vyfučali.
Mne sa to zatiaľ nepodarilo.
Vidí ma sedieť na zemi
v bielom mori vreckoviek.
Ticho bytu sa vo mne ozýva.
„Nabudúce nám to vyjde,“
hovorí,
už tridsiaty mesiac v poradí.
Jeho slová za tie mesiace
vybledli.
Šúpe pri tom mandarínku,
s pohľadom zapichnutým do účtenky.
Dlaňou prejde po mojich vlasoch a ja cítim
len vôňu jeho mandarínky.

Pamätám si prvý mesiac,
smiali sme sa
zamotaní v mojich voňavých vlasoch.
Vtedy som ešte používala
medovkový šampón.
Posledné mesiace
už iba mätový.
Vraj to funguje.
Veve vravela. Ona totiž používa
jedine mätový.

„Vezmeme to do vlastných rúk.“
„Dobre, Karol.“
Žene v bielom plášti
podpisujem biely papier
červeným perom.
Modré vraj nemá.
„Sú zdravé a početné, hýbu sa rýchlo,“
naznačí naše šance.
Možno sa aj nám konečne ujde.
Hlavne rýchlo.

Čakám na zákrok,
kým Karol simuluje lásku
pred obrazovkou plnou ľudí,
čo sa asi neľúbia.
V ušiach mi zaznejú doktorove slová:
„Meno partnera?“
Zaváham.
Len nech tie šance nedopletieme.
„Karol Mařík.“
Doktor nadvihol huňatú húsenicu
nad ľavým okom.
„Naozaj, nevymýšľam si.“
„Takže božský Kája!“
Doktor sa rád zasmeje.
Kým ja nahlas dúfam
v božských štyridsať týždňov
plných kyslých uhoriek s horčicou
od môjho pozemského Káju.

Ďalších štrnásť krížikov
a opäť pohľad na test.
Jedna čiarka.
Sledujem pavúka, nepozerám sa.
Jedna čiarka.
Čo sa to tam…?
Druhá čiarka?
Ešte počkám…
Druhá čiarka.
Vidím dvojmo?
Druhá čiarka!
Tak predsa.

Štrngot kľúčov,
Karol vchádza a vidí ma sedieť na zemi
v bielom mori vreckoviek.
Na tvári úsmev
plný žiarivých zubov.
Ako má Veve.
„Dve čiarky.“
Chvejúce sa pery a pomiešané slzy.
S prepletenými prstami
veríme, že toto je naša
skutočná šanca.
Na šťastie.
Našťastie.

III.

Tri červené kvapky.
Môžu znamenať čokoľvek.
Červené víno – mesiace si ho odriekam.
Repový džús – vraj to pomáha.
Môžu však znamenať
aj telefonát na kliniku:
„Choďte do nemocnice,
tam si vás už nechajú.“

Jazda taxíkom po takom telefonáte
je ako týždeň bez vody,
po ktorom už nedokážem piť.
Karol ho zavolal. Sedí vedľa mňa,
v jednej ruke zviera kľúče,
aby neprerušili to ticho hlboko vo mne.
Druhá ruka nájde moju. Palcom
šúcha moju dlaň a jeho ohryzené nechty
mi poškriabu kožu.
Naše ruky zohrievajú miesto, kde sa mal dvíhať
náš vlastný bochník.
Je mi nevoľno
zo súcitného pohľadu recepčnej,
ktorá sa na okamih dotkne
svojho plného brucha.

No potom z nemocničného prístroja zaznie
tlkot,
s ktorým som sa v taxíku rozlúčila.
Doktorka povie:
„Srdiečko bije.“
Cez slzy s Karolom mlčky sledujeme
našu bielu machuľku
na čiernom pozadí monitora.

Anonymní_Xyra

Příběh dívky Týny

Vánoční zvony zněly odněkud z dáli
A vločky dopadaly na město plné špíny
Tekoucí sprcha v bytě na předměstí
A v ní schoulená silueta mladé Týny

Sprcha jako drak chrlí horký proud
Co skrápí a očišťuje dívky nahé tělo
Týna tiše brečí a přemýšlí
Zda stalo se, co stát se mělo

Odtok zvolna polyká proužky rudé krve
Sirény kvílí do chladné zimní noci
Kdy se to stalo, že její život sjel na špatnou trať?
Kdy přestala mít Týna vlastní osud ve své moci?

V Kateřinkách narozená, poslední z pěti dětí
Kristýna či Týna, jméno po mamince zbožné
Máme tvrdě makala, ale stejně byli chudí
Táta chlastal v každou chvíli, kdy to bylo možné

Pozdě večer vracíval se, páchl agresí a chlastem
Maloval mámu na modro hrubým štětcem pěstí
Než jednou přestala křičet, bránit se a dýchat
Alespoň že děti měly trochu více štěstí

Tátu zavřeli a rodina tříštila se dále
Co nejdál od Opavy odešli její bratři
Týna v děcáku, zůstala z pěti sama
Nikoho z příbuzných už v životě nespatří

Po mamince zdědila její prostost a krásu
Když čekaly ji zkoušky, zřídka učila se na ně
Přesto školou proplouvala podezřele snadno
Zvlášť když začala využívat svoje ženské zbraně

Z rovných čar jsou křivky, jak její mysl tak i tělo
Pak s kamarády v parku hříchů a vína plná číš
Je lepší ležet v trávě než-li mezi stohy knih
A při testu si zvednout sukni o pár palců výš

Další překážka na cestě trnité za štěstím
Další návštěvník okusil pohostinnost Kristýnina klína
Noc co noc Týna na lopatky padá
Jako voda neúprosného božího mlýna

Muži jí dali všechno, co jen chtěla
A v zásadě stačilo, když ležela na zádech
Netrvalo dlouho a nechala si za to platit
Kristýna čili „křesťanka“ má teď ironický nádech

Týna musí zjistit, že Osudu se neschová
Ať už půjde životem kteroukoli z cest
Čím rychlejší jízda, tím prudší bývá náraz
Jak prokázal pozitivní těhotenský test

S malým synem na krku začala hledat změnu
Začala hledat chlapa, který přijal by je k sobě
Lukáš byl fajn, ale jen na první pohled
Máma by Týnu varovala, kdyby neležela v hrobě

Byla ráda, že má se synem aspoň kde složit hlavu
I když ji někdy v opilosti zmlátil její druh
Jak její máma uzamčená, neschopná utéct pryč
Tak násilí a alkoholu uzavřel se kruh

Až jednou na Vánoce byl Lukáš horší než kdy dřív
Křičel na celý panelák, když z hospody přišel domů
„Přísahám, že tě zabiju i s tím tvým parchantem!“
Sousedé už moc pozornosti nevěnovali tomu

„Zničila jsi život sobě a teď ho ničíš mně!“
Pokračoval, když rozrazil dveře do kuchyně
Začal kopat do Týny přikrčené nad plačícím synem
„Nedožiješ zítřka, Týno, ty špinavá svině!“

Pak zasáhl Osud či jeden ze základních pudů
Týna nahmatala nůž a její ruka sama vyletěla
Bodala znovu a znovu, až už nemohla dál
A všechny známky života odešly z Lukášova těla

Na stěnu horké sprchy Týna promítá svůj život
A reflektuje chyby, za které zaplatila draze
Ale s holým životem vyvázla ona i její syn
Rozbila kruh, jehož zbytky leží na podlaze

Anonymní_Zephyr