Knihovna Petra Bezruče
v Opavě, p.o.

Říjnová výzva: Horor

Kdy jindy než v době Halloweenu? Hororová povídka v libovolném stylu: psychologická, nadpřirozená, temná, groteskní. Patronem pro měsíc říjen je Kateřina Surmanová.

Kateřina Surmanová (1984) vystudovala teorii a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, působila jako dramaturgyně filmových festivalů a novinářka, například v Hospodářských a Lidových novinách, kde vedla domácí rubriku. V roce 2022 jí vyšla knižní prvotina, mysteriózní thriller Šepot z lesa, který se stal bestsellerem a tvoří volnou trilogii s následujícími romány Zvedá se vítr (2023) a Tři Sekery (2024).

Pochází z Hodonína, ale žije s manželem a synem v Odoleně Vodě, kde se odehrává děj její čtvrté knihy – Slepé cesty (2025). Je též autorkou knížky pro děti Nártoun a Outloň (2025), šestidílné mystické detektivky pro Český rozhlas O čem skály mlčí (2025) a řady povídek v antologiích.

ŘÍJNOVÁ VÝZVA – PRÁCE
Anonymní_Arven

Lilith

Lilith uložila své dítě do dřevěné kolébky stojící jen pár kroků od její postele. Dítě předtím podřimovalo v matčině teplé náruči a teď již tvrdě spalo. Malý hrudník se zvedal s každým nádechem a souzněl v rytmu s tikajícími hodinami, které visely na stěně. Za hodinu bude půlnoc a Lilith byla stále sama. Podívala se z okna na zahradu domu, která byla zcela zahalená tmou. Tiše doufala, že na cestě zahlédne kolébající se postavu svého manžela Elama, který jako každou neděli zmizel do města a vracel se domů až pozdě v noci. Neviděla nikoho, jen tmavé siluety stromů, keřů a jejich rašících výhonků. Vítr si pohrával s listy opadavých stromů, trhal je a rozhazoval po zemi. Lilith odvrátila oči od okna a opět se zadívala na hodiny. Manžel se dnes očividně vrátí mnohem později. Šla si lehnout do postele.

Přikryla se hrubou peřinou a otočila se na bok zády ke kolébce. Jakmile zavřela oči, upadla do neklidného, hlubokého spánku. Neustále se třásla, jako by trpěla zimnicí. Její sny pobíhaly sem a tam, její mysl se točila v nesmyslném kolotoči. Než stačila jakýkoli ze snů zachytit, už byl pryč. V pozadí její mysli se náhle ozval zvuk vzdálených dopadů těžkých chodidel na dřevo. Snažila se zvuk vytěsnit, ale neustále ji vyrušoval. Zlehka otevřela oči. Její mozek stále napůl spal, a tak zahlédla jen kus kolébky stojící opodál. Tiše zašeptala: „Elame,“ a její těžká hlava dopadla na druhou stranu polštáře. Vyděsilo ji silné zaskřípění o futra dveří, jako by někdo přejížděl vidličkou po talíři. Lilith vytřeštila oči. Nastalo hrobové ticho a její zornice kmitaly po temnotě místnosti. Měla strach otočit se směrem ke dveřím či udělat jakýkoli jiný pohyb. Pak přišla hlasitá rána do stěny, která probudila i její děťátko spící v kolébce.

Dítě začalo plakat a křičet. Lilith poslouchala jeho intenzivní křik, který jí naprosto bil do uší. Všechno splynulo v jedno společně se zamlklým pláčem. Slyšela jen dychtivou bouři zvuků, které jí drásaly mozek. Na své dítě neviděla, ale věděla, jak se právě teď zmítá ve své kolébce. Zaslechla další hlasité rány a pak zalykající se zvuky, které ji vytrhly z bouře, v níž se tak ztratila. Někdo nebo něco pěstmi mlátilo dítě. Věděla to. Křik dítěte nabral takových výšin, že z toho Lilith málem praskly ušní bubínky. Měla pocit, jako by někdo lomcoval její lebkou a snažil se ji rozpůlit vejpůl. Kroutila očima sem a tam a snažila se zjistit, co se děje. Slyšela silný stisk rukou a skřehotavé zvuky. Dusí se, její dítě se dusí!

Lilith se nacházela v naprostém transu. Chtěla křičet, chtěla se hýbat, chtěla ubránit své dítě před tím zlem, které je právě zabíjelo. Snažila se ječet, volat o pomoc, ale nemohla ani pořádně dýchat, natož vydat nějaký zvuk. Chtěla přinutit své tělo k pohybu. Zapojila veškeré nervy, snažila se zprovoznit ty chabé svaly, ale nedokázala to. Cítila se přikovaná k posteli a ta ďábelská pouta ji neustále stahovala do nitra matrace. Ponořila se do naprosté paniky a třeštila oči do bílé stěny místnosti, která na ni zářila jako pravý viník celé této situace.

Byla to strašná matka. Jaká matka se nedokáže zvednout kvůli svému dítěti? Jaká matka nedokáže křičet z celých plic kvůli svému dítěti? Do hlavy se jí sbíhaly myšlenky různého rázu. Ve většině z nich si přála být v pozici dítěte a umírat tak krutou smrtí. Jako by byla omámená drogami, začaly se jí promítat živé obrazy toho, jak se nejspíš její dítě zmítá v drsných rukou vražedné nestvůry, která z něj vysává život. Jak její dítě vůbec netušilo, co se děje, pouze cítilo křečovitou bolest po celém těle a rozdrcené kousky svého krčku, který nedokázal nabrat ani malý kousek vzduchu. Jak volá po matce svým křikem a prosí ji, vyloženě plačtivě žadoní, aby je osvobodila od těch zlých rukou, které mu ubližují. Dítě chrčivě plakalo, zatímco mu krček stále více praskal. Lilith věděla, že je v obličeji zcela modré a že postupně upadá do bezvědomí. Tyto živé obrazy se jí začaly vsakovat do její mysli a nedokázala je odehnat. Byly tak skutečné, tak obrovské, až ji naprosto pohltily a mučily svým pohledem.

Znovu se zaposlouchala do té noční můry, která se odehrávala za jejími zády. Její žaludek se stahoval víc a víc s každým zalknutím jejího umírajícího dítěte. Dusilo se tak dlouho, dokud jeho tělíčko nemělo sílu déle odolávat pevnému stisku kolem krčku. Dítě se pokusilo naposledy zabojovat alespoň o kousek kyslíku, ale z jeho úst nevyšlo nic víc než jen tiché zalknutí. Pak už nebylo slyšet nic kromě hodin, které právě odbíjely půlnoc.

Anonymní_Arven

Anonymní_Fénix

Jako stonožka

Všude bylo jen bílo. Stěny. Podlaha. Stůl a malé lůžko, poškrábáné z doby, na kterou jsem si jen těžko mohl ještě vzpomenout.

Bylo mi osm, když jsem se zde poprvé objevil. Krčil jsem se v rohu místnosti, vystrašený a sám. Zíral jsem na plesnivou omítku a snažil se zklidnit roztřesený dech.

Hodiny ubíhaly. A přes jediné světlo, které vydávala polomrtvá žárovka nahoře na stropě, jsem čas pouze odhadoval. Podle pocitu. Podle únavy. Podle muže, který se objevoval ve dveřích vždy, když jsem se probudil.

Mohlo mu být tak pětadvacet. Brýle mu pomalinku padaly z nosu, bílý plášť sahal až ke kotníkům, a žluté složky se třepotaly ve dlouhých prstech. Oči se nespustily z těch mých. Jen zíral. Mlčel a pozoroval mě s úsměvem, který by vykolejil i staršího kluka, než jsem byl já.

Opakovalo se to tak každé ráno. Skoro dva roky v kuse. A když mi věk netvořilo už pouze jednociferné číslo, přestal jsem se cítit tak dozajista sám.

Bylo to na rameni. Několik stehů. Kůže přišitá k další lopatce, a nové oči postavené jen o kousek výš něž byly ty mé. Ty Byly starší, jakoby zašedlejší, a barvy se v nich nevyjímaly tak, jako v těch starých. Ale přesto – fungovaly.

Viděl jsem svou postavu stojící těsně za mnou. Nedokázala se pohnout, ale i tak, jsem ji zřetelně cítil. Jakoby jsem byl stále ona. Jen vzdálenější. Starší. Novější.

Jako bych byl stonožka, které narostla novější hlavička, a tu starou už nepotřebovala.

Další roky jsem se tahal s o jedním tělem navíc. Každý můj krok byl těžší a těžší. Ale aspoň jsem nebyl tak jednoduchý jako jsem býval. Měl jsem příběh. A ten teď byl přišitý na mých zádech, pomalu se zaceloval a kůže, která kdysi byla ve dví, teď tvořila jen jediný kus. Spojený velikou nechutnou jizvou.

Muž v plášti ke mně stálé docházel. Pozoroval mě a kontroloval, aby mi záda správně srostla. Abych stále dokázal chodit, a aby mě tělo navíc neomezovalo více než bych dokázal snést.

Byl stále stejný. Nestarnul ani o minutku. Jen v pase byl vice vychrtlý a oči se mu propadaly únavou, kterou jinak nikdy nedal znát.

Pak se vše opakovalo. Zase a znovu.

Vešel do místnosti. Položil si složky na malý stolek. Vyzval mě, abych si lehnul na lůžko, a pak mě připoutal páskem, který mě udržel na místě. A tma.

Tahlo mi na pětadvacet, když se do mě nůžky znovu zaryly. Maso, které kdysi bývalo čisté a zdravé, teď působilo shnile. Zdálo se nazelenalé. A ke všemu překvapení, po všem co jsem kdysi znal, už nebylo ani vidu.

Byl jsem vzdálený. Daleko od sebe samého, i přes všechna těla, která mě stále pojila s minulostí.

Muž nade mnou se neustále ošíval. Byl nervózní, vystrašený, znechucen vším do čeho rýpal svými špinavými prsty. Neustále kašlal, a jakoby každou chvíli měl omdlít, pokračoval v něčem co nazýval operací.

Chtěl mě nového. Staršího. Chtěl mě jím samým.

A když se mi konečně podařilo otevřít oči, přes všechnu bolest, která mi střílela do ramene a spoutala mě k dalším pěti lidem, uviděl jsem přesně to, po čem celou dobu toužil.

Přede mnou zrcadlo. Špinavé od krve, plísně a prachu. A v něm on. Nebo já. Pětadvacetiletý muž v bílém plášti. Brýle, padající pomalu z nosu. Oči, propadnuté únavou i samotou, kterou nezapřel ani počet lidí přivázaných mi k tělu vazy a šlachy.

Než jsem se stihnul jen nadechnout, zvyknout si na další tíhu, která mě táhla pomalinku k zemi, na chvíli se mi naskytl pohled zezadu. Z očí, které mi patřily ještě dřív, než jsem byl připoután k dalším. Dalším. A dalším.

Stál jsem. Zhrbený. Unavený. Sedřený. Plný budoucnosti, minulosti, pritomnosti. Všeho. Toho co na mě zanechalo stopy, dokázalo podepřít a dokazovalo, že nejsem tak docela jednoduchý. Ale stejně, jako první stonožku, které dali poprvé další nožky, mě tahalo k zemi

Anonymní_Fénix

Anonymní_Krynn

Narozeninový dort

Klavírista dohrál poslední takt Lisztovy sonáty. Dozvuk tónů pianina protrhl ženský hlas: „Je osmnáct hodin a čtyřicet pět minut, a já vám přináším krátký přehled zpráv. Děkujeme, že posloucháte rádio Duna.“
Hana mixérem vyšlehala připravenou směs. Pomalu tekoucí těsto naplnilo formu. Otočila kolečkem plynové trouby.
„Sto, sto padesát, dvě stě,“ odpočítávala polohlasně. Škrtla zapalovačem a zapálila plyn.
Vložila formu do pece a zavřela dvířka. Špinavé nádobí na lince jí věnovalo drzý úsměv. Dala se do mytí.
„Na Hlavní třídě se srazila dvě auta. Na místě je záchranná služba. Počet obětí a zraněných zatím není známý. Počítejte se zpožděním alespoň 15 minut,“ prohlásila moderátorka a pustila Vivaldiho Podzim.
Co když v tom autě byl Petr? promluvil k ní v hlavě nervózní hlas. Určitě je v pořádku, za chvíli bude doma, snažila se myšlenku zahnat. Tělo jí přesto začínalo tuhnout. Umřít na vlastní narozeniny, to musí být hrozné, otravoval ji dál. Petr neumřel! Není se čeho bát.
Z přemýšlení ji vytrhla minutka, která zuřivě ohlašovala, že dort je již upečen. Do roztřesených rukou vzala špejli a píchla ji doprostřed. Ještě pět minut.
Zavolej mu! Za zkoušku nic nedáš, ozval se zase. Fajn, alespoň zjistím, kolik mám ještě času. Hledala telefon. Obvyklé místo na poličce neobýval. Kam si ho zas dala. Hruď jí stáhla úzkost.
Objevila ho na lince za moukou. Heslo napsala až na třetí pokus. Neuměla se soustředit. Rozklikla kalkulačku a vypsala Petrovo číslo. Co to s tebou je?
Petrovi se nedokázala dovolat. Sedmkrát vytočila jeho číslo. Nezvedal to. Určitě se mu něco stalo a můžeš za to ty. Kdybys mu k narozeninám popřála už ráno. Teď už to neuděláš nikdy…
Svezla se na zem.
„Raz, dva, tři, čtyři…“ počítala nahlas, aby přehlušila odporný hlas týrající její srdce.
CRRR, ozvala se minutka. Dort byl hotov. Natáhla si rukavice a přenesla ho na mřížku. Nervózně se otočila k troubě.
Pokud neotočíš tím kolečkem hladce, Petr umře, varoval ji hlas. Třes v rukou se zdvojnásobil. Had úzkosti jí objal krk. Svaly na nohou pomalu tuhly.
Studené prsty nahmataly vypínač spotřebiče. Nadechla se a pootočila.
„Dvě stě, sto pades…“
Rozezněl se telefon. Skočila po něm jako šílená.
„Ahoj lásko, promiň že jsem ti to nezvedl. Měl jsem z práce pořád vypnuté zvonění.“
„Ach, to jsem ráda,“ vydechla úlevou. Úzkost na chvíli ustoupila a dovolila jí hluboký nádech.
„Teď stojím v zácpě, ale vypadá to, že bychom už mohli jet. Tak za 10 minut budu doma.“
„Moc se na tebe těším. Hlavně jeď opatrně.“
„Pojedu. Jo a Hani?“
„No?“
„Zapomněl jsem si doma klíče. Můžu zazvonit? Přijdeš mi otevřít?“
„To víš že jo. Hlavně, ať jsi v pohodě.“
„Budu, neboj. Tak zatím.“
Zírala na černou obrazovku. Tělo se pomalu uvolňovalo. Ramena jí klesala dolů. Křeč polevila. Se zavřenýma očima si vychutnala tóny druhé věty Podzimu, které se linuly z rádia.
Hano! Ta trouba! Pořád je zapnutá! Teď otrávíš Petra a sebe unikajícím plynem. To se ho chceš tak moc zbavit, že děláš všechno pro to, aby umřel?!
Jako by se nad ní roztrhla mračna studeného deště. Křeč jí proťala tělo, jako blesk trhající oblohu. Ramena opět zápasila s tíhou strachu. Pohlédla na pec.
S tichým vyjeknutím poklekla před troubu. S nádechem dokončila předchozí úkon.
„Sto padesát, sto, nula,“ dyšně šeptala.
Nemůžeš ji přece takhle vypnout. Musíš to udělat znovu. Co když jsi teď tu troubu nějak pokazila. Třeba ten plyn pořád uniká a ty se otrávíš. Měla bys ji zkusit znovu zapnout, dorážel na ni hlas nitra.
Unaveně zvedla ruku.
„Sto, sto padesát, dvě stě.“
Prsty se snažila nahmatat zapalovač položený na lince. Nebyl tam. Prudce vstala. Kuchyně se jí začala slévat v třpytivou šmouhu. Prudce otevřela zásuvku. Příbory zasypaly podlahu jako stříbrný prach. Syčící plyn se opět připomněl.
Ten zapalovač jsi měla mít už dávno nachystaný. Teď se otrávíš plynem dřív, než ho najdeš. Jak chceš zachránit Petra, když sama umřeš? Tebe by škoda nebyla, ale on si to nezaslouží! výkřik myšlenek ji paralyzoval. Z posledních sil vypnula troubu. Na počítání už neměla energii.
Znovu! Zapni ji a vypni znovu! Musíš se zbavit toho plynu, který ti teď unikal!
„Ale já už nemůžu,“ mumlala a po tvářích jí tekly slzy.
Tady nejde o tebe, ale tvého manžela! Nejdřív ukliď ten bordel cos tady udělala. Potom zapal ten plyn!
Vyrovnala příbory vedle sebe. Lžíce, vidličky, nože. Do ledových prstů vzala zapalovač. Posadila se před bílí spotřebič. Skleněné dvířka zrcadlily její utrápenou tvář. V krku ji dusil neústupný hlen.
Na první pokus rozžala jednu malou jiskru. Podruhé se objevil jejich malý roj, ale ani ten nedal plamínku život. Při třetím ji zapalovač vypadl.
Nos jí dráždil unikající plyn, a před očima se objevili černé skvrny.
Hano dělej! Zapal to, nebo tady umřeš!
„Já…já už ne-nemůžu…“ zašeptala blížící se podlaze.
Byla na dně moře. Proud si s ní hrál, jak se mu jen zachtělo. Světlo prodírající se temnou vodou o ni ztratilo zájem. Plíce jí naplnil plyn.
Srdce domovního zvonku se zuřivě rozechvělo.
Třetí větu Vivaldiho Podzimu přehlušil výbuch.

Anonymní_Krynn

Anonymní_Lyric

Výlet

Miloval to – sám uprostřed lesů. Sylva doma vyspávala po večírku s kamarádkami a Eliška už dávno vyrostla z věku, kdy nadšeně dělala s tátou cokoliv. Občas ho její odmítnutí ještě mrzela. Ale chápal, že ta malá holčička je už dávno pryč.
Provinile se přistihl, že je vlastně rád. Ta úleva, že se s nikým nemusí na ničem domlouvat. Čelit všem těm náladám a otráveným obličejům. Může cokoliv.
Hned za vesnicí se zvedaly mírné kopečky porostlé nekonečnými lesy. Teď na konci října byly krásně vybarvené a zářily v ostrém světle nízkého podzimního slunce. Barevné listí šumělo v korunách stromů nad jeho hlavou a občas se mu jako zlatý déšť snášelo k nohám. Brouzdal se tou záplavou jako závějemi sněhu a každý krok příjemně šustil. Ten zvuk jej uklidňoval.
O víkendu se měnil čas a slunce se překvapivě rychle chystalo zapadnout, když zase přišel na to místo. Ve strži u potoka stál zvláštní strom. Nebo to byly dva stromy? Dva pokroucené kmeny rostly vedle sebe do výšky asi tří metrů, kde se nečekaně spojovaly v jeden, který se stejně jako kmeny okolních stromů dral za sluncem do horních pater lesa.
Byl tady už mockrát. Vždycky jej napadlo, že ty dva kmeny jsou brána někam jinam. Do jiného světa? Věděl, že je to hloupost, ale stejně se nikdy neodhodlal mezi nimi projít a raději je s respektem obcházel. Musel se tomu usmát, když ten zvláštní strom viděl opět před sebou. “Tak dnes konečně?”, blesklo mu hlavou. Tři kroky, trochu se přikrčil a byl na druhé straně. Chvilku se rozhlížel kolem, ale nic zvláštního neviděl. Co jsi čekal, fantasto? Nad hlavou mu zakrákal krkavec.
Už se šeřilo a tak se vydal zpátky domů. Těšil se na Sylvu, která by už mohla být vyspaná z kocoviny. Třeba bude mít sdílnou náladu a řekne mu nějaké drby o kamarádkách. Cestou už nikoho nepotkal. Liboval si, jak je za soumraku les prázdný a tichý.
Ulice ve vesnici byly podobně vylidněné. Zvláštní bylo, že nesvítilo pouliční osvětlení ani žádné z oken. Asi výpadek proudu, napadlo jej. Přidal do kroku, jak se těšil do tepla.
Konečně doma. Vystoupal několik schodů, v kapse nahmatal klíče a odemkl si. Všude byla tma a ticho. Eliška přijede z Brna ze studií až v pátek, ale že by někam odjela i Sylva? To by mu určitě napsala, zkontroloval mobil. Bez signálu, domácí wi-fi nedostupná. Ach jo, zase bude muset řešit výpadek. Navíc je tady auto. Bez toho ona se přece nikam nehne. Zvláštní.
Zkusil vypínač v předsíni. Tma. Aha, tak proto. Nejde elektřina.
“Sylvi?”, zavolal do domu. Bez odpovědi. Ticho začínalo být skličující.
Zul si boty, rozsvítil baterku na mobilu a vešel dál. Na lince ještě bylo špinavé nádobí od snídaně, ale Sylva nikde. Šel se podívat do ložnice, ale tam našel akorát rozházenou postel. Před šatní skříní bylo na zemi pár kousků oblečení, jako by odcházela ve spěchu. Ale proč a kam?
Prohledal ještě zbylé pokoje, ale nic zvláštního neobjevil. Jeho dobrá nálada byla nenávratně pryč. Vystřídala ji úzkost a pomalu narůstající strach.
Pak když se vracel chodbou do obýváku si toho všimnul. Na stěnách měli fotografi e z dovolených, Elišku jako miminko, rozesmátou Sylvu na večírku na kolejích… celou jejich historii. Na těch fotografi ích teď ale nikdo nebyl. Nikdo kromě něj. Všichni zmizeli a zůstal jen on. S prázdnou náručí v porodnici. S rukou divně zavěšenou ve vzduchu tam, kde Sylvu objímal kolem ramen. Sám před vánočním stromkem.
Co je to za hloupý vtip? Jeho kamarádi dokázali být občas drsní, ale tohle se už se zdálo moc i na ně. Jak by to zvládli s tou elektřinou? A že by přesvědčili Sylvu, která je tak nesnášela? Co se tady stalo?
Vyšel ven z domu. Všude pořád tma. Na ulici i v domech okolo. Všiml si, jak z pootevřených dveří u sousedů vychází jejich bílá kočka. Určitě budou doma, přece by nenechali jen tak otevřené dveře. Nakoukl dovnitř a zavolal: “Pavle, Báro! Haló! Jste tady?” Zase jen ticho. Dovnitř se mu už vůbec nechtělo, začínal být pořádně vyděšený.
Nasedl do auta. Zajede do města, jestli tam někoho nepotká. Kohokoliv. Světlomety osaměle krájely všudypřítomnou tmu, rádio bylo oněmnělé. Cítil, jak mu divoce tluče srdce. Když pak zastavil u supermarketu, tak jej v tom ohlušujícím tichu už i slyšel. Nikdo tam nebyl. Ani uvnitř. Nikde.
Co to, kurva, je? Zděšeně se rozhlížel kolem. Nechápal to. Mobil se pomalu vybíjel a signál stále nikde. Ještě chvíli zkoušel jezdit městem, jestli na někoho nenarazí nebo se mobil nepřipojí, ale marně. Najednou mu to došlo: ty stromy – brána. Proč to proboha udělal?!
Okamžitě vyrazil zpátky. Auto nechal na cestě u lesa a v panice běžel k místu z odpoledne. Mobil ještě chvilku svítil, ale pak se už vybil defi nitivně. Jen tma, les a jeho přerývaný dech uprostřed děsivého ticha. Bylo zataženo, žádný měsíc. Nebylo vidět skoro na krok. Najednou ten důvěrně známý les nepoznával. Bloudil. Snažil se najít dva spojené kmeny, ale marně.
Až nad ránem za svítání konečně poznal včerejší strž. Rychle seběhl dolů k potoku a utíkal k bráně ze stromů. Musí jí jen projít opačným směrem a bude zase zpátky. Už tam bude. Tady to je. Cože?! Zůstal stát a nevěřícně zíral na osamělý kmen, který stál na místě, kde ještě včera byla přece brána.
Do ranního ticha mu nad hlavou zakrákal krkavec.

Anonymní_Lyric

Anonymní_Nivor

Domnělá láska

Nika stála v předsíni, v dlaních křečovitě svírala klíče a v hrudi cítila ozvěnu ticha, co páchlo spálenou kůží a zatuchlými záclonami, které už měsíce neviděly denní světlo. Tříletý vztah s Lunou byl v troskách, odpískaný a definitivně u konce. Luna tenhle konec nenesla zrovna dobře – stála tam v pološeru obýváku, bosá, s vlasy rozcuchanými jako elektrický výboj a s očima vytřeštěnýma v horečnatém rauši, a hypnotizovala Niku tím nejvíc zkaženým pohledem pod sluncem.

„Můžeš si běžet, kam chceš, Niko,“ zahučela Luna z temnoty, hlas plochý jako stará vinylová deska, co skřípe na gramofonu. „Ale tvoje tělo mi tu zůstane. Schovám si ho do šuplíku, aby mi nevyšumělo z hlavy. Já si tě totiž vymlátím z kostí, ať utíkáš, jak chceš…“

Nika bouchla dveřmi a vystřelila do nočních ulic, celá roztřesená vší tou zvráceností. Utíkala jako šílená, aby setřásla ten děsivý pocit, že má Luniny nechutné, majetnické věty vytetované pod kůží. Luna byla úplně vymaštěná – její chorý mozek chrlil tyhle brutální, posedlé fráze jako z nějakého hororového automatu. „Vymlátím tě z kostí… schovám si tě do šuplíku…“ Nika lapala po dechu, prchala před tím toxickým dusnem a doufala, že v novém podnájmu konečně najde klid.

Jenže v novém bytě na ni čekal jiný rytmus. První noc? Bez šance na spánek. Seděla stočená na špinavé matraci a zírala do rohu, kde sádrokarton divně pulzoval. Škr… škr… škr… Zdi podivně tancovaly v rytmu neviditelných nehtů. Čtvrtou noc se z hloubky panelu ozval ten chladný, vlezlý dech, mluvící přesně tím Luniným vymaštěným, zkaženým slovníkem: „Niko… proč sis mi vyřízla úsměv? Já tě pořád cítím v zubech… tvoje maso mi křupe mezi dásněma, lásko moje…“

Luna ji pronásledovala jako zkažený refrén, co nejde dostat z hlavy. Venku na ulici se mezitím zhroutila realita – všichni lidi kolem ní měli na vteřinu zamrzlé obličeje a otáčeli hlavy jako loutky napojené na Luniny nitě. Když se Nika v pizzerii na rohu podívala do koupelnového zrcadla, odraz na ni zíral s půlvteřinovým zpožděním. Pak se zvráceně usmál, kosti křuplaté jako suché větvičky, a z úst mu začala prýštit temná krev. Doma pak raději všechna zrcadla zadělala prostěradly, ale v noci pod látkou stejně pulzovaly ty divné, cizí siluety.

A pak přišla středa, hodiny ukazovaly dvě ráno.

Ťuk… ťuk…

„Niko?“ zachraptělo to za dveřmi v tom nejhnusnějším groove. „Otevři mi… už lezu pod tvou kůží. Cítíš, jak ti studenej vítr fouká skrz švy na břiše?“ Venku na chodbě začalo něco kovového – břit, dlouhý kuchyňský nůž – brousit o zárubeň. „Nemůžeš fungovat bez svý druhý půlky. Udělám ti v žebrech okno, ať konečně vidím, co doopravdy schováváš na dně těch tvých zkažených plic…“ Zápach hniloby a laciného parfému se plazil pod dveřmi dovnitř. A pak ta rána – Luna kopla do dřeva s takovou nelidskou silou, až se zárubeň rozletěla v prach. „Našla jsem tě. Teď už tě nikdy nenechám vytepovat ven.“

Nika ječela, vrhla se placatě k zemi a ruce si zaryla do vlasů. „Nech mě bejt, Luno!“

Ale v té vteřině… totální ticho. Žádný průvan. Žádný odér hniloby. Žádné vyražené dveře.

Nika pomalu zvedla roztřesenou hlavu. Vchodové dveře? Pevně zamčené, ani škrábnutí. Vzduch voněl čistotou. Jen v rohu předsíně stalo zaprášené zrcadlo v masivním rámu. Pořád tam bylo. Nika se k němu připlazila po čtyřech a zvedla oči.

V odrazu stála ona sama – vyhublá kostra s propadlýma očima, prsty zarytými do vlastních paží tak hluboko, až jí krev crčela na podlahu.

A hned vedle ní? Žádná Luna. Žádná bývalá láska, žádné sdílené roky. V zrcadle na ni koukala úplně cizí holka – stejná neznámá tvář s unavenýma očima, kterou Nika kdysi před třemi měsíci zahlédla na pouhých pět minut v tramvaji a nikdy na ni nepromluvila.

Ta holka v odrazu na ni neútočila. Jen si tiskla dlaně k ústům a s totálním, mrazivým zděšením šeptala: „Proboha… kdo jsi? Proč mě proboha sleduješ? Vždyť já tě vůbec neznám…“

Nika zírala do zrcadla a s mrazivou, totální hrůzou konečně pochopila, že žádný tříletý vztah neexistoval. Nic z toho. Celá ta domnělá láska, toxický rozchod i teror byly jen divoký, brutální jev v její vlastní porouchané hlavě. Všechny ty fráze, všechny ty děsivé výhrůžky, všechno to, co si prožila a ty věci, před kterými celou noc prchala, si celou dobu vytvářela jen ona sama.

Anonymní_Nivor

Anonymní_Nyra

Maringotka

19:34
Dorazila jsem před chvíli. Myslela jsem, že stihnu dojet ještě za světla, ale nevyšlo to. Bloudila jsem. Zelená maringotka je schovaná až na okraji vesnice mezi ovocnými sady a od cesty ji nebylo vidět. Jako první jsem zapálila svíčky, pak se pustila do rozdělávání ohně. Sleduju, jestli se v malých bílých kamínkách vůbec rozhoří. Potřebovala bych se konečně zahřát.

20:01
Dokázala jsem to. Oheň hoří. Začíná mi být teplo. Ale tolik mi chybí Felix. Promluví se mnou ještě někdy

20:12
Zrovna mi psala kamarádka, jestli se nebojím a v tom se někde venku, kousek od maringotky, ozvala rána. Takže ano, teď se bojím. Zkouším se uklidnit tím, že hodně fouká a nejspíš se někde zlomil strom nebo něco takového.

21:53
Chtěla bych psát. Ta atmosféra tady k tomu vybízí. Venku není vidět na krok. Větve javorů se šoupou o střechu. V kamnech praská. Ale nejde mi naladit se na příběh. Moje srdce až moc buší.

Běžím lesem. Někde tady musí být. Zakopávám o kořen. Rozbíjím si kolena. Za křovím se mihne kožich a ozve pláč. Takhle plakal, když ho v noci trápily noční můry.

23:04
Vzbudil mě vlastní kašel. Ani nevím, kdy jsem usnula, ale maringotka je celá zakouřená. Z kamínek se valil dým. Okno, co jsem otevřela, bylo zavřené. Ne jen zabouchnuté. Zavřené. Pořádně jsem vyvětrala. Beru si kulicha a soukám se do spacáku. Snad už se mi bude spát lépe.

Zase les. Velký dub. Jeho kořeny propletené pod povrchem vykresluje mech. Kde je moje dítě? Pláč se mění v křik. Všechno se se mnou točí. Po kmeni stromu běží kuna.

23:41
Probudil mě skok na střechu, odraz z okenice a zvuk tlapek mizících v dáli. Srdce se mi nechce zastavit. Co to jsou za sny? Chtěla bych zavolat domů, ale máme dohodu – komunikovat jen praktické věci. Patří k nim noční můry a nepodložený strach o Felixe? Těžko. Sakryš! Co je zase tohle? Ta meluzína zní jako on. Už nechci usnout.

Záda opřená o dub. Uši plné neustávajícího křiku. Střep od krve v ruce. Ale já raněná nejsem. Kuna sedí naproti mě naprosto bez hnutí. Mráz v zádech a podivný klid. Kuna se rozběhne a skočí proti mně.

1:15
Blázním? Vím, že bych neměla, ale musím svému muži, svému bývalému muži, napsat:

Promiň, jak je na tom Felix? Mám takové divné sny. Vrátil se domů z té akce v pořádku?

Zprávu se nepodařilo doručit. Objeví se na displeji.

Myslím na dobu, kdy bylo všechno v pořádku. Byli jsme v botanické zahradě ve Štramberku. Felix se vezl na ramenou mého muže, já fotila kytky a pak jsme společně házeli kamínky do malého, ale hlubokého jezírka. V té době by mě nenapadlo, že na mě mé dítě jednou bude křičet: “Proč tátovi tak ubližuješ?! Už tě nechci vidět!”

Že uteče do noci, že si mě pak zablokuje v telefonu.

Bože, právě se zpod maringotky ozvalo hluboké hrdelní zavrčení. Vzala jsem si čelovku, ale jen stojím ve dveřích a pozoruji okolí. Bojím se sejít po schůdcích dolů. Sakra. Teď vyběhla kuna. Skočila až na první schod, ale pak zmizela ve křoví.

Chtěla bych tolik jet domů. Oheň vyhasl. Je mi zima. Mám strach. Ale tam už není moje doma. Musím tu prostě přespat.

Křik ustal. Je ticho. Nic než ticho. Neklidný vítr. Kapky deště. Náhle se přede mnou zjeví postava. Felix, když mu bylo 5. Modré oči, co tak dobře znám. Úsměv na plných rtech:

“Maminko, půjdeš se podívat na domek pro skřítky, co jsem postavil?”

Sinalá tvář. Zvuk kapek na listí. Rudých kapek. Rozřezané dětské ruce. Střep pořád dlící v mé dlani. A kuna kroužící zbarveným listím kolem chlapce. Marná touha křičet, vichr beroucí mi hlas. Scéna, která nekončí.

6:37
Před chvílí jsem otevřela zaslzené oči. Rty mi popraskaly. Vstala jsem z propocené postele. Krvavé otisky tlapek na podlaze.

Jak unést tu vinu?

Anonymní_Nyra

Anonymní_Ryven

Hlad nemá pána

„Hele, a nevíš ty náhodou, kam se poděl Rosťa? Už jsem ho dlouho neviděla.“ zeptala se mě Věra.
Věra byla taková klasická drbna. O všech všechno věděla a slyšela cokoliv si kdo jen šeptnul.
„Nevím, neslyšela jsem o něm tak dva týdny. Ani na ulici jsem ho nepotkala.“ odpověděla jsem znuděně.
„No nevadí, zkusím se poptat jinde. Utíkej domů, nechci tě zdržovat.“
„Dobře Věro, kdybych něco zjistila, ozvu se ti.“ Otočila jsem se na patě a odešla.
Rostislava jsem neměla ráda, patřil totiž mezi ty vesnické ožraly, u kterých nevíte, jestli vůbec mají domov a to, kde si vydělávají na všechno pivo, je ta největší záhada na vesnici. Takže to, že Rosťa jaksi zmizel mi nijak nevadilo.
Nedivila jsem se ale, že naší Věře to už pomalinku cuchalo nervy. Oni dva byli totiž takoví… pivní parťáci. Když šel do hospody jeden, druhý už mu byl v patách. Nebo naopak.
Byla jsem si téměř jistá, že ani Věra nevěděla, kde její rádoby kamarád bydlí. Skoro nikdo to nevěděl. Jediný, kdo mohl mít tušení, byli jenom jeho děti, které se od něj hned jak jim bylo osmnáct distancovaly.
Uplynul další týden a už mě neustálé otázky od jednoho z našich opileckých skoro dvojčat začaly štvát.
„Víš ty, Natálko, nedalo by se nějak najít, kde by mohly být ty jeho děti? Nedalo by se to zjistit?“ vyptávala se vtíravě.
„Ty nedáš pokoj, že?“ vztek v mém nitru už jsem dál krotit nemohla.
„Prosím?!“
„Tak víš co, zkusím to, ale nic neslibuji.“
V očích se jí zaleskla úleva a čirá radost.
„Moc ti děkuji.“
„Já vím.“
Přes všechny možné lidi ve vesnici, jsem se nakonec dopátrala k adrese, kde by prý měla bydlet Rostislavova dcera Tamara. Ani jsem netušila, že by mi to mohlo zabrat tolik času, už tak jsem měla dost práce se svojí rodinou, natož tak ještě pátrat po druhé.
Byla to sobota, konečně jsem měla v práci volný víkend a rozhodla jsem se tedy na onu získanou adresu vydat.
Cesta naštěstí nebyla dlouhá. Po necelé půlhodině už byli dveře onoho domu přede mnou a já zvažovala, zda zaklepat. Nemohla jsem už ale nadále poslouchat Věřiny kecy.
Ťuk ťuk… nikdo neotevřel. Moje tělo už se chtělo vydat zpátky, kdežto v tu chvíli někdo otevřel.
„Dobrý den, jste paní Tamara Válková?“
„Co chcete?!“
„Nevíte náhodou, kde bydlí pan Rostislav Kajmera?“
Jakmile jsem dořekla jeho jméno, vzala mě za ruku a svižně zatáhla do jejího domu.
Po hodině už jsem v mém autě zase mířila zpátky do mojí vesnice i s Tamarou. Po nějaké době se mi ji podařilo přesvědčit o tom, že hledám jejího otce a potřebuji zjistit kde bydlí. Odmítla mi sice adresu jen tak prozradit, ale navrhla, že tam pojede se mnou.
Během cesty jsem se dozvěděla, že když od svého otce Tamara naposledy odcházela, nechala mu jako jednu z posledních věcí jejich amerického pitbulteriéra Daga. Nikdy nebyl schopný vyjít s nikým jiným než s jejím otcem.
Dojely jsme na místo a Tamara trvala na tom, že ona půjde do domu jejího otce jako první a potom mě zavolá. Pečlivě jsem tedy vyčkávala venku. Nejdřív jednu minutu, potom dvě, tři…
Z nenadání se celým okolím ozval hrůzný výkřik.
„Natálie! Pomoc!“ ozvalo se zevnitř.
Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky a okamžitě jsem se rozběhla do domu.
Hned co jsem vstoupila dovnitř mě do nosu praštilo silné aroma železa, nedávalo to smysl.
Když jsem doběhla do obýváku za Tamarou, chtělo se mi zvracet, uprostřed obýváků se rozlévala krvavá louže a v ní se máčely ostatky jakéhosi člověka. Zbylo z něj jen pár kostí a zakrvácená hlava. To, co z Rostislava zbylo právě leželo před námi. Znova se mi navalilo.
„Co to má být?“ zeptala jsem se.
„Dag měl asi dlouhou dobu hlad.“ Odpověděla mi Tamara.

Anonymní_Ryven

Anonymní_Seren

After party

Klára spěchala z večerní party. Chtěla to vzít zkratkou přes park, ale přece jen už bylo dost pozdě. Nakonec se posilněná vínem rozhodla, že to parkem riskne. Arkády jsou nasvícené a za nimi už zahne do ulice. Navíc tam u lípy sedí kamenný básník v nadživotní velikosti, ten ji ochrání. Usmála se svojí představě a vzpomněla si, jak si mu před lety sedla na klín.

Když se blížila k arkádám, jakoby v dálce u lípy zahlédla velký stín. Přičítala to svému lehkému opojení a hře stínů, která bývá v noci pestrá. Něco ji táhlo pod arkády, vždycky tam byla nějaká zajímavá výstava a navíc se jí ještě nechtělo domů. Když se přiblížila, viděla, že tentokrát nejde o výstavů obrázků nebo fotek, ale nějakých textů. Při bližším prozkoumání zjistila, že to jsou básně. U první se zastavila a začala si ji číst. Další už se jí číst nechtěly. Rozhodla se arkády opustit dalším obloukem, ale na půli cesty se zastavila. Najednou slyšela dunivé kroky. Tak se jí to nezdálo, opět se objevil velký stín. Schovala za sloup a vytřeštila oči. Na druhé straně před vstupem do arkád se objevila obří, kamenná postava básníka. I když arkády byly vysoké, nahoře se bortila omítka, jak hlava sochy občas narážela do stropu. Básník si u každého sloupu četl svůj text. U některých se hlasitě a dunivě smál.

Doufala, že ji básník nevidí, měl přece kamenné oči a byl zcela zaujat čtením. Pomalu začala couvat zpoza sloupu, ale socha se najednou podívala jejím směrem. Zastavila se a snažila se zadržet dech. Básník se plíživě přibližoval ke každému ze sloupů a zkoumal, jestli za ním nikdo nestojí. Byl už téměř u ní. V poslední chvíli s výkřikem vyskočila a chtěla začít utíkat směrem do centra, jenže jeho velká ruka jí zatarasila únikovou cestu.

„Já mám popoezii docela ráda,“ koktala, zatímco básníkovy kamenné oči ji upřeně sledovaly.

„Nedočetla jsi všechny mé básně, viděl jsem tě, stačilo se trochu nahnout z mého místa, kde už léta sedím.“

„Nedočetla, dočtu, všechny dočtu,“ slibovala v panice a ukazovala k dalšímu sloupu s básní.

Znovu na ni upřel svůj kamenný zrak a pomalu pokýval hlavou:

„Už vím, poznal jsem tě. To jsi ty, co jsi měla před lety tu drzost, sednout si mně, ctihodnému starci, na klín.“

Sklonil se až k ní a v Kláře se třásla každá buňka. Přesto se pokusila o křečovitý úsměv.

„To byla taková sranda. Myslela jsem, že vás potěší mladá žena na klíně.“ Vymáčkla ze sebe nejistě.

Opět se parkem rozezněl jeho dunivý smích.

„Tak já to všechno přečtu a půjdu, ano?“ Pokorně vzhlédla nahoru k básníkovi, který se opět narovnal v celé své strašlivé výšce.

Najednou viděla, jak se k arkádám slétají velcí ptáci se zářícíma očima. Panebože, vždyť to jsou ti z Ptačího vrchu. Uvědomila si okamžitě, ale v pudu sebezáchovy se uklidňovala tím, že toho na party asi opravdu hodně vypila a má halucinace. Ptáci pomalu přistáli, natočili se očima směrem ke Kláře a pomalu se začali sunout směrem k arkádám.

„Máme tu živo, co?“ Zahřměl opět básník a přidal svůj strašidelný smích.

„Už bych šla, když máte návštěvu?“ Šeptla Klára a přemýšlela kudy rychle uniknout. Ptáci už byli na kraji arkád a neustále otáčeli hlavami na obě strany. Básník se znovu ohnul ke Kláře.

„Bojíš se?“ Opět se rozesmál, mávl mohutnou rukou a za jeho hřmotného kšá se ptáci zvedli a letěli pryč. Začalo svítat, Kláru oslnilo slunce tak, že chvíli nic neviděla, přesto začala utíkat, ani nevěděla kam. Během cesty uslyšela silný náraz, otočila se tím směrem a viděla, jak básník dosedl na své místo u lípy.

Anonymní_Seren

Anonymní_Solix

Svědomí

„Prosím, posaďte se.“
Udělám, jak řekne a přitom skláním hlavu, aby mi nebylo vidět do tváře. Nebo možná proto, abych se já nemusel dívat do tváře jemu.
„Co máte dnes na srdci?“ ptá se mě můj psycholog.
Skloním hlavu ještě více. „Myslím… mám pocit, že…“ Vždyť ani nevím, co chci říct. Vím jen, co říct nechci. Začnu gestikulovat rukama, jak mám ve zvyku, když nemůžu najít správná slova. A v tu chvíli spatřím…
Moje ruce. Ach bože, moje ruce!
Rychle zamrkám a je to pryč. Tohle je vážné zlé, už začínám mít dokonce vidiny.
„Mám pocit, že mě někdo sleduje,“ vyřknu konečně nahlas své obavy.
„Sleduje? Proč si to myslíte?“
Navážu, jako bych jeho otázku neslyšel. „Myslíte, že vás může sledovat někdo, kdo…“ ztěžka polknu, „kdo už je mrtvý?“ Když to vyslovím, připadám si jako blázen.
Psycholog neodpoví.
Opatrně na něj zašilhám skrz vlasy padající mi do očí. Vidím, že sedí strnule a téměř nedýchá. Ticho mezi námi houstne víc a víc, až mám pocit, že v místnosti začíná docházet vzduch.
Pak sebou trhnu při nečekaném zvuku, který mlčení protrhl. Byl to smích.
Ten muž se mi zcela nepokrytě smál. Svěřil jsem se mu se svými největšími obavami a on se mi vysmál!
Určitě si myslí, že jsem se zbláznil. Nervózně se zasměju, abych vyvázl z trapné situace, která mezi námi nastala, uvnitř však cítím narůstající vztek. Kypí ve mně stejně jako tu noc…
Ne, nemysli na to, říkám si a potřesu hlavou, abych si ji pročistil. Jenže čím víc se ty obrazy snažím dostat z mysli pryč, tím více se do ní zarývají. Pak to uvidím znova…
Moje ruce. Jsou celé od krve.
Mrkám, abych tu vidinu zahnal stejně jako předtím, ale nedaří se mi to. Třepu rukama, ale ani to nepomáhá. Snažím se je otřít do svých džínů, ale jediné, čeho dosáhnu, je, že se krvavé skvrny rozšíří na ně.
Vyskočím na nohy, až přitom převrátím židli, a stále si zuřivě otírám ruce.
„Děje se něco?“ zeptá se mě psycholog a v jeho hlase postřehnu něco, z čeho mi přeběhne mráz po zádech.
Poprvé se mu dnes podívám do tváře.
Jenže ta tvář patří někomu jinému. Někomu, kdo už je mrtvý.
„Ne. Ne! NE! Proč mě sleduješ?“ vykřiknu a zároveň začnu couvat.
S hrůzou zjistím, že po pár krocích už nemám kam. Za mnou je jen holá stěna.
„Ty víš moc dobře proč.“
„Ne, ne, ne,“ křičím a přikrývám si uši rukama, abych nemusel slyšet krutou pravdu. Jeho hlas ke mně však i přesto pronikne.
„Máš na svých rukou krev, kterou už nikdy nesmyješ, Tome.“
„Ne, ne, ne,“ křičím pořád dokola a zpod víček mi stékají slzy.
„Slyšíš, Tome?… Halo? Slyšíte mě? Pane Jenkinsi, tak slyšíte mě?“
Někdo se mnou třese. Otevřu oči a uvidím svého psychologa.
„Jste v pořádku? Zrovna jsem vám odpovídal na vaši otázku, když jste dostal ten záchvat,“ mluvil na mě klidným hlasem.
„Já… moc se omlouvám.“
„Chcete si o tom promluvit?“ ptá se mě opět tím svým konejšivým hlasem. Jenomže se mnou by neměl takhle mluvit, neměl by mě utěšovat. Já nejsem oběť.
„Děkuji, ale raději to necháme na příště,“ odpovím a chvatně vyběhnu z místnosti, než se mě pokusí zastavit.
Po cestě cítím, jak mi z konečků prstů stále odkapává krev.

Anonymní_Solix

Anonymní_Sylor

Dáma v obraze

Zatímco ostatní pracují, ona jen mlčky stojí a upřeně zírá na portrét mladé dámy, visící podél okrasné zdi vedle ostatních pánů zámku Vampar. Zámek zde stojí něco okolo pětisetleté let. Vystřídalo se zde mnoho rodů, panovníků, ale také zde vzniklo mnoho legend.

Ale to všechno je vlastně jedno. Claudia zrovna nastoupila zde na zámek jako průvodce. Neustále dokola si opakovala svůj text, než přijde její skupina na prohlídku. Párkrát to zkoušela na škole, ale přesto je to její první práce.

Posledních asi patnáct minut jí pomáhá zírat na obraz jedné z dam, která tady kdysi žila. Claudia sama neví, proč ji obraz tolik přitahuje. Přitom je nejmenší ze všech. Je pokrytý jen pár drahokamy, rám není tak pestře zdoben, malba je celá šedivá, avšak přeci je něčím výjimečný. Na obrazu je mladá dívka ve svatebních šatech sedící s rukama založenými na nohou. Má světle kudrnaté vlasy a velice bledou tvář s krvavě rudými rty.

,,Claudie, haló slyšíš mě?” Ozvala se kolegyně Martha. ,, Co…. jo jsem v klidu. Proč?” Claudia se zmateně podívala na Marthu, a nejdou ji to docvaklo. ,, Sakra prohlídka. Jdu pozdě!” Vykřikla Claudia a utíkala směrem na začátek prohlídky. Omluvila se za pozdní příchod a dvě hodiny se snažila nezakoktat u každého slova.

Claudia zvládla prohlídku obstojně a prováděla ještě další skupinu. Později večer, když se chystala domů, stála opět u toho obrazu. Pohlédla na něj, sbalila si věci a odcházela domů. Nechtěla už o něm přemýšlet, a tak se snažila rozptýlit myšlenky učením textu. Když otevřela dveře a vstoupila do další místnosti, asi v polovině se zastavila. Pohlédla kolem sebe a vyděsila se. To stejnè místo, ty stejné obrazy, ta stejná dívka ve svatebních šatech tam dole v rohu.

Zatočila se jí hlava. Posadila se a přemýšlela, co se právě stalo. Po pár minutách usoudila, že blázní, a že nejspíš nevyšla z místnosti. Vzala si věci a odcházela směrem ke dveřím sálu. Když prošla skrz obrovské dveře, ztuhla. Přes záda ji přejel mráz, jako by po její páteři projely dlouhé kostnaté prsty. Prudce se ohlédla a spatřila místnost za sebou. Byla to ta samá. Myslela si, že ji přeskočilo a běžela zpátky. Po chvíli běhu se Claudia zastavila. Běžela tak dlouho, že neví, kolik sálů už proběhla.

Běžela tam a zpátky, sundávala každý obraz a prudce s nimi práskala o zem, až se rámy lámaly. Po hodinách ničení všech sálů už nemohla. Nohy se jí podlamovaly, slzy vytryskly z jejích zelených očí, kůže zbledla strachem, vlasy padaly po hrstech. Claudia seděla v jedné z místnosti a upřeně zírala znovu a znovu na obraz mladé dívky. Snažila se jej rozbít nebo alespoň shodit ze zdi, ale vždy se objevil zpět na místě.

,,Myslíš, že si chytrá, co? Že mě můžeš mučit a týrat co? Směješ se mi, vysmíváš se mému trápení, tak mě pusť! Pusť mě pryč nevěsto! Nech mě jít ty mrtvá mrcho! Nech mě! Nech mě.”

Zoufalství ji zcela pohltilo. Claudie nevěděla, zda vzlykat anebo se smát. Jenže dívka  na obrazu na ni jen zírala. Jen upřeně zírala dopředu s jemným úsměvem na narůžovělých rtech. Nic nedělala, nic neříkala, jen tam tak visela.

Claudii došla slova, už ani nekřičela, už jen cítila hlas, který ji říká, ,,tak to skonči. Skonči to.” Hlas, který ji drásal hrdlo, který pronikal jejími kostmi, který ji našeptával ,,je konec. “ Po hodinách vzlyku a zoufalství se Claudia postavila. Usmála se na ženu v obraze, vzala svou tašku pohozenou pod jedním z obrazů, vzala z ní žiletku a protáhla ji svými žilami. Přitom se stále usmívala na obraz. ,, Už mě nevlastníš, už mě nikdy nebudeš mít.”

Anonymní Sylor

Anonymní_Torin

Sedadlo 24A

Hana zkontrolovala, jestli číslo před ní souhlasí s palubním lístkem v telefonu. Její 24A bylo u okna. S heknutím se usadila, batoh zasunula pod sedadlo a zapnula si bezpečnostní pás. Doufala, že místo vedle ní zůstane prázdné a ona si trochu odpočine. Po dvou týdnech v Thajsku se těšila domů na svou postel.

Konečně se dveře letadla zavřely. Měla štěstí. Seděla sama. Zula se a blaženě prohnula prsty v ponožkách.

Motory zaburácely, letadlo začalo prudce stoupat a Hana se zabořila do polstrování.

V tu chvíli se něco dotklo jejího kotníku.

Trhla nohou a vyděšeně zírala pod sebe. Nic. Ohmatala si lýtko a rukou zamávala v prázdnu. Ještě aby to byl pavouk! Z těch měla hrůzu. Probodávala šero pod sebou a pak si všimla batohu. Musel to být popruh, co jiného? V tom náklonu se není co divit. Vybavil se jí den před odletem, kdy v džungli pozorovali slony. Odložila si tam batoh do trávy a když ho zvedla, byl plný mravenců a brouků. Otřásla se.

Večeře ji vytrhla z nepříjemných myšlenek. Když uklidili podnosy, rozepla pás a začala podřimovat.

Najednou něco ucítila. Otřelo se jí to o nohu a sevřelo lýtko. Jako by ji někdo na chvíli držel v dlaních. Silných dlaních. Trhla sebou a rychle se podívala dolů.

Že by koutkem oka zahlédla pohyb? Leknutím zaječela a vyskočila na sedadlo.

Pasažéři z okolních sedaček se otočili k ní. Dřepěla na svém sedadle a roztřesenou rukou ukazovala někam pod sebe.

„Tam… tam se něco mihlo… ucítila jsem…“

Letuška už stála u ní a pomáhala jí postavit se do uličky.

„Cítila jsem… na lýtku…“ Hana se snažila nadechnout. Tváře ji pálily rozčílením. „Viděla jsem… pod sedadlem.“

Letuška si klekla a baterkou prosvítila prostor, na který Hana ukazovala. Pak pečlivě prozkoumala i vedlejší řady.

Okolní spolucestující natahovali krky, aby viděli, co se děje.

„Já tady nic nevidím… Jste si jistá, že se vám to nezdálo?“ Letuška se zkoumavě zadívala na Hanu. „Při podávání kávy jste spala.“

Hana zrudla. Na zádech cítila zvědavé oči ostatních. Nemůže přece říct, že ji něco neviditelného drželo za nohu. Ale ten dotyk se jí vryl do paměti. „Já nevím… co to bylo,“ řekla podle pravdy.

„Muselo se vám to zdát,“ řekla letuška, sladce se usmála a pokynula k jejímu sedadlu. „Zkuste se trochu prospat. Ještě se u vás stavím.“

Hana si sedla a přitáhla kolena k hrudi. Měla propocené tričko a v uších jí pulzoval adrenalin. Z prostoru pod sedadlem nespustila oči. Časem ji ale rozbolela záda. Ať si sedla, jak si sedla, všechno ji tlačilo. Tak dala dolů jednu nohu a pak druhou. Usínala.

Najednou sebou instinktivně škubla. Něco se jí dotklo. Zamrkala a probrala se. Uvědomila si, že se jí to stále dotýká… a ovíjí se to kolem jejího lýtka! To není pavouk… Au! Kouslo jí to.

Vytřeštila oči. Chtěla křičet, ale hrůza ji přeměnila v kamennou sochu. Lapala po dechu, ale ten se jí zarazil někde v krku.

Nohu měla v jednom ohni. Jako by ji někdo sevřel do žhavých chapadel.

Snažila se uklidnit. Horkost se jí rozlévala tělem. Dýchala tak rychle, že její plíce zůstávaly prázdné. A svaly jí jako by přestávaly patřit. Tohle není normální! Musí to říct letušce… Pokusila se zvednout ruku k tlačítku nad hlavou. Nedokázala to. Ruka jí spadla zpátky do klína. Místo křiku uslyšela jen mělké sípání. Světla v kabině se jí začala rozmazávat před očima. Všechno ji začínalo pálit. Myšlenky se jí v hlavě zpomalovaly. Co se… to… děje?

Naštěstí přes klesající víčka rozeznala obrysy známé postavy. Chtěla vykřiknout, ale uslyšela jen duté zasyčení.

Letuška už byla u ní. Sklonila se nad ni, usmála se a upravila jí deku. „Vidíte, už nebudou žádné problémy,“ zašeptala. „Dobrou noc.“

Anonymní_Torin

Anonymní_Tyven

Miluju tě

Kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že najdu tak dokonalého chlapa, vysmála bych se tomu. A přitom sedí naproti mně, masíruje mi chodidla a hledí mi do očí. Nepřetržitě. Bez jediného mrknutí. Sleduju výraz jeho obličeje a počítám sekundy, po které udrží svůj pohled na mém. Potřebuju mít jistotu, že myslí jen na mě. Že jsem jediná. Lítám v tom až po uši. Všechno je tak dokonalé, že z toho neumím vypnout ani ve spánku. Občas se probudím.

Jako třeba dnes. Budí mě zvláštní pocit. Jako když stojíš na chodníku a něco tě nutí podívat se vlevo. Kde někdo sedí a pozoruje tě. Stejně tak jsem otevřela oči i teď. Sedí na židli vedle postele a bez jediného mrknutí zírá přímo na mě. Jako by tam seděl celé hodiny. Jakoby hlídal každý můj nádech.

“Co čumíš?” zasměju se ospalým hlasm. On se ani nepohne. Jen se pomalu usměje.
“Miluju tě,” zašeptá, “ani si nedovedeš představit jak moc.”

S potěšujícím pocitem zavírám oči a klidně usínám. Vlastně nechápu, kde pramení má nejistota, když mi svou lásku a oddanost dokazuje neustále. Jako tenkrát, když jsem jela po půlnoci sama domů autem. Tmavé auto mi na křižovatce překřížilo cestu a pak se zařadilo za mě. V zrcátku jsem viděla, že se na mě pořád lepí. Srdce mi bušilo až v krku. Pronásledovalo mě až k jeho domu. Auto zastavilo vedle mě a stáhlo okénko. Za ním vykoukla jeho usměvavá hlava.

“Lásko, ty sis mě nevšimla?”

Nechápavě jsem se zamračila.

“Jedu za tebou už dvacet minut. Podíval jsem se na sdílenou polohu kde už jseš a jel jsem ti naproti, abych si byl jistej, že jsi v bezpečí. Lepil jsme se ti na kufr tak, že už to víc nešlo, blikal jsem na tebe. A ty nic.”

„Já vím,“ usmála jsem se a v břiše mi přitom zhoustlo podivné, těžké něco, co jsem neuměla pojmenovat.

Ještě živě si vybavuju, jak se mi třásly ruce na volantu a v hlavě mi naskočil jediný obraz. Že mě chce vytlačit ze silnice. V té tmě nebyl predátor, co si mě vychutnává před posledním úderem. Byl tam můj milující kluk a jeho čistá starost. Zase sebou nosím ten svůj stín, který z obyčejných, hezkých gest dělá hrozbu.

Ráno vstávám z postele, objímám ho kolem krku, zatímco v duchu přemýšlím, jak hluboko vlastně sahá ta moje paranoia. Vždyť mi jen chtěl pomoct. Vždycky mi chce jen pomoct.

Jako tenkrát, když jsem ho přistihla, že mi kape do čaje divnou tekutinu. Nařkla jsem ho, že mě chce otrávit. Ale on jen nechápavě a s těma svýma čistýma očima kroutil hlavou, že mi do čaje přidává hořčík na mou nespavost.

Nebo když mi tehdy v koupelně v té horké vaně držel hlavu těsně nad vodou. Vzpouzela jsem se, že mě chce potopit. Ale on mě uklidňoval, ať mu věřím. Ať se jen uvolním a sama uvidím, jak je příjemné se takto odevzdat vodě.

Všechno to byly jen moje výmysly. Moje paranoja. Člověk občas v cizích očích hledá to, co má sám ve svých.

„Promiň, lásko,“ šeptám mu do ucha a hladím ho po vlasech, zatímco za zády svírám v druhé ruce rukojeť ostrého kuchyňského nože.

„Já vím, že jsi to tak nemyslel. Já vím, že mě miluješ.“

Usměje se, pohladí mě po předloktí. Je tak hodný. Tak neuvěřitelně trpělivý s někým, jako jsem já.

Ještě chvíli a už to v mé hlavě přestane šumět. Už to bude celé v pořádku. Až se konečně nadechnu, on už se nadechovat nebude muset.

Anonymní_Tyven

Anonymní_Valen

Tridsať sekúnd

Kolieska kufra zastavujú pod číslom 205. Zámok dverí mŕtvo cvakne, žena vojde do šera hotelovej izby a padne na posteľ. Snubným prsteňom si prechádza po zatvorenom očnom viečku. V hlave jej znejú slová z kaviarne, kde pred pár hodinami sedeli.
„Hm, takže… Dubaj?“ ozvala sa, keď strávila to ľadové prekvapenie.
„Dubaj,“ potvrdil a chlipol si z mojita.
„Nebolo nám spolu dobre?“ jej hlas zamrzol.
„Je nám spolu dobre,“ odpovedal rýchlo s očami upretými na displej mobilu.
„Počkáš s rozhodnutím, kým sa nevrátim?“

V hrdle má sucho. Z misky vedľa postele odtrhuje bobuľu hrozna. Rozpučí ju, sladkú šťavu prehltne a šupku vráti na tácku. Prstami si rytmicky klopká po ústach. Tempo úderov sa zrýchľuje. Zápästie sa jej skrúti v kŕči, akoby v ňom niečo pulzovalo. Ignoruje záplavu neprijatých hovorov od jeho matky.
Vstane, roztvorí kufor, oblečie si tričko s potlačou a v tmavej okennej tabuli si premeriava odraz. Odtrhne ďalšiu bobuľu hrozna, šťavu vysaje, šupku prihodí na kopu. Vyjde von.


Nad jej zvaleným telom pred ťažkými dverami schodiska sa skláňa mladá dievčina. Žena jej pozrie do tváre so sileným úsmevom.
„Ďakujem.“ Palcom nervózne derie kožu okolo prsteňa, až kým sa neobjaví krv.
Nasleduje dievčinu do kaviarne. Zachytí rozhovor od susedného stola, kde si jej záchrankyňa prisadá k statnému štyridsiatnikovi.
„Odvážne,“ muž zhodnotí jej čierne mini-šaty.
„Pravidlo tridsiatich sekúnd,“ utrúsi dievča. Z kabely vyťahuje fuksiovú šatku. „Niečo si cez ne prehodím a za tridsať sekúnd je zo mňa niekto úplne iný.“
Žena podvedome nadvihne spodný okraj trička – lebka s tesákmi na čiernom pozadí na ňu v tom momente vycerí zuby. Odpudzuje vlnu paniky. Keď chrbát zatlačí do čalúnenia stoličky, ozve sa praskot kostí a vzduch stuchne glejovitým lepidlom. Ruky jej zľadovejú.
Od vedľajšieho stola sa ozve štebotavé: „Ahojte!“ Muž usádza prichádzajúcu tehotnú manželku.
Žena skĺzne pohľadom k jej vysokému bruchu. Pod látkou šiat vidí obrysy živého tvora s rukami obopínajúcimi vlastné hrdlo. Napne ju. Vôňa kaviarne ju dusí, sladké hlasy jej režú uši. Vzduch hustne citmi, ktoré jej telo odmieta spracovať. Nedokáže dýchať. Vstáva a rýchlo odchádza.


Nahá, s čiernym tričkom v ruke, sa opiera o umývadlo. Do ticha kúpeľne necháva odtekať vodu, kým nie je ľadová. Hltavo pije a hľadí na svoj odraz.
„… dvadsaťdeväť, tridsať,“ zamrmle a prstom nahmatá hlbokú ryhu na čele, v ktorej uviazne lepkavý maz. Tvár v zrkadle stále pije vodu z pohára, hoci ten už predtým položila.
Druhým prstom skontroluje priestor za nechtami. Nahmatá glejovitú kašú. Zatlačí, spod nechta vyteká priesvitná tekutina. Bolesť necíti. Necíti vôbec nič. O pár sekúnd jej tvár ochladne na kameň.
V posteli sa zabalí do prikrývky a spustí playlist. Ticho presekávajú drsné gitarové riffy a vokály: Let me die, so something real can come to life. Pery sa jej pohybujú v odpočítavaní. Hudba prechádza do šepotu jeho matky: Prečo neodpovedáš? Gitary stíchnu, no v hlave jej pulzuje rytmické klopkanie. Telo odmieta spánok, zaseknuté v pasci samého seba.
Nadránom odtrhne poslednú bobuľu a stlačí ju. Ozve sa chrupnutie. V prstoch cíti zoschnutú schránku kedysi živého tvora. Zhnusená ju strasie na tácku plnú scvrknutých zvyškov, ktoré sa v rannom prítmí mrvia.
Vychádza z izby. Pod číslom 205 s odporom stiahne snubný prsteň a odhodí ho do koša. Náraz počuje v hlave ako výstrel. Chodba sa zdá nekonečná. Vykročí k výťahu. Keď sa pred ňou bez privolania otvoria dvere, zo zrkadla na protiľahlej stene na ňu hľadí maska bez očí. Tenká linka namiesto úst sa skriví do kovového sipotu: „… dvadsaťdeväť, tridsať.“

Anonymní_Valen

Anonymní_Veyra

Oči skleněnky

Bděla.

Bledla. 

Bláznila. 

Blouznila. 

Trestala se. 

Kvičela, ryčela, plakala… už přes dvě stě sedmdesát dnů.

Nechtěla. Nechtěla ten druhý život, který měl přijít. Když se v ní hýbal, přála si, aby přestal. Aby už se nepohl.

Přišlo psaní na rohož.

Chceš-li se ho vzdát,

roď na téhle adrese…postaráme se.

Chceš-li jiné řešení?

Oběs se.

Stálo tam.

A šla. Potupená. Potopená. Polapená. Šla uprostřed vlezlého února na tu adresu. Snad jí zamrzlo srdce i zdravý rozum. 

Čekal na ni připravený pokoj s jedním jediným lůžkem. Ležel na něm nemocniční andělíček.

Stěny kdysi bývaly bílé nebo žluté? Šedé nebo to byl flek? Celá plocha stěn od fleků. Nešlo poznat původní barvu. Zářivka se ani nenamáhala poblikávat teplým světlem. Nadobro zhasla. Stejně jako uvnitř ní zhasly životy hrstky much.

Vrzly dveře. Mrtvolně bílá sestra s čepcem a zástěrkou natáhla vychrtlou ruku s usušenými pařáty. Strčila pacientce tři pilule. Pacientka je polkla nasucho. Po dvě stě dvaasedmdesáti dnech propadla pokojnému hlubokému spánku.

Kvílelo, ječelo, vřeštělo a zmítalo se, když se probudila. Konečně to nebyla ona, kdo trpěl. Jen její potomek. Byl zdravý. A měla ho divným způsobem ráda. Potvůrku. Oškliváka. Ale měla ho ráda. Až ji to děsilo. Byl její a chtěla ho. Rozmrzá jí snad srdce?

To se jí zdálo. Po devíti měsících snila.

Když se skutečně probudila, nikdo vedle ní nekvílel, neplakal ani se netrpělivě nevrtěl. V celé své stísněnosti flekatého pokoje panovalo hrobové ticho. Samota a paralýza. Prázdnota. A jizva na břichu.

„Kde je!?” vypískla ze všech svých sil, přičemž jí hlas přeskočil, protože silou v ten moment neoplývala.

„Vraťte mi ho!” hýkla do prázdna. Bez odezvy. Ve flekaté místnosti bez oken byla sama. Až na hrstku zdechlých much uvězněných v zářivce. Cítila se jako ony. 

Umučená svou bezmocí, zdrogovaná žalem znova usla. 

Vrzly dveře. Sestřiny oční bulvy div nevypadly z propastných lebečních prohlubní. Dobelhala se k pacientce a shrbila se nad ní jako smuteční vrba.

„Vzdala ses ho.

Probudíš se, ztrať se, zmiz.

Nebuď jak otravný hmyz.

Dostala jsi varování,

není tedy smilování,

nedostaneš dítě zpět.” sestra vypustila jedním zatuchlým dechem. Ten pacientku okamžitě vyrušil ze spaní.

Pobrala své poslední naděje.

„Prosím, chci to vrátit, chcí jej vidět! Nemůžete mi ho vzít!”

Prosila. Žadonila. Trýznila a křepčila. Dokonce se postavila na vlastní nohy. Vzpřímená vypadala vyšší než plesnivá sestra se zjevem smrtky.

„Nuže, máš šanci rozmyslet si své činy.

Přidej se k nám do družiny,

do sesterstva zlomených.

Budeš se svým malým dítkem,

pod jedním společným pojítkem,

v sesterstvu umrlých.” vrzly dveře. Sestra pryč. Byla fuč jako mrknutím oka. Pacientka ze sebe setřepala sestřin dech. Bez váhání se vydala na chodbu. 

Nikde ani živáčka. I tady zářivky mlčely. I tady byly flekaté stěny. Táhly se donekonečna. Kde je konec? Kam vedou? Kde jsou lidi, doktoři, děti?

Ticho, chlad, šero, bída, prach. Šourala se chodbou. Míjela dveře za dveřmi. Nahlížela dovnitř klíčovými dírkami. Tu a tam bylo prázdno. Někde ležel klidný uzlíček se skleněným pohledem. To není on, řekla si vždycky. A stejně přišel další šedivý zakalený pohled. Tak snad bych ho poznala! Rozčilovala se. Pokojíky frustrovaně prolézala rychleji a rychleji.

Došla na konec chodby. Zbýval poslední pokoj. Vešla dovnitř. Vrz. Klap. Cvak.

Zírala do bílých očí. Malý uzlík, stejně jako všechny ostatní, nespinkal. Uhrančivě zíral bezbarvou duhovkou. Bez pohledu. Byl slepý. Jako všichni.

Plakala, slzela, trápila se, dusila se vlastní chybou.

Za zády se k ní připlahočila umrlá sestra. Kostnatá ruka se napřáhla k rodičce. Nabízela jí nažehlený sesterský čepeček a bílou zástěrku. Uplakané rodiččiny oči se na dar ani nepodívaly. Zaměstnávalo je to malé živé nadělení. Bylo vůbec to její? 

Pokud rodičce rozmrzlo srdce, rozum ji opustil.

Přijala čepeček se zástěrkou.

Stala se jednou z uvězněných much v nefunkční zářivce.

Anonymní_Veyra

Anonymní_Xyra

Očista

Gregor stál pred davom ľudí a nevedel, či tento večer prežije. Na námestí osvetlenom lampášmi tancovali v rytme bubnov dedinčania. Všade viseli biele ornamenty, ktoré vo vetre hrkotali. Keď sa prizrel bližšie, striaslo ho. Boli vyrobené z kostí. Vytiahol mobil. Cvak.
Neznášal oslavy. Pripomínali mu jeho ôsme narodeniny a deň, keď matka umrela. Len čo prišiel v práci nápad na reportáž o slávnostiach v rodnej dedine jeho matky, chytil sa toho. Odmalička sa sem chcel vrátiť.
Jeho myšlienky prerušil starec v klobúku.
„Chlapče, si bledý! Poď, nalejem ti.“
Kým stihol odmietnuť, starec ho vtiahol do davu a podal mu plný pohárik.
„Na očistu tela i ducha!“
Zo slušnosti ho vypil. Ľudia sa okolo neho krútili, bubny duneli.
Bam, bam, ba-dam.
V nose ho štípal pach potu a alkoholu. Urobil pár záberov, no pár mužov si ho premeralo, a tak hodil mobil do ruksaku a pritiahol si ho k telu. Vo vrecku nahmatal diktafón a začal nahrávať.
Keď mu neskôr starec ponúkol nocľah, jeho ponuku vďačne prijal. Už dobrú hodinu mal pocit, že mu žalúdok zvnútra horí.
„Volaj ma Lojzek,“ povedal starec, keď vošli do chalupy.
Namiesto odpovede si Gregor pritisol ruku k ústam a vbehol do kúpeľne. Keď zohnutý v páse vyšiel, Lojzek ho čakal s bodkovanou šálkou. Takú mala aj matka – jedinú vec, ktorú si odtiaľto okrem neho odniesla. Chytil si brucho a zasyčal od bolesti.
„Pomôže ti to.“
Nedôverčivo privoňal k nápoju. Bylinky.
„Neboj sa, ten čaj pijú aj deti.“ Starec mu podal šálku.
Žalúdok sa mu krútil, akoby prehltol žeravý uhlík a v hrdle ho pálilo. Napil sa a kŕče ustupovali. Chcel to využiť.
„Poznali ste Marínu Tichú?“ povedal, no ruka sa mu šmykla a šálka s buchnutím dopadla na zem. Črepy. Starec hľadel na zem. Prikývol.
„Prepáčte, som nešikovný… Prečo odišla?“ Pretrel si oči.
Lojzek si odkašľal.
„Neskôr. Je najkratšia noc v roku a dedina čaká.“ Jeho hlas znel ako pod vodou. Gregor ho nasledoval.


Stúpali na kopec cestou lemovanou fakľami. Nevedel, či kráčajú hodiny alebo pár minút. Ticho noci prerušoval zvuk bubnov.
Bam, bam, ba-dam.
Gregor cítil starcov pohľad. Vo svetle lampáša sa na jeho vráskavom krku blysol biely ornament. Ako tie v dedine.
V tme čosi zapraskalo. Obzrel sa a rukami sa objal. V hrudi mu cválalo stádo koní. Chcel sa otočiť, no nemohol. Nohy ho viedli samé a videnie mal rozmazané.
Na vrchole Lojzeka stratil v dave, keď ho dedinčania obkolesili. Točili sa okolo neho, ich pokrivené tváre sa mu pred očami zlievali.
Stratil rovnováhu. Na krku cítil dych páchnuci železom. Niekto mu poškriabal znamienko na líci v tvare srdca. Stratil pojem o čase.
V dave sa mihla známa tvár.
Dedinčania sa rozostúpili, hudba stíchla. Pred sebou zbadal Lojzeka s fakľou.
A za ním stála ona.
Mama.
Pošúchal si oči, no potom ju už nevidel. Stál sám v kruhu zo slamy. Pod teniskou mu zapraskalo. Maličké… rebrá? Zažmurkal. Vykročil dozadu, no chrbtom vrazil do stĺpa zdobeného kvetmi. Viseli na ňom ornamenty z kostí, ktoré do seba narážali.
Ktosi pristúpil a vložil mu do rúk vrtiacu sa modrú tkaninu. Bábätko. Dieťa otváralo ústa, no nevydalo ani hlásku. Roztriasol sa tak silno, až mu diktafón vypadol z vrecka. Kontrolka svietila na červeno. Na sekundu mu napadlo, že ho zdvihne, no bál sa, že mu dieťa vypadne.
„Si na rade, chlapče.“ Lojzek priložil fakľu k slame.
Bam, bam, ba-dam.
„Polož svoju obetu a odstúp!“ Starcove oči blčali. Dav mlčal.
Bam, bam, ba-dam.
Gregor hľadel na dieťa. Nohy akoby mu vrástli do zeme. V hlave mu znel matkin hlas: Spi, dieťatko, spi… Všimol si znamienko na jeho líci. Malo tvar srdca.
Bam, bam, ba-dam.
Gregor stál pred davom ľudí a vedel, že tento večer neprežije.

Anonymní_Xyra

Anonymní_Zephyr

Následuje svědectví doktorky Kateřiny Cigánkové, které poskytla agentuře Kerberos dne 17. června 2025 v Ostravě:

Matka

“Netrpím žádnou psychickou poruchou. Netrápí mě halucinace, ani nic podobného, a nehledám tady žádnou pomoc. Vím, co jsem viděla, a vím, že to bylo skutečné. jen bych tímhle chtěla tu kapitolu uzavřít, to je vše. Tak tedy…

Bylo to 11. října loňského roku. Pracovala jsem v porodnici v Havířově a ten pátek byl nejvytíženější den, jaký jsme ten rok měli. Od rána jsem se prakticky nezastavila a přiznávám, že jsem počítala hodiny do konce směny.

Bylo kolem páté odpoledne, když k nám přišla mladá prvorodička. Myslím, že se jmenovala Eva Křížová. Nikdy předtím jsem ji neviděla. Nebyla u nás vedená a podle všeho prostě byla v okolí, když začala rodit. Občas se to stává a ani nebyla první taková ten den.

Měla jsem skoro padla, ale nebyl nikdo jiný, kdo by se paní Křížové ujal, takže jsem ji vzala na porodní sál a připravila ji. Myslela jsem si, že jsem tam s ní sama, než jsem si ho všimla.
Byl to muž v modrém plášti s maskou přes obličej. Nejprve jsem si oddychla, že mi přišel na pomoc jeden ze zdravotníků, ale tyhle oči jsem neznala. Měl tmavé, pečlivě učesané vlasy a dokonalou pleť. Zeptala jsem se ho, jestli je otcem, a on mi řekl, že ano. Bylo ale zvláštní, jak to řekl. Už jsem viděla hodně nadcházejících otců a každý na narození dítěte reaguje jinak, ale nikdy jsem neviděla, že by byl otec tak klidný.

Porod každopádně probíhal standardně. Paní Křížová už byla dostatečně otevřená a kontrakce teď byly časté a intenzivní.

,Jestli chcete, můžu vám dát něco na bolest,’ nabídla jsem, ale místo ní mi odpověděl ten muž.

,Bude v pořádku,’ řekl způsobem, který zněl jako chladné konstatování faktu. Podívala jsem se na paní Křížovou a v ten okamžik mi došlo, že se na muže ani nepodívala. Ne jen v tenhle moment, ale po celou dobu jako by ho ani nevnímala.

V tu chvíli začaly zářivky v sále blikat. Je to stará budova a někdy docházelo k drobným výkyvům elektřiny, ale viděla jsem, že na chodbě světla svítí zcela normálně. Chtěla jsem někoho zavolat, aby mi pomohl s přesunem na jiný sál, pokud tu byl nějaký technický problém, ale než jsem to stihla, dveře na chodbu se zabouchly a paní Křížová začala křičet. Ne, to není to správné slovo… Začala ječet, jako by ji trhali na kusy. Chtěla jsem jí dát sedativa, ale ten muž mě rukou zastavil. Vlastně se mě vůbec nedotýkal, ale z nějakého důvodu jsem se nedokázala pohnout.

Pak to z ní začalo vycházet. Nejprve se vyřinula krev a po ní se vysunulo první chapadlo, dlouhé, černé a lepkavé. Pak vylezlo několik dalších. Světla teď vynechávaly v asi vteřinových intervalech a ta žena stále křičela. Přestala, až když z ní ta věc vyšla celá. Nemělo to oči, ale přesto jsem cítila, jako by mě to pozorovalo. Nemohla jsem se ani pohnout ani křičet. Jen se dívat, jak k té věci přistupuje onen muž a bere si ji do náruče.

,Děkuju,‘ řekl mi tím ledově klidným způsobem. Pak světla zhasla znovu, a když se rozsvítila, byla jsem v sále sama. Jen já a krev…

Dlouho jsem se snažila na to všechno zapomenout. Vím, co jsem viděla a že se mi to nezdálo, ale lidi by mě měli za blázna, když bych jim o tom řekla. Poprvé jsem o tom promluvila na terapii a terapeut mi dal tip na vás.“

Poznámka: Svědectví doktorky Cigánkové je těžké dát nějakou váhu. Jak sama tvrdí, byla ten den přepracovaná a kromě ní samotné neexistují žádní svědci.

Havířovská nemocnice si nicméně vede podrobné záznamy, a tak se podařilo najít zprávu o přijetí jisté Evy Křížové dne 11. října 2024. Chybí však informace o stavu, v jakém pacientka byla, a tedy není záznam o jejím možném těhotenství či porodu. Stejně tak není uvedeno, kdy byla pacientka propuštěna ani jméno ošetřujícího lékaře.

Nakonec jsme našli ještě jednu zprávu. Možná nejde o tutéž ženu, ale místní noviny v krátkosti informovali o sebevraždě jisté Evy Křížové, ke které došlo v neděli 11. května. Motiv nebyl objasněn. Je ale zvláštní náhodou, že pro rok 2025 zrovna na ten den spadal Den matek.

Anonymní_Zephyr