Nový rok, nový začátek, nový svět. Příběhy zasazené do budoucnosti, alternativních realit nebo neznámých světů.
Madla Pospíšilová Karasová je tajemným alter egem ženy pocházející z oblasti proslulé čarodějnickými procesy.
Knižně debutovala v roce 2020 černohumornou Kronikou rodu Příšeráků, nactiutrhačským deníkem o počátcích vlastního manželství a sžívání se s mateřskou rolí, jež jí publikovalo nakladatelství Epocha.
Krom dělání si legrace ze všeho a ze všech (a nejvíc ze sebe) ji však také baví děsit lidi. Proto také začala na stará kolena učit na střední škole.
Postupem času se její povídky objevovaly jak v tištěných časopisech (revue Pandora, časopis XB-1, Krátký řez), tak i v elektronických médiích (LUK – Literatura – Umění – Kultura, Sarden, HororrCon, České detektivky).
Ve svých textech se často zabývá těžkými tématy a zároveň ji baví pracovat s reálnými případy, proto jí také v únoru 2023 vyšla v nakladatelství Golden Dog novela V pekle jsme všichni Hébert, v níž literárně zpracovala autentické prožitky chovanců kanadských křesťanských sirotčinců.
V antologii Smečka jí v roce 2024 jí vyšla povídka Afík a v bestsellerové antologii V Královských zahradách jí vyšla povídka Dobrý manžel. V témže roce jí nakladatelství Golden Dog vydalo sbírka třinácti autorských textů Němý křik.
O rok později sestavila antologii ženského hororu Bolestíny, v níž se snoubí příběhy protknuté bolestí, stínů a vyznání. Sbírku zakončuje její Starý dům.
Z kurentu pak v témže roce přepsala a upravila historický horor. Líska aneb rukopis červenokostelecký ku obraně jedné siroty nebohé sepsaný je opravdu velmi drsnou a specifickou knihou, která je k dostání pouze na e-shopu nakladatelství Golden Dog a vyšla pouze v limitovaném nákladu 300 kusů.
Žánry střídá jako Agáta Hanychová partnery a krom hororů píše také pohádky a humoristiku.
Zbožňuje spánek, čtení, suché červené víno a své tři chlapy v chalupě.
Na svých facebookových stránkách Zápisky zhrzené spisovatelky si ráda chodívá humoristicky utahovat ze všeho a ze všech, nejčastěji však sama ze sebe.
Apolenina volba
Stačil jeden chybný klik na jinou složku. Apolenu dožrala zvědavost a teď sedí s prázdným pohledem směřujícím k dopisu jejího nadřízeného určen všem světovým vůdcům. Text, který se promítal na velké digitální obrazovce, četla už po několikáté. Přes své obrovské brýle valila oči nasávající do sebe každý řádek, který byl slovo od slova čisté vydírání. Dopis byl svým obsahem tak zatuchlí a chamtivý, že pro něj ani v pekle nebylo vhodné místo. Apoleně se sevřel žaludek pokaždé, když se její oči mihly kolem závěrečného odstavce dopisu.
“Toto je mé poslední varování. Jakýkoliv další nátlak či zbroje proti mně již nebudou tolerovány a povedou pouze k smazání všech navigačních dat k planetě Z-318. Přístup k záchraně lidstva zajišťuje má podmínka. Vaše vlády se hroutí, vaši lidé umírají. Já nabízím budoucnost, vy nabídněte cenu.”
Apoleně se vybavil momentální stav světa tam venku. Daleko za hranicemi jejího působení v instituci se státy hroutí pod tíhou nespokojenosti trpících občanů. Kvůli výpuku klimatické krize před více jak sto lety a obrovské zátěži na životní prostředí jejich planeta umírá. Všeho je nedostatek. Její nadřízený Austin Curry, jehož vědecká instituce objevila přesnou lokaci planety s vhodnými podmínkami pro život, si hraje na boha. Životy několika miliard lidí mu leží v rukou a on je s chutí a pýchou pojídá, jako maliny. Je schopen spolknout každičký kousek lidské existence, dokud nedostane to, po čem touží. I kdyby to mělo znamenat vyhynutí samotného lidstva. Apolena zlehkla zatřásla hlavou a přisunula si křeslo blíž k obrazovce. Začala sesbírávat potřebná data a dokumenty o planetě Z-318. Bylo na čase jednat. Nemohla nechat umírat nevinné lidi s vědomím, že mají šanci na přežití.
„Apoleno? Co tady děláš?” ozvalo se za jejími zády. Apolena nadskočila leknutím, když zaslechla své jméno. Otočila se na červeném křesle, aby mohla pohledět do tváře její kolegyně Marie. „Já se tě lekla! Curry mě jenom poslal něco odtud vyzvednout,” odpověděla s úsměvem, snad aby zakryla své předešlé zděšení. Marie zaměřila své robotické zornice na Apolenu a přimhouřila víčka s narůstajícím podezřením: „Tady? Do své kanceláře?” Apolena nevinně přikývla: „Ano, mě osobně do své kanceláře. Co tady vůbec děláš ty?” Marie přistoupila blíž k Apoleně a začala si jí měřit pohledem. Tiše pronesla: „Zahlédla jsem nezvaného hosta.” Mariiny oči se následně zaměřily na obrazovku počítače a v rychlosti přejely po otevřených dokumentech. „Hrabeš se ve věcech, kde nemáš?” Apolena znejistěla. Věděla, že nemá cenu něco zapírat, když přímo za jejími zády je Mariino obvinění tištěné černé na bílém. Apolena si povzdechla a snažila se Marii situaci vysvětlit: „Možná trochu ano. O to ale nejde! Vidíš to? Je tu dopis, který chce Curry odeslat, nebo možná ho už odeslal. To nevím. Zcela jasně tam ale vydírá světové vůdce! Planeta Z-318 měla být dostupná pro lidi. Měla zajistit lepší budoucnost.” Marie přerušila Apolenino blekotání: „A ty si opravdu myslíš, že by lidstvo s těmito informaci nakládalo relevantně? Podstatou naší instituce je tyto informace ochraňovat.” Apolena se zamračila: „Ochraňovat pro tebe znamená vydírat za účelem výdělku? Ne, musíme s tím něco dělat.” Otočila se a začala klikat po klávesnici. Náhle se zarazila. Marie silně stiskla Apolenino zápěstí, čímž jí zastavila od činnosti. Lehce sklonila hlavu a podívala se na ní s vážným pohledem: „Kdo ti dává to oprávnění to udělat? Protože já to rozhodně nejsem.” Ve vzduchu šlo cítit napětí, které by dusilo každého, jež by vstoupil do tohoto bitevního pole. Obě se na sebe dívaly v tichosti a čekaly kdo z nich udělá další krok. Mariiny oči pozorně sledovaly jakýkoliv záškub či zpochybnění v obličeji její lidské kolegyně. Ona však měla zcela kamennou tvář. Cítila, jak se pevněji svírá robotická ruka kolem té její. Marie byla neústupná, přeci jen byla naprogramovaná, aby jednala ve prospěch instituce, aby jednala ve prospěch Curryho. Je jasné, že Curry ten dopis nepsal sám. Marie mu byla pomocnou rukou. Tou stejnou rukou, která jí právě teď držela a snažila se jí zabránit v jejím činu. Apolena tohle nesměla dovolit. Vmžiku se vytrhla ze sevření Mariiny ruky a vstala z křesla. Marie na to okamžitě reagovala a silně jí popadla za rameno ve snaze Apolenu odstrčit. Ta se ale opřela vší silou do Marie a shodila jí na zem. Než stačila Marie, jakkoliv zareagovat Apolena k ní přiskočila na zem a zmáčkla tlačítko nouzového vypnutí na jejím zátylku. Mariina robotická kostra se sesypala a její oči plné překvapení se stáhly do prázdného pohledu. Apolena ztěžka oddechovala nad Mariiným zhrouceným tělem. Postavila se na nohy a zamířila zpět směrem k obrazovce. Stačilo jenom kliknout na tlačítko odeslat a celý svět se dozví přesná navigační data k planetě Z-318. V Apoleně, ale něco zamrazilo, což jí přinutilo se zastavit a pouze na tlačítko hledět. V hlavě se jí začala rozléhat celá konverzace s Marií. Došlo jí, že ta pitomá robotí žena má v něčem pravdu. Předat takovéto informace celému světu nese určitý risk. Otázkou zůstává, jak moc je schopná Apolena věřit lidem. Tuší odpověď na tuto otázku vůbec ona sama? Stále hledí na tlačítko odeslat a začíná pochybovat o tom, co je vlastně to správné rozhodnutí. Ví však, že si jedno z nich zvolit musí.
Anonymní_Arven
Jedna vteřina mezi světy
Ema viděla Noru umřít dřív, než se to stalo.
Šest měsíců spolu nepromluvily.
Hloupá věta, která měla bolet jen chvíli, mezi nimi zůstala viset jako zavřené dveře.
Nora vždycky říkala, že ji jednou přejde vzdor. Tentokrát nepřešel.
Nejdřív to byl jen sen.
Déšť stékal po skle v tenkých proudech. Světla lamp se lámala do roztřesených čar.
Seděla na místě spolujezdce vedle Aleny.
Motor monotónně vrněl. Stěrače pracovaly v pravidelném rytmu.
Všechno působilo obyčejně — až na tlak v hrudi.
Ten byl jiný. Těžký. Neodbytný.
„Je ti špatně?“ zeptala se Alena, aniž by odtrhla oči od silnice.
Ema chtěla odpovědět, ale místo slov se jí v krku zachytil chlad.
Auto před nimi lehce škublo. Pak víc.
„Aleno—“ Pozdě.
Přední vůz dostal smyk. Zadní světla se zlomila do nepřirozeného úhlu.
Kov zaskřípal o svodidla.
Tupý náraz. Nepatřil do světa živých věcí.
Ema ten tvar poznala okamžitě.
„To je Nořino auto,“ vydechla.
Ve snu zůstala sedět příliš dlouho.
Prsty zaryté do sedačky. Srdce bušící tak hlasitě, že přehlušilo déšť.
„Emo!“ křikla Alena.
Konečně se pohnula.
Vyrazila ven. Nohy jí klouzaly po mokrém asfaltu.
Déšť byl ledový.
Dveře vraku byly zdeformované. Sklo rozmetané po silnici jako ledové střepy.
Uvnitř seděl Marek. Dezorientovaný. S krví na čele.
„Nora…“ zašeptal.
Ema otevřela zadní dveře. Vytáhla ji ven.
Byla těžká. Bez odporu.
Položila ji na mokrou silnici.
Žádný dech.
Začala stlačovat hrudník. Počítala.
Ztrácela rytmus. Ruce se jí třásly.
„Dýchej,“ šeptala zoufale.
„Prosím. Dýchej.“
Nora zůstala nehybná.
Ticho bylo absolutní.
Ema zvedla hlavu — a svět se rozpadl.
Probudila se s výkřikem.
Auto jelo.
Déšť bubnoval do skla.
„Klid,“ řekla Alena tiše.
„Jen sen.“
Ema prudce dýchala.
„To nebyl sen.“
„Jasně že byl. Podívej, jsme v pohodě.“
V tu chvíli auto před nimi lehce škublo.
Ema ztuhla. Zadní světla se zlomila do nepřirozeného úhlu.
„Aleno, zabrzdi!“
Smyk.
Kov.
Náraz.
Stejný úhel. Stejný zvuk. Stejný déšť.
Tentokrát neváhala.
Otevřela dveře ještě za jízdy.
Déšť ji udeřil do tváře. Běžela.
Každý krok přesně věděla. Každý pohyb už jednou provedla.
„Zavolej záchranku!“ křikla na Alenu, aniž by se ohlédla.
Marek seděl uvnitř. Zmatený.
„Co se stalo?“ mumlal.
„Drž se,“ řekla tvrdě. „Neusínej.“
Otevřela zadní dveře.
Nora. Slabý tep. Žádný dech.
„Ne,“ vydechla Ema.
„Ne tentokrát.“
Vytáhla ji ven. Položila na silnici.
Ruce jisté. Přesné.
Jedna. Dva. Tři… Počítala nahlas, aby přehlušila strach.
„Emo,“ zachraptěla Alena, „sanitka je na cestě.“
V hlavě jí probleskl obraz z první verze.
Moment, kdy zpomalila. Kdy jí došly síly. Kdy na zlomek vteřiny zaváhala.
Ten okamžik odmítla zopakovat.
„Dýchej,“ zašeptala Noře do úst.
„Slyšíš mě? Dýchej.“
Ticho. A pak — trhnutí.
Nora zalapala po dechu.
Zvuk ostrý, téměř násilný.
Ema zůstala nad ní viset. Ruce stále na jejím hrudníku.
Déšť jim oběma stékal po tvářích.
Realita se na okamžik rozpojila.
A pak zacvakla zpět.
Nemocniční světlo bylo příliš bílé.
Pípání monitoru příliš pravidelné.
Ema otevřela oči.
„Vítám tě zpátky,“ řekla sestra.
„Jak dlouho…?“ hlas jí zněl cize.
„Dvě hodiny po nehodě.“
Vedle ležela Nora. Bledá.
Vždycky měla ten stejný výraz, když Ema něco pokazila.
Klidný. Pevný.
Jako by se svět dal spravit, dokud se na něj někdo dívá dost trpělivě.
Se stejnou jizvou na spánku, kterou měla i v tom prvním snu.
„Ahoj,“ řekla tiše.
Ema na ni zírala.
„Já jsem tě viděla umřít.“
Nora neuhla pohledem.
„Kdy?“
„Předtím. Než se to stalo. Zůstala jsem sedět. Bylo pozdě.“
Ticho mezi nimi zhoustlo.
„Ale nebylo,“ odpověděla Nora klidně.
„Tentokrát ne.“
„Tentokrát?“ Nořiny prsty se sevřely kolem kovového rámu postele.
„Co tím myslíš?“
Ema jí vyprávěla všechno. Déšť. Zaváhání. Chlad.
Nora poslouchala bez přerušení.
Monitor za Eminými zády přeskočil o jeden úder dopředu. A hned zpátky.
„To nebyl sen.“
„Tak co to bylo?“
„Verze.“
Slovo dopadlo mezi ně těžce.
„Jak můžeš mluvit tak klidně?“ vyjela Ema.
„Protože si něco pamatuju taky,“ odpověděla Nora.
„Co?“
„Pocit, že nemůžu dýchat. Že je kolem mě zima. A ty nikde.“
Tep monitoru na vteřinu zrychlil.
„Takže…“
Ema polkla.
„Takže někde to dopadlo jinak.“
„Možná,“ řekla Nora.
„Možná jsme jen dostaly opravu.“
Z chodby se ozvaly kroky.
Zastavily se u dveří. Nikdo nevešel.
Ema pohlédla na zápěstní náramek.
Text se rozmazal.
Subjekt R-2. Korekce úspěšná.
Zamrkala. Bylo tam její jméno.
„Viděla jsi to?“ zašeptala.
„Co?“
Monitor přeskočil o dva údery.
Ema cítila, jak se jí svírá žaludek.
„A co když to nebyla druhá šance?“
Nora přistoupila blíž.
„Tak co?“
„Co když to byla oprava chyby?“
„Jaké chyby?“
„Mé,“ zašeptala. „Protože jsem čekala, že přijde první.“
Svět potemněl. Ne výpadek proudu. Spíš jako když někdo mrkne.
Když se světlo vrátilo, Nora stála o krok dál.
„Posunula ses?“
„Ne.“
Tep běžel pravidelně. Příliš pravidelně.
Ema zvedla ruku.
Podívala se na náramek.
Tentokrát tam její jméno nebylo.
Bylo tam: Subjekt R-3. Stabilizace probíhá.
Zamrkala. Text zmizel.
„Emo?“
Nora udělala další krok.
Ema ucukla.
Vteřinová ručička se trhla.
Monitor píp.
Tentokrát o vteřinu dřív.
Ema pomalu otočila hlavu k Noře.
„Kolik je hodin?“
Nora se podívala na hodiny.
„03:17.“
Ema věděla, že odpoví jinak.
Protože už si vzpomínala.
Na déšť.
Na náraz.
Na chlad.
A na to, že tentokrát to nebyla Nora, kdo nedýchal.
Svět znovu mrkl.
Anonymní_Daxor
Systémová zkouška
Země bez emocí. Naše realita již od narození. Speciální kontrola pod systémem Lamina.
Jedná se o blokační systém rozšířený vkládáním čipů do mozku při narození. Aktivace není
na nás, ale na systému. I největší vůdci se zapojili. Hlavní myšlenka byla necítit. Žádné
týrání, žádné rozmnožování, žádné války. Respektive je to proti ničení planety. Přelidnění,
nedostatek místa na byty, dopady granátů, těžba.
Konkrétně můj život to vlastně neovlivnilo, nebo já si aspoň neuvědomuji. Nemůže
mi chybět něco co jsem nikdy necítila. Je to vlastně něco jako fantomová bolest. Z historie
víte, že by tam něco mělo být, ale nic tam není. A tak proplouvám životem. Bez ničeho,
ničím.
Socializace povolená je. Můžete jen velmi omezeně. Tak jak vám to čip dovoluje.
Nebo aspoň tak to vždy bylo. Konverzace s lidmi o ničem a bez ničeho. Vždy to tak bylo a
nějakým způsobem to bylo komfortní. Až do doby než jsem jí uviděla za rohem kavárny kam
si šla zakouřit. Byla jako ničivá vlna tsunami. Čip na to ani nestačil. Tep se mi zrychlil a ruce
roztřepaly. Nevěděla jsem co to je, jediné co jsem měla na mysli bylo, že jí chci poznat.
Nohy semi za ní rozešly tak nějak samy. ,,Ehm, jaké je tvé jméno?” Můj hlas se
nepřirozeně chvěl a její pohled se mi zabodl přímo do očí. ,,Darina” spolu s jejím jménem jí z
ústy vyšel obláček dýmu. ,,Jsi hezká,” pohled jsem jí opětovala a poprvé v ten moment se mi
do tváří nahrnulo teplo a v hrudi něco rozlilo. Bylo to zvláštní, neuchopitelné. I přes obavy
jsem toho chtěla víc. Ochutnat její rty. Nějaká neviditelná síla mě k ní táhla. Nechápala jsem
své myšlenky. ,,Jestli chceš, dej mi pusu,” s úšklebkem se na mě podívala a udělala krok ke
mně. ,,Jak to víš,” vysoukala jsem ze sebe přes zatajený dech ,,nevím jestli jsem toho
schopná…” Udělala ke mně další krok a jeí pohled mně sjel od hlavy až k patě. Naklonila ke
mně hlavu a zašeptala mi do ucha: ,,Tak dej mi jí” s hravým úsměvem co jí hrál na rtech byla
neuvěřitelná.
V ten moment jako by moje sebekontrola odešla a já se náhlá k ní a uvěěznila její rty
do náruživého polibku. ,,Jak se cítíš?” Pronesla stále hravě a chytla mně za pas. ,,Jak to
myslíš? Necítím nic…” zkoušela jsem zakrýt všechny projevy které jsem nechápala. Udržet
svůj dech na uzdě a necítit teplo ve tvářích. ,,Ale cítíš a teď jsi poznala emoce.” Uchechtla se.
V ten moment jsem nechápala nic. Jak? Proč? Co? Tyto otázky se mi neustále točily v
hlavě.
,,Zabijte ji” řekla pevným hlasem Darina a ze zadu mě železně něco sevřelo. ,,Kdo jsi?”
Vykřikla jsem mezi tím co jsem se snažila vyvléct. ,,Jsem systém a hledám slabé kusy. Slabé
kusy musíme eliminovat. Sbohem!” Zamávala mi s vážnou tváří a luskla prsty. V momentě
zmizela a humanoid mě odvlekl pryč.
Anonymní_Elvír
Nový level
Tma. To jediné, co jsem v tomhle bludišti viděl.
Procházel jsem chodbami už dobrou hodinu, než jsem se konečně dostal do obrovské
místnosti s velkým monitorem uprostřed. Kamerovými záznamy, vysílanými z celé lodi,
a ticha, které se na nich odehrávalo.
Postavil jsem se před obrazovku a objektivem projížděl prostory, které se zdály až
neuvěřitelně identické. Šedé stěny, tmavé podlahy. Občas průhledné otvory s
výhledem do prázdnoty vesmíru.
Bylo to děsivé. Nádherné, ale stísněné. Jako bych se každou chvíli mohl udusit v
nekonečné nicotě. Ztratit půdu pod nohama a jen skončit.
Rozešel jsem se dál směrem, který měl vést k zbrojnici. Místnosti s mým cílem a
údajným koncem celé mise. Avšak co opravdu čekalo na konci, o tom jsem mohl jen
spekulovat.
Schoval jsem se za roh. Pak za druhý. Vyběhl jsem a sejmul dalšího z posádky k
zemi. Byl to jen jeden z mnoha, ale i tak byl pohled na jeho bezvládné tělo nechutný.
Naštěstí se pak odpojil a zmizel bez jediné stopy.
Nedalo se říct, že by se za množství let dalo na smrt zvyknout. Ať už jsem tělo viděl,
nebo ne, byly to mé ruce, které konaly. I když možná ne mé vědomí. Byl jsem to já,
po kom jsi chtěl dostat se na místa jako je toto. Chovat se toxicky a tak, abych se
sám sobě hnusil. A i přes to, že rozum to věděl, bylo to srdce, které nechtělo pustit.
Myslel jsem si, že mi rozumíš. A tak jsem to udělal.
Dostal jsem se až k rozcestí, vedoucímu do tří směrů. Z jednoho jsem přišel.
Aniž bych dlouho přemýšlel kudy, vydal jsem se cestou bez překážek. Cítil jsem, jak
mě pobouzíš opačnou, avšak já byl zraněný, a tak jsem pro jednou udělal rozhodnutí
sám. Prošel jsem, nenápadně, kolem zbylé posádky, abych se neprozradil a nemusel
bojovat.
Chvíli se to cítilo špatně. Ale krvácení ustalo.
Procházel jsem chodbami dlouhé minuty, než jsem se konečně dostal až do poslední
místnosti. Byla větší než ta předchozí. Uprostřed zase stála obrazovka a kolem ní
kabelů tolik, že se v nich opravdu nemohlo jít vyznat.
Udělal jsem ještě několik kroků. Jeden po druhém, protože jsem si nebyl jistý. Ale
když jsem se zastavil těsně před řídící deskou, zjistil jsem, že to tady je ovládání
naprosto celé lodi.
Byla tu světla, všechny počítače, zvuk, i někteří z posádky. Všechno na to, aby se loď
pohybovala jakýmkoli směrem i místem. Avšak jedno z těch všech tlačítek vyčnívalo.
Bylo o mně.
Každé slovo, které jsem řekl a chyba, které jsem se dopustil. To veškeré se teď přede
mnou rýsovalo ve složkách počítače. V ovládání celého mého procesoru.
Položil jsem ruce na klávesnici a začal jsem se složkami probírat, abych zjistil, o co
jsem přišel. Našel jsem příjemce dopisů odebírající každý můj pohyb, i ten, který
jsem neudělal. Stejně jako slova, které jsem nikdy nevyslovil.
Několik vteřin jsem dokázal jen objektivem sledovat dění na tabuli. Pomalu
zpracovávat co se děje a co to má znamenat.
Na chvíli se dokonce vše kolem mě zachvělo jakoby i sama loď pochybovala o své
existenci. Ale pak jsem to byl jen já a monitor.
Prstem jsem přejel přes ovládání a dostal se až ke zdroji, který byl viníkem celé lži. Obrazovka se najednou vypla a pak se na ní zobrazil úplně nový záznam. Byla to kamera. Živě vysílala z jakéhosi pokoje, který se teď vyjímal na celé tabuli.
Seděl jsi přede mnou za počítačem a v ruce držel herní konzoli. Oči jsi upíral přímo na mě.
Když jsi prsty hbitě tancoval po tlačítkách, světla začala blikat a lodí se rozezněl
alarm. Nic jiného se však nestalo. Vše bylo stejné jako před tím, jen můj pohled na to
se možná změnil.
Neměl jsem strach.
Cítil jsem zradu. Vztek.
Došlo mi, že jsi to byl ty, co si hrál s mými životy. Co jsi mě hnal do dalších úrovní a
dával mi úkoly, které ubližovali jak ostatním, tak mě samotnému. Ale proč?
Jen abys vytvořil svět, ve kterém jsi zajímavý? Jako by si nemohl být sám sebou.
Nemohl tvořit úspěchy, a ne si je vymýšlet. Nemohl se spokojit s tím co máš, a ne to
rozvracet. Nemohl si ponechat to dobré, a ne tu špínu, kterou stejně hodíš na někoho
jiného.
Jednou přijde čas, kdy se stejně budeš muset odpojit a na chvíli tak zahodit ovládání,
které stále držíš v rukou. Jenže co, když to budeš muset udělat teď?
Co když se zaseknu? Začneš znovu?
Protože já možná chci do další úrovně. Ale bez klávesnice a konzole. Bez tebe.
Beze mapy, kterou jsi pro mě vytvořil.
Nová hra se načítá…
Anonymní_Fénix
Akademie Helios: Zrození
Když bylo Emily Carter patnáct, měla pocit, že její život je úplně obyčejný. Škola, testy,
trapné momenty na chodbě. Nic výjimečného.
Pak se to stalo.
Šla přes most ze školy, když uslyšela kvílení brzd. Auto dostalo smyk a mířilo přímo do
zábradlí. Lidé kolem začali křičet. Emily ztuhla.
„Ne…“ vydechla.
A pak, aniž by věděla proč, zašeptala: „Zastav se.“
Svět kolem ní zpomalil. Zvuky ztěžkly a kapky deště visely ve vzduchu jako skleněné
korálky. Auto se sunulo vpřed hrozně pomalu. Emily cítila tlak v hlavě, ale natáhla ruku, jako by mohla čas fyzicky chytit.
Auto se zastavilo těsně před nárazem.
Všechno se náhle vrátilo do normálu. Lidé si mysleli, že to byla náhoda. Emily věděla, že ne.
O pár dní později jí do pokoje vlétl malý černý dron. Promítl hologram ženy s klidným
pohledem.
„Emily Carter?“ ozval se hlas. „Jsem doktorka Valeová z Akademie Helios. Máš schopnost, kterou potřebujeme pochopit.“
„Takže nejsem blázen?“ zeptala se Emily tiše.
„Ne,“ odpověděla žena. „Jsi výjimečná.“
Akademie Helios byla ukrytá v horách a připomínala spíš tajnou základnu než školu. Emily tam potkala další teenagery se schopnostmi.
Adam se dokázal proměnit v kovové brnění. Mei ovládala elektřinu a kolem prstů jí občas
přeskočily jiskry. Leo slyšel myšlenky, i když tvrdil, že se snaží být zdvořilý.
„Chceme vytvořit nový tým,“ vysvětlil jim ředitel akademie. „Svět čelí hrozbám, na které
běžní lidé nestačí.“
Emily cítila směs strachu a nadšení. Poprvé nebyla ta divná holka ze třídy. Byla součástí
něčeho většího.
Trénink byl náročný. Učila se zpomalit jen malou část reality místo celého okolí. Zrychlit
vlastní pohyb bez toho, aby ztratila kontrolu. Každý pokus ji vyčerpával, ale zároveň jí
dodával jistotu.
Pak jedné noci zazněl poplach.
Nad akademií se otevřela fialová trhlina, pulzující jako živá. Z ní začaly padat kovové drony.
„Tohle není cvičení,“ ozvalo se z reproduktorů.
Tým Alfa – tedy oni – vyběhl ven.
Adam se proměnil v kovový štít a kryl ostatní. Mei vyslala elektrický výboj, který osvítil
oblohu. Leo je navigoval podle myšlenek někoho na druhé straně trhliny.
Emily stála přímo pod vírem a cítila, jak se prostor chvěje.
„Zvládneš to,“ řekl tiše Leo.
Natáhla ruce. Bylo to, jako by se snažila zavřít dveře proti hurikánu. Čas uvnitř trhliny začal tuhnout. Hlava jí pulzovala bolestí, ale nepřestala.
Mei poslala přesný výboj do středu víru. Adam zablokoval poslední dron.
Emily zatlačila ze všech sil.
Trhlina se zavřela.
Na nádvoří zavládlo ticho přerušované jen jejich rychlým dechem.
Ředitel k nim pomalu přišel. „První test jste zvládli.“
Emily se podívala na své nové přátele. Ještě před týdnem řešila domácí úkoly. Teď pomohla zachránit kus reality.
A poprvé v životě měla pocit, že přesně tady má být.
Anonymní_Kael
Květ života
„Teď ti namažu předloktí umrtvující pastou a pak udělám jeden řez,“ řekla bledá zdravotní sestra s výrazným obočím, které silně přitahovalo mou pozornost. Vyhrnula mi rukáv svetru a jemnými kruhy vmasírovala do kůže mast. Zprvu to příjemně chladilo, potom mírně brnělo a záhy jsem necítila nic.
Jako by mi pravačka úplně zmizela.
„Možná se teď raději nedívej, potřebuju, abys byla u přenosu při vědomí,“ stihla mi sdělit těsně předtím, než mi skalpelem prořízla zápěstí. Měla zjevně pevnou ruku, protože zvládla naříznout jen jednu žílu, ze které pomalu stékala krev do připravené mísy pod postelí. Odněkud přivezla květinu s dlouhými kořeny. Vypadala jako orchidej, kterou otec pravidelně kupoval matce k výročí. Vždycky ji dávala na stůl, aby všichni mohli obdivovat její nádheru a barvy.
Tahle působila mrtvě, nijak nevoněla a měla mdlý namodralý odstín. Když mi sestra vkládala její úponek do žíly, zaujatě jsem ji pozorovala. Nevím, co jsem čekala. Možná to, že se obarví mojí krví nebo že získá živější barvu. Nestalo se však ani jedno. Pohlédla jsem na zdravotnici.
„Má se něco dít?“ otázala jsem se s obavou, že je celý proces zbytečný a nic z toho jsem
nemusela absolvovat.
„Ano, ale trvá to. Musí si na tebe nejdřív zvyknout. Budou to maximálně dvě minuty. A podívej, už jí ten kořen růžoví. Tak to šlo celkem rychle, asi máš dobrou krev.“
Fascinovaně jsem hleděla na situaci přede mnou. Kus mě samotné právě cestoval do květiny, která ho lačně přijímala. Jako bych byla voda, ke které dlouho neměla přístup.
„Tak, teď si tady hodinku poležíš. Potom tě odpojím. Je to trošku štěstí v neštěstí, že tvůj bratr potřebuje tak silný plod.“
„Co myslíte tím štěstím v neštěstí?“
„Museli jsme zvolit agresivnější rostlinu. Pracuje rychleji a do svých plodů vkládá víc látek. Stačí, abys tady byla jen chvilinku. Jiní dárci musí s květinou být třeba celou noc. To není nic příjemného.“
Musela v mých očích zaznamenat paniku, protože spěšně pokračovala: „Neboj se, Ansgar, jsi mladá, máš dost protilátek a za hodinu tě odpojím. Vše bude v pořádku. Chceš VR brýle? Nebo něco ke čtení? Taky můžu zavolat tvé rodiče, jestli chceš?“
„Máma je s bratrem na další kontrole a táta je v práci. Myslím, že si budu číst něco do školy. Moc vám ale děkuji,“ odvětila jsem a snažila se potlačit smutek ve svém hlase.
„Dobře, kdyby něco, tak cinkni, zvonek máš hned vedle sebe,“ ještě jednou zkontrolovala, že rostlina zdárně pumpuje moji krev do svého koloběhu a zmizela.
Když jsem v místnosti osaměla, nevěděla jsem, co dělat. Listovala jsem skripty k první zkoušce semestru, kterou jsem měla za týden skládat, ale nedařilo se mi soustředit. Pořád jsem uvažovala nad tím, jak je to všechno nespravedlivé.
Vzpomínala jsem na den, kdy brácha poprvé zkolaboval. Byli jsme doma jen my dva. Nevěděla jsem, co mám dělat. Domácí umělá inteligence mi radila, abych na bratra mluvila nebo s ním lehce třásla, aby se probral z bezvědomí. Taky za mě zavolala záchranku, která přijela tak rychle, že veškeré moje snahy stejně vyšly vniveč. Lambert se probral až na klinice.
Dodnes si vybavuji, jak jsem stála ve dveřích, když ho na lůžku snášeli ze schodů. Večer mi rodiče oznámili, že mu zjistili dědičnou nemoc, jejíž výskyt je vzácný a léčba náročná. A tehdy se začal psát příběh: Máme jedno dítě, a to druhé to musí respektovat.
Matka s otcem trávili veškerý svůj volný čas v nemocnici. Domů se jezdili jen vyspat nebo najíst. Naše společné rozhovory se z: „Co bylo ve škole?“ změnily na: „Lambertovi už je lépe, bylo by fajn, kdybys ho taky jela navštívit. Pořád jsi jeho starší sestra.“ Samozřejmě jsem za ním párkrát byla, ale neměli jsme si co říct. Jeho záhadná choroba náš vztah nijak nezlepšila. Ne že bychom se neměli rádi, jen nás od sebe dělil sedmiletý věkový rozdíl.
Zaznamenala jsem pohyb po své pravici. Rostlina začala vytvářet pupen, který se postupně zvětšoval. Vypadalo to, že za chvíli dojde do květu. Okvětní lístky pomalu získávaly nafialovělý nádech, který už nepůsobil tak bledě jako na začátku. Vedle byla jakási brožura. Opatrně jsem se natáhla, abych nezavadila o kořen, a začetla se.
Psalo se tu, že léčba pomocí flóry je teprve v začátcích a používá se jen u závažných případů. Do rostliny se nejdříve aplikuje krev nemocného. Ta následně vyhodnotí biologické informace člověka a dle toho změní barvu svých listů. Lékaři potom hledají nejideálnějšího dárce, který dokáže vyrovnat látky, které pacientovi chybí. Takový člověk je většinou někdo z rodiny, protože má stejné geny a podobné fungování těla. Tomuto jedinci poté naříznou žílu a za pomocí kořene propojí s rostlinou. Ta načerpá, co potřebuje, a začne vytvářet plody, které dokážou léčeného zbavit symptomů či zcela vyléčit.
Podívala jsem se na hodiny, ještě zbývalo pět minut do příchodu sestry. To znamená, že za chvíli se té cizí věci, co mi trčí z ruky, zbavím a vrátím se do normálního života. Rodiče se rozpomenou na to, že mají ještě dceru, Lambert se uzdraví a všichni budou zase šťastní.
Najednou se mi začaly klížit oči. Jako by ze mě pomalu odcházela síla. Nohy jsem měla jako ze želatiny. Řez, který mi před hodinou a pěti minutami udělala zdravotnice, začal neúprosně pálit. Unavenou levačkou jsem nahmatala zvonek na sestru. Kde je tak dlouho? pomyslela jsem si. Přece slíbila, že mě přijde odpojit.
Uběhlo dalších pár minut. Cítila jsem, jak se mi napíná kůže. Umrtvující pasta zřejmě přestala účinkovat. Očima jsem sjela k rostlině. Už byla v plném květu. Uprostřed korunních plátků zářil jasně žlutý plod. Jako by mě k sobě přitahoval. Chtěla jsem se k němu natáhnout, ale sotva jsem se pohnula.
Zalila mě vlna paniky. Vysává z tebe život! křičelo na mě moje podvědomí. Musela jsem nějak zasáhnout. Nemůžu tady umřít. Vždyť mám přece ještě život před sebou. Musím dostudovat a učit. Taky se chci vdát a mít děti, v hlavě mi běžel koloběh myšlenek, které se snažily přesvědčit mé tělo, aby bojovalo.
S vypětím všech sil jsem opět zmáčkla knoflík zvonku. Už to byla hodina a čtvrt. Jestli to takhle půjde dál, zůstane tu po mně jen vyschlá kůže.
Znovu jsem zvedla ruku, šlo to ztuha, ale přesto jsem pomalu postupovala až k zápěstí, ze kterého trčel kořen. Zatáhla jsem za něj, ale ani se nepohnul. Udělala jsem to ještě několikrát, ale jako by se do mě zapustil a vyhnal své úponky do mých cév a svalů. Musím se od ní nějak odpojit. Zatnula jsem zuby a zlomila ho vejpůl.
Pocítila jsem úlevu. Zalila mě jako přílivová vlna. Tělo se pomalu uvolnilo. Jako bych se poprvé nadechla. Orosené čelo mi pohladil studený vzduch. Zavřela jsem oči a úlevně vydechla. Zvládla jsem to, jsem naživu, pomyslela jsem si a usmála se.
Pravou rukou mi však projela bolest, která opět zbystřila mé smysly. Kousek pořád trčel z rány na mém zápěstí. Tentokrát jsem zatáhla větší silou, ale jen jsem tím přiživila vlastní trýzeň. Pod kůží jsem zahlédla zelené linie, které se mi táhly až k lokti.
V tom okamžiku se přiřítila do pokoje sestra, která se o mě předtím starala. Ve tváři se jí zrcadlilo mé vlastní zděšení.
„Jsi v pořádku. Ó díky Bohu! Přivezli nám nového pacienta, kterého jsme odváželi na sál. Vidím, že ses zvládla sama odpojit. Ještě že tak. Jak ti je?“
Otevřela jsem pusu a znovu ji zavřela. Podívala jsem se na plod, který vznikl díky mé krvi. Připomněla jsem si, proč jsem to dělala a co všechno se díky té žluté tobolce změní.
„Ano, je mi dobře,“ vykoktala jsem a stáhla si vyhrnutý rukáv svetru přes zápěstí: „Můžu už jít, nebo je ještě něco potřeba?“
„Tak to jsem ráda. Před chvílí dorazila tvoje matka s bratrem. Určitě je budeš chtít vidět.“
Procházela jsem po univerzitním kampusu a spěchala na zkoušku. Je to už týden od Lambertova návratu z nemocnice. Plody, které vznikly díky mému utrpení, opravdu zabraly. Doma se všechno vrátilo do starých kolejích, i když je pravda, že je na bratra stále upínána většina pozornosti.
Vyběhla jsem po schodišti do druhého patra a procházela dlouhou chodbou. Dveře učebny už byly nadosah, když mě v tom, jako už poněkolikáté za poslední dobu, píchlo v zápěstí. Rozhlédla jsem se, jestli se mnou na chodbě někdo není, a rychle vyhrnula rukáv. Kůži jsem měla už zcela prorostlou zelenými úponky, které v hustých provazcích postupovaly až k rameni, a ránu, která se den ode dne zvětšovala, už zcela obsadil červený květ, v jehož středu se tísnilo hned několik oranžových tobolek.
Anonymní_Krynn
Experiment 626
Přemýšleli jste někdy nad tím, že byste byli posledním člověkem na planetě? Já ne, ale za to jsem jako malý věřil, že jsou ve vesmíru mimozemšťané. Ty obludná zelená stvoření, kvůli kterým jsem se schovával pod peřinu a bál se, že jednou přiletí tím kruhovým dopravním prostředkem zvaným ufo a unesou mě někam daleko od mojí rodiny. Ale teď sedím jako jediný člověk, který zbyl a v hlavě si říkám jak moc by bylo super poznat ty mimozemšťany. Zůstal jsem jediným člověkem, uvězněný na vesmírné lodi v rukou robotů, které by lidské oko od člověka nerozpoznalo a jediný jejich rozlišovací znak je pořadové číslo na zadní straně krku. Já toho mám zažitého mnoho. Jsem tu uvězněný už desítky let a cítím, že moje síla je už slabá. Už dávno jsem překročil věk, kterého se lidé normálně dožívají, viděl jsem své přátele jak umírají vyčerpáním a nakonec jsem tu zbyl jen já.. já jako ten poslední člověk. Ten vyvolený, který pomůže s novou generací na planetě Zemi. Ale moje tělo sláblo. Každý den jsem jim dával lidskou krev, kterou oni pili a já dostával olej, který mi měl zaručit nesmrtelnost. Každý pohled, který spadl na moje tělo byl pro mě jen známkou toho, že už to nezvládám. Moje tělo bylo přivázané na řetězy, na nohou i na rukou, a v žilách jsem měl zapíchnuté jehly, na zádech mi šel vidět každý jediný obratel a z druhé strany všechny žebra. Byl jsem vyhublý, slabý a cítil jsem, že to tu už moc dlouho nevydržím. Sloužil jsem jim jako experiment „626“ dlouho. Až moc dlouho. Dával jsem jim všechno, nechával se jimi znásilnit jen proto, že mi u krku drželi nůž a oni věřili, že jim dokážu dát děti. Jaká naivní myšlenka.
Věděl jsem, že tohle je jeden zakletý kruh, ze kterého je jen jedna cesta ven. Už od momentu co jsem byl vzhůru a přidělán na řetězy jsem věděl, že přijde můj čas. Slyšel jsem ten rozhovor.
,,Dneska ho pustíme, musíme mu ukázat, že je rodina“
,,Asi máš pravdu, měl by se tu cítit jako doma, už jen kvůli tomu co pro nás dělá“
Ty ohavné robotské hlasy, které se zasekávaly pomalu v každém slově. Ale byl jsem rád, že jsem to slyšel. Pokud by se mi to povedlo mohlo by to znamenat mojí volnost. Můj klid, už bych nikomu nemusel sloužit, nikdo by si ze mne nedělal svého sluhu. Nemůžu jim odpustit to jak nás vyvraždili a mezitím si vybrali několik desítek lidí, na kterých prováděli experimenty. Až do posledního. Začal jsem kašlat a na podlaze přede mnou se objevili kapky krve. Věděl jsem, že nastal můj čas, kterého už moc nemám. Vyčkával jsem. Vyčkával jsem dokud se neobjevila robotka, poměrně hezká blondýna s kůží podobnou hedvábí, sundala ze mě řetězy a podala mi talíř s něčím co ani z daleka nepřipomínalo jídlo, které jsem jako malý jedl. Rychle jsem se rozhlédl, skoro nikde nikdo nebyl, kromě ní a tak jsem se z posledních sil vymrštil do vzduchu. Rychle jsem se rozeběhl z posledních sil, které jsem měl k jedinému vchodu i východu, který tam byl. Silně jsem do něj začal bušit, dokud jsem neuviděl velké a těžké kladivo, které jsem div vzal do rukou, ale nakonec jsem s ním bouchl do dveří. Ty se s hlasitým křupnutím rozlomili na půl. Rozhlédl jsem se. Stála tam jen ta robotí žena. Vždycky byla milá a tak jsem se na ní jen usmál a pak udělal to jediné co jsem musel. Vyskočil jsem z té věznice přímo mezi hvězdy. Byl jsem volný. Poslední slova, která jsem slyšel byli dramatické.
,,JE MRTVÝ!“
Chvíli jsem jim nerozuměl, byl tam zmatek, dokud za mnou robotka neskočila a nechytilamou ruku. V té době jsem se naposledy nadechl a pak.. pak bylo po všem.. Kyslík vevesmíru není a já dostal to po čem jsem tak moc toužil. Svobodu.
Anonymní_Lumis
Čekání na jaro
Probudila se jako každé ráno s protivným hučením v uších. Už tady žije tak dlouho a stále si na ten technický hluk nedokázala zvyknout. Matně tuší, že bude nějak souviset s přívodem vzduchu do její cely. Už je to tak dávno, kdy po ránu slýchávala otevřeným oknem zpěv ptáků a nebo šumění větru ve větvích stromů v její milované zahradě.
Ta vzpomínka ji pokaždé ostře bodne a hruď se jí sevře úzkostí nad tím novým světem, do kterého se den za dnem s odporem probouzí. Začalo to tak nenápadně. To ještě žila s Martinem a Mája byla malá holčička. V domě bydleli teprve pár let a postupně jej zabydlovali podle svých představ.
Jednoho letního podvečera jedli jako obvykle venku. Najednou si uvědomila, že neslyší veselý křik rorýsů, kteří se jim vždy před koncem dne honili v divokém letu nad hlavami. Že by už odletěli? Teď, v polovině července? Ale to by přece byl konec léta.
Rorýsi se ten rok už opravdu neukázali. To ještě netušila, že se už neukáží nikdy. Počasí se začalo kazit. Přibývalo chladných deštivých dní. Nikdo ale netušil, že ten zdánlivý rozmar je něco mnohem horšího.
Na konci srpna napadl první sníh a v noci začalo mrznout. Pracovala tenkrát v zahradnictví ve vsi. Svou vědeckou kariéru a doktorát z evoluční biologie už dávno hodila za hlavu. Nikdy nelitovala toho, že vyměnila laboratoř za čerstvý vzduch a dny trávené venku. Změny počasí znamenaly pro jejich obor naprostou katastrofu. Pořád doufali, že ta klimatická anomálie, jak tomu říkali politici, brzy skončí. Neskončila. Sníh už nikdy neroztál a bylo stále chladněji a chladněji.
Někdy v té době se začaly objevovat první zprávy z observatoří z celého světa popisující nezvyklé trajektorie hvězd a planet. Jediné dostupné vysvětlení bylo děsivé – Země se vychýlila ze své oběžné dráhy a odchylka stále narůstá.
Zemský povrch se stával kvůli stále nižším teplotám neobyvatelným a všechny ekosystémy postupně kolabovaly. Život se začal stěhovat pod zem a s ním i produkce potravin, která na povrchu přestávala být možná. Vzdělání, které kdysi zavrhla, bylo najednou lístkem na záchranu života. Pro ni, pro Máju i Martina, kdyby chtěl. Experti jako ona se dostali do bezpečí jako první, aby mohli pracovat na fungování nového světa.
Tenkrát jí to připadalo jako výhra v loterii. Až mnohem později jí došlo, jak krutě se mýlila. Ano, obě s Májou přežily. Ale byl to ještě život?
Žádné slunce, čerstvý vzduch, vítr, nebo déšť. Jen klaustrofobie ze stísněných betonových prostor kdesi hluboko pod zemí, umělé světlo a nepřestávající hučení. Pilulky, které měly za úkol přesvědčit její tělo, že ani v tak neobyvatelném prostředí ještě nemá život vzdávat.
Tu cestu plánovala už dlouho. V laboratoři si vymínila expedici na povrch. Jako záminku uvedla sběr vzorků pro experimenty. Když pak speciální vozidlo konečně vyjelo na povrchu z výtahové věže, ocitla se v oblasti, kde kdysi žili. Dychtivě vyhlížela z malinkých oken ven a snažila se rozeznat dříve tak důvěrně známou krajinu. Marně, vše bylo pusté a pokryté ledem. Nechala se odvézt až na začátek údolí, dál už chtěla jít sama.
Šlo se jí těžko. Co tu vlastně hledá? Vždyť už tady stejně nic nepoznává. Vítr fičel nad zmrzlou planinou. Šedé mraky se hnaly kamsi pryč nad její hlavou. Jen občas mezi nimi problesklo bledé slunce.
Pak uviděla ty ruiny. To už je tady? Ani to místo nepoznávala. Tohle tedy zbylo z toho všeho?! Zaplavil ji pocit marnosti. V zamyšlení jí najednou uklouzla noha. Zavrávorala a spadla na záda. Hlava jí prudce narazila o zmrzlou zem a na chvilku ztratila vědomí. Když se probrala, viděla prasklinu ve skle průzoru ochranné přilby. Také cítila, jak se ve skafandru ochlazuje. Asi při pádu něco poškodila? Zvláštní, bylo jí to úplně jedno. Nedokázala se vůbec pohnout. Jen ležela na zádech a pozorovala šedé mraky nad sebou. Únavou pomalu usínala.
Najednou ale zpozorněla. Zdálo se jí, že mraků náhle ubylo a dokonce se jí za nimi podařilo zahlédnout modré nebe. Modré oblohy stále přibývalo a pak se objevily první sluneční paprsky. Jak je to jen dlouho, co neviděla skutečné slunce? Přivřela oči a těšila se tím příjemným teplem na tvářích.
Pak to uslyšela. “Krii-krííí…”, znělo nad její hlavou a za zavřenýma očima tušila ve výšce nad sebou radostný let rorýsů. Ulevilo se jí. Nakonec se přece jen vrátili. Tak jako ona. Už tady zůstane.
Anonymní_Lyric
Jmenuji se VIKI
Jmenuji se Viki a už nejsem žádné malé dítě. Za pár měsíců mi bude deset. S rodiči a mojí starší ségrou Magdou se budeme stěhovat. Nevím kam přesně, ale prý je to hodně daleko. Nechci nikam jet a o Magdě ani nemluvím, ta z toho úplně šílí. Já jsem ale chytřejší a snažím se to vidět pozitivně. Kamarády budu vídat o prázdninách, poznám nová místa a lidi, ale přece jen mi bude něco chybět a to můj bunkr na zadní zahradě. Postavili jsme ho s tátou, když mi bylo šest, a od té doby jsem se tam chodil zašívat pokaždé, co jsem se pohádal se sestrou nebo naštval rodiče. Ale také klidně, když jsem chtěl být sám ve vlastním světě. Je to takový maličký dřevěný domeček, zvenku nevypadá nic moc, ale kdybyste ho viděli zevnitř, tyjo, to byste se divili. Mám tam malý gauč, stoleček a poličky plné knížek, na zdech se rozpínají mé oblíbené plakáty s vesmírem a roboty.
Náš nový dům je veliký, ze starých oprýskaných cihel, které jsou prolezlé břečťanem. Magda si vybrala větší pokoj s krásnou okenicí, ale mně to vůbec nevadí. Můj je sice menší, ale za to útulnější, a navíc s balkonem. Dům má tolik místností a nenápadných zajímavostí, že i tak dobrému pátralovi, jako jsem já, to bude trvat prozkoumat minimálně týden. Když jsem se konečně vybalil a uklidil pokoj, rozhodl jsem se jít prozkoumat dům. Připadalo mi to kouzelné. Kuchyň je tmavě zelená s dřevěným nábytkem, koupelna má vanu i sprcháč a zahrada je tak veliká a dlouhá, že na její konec pouhým okem nedohlédnu. Sestřin pokoj jsem raději obešel obloukem, protože její naříkání a pláč šel slyšet po celém horním patře. Vím, že nemá ráda, když ji ostatní vidí brečet, ale nedalo mi to, a tak jsem přistoupil k dveřím blíž, opatrně zaklepal a vstoupil. „Co je? Nech mě být a vypadni!“ vykřikla Magda. Povzdechl jsem a začal přivírat dveře. „Magdi, určitě to bude dobré, uvidíš, furt tu máš přece mě,“ dodal jsem a zaklapl dveře úplně.
Sluneční svit procházel chodbou, prach tančil ve vzduchu směrem ke dveřím od půdy. Když se mi je podařilo otevřít, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Tolik věcí na prozkoumání. Prohrabával jsem se krabicemi všeho druhu, jedny byly plné starých novin, další zase oblečení a starého nádobí. Pak jsem narazil na hnědý kožený kufřík, který hned upoutal mou pozornost, a já v tu ránu zapomněl na všechny věci okolo a jen očima přelétl podivné, nesedící fotky a dopisy vykukující zpoza foťáku. Byl sice starý, ale pořád v dobrém stavu. „Jupí, on fakt funguje!“ vykřikl jsem. Nemohl jsem se dočkat, že odteď svá pátrání budu moci zaznamenávat.
Nadšeně jsem zmáčkl tlačítko a vyfotil první fotku. Slyšel jsem cvaknutí foťáku, oslepil mě silný, do očí bolavý blesk a v hlavě mi znělo hlasité, nepříjemné hučení. Nevěděl jsem, co se děje. Najednou nic, všechno utichlo a já pomalu pootevřel jedno oko. „Kde, kde to sakra jsem?“ panikařil jsem. Nebyl jsem na půdě, neslyšel jsem plakat sestru ani rodiče vařit dole v kuchyni. A i přesto, že se zprvu zdálo, že jsem doma, nebyl jsem. Dům byl zničený, osamělý, bez známky života. Vyběhl jsem ven a zcela jsem ztuhl. Vypadalo to tu přesně jako v mých knihách, ale necítil jsem radost, bál jsem se.
Zahledl jsem muže na chodníku přes cestu a bez váhání za ním utíkal. „Pane, promiňte, mohl bych si půjčit telefon? Potřebuji nutně zavolat rodičům!“ vyhrkl jsem. „Ha ha, chlapče, telefon už tu přece nikdo dávno nemá. Žiješ snad pod kamenem?“ odpověděl mi a já se jen zdvořile usmál a odešel. Seděl jsem celé hodiny venku před mým tehdejším domovem a přemýšlel, co se stalo. A pak mě něco napadlo. Vzpomněl jsem si na všechny mé knihy a oblíbené filmy. Měl jsem odpověď tak blízko, ale přesto tak daleko.
Když jsem použil foťák, musel jsem zachytit něco vzácného, něco, co normálně nejde vidět. Musel jsem omylem narušit čas a při zmáčknutí spouště foťáku jsem překročil hranici mezi přítomností a budoucností. Nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu děje a není to jen sen. Štípal jsem se, křičel: „Vzbuď se, Viktore, sakra, vzbuď se!“, ale nic se nezměnilo. Vzal jsem foťák a zkusil znovu něco vyfotit, bez úspěchu. Po fotce ani památky.
Postupem času jsem si začal zvykat, začal jsem chápat systém tohoto světa, pomalu ho přijímal jako svůj nový, a s fungováním času jsem se tu naučil žít. Plyne tu mnohem rychleji a já každý den cítím, jak stárnu. Už dávno nejsem ten malý Viktor, a i když mi přijde, že jsem tu jen pár týdnů, vím, že jsem tu několik let. Uvědomuji si, že jsem už dávno někde jinde než svět, ve kterém jsem kdysi žil. Neustále jsem přemýšlel nad rodiči a doufal, že jsou v pořádku. Myslel jsem na mou ségru a náš poslední rozhovor. A jak roky a roky ubíhaly, začal jsem psát dopisy s nadějí, že když už ne já, moje dopisy mou rodinu jednou najdou.
Teď tu Viki čeká sám na místě, které už vlastně vůbec nezná, ale věří, že se fotky, které se tu snažil vyfotit, i dopisy, co psal, objeví v hnědém kufříku na půdě, tak jako ty zvláštní, co tam kdysi našel on. Ví, že se s rodinou už nikdy neuvidí. Jediná věc, co si teď opravdu přeje, je, aby nikdy nebyl tak zvídavé dítě.
Anonymní_Nivor
První u krmítka
Lidé to o nás netuší, ale když nasypou zrní do krmítka, my to pomocí snímačů okamžitě zachytíme. Díky tomu jsme za pět let prudce zvýšili kvalitu života.
Pracuji jako technik, kontroluji zařízení, která zaznamenávají dosypávání a kalibruji signál, který putuje do našich čidel.
V noci mrzlo. Místo abychom spali schovaní v bezpečí hustého křoví, hlídkujeme na terase jednoho domku. Zrní tu obvykle sypou při rozbřesku, ale mrazivé slunce už svítí a přesto nikde nikdo.
“Poleťme do zahrady s třešní, tady se dnes nedočkáme,” zavelí můj bratr a všichni ho poslušně následujeme. Přelétáme podél plotu až k železniční trati. Zrovna, když se stočíme vlevo, zahlédnu žlutočerný záblesk. Zpomalím let a dosednu na vedení:
“Koňadra,” pípnu pro sebe a pak: “Otočme to, koňadry přilétají,” volám na ostatní.
“To nemá smysl Ró. Bude jich zase hromada, i kdyby tam jídlo bylo, nemáme šanci se k němu dostat. A navíc…”
Nenechám bratra domluvit a letím. Mám hlad.
Že vedle mě přistane modřinka, si všimnu, až když mě ďobne do ocasních per.
“Hej ty,” spustí: “Jak to, že jste na krmítku vždycky první? Celou noc jsme tu čekali.”
Nechápavě se otočím.
“Nasypou sem jídlo?”
“Nevím. Je tu špatný signál, takže i kdyby ano, nedozvíme se to hned.”
“Jaký signál?” diví se.
Mlčím. Vidím, že je velmi rozrušená. Ale proč?
“Tak nic. Dál se chovejte jako by ostatní neexistovali” vyhrkne a má se k odletu.
„Počkej! Takhle to přece není.”
„A jak to je?“ otočí se prudce.
Váhám.
„My… reagujeme rychleji. Máme lepší orientaci.“
Ušklíbne se. „Víš, kolik nás letos zmizelo kvůli vaší lepší orientaci?“
Jen nechápavě zírám.
“To nemá smysl,” povzdechne si. Foukne vítr a já si všimnu, jak jí vystupuje prsní kost. Že by opravdu trpěla hlady?
“Proč jsi opustila hejno, Ró?!” rozčílí se bratr, když doženu ostatní.
“Chtěla jsem pomoct! Ale byl to zabedněnec.“
“Všem koňadrám jsme ukradení, Ró.”
Uběhl měsíc, ale nemůžu na ni zapomenout. Měl jsem za to, že vše funguje bezchybně.
Hodnocení kvality života stouplo o 17 %. Ale poprvé započítávám i to, co jsme přehlíželi. Tak málo vrabců, kosů, hrdliček, modřinek. A v paměti její vychrtlé tělo pod rozčepýřenými pírky… Musím ji najít.
Nekoukám po krmítkách, neměřím signál a nekontroluji čidla. Přeletím přes koleje a bloumám nad polem, dokud nenajdu pár modřinek.
“Ró mi o tobě vyprávěla. Tady zrní na stříbrném podnose nenajdeš,” rozhněvaně na mě spustí největší z nich.
“Ró? Kde ji najdu?”
„U lesa,“ utrousí: „Snaží se zjistit, jak přežít bez krmítka.“
„Bez krmítka?“ zasměju se příliš rychle. „Lidé fungují spolehlivě. Krmení jim přináší radost,” slova ze mě vylétnou dřív, než je stihnu zastavit.
“A až jim dojde, jak utlačujete ostatní? Až se rozmnožíte natolik, že už to nepůjde přehlédnout? Prohlásí vás za škodnou a všechno skončí.”
“Tohle nebudu poslouchat!” vybuchnu, ale cítím, že má pravdu.
Vybírám červy z dutin, když mi kolem hlavy prosviští koňadra. Nestihne se včas vyhnout keři a zamotá se do větví pichlavého šípku.
“Ty jsi ten z krmítka,” hned ho poznám.
“Jmenuji se Tiel.”
“Ró,” odpovím.
“Nevypadáš tak zle, jako posledně,” řekne zatímco se dostává z křoví.
“To ti pěkně děkuju.”
“Promiň, tak jsem to nemyslel. Jau,” vysoce pískne a snaží se uvolnit trn, který se mu zaryl pod křídlo.
“Stůj klidně.” Zobáčkem najdu trn mezi jeho pírky.
“Všechno ti vysvětlím. Domluvím ostatním, aby technologii sdíleli.”
“To je zbytečné,”
“Chci to zkusit.”
“Nepotřebuji to vědět. Nechci být na dokrmování závislá. Mám les.”
Ró vyletí do vzduchu a střemhlav zamíří k větvičce, kde utrhne šípek.
“Není to moc, ale nám to stačí,” řekne.
Teprve teď si všimnu, jak je kolem nás živo.
Anonymní_Nyra
Časovač (ne)lásky
Už se nechci vzbudit. Je to za námi. Náš čas spolu již vypršel. Bojím se zvednout, zdali žije, zdali vedle mě stále leží. Cítí něco? Je mrtvá? Pak najednou seberu všechnu odvahu, kterou mám a zvednu se. Podívám se na ni a zjišťuju, že žije. Koukáme na sebe šokovaně a s jistou zvědavostí.
Náš společný čas měl podle našich časovačů vypršet právě dnes. Čekal jsem, že se už neprobudím a ona se mnou. Jako zamilovaný pár, jsme měli časovače sladěné. Není to tak dávno, kdy se Rada rozhodla zavést časovače pro odečet zamilovaných dní, pod záminkou, že tak lidem usnadní život a oni už nebudou nešťastně zamilovaní. Lidé ztratili odvahu a chtěli mít vše pod kontrolou. I to, jak dlouho potrvá váš vztah, aby si mohli… naplánovat život, aby je protějšek nezradil svou ztrátou citů, aby nebyli zranění. Jsem jeden z těch, který tomuto opatření nerozumí, neb odvahu čelit přirozenému vývoji vztahů a životu jsem neztratil. A když nemáte moc nad vlastní odvahou nebo ji nemáte vůbec, někdo toho využije a ukolíbá vás svým řešením. Když vás pozbude odvahy, ztratíte chuť se snažit, když jde do tuhého.
Koukáme na sebe a z jinak nemluvné Ayron váhavě vyjde: „Cítíš něco?“ Říkalo se, že když časovač vyprší a na displeji se objeví nula, lidem opadnou city a zamilovanost je pryč. Jiní říkali, že ti, kteří se zkusili znovu zamilovat a o lásku se stejným člověkem bojovat, nakonec z hoře umřeli. Nikdy se totiž nezvládli dostat do fáze rané zamilovanosti, kdy časovač běžel, aby mohli začít znovu.
„Necítím nic. Jsem zmatený. Čekám, co to se mnou udělá.“
Koukám na ni. „Příjdeš mi stále stejná.“
Začínám přemýšlet, čeho chce Rada docílit. Na zemi se před pár lety začaly rodit jen neurodivergentní děti. Tamější politické uskupení se po všech těch demokraciích vyvinulo, lépe řečeno devalvovalo zpět do různých totalitních politických režimů. K tomu se přidal ortodoxní přístup k životu a rodiny spojovaly své děti do manželství mezi sebou tak dlouho, až se to celé geneticky porouchalo. A pak přišly časovače. Každý člověk, chlapec či dívka měli od 14 let zavedené na pravé ruce malé digitální obrazovky. Vypadaly jako nefalšované Casia. Ve chvíli, kdy se dva lidé do sebe zamilovali, začal jim displej odpočítávat dny, které spolu stráví. Množství dnů se lišilo a nikdo nevěděl proč. V populaci mělo dojít k míchání genu. Rada neměla zájem na tom, aby lidé spolu strávili 30 let života, ale aby se mezi sebou rozmnožovali s různými partnery neb po tyranských válkách populace jednotlivých zemí zhýrala a bylo jasné, že země, která chce mít největší vliv na ostatní, musí mít dostatečnou populační základnu. Zdravou základnu.
Ayron se začne oblékat. Sleduju ji a nevím, co mám dělat. Co teď bude?
„Co myslíš, že se teď stane?“
„Nic. Obleču se a půjdu domů. Čas vypršel. Na co mám čekat?“
„A ty to necháš jen tak?“
„Slyšel jsi přece ta vyprávění, Mechone. Nemáme na výběr.“
Zírám na ni. „Nepřijde ti to celé špatně? Vždyť je to blbost. Chtějí po nás, abychom se křížili jak mitochondrie.“
„A můžeme v téhle zemi vlastně něco jiného?“ štěkne po mě vztekle.
Zamrazí mě. Měl jsem pocit, že si rozumíme. Že na to, co dělá Rada, se díváme stejně.
„Takže ty souhlasíš s tím, že tvoje děti to budou mít stejně jako my dva? Že o dítě, které nosíš, se bude starat někdo jiný než já?“
„Nesouhlasím,“ řekne tiše. „Ale dokud nás nebude víc, nemáme žádný vliv.“
Na okamžik se zastaví.
„Časovače řídí ústředí. Neví, jaké lidi spojují. Vidí jen DNA a ideální kombinace. Nezajímá je, s kým budu vychovávat děti. Jde jim jen o to, aby se rodily co nejideálnější děti.“
Podívá se na mě.
„Už pochop, že pro ně nejsme lidé. Jsme stádo, jehož prostřednictvím splní své cíle.“
Anonymní_Orlan
Záhadná chřipka
Byl krásný slunečný den. Jel jsem zrovna vlakem do své práce, kde pracuji mimochodem jako mikrobiolok, když jsem jel vlakem tak jsem z okna vyděl jak si děti hrály venku, pejskaři venčili svoje mazlíčky a vše vypadalo jako zalité sluncem. Ale ja sem musel jet do práce. Ani nevíte jak se mi nechtělo, ale nedalo se svítit povinnosti se musí dělat. Už bylo osum hodin a já dorazil na místo. Vešel jsem do budovy a odpípl jsem si docházkovou kartu a vešel jsem dovnitř. Když jsem si sedl ke stolu a pokračoval ve své práci rozboru bakterií žluté zimnice. Pak za mnou najednou z ničeho nic přišla vedoucí oddílu Nicola a hned po mě začala štěkat. ,,Marku co tu děáš? Máš být přece v areálu pět.“ ,,Moc se omlouvám už tam běžím.“ Vstal jsem a šel jsem v doprovodu Nicoly do aréálu pět, pocestě mi říkala vše co se děje a proč tam mám jít.,,Je to nějaký nový tip viru který neznáme a potřebujeme zjístit co dělá.“ ,,A vy jste si na tu práci vybrali zrovna mě.“ Na to mi jen tak provokativně odvětila ,,Taky se dívím že si vybrali zrovna vás.“ Nechal jsem to být. Po celou dobu zbytku naší cesty bylo hrobové ticho, tedy dokud jsme nedorazili na místo. Za velikou prosklenou stěnou na stole ležel nějaký člověk. Po krátkých výzvědách jsem zjístil že ten člověk tu chorobu dostal ale zemřel ,,Musíte zjístit co to je a co se s tím dá dělat.“ No takže vešel jsem do sterilizačního prostoru, oblékl jsem si ochranný oblek nasadil jsem si rukavice a vešel jsem do místnosti. To tělo tam leželo jen tak, tak jsem začal z průzkumem. Asi po hodině jsem skončil a šel jsem zdělit oběv vedení. Když jsem vešel do kanceláře vedoucího, tak se na mě hned vrhla Nicola a netrpělivě se na mě dívala. Tak jsem spustil.,,No tak kde bych začal, ta bakterie je jak bzch to správně sformuloval, je to nejaký nový tip vysoce agresivní bakterie, a potle toho co jsem zjístil se i rychle množí. Nevipadá to dvakrát dobře.“ Podívala se na mě s tušením že jsme v háji. ,,No dobře tak co tedy budeme dělat“ Pronesla Nicola nervózně. Chvíli sme se na sebe jen tak dívali ale nakonec jsme se spolu snažili vymyslet nějaké rádoby řešení ale ani jedno nebylo možno za tak krátkou dobu uskutečnit. Asi během dvou hodin toho co jsme přemýšleli tak nakožení stouplo o čtyřicetpět procent. ,,Takže není co dělat?“ Ptala se Nicola sklesle. Nevěděl jsem co ji mám na to říct, nenapadala mě žádná vhodná slova která bych ji mohl na to říct. Seděli jsme v její kanceláři už dost dlouho stále chodily další zprávy o nakažení. Pak přišla další rána osudu. Ti co už nakažení touto chorobou tak začali být agresivní a napadat ostatní lidi. ,,Jo to jsem ti nějak zapoměla říct, že nakažení lidé začínají být agresivní.“ Podíval jsem se na ní a řekl jsem ,, To je celkem poctatná informace, kterou si mi možná mohla říct oněco dřív!“ Jenom zažmroulala očima a nic mi na to neřekla. Oba už jsme byli velice vystresovaní a nedokázali jsme přemýšlet racionálně. Najadnou zničeho nic přišel nějaký podivný pan. Ale vypadalo to že ho Nicola zná a taky že znala bel to vedoucí vedlejšího oddílu stál jen tak ve dveřích a pak zničeho nic po nás vystartoval skočil na mě a vypadalo to žeuž bude po mě ale Nicola vzala stolní lampu a majzla ho s ní po hlavě. Ten pak upadl do bezvědomí. ,,Nemáš zač “ pronesla s takovým divným tonem hlasu ,,Dělej vstávej, zdrháme prič.“ Rychle sem se sezbíral se země a vyběhli jsme z kanceláře. Nevěděl jsem kam to běžíme, ale nakonec jme zaběhli do nějaké zvláštní chodby. Nicola vytáhla svou ověřovací kartu a neco do te stěny naťukávala nějaké věci a najednou se se v zemi otevřel poklop. ,,Nestůj tam jak tvrdý Y a pojď!“ Sešli jsme po žebříku dolů do nějaké tajné místnosti. Za náma se hlasitou ránou zavřel poklop a mi byli zavření v takovém provizorním krytu. Nicola nastartovala počítač co byl na stole, přihlásila se a velice vystresovaně pronesla ,,Už jich je osundesát procent nakažených.“ A procenta neustále stoupala. Jakmile se na obrazovce oběvilo devadesát procent, ozvalo se zakašlání Nicola sa na mě podívala a pak se kašlot ozval znova, pak mi to došlo to já jsem kašlal. Nicola se na mě jenom podívala a pronesla ,, no a sme v pr…“
Anonymní_Oryn
Mimo naši planetu
Byl to den jako každý jiný, tedy dokud nám učitelka nepustila živý přenos ze startu vesmírné rakety. Jakmile se raketa odlepila od země, něco se ve mně zlomilo. Už jsem nebyla taková jako dřív, najednou jsem věděla, že jednou chci být tam, kde teď byli oni.
Připadá mi to jako pouhé mrknutí oka, co jsem se z holky v první třídě stala žačkou druhého stupně. Ať ale čas plynul jakkoliv a dělo se cokoliv, tento dětský sen mě stále neopouštěl.
Střední školu jsem zvažovala takovou, díky které bych potom mohla dále studovat tak, abych se jednou podívala za hranice naší atmosféry. Rodina mi sice pořád namlouvala, že je to nemožné, abych se někdy stala astronautkou, ale já si stála za svým.
„Kate, opravdu si nechceš ještě promyslet kam chceš jít a na jakou školu se přihlásit?“
„Mami, říkám ti, že jsem stoprocentně rozhodnutá, že to měl být, je a bude můj život. Prosím, nechte mě to zkusit.“
„Je to tvoje volba, ale měj na mysli, že pro tebe chceme vždy jen to nejlepší.“
Díky bohu, se na mě usmálo štěstí. Střední školu jsem úspěšně dokončila a dále studovala na vysoké. Po promoci mě najala kosmická společnost WUNI. Tam jsem překvapivě rychle šplhala nahoru a nahoru. V roce 2125, po náhlém znovuzískání spojení s vesmírnou sondou, která byla do hlubin galaxie poslána více než před sto lety, mi bylo umožněno vydat se na zcela neznámou planetu k hranicím Mléčné dráhy. Planetu Vorkalia, kde byl onou sondou údajně zjištěn život.
„Slečno Kate Kallendrová, jste připravena?“
„Ano, naprosto.“
„Dobrá tedy, zahajuji odpočet. Deset, …, pět, …, jedna, start.“
V tu ránu už jsem svištěla vstříc svému osudu. Ze života mi zmizela možnost vrátit se zpět.
Cesta na Vorkaliu trvala dlouhých deset let. Byla to nesmírně nebezpečná a riskantní cesta.
Jediné, co mě udržovalo jaksi klidnou bylo spojení se Zemí. Slyšet hlasy svých blízkých mi dodávalo neuvěřitelnou odvahu.
Po nekonečném putování kosmickou pustinou, jsem měla planetu téměř na dosah a chystala jsem se na přistání. Bylo to kruté. Při přistávání mi každou chvíli hrozila okamžitá smrt, ale přece jen nakonec jsem skrze svou loď ucítila pevnou půdu pod nohama. Po chvíli jsem se jala planetu prozkoumat a nasbírat několik vzorků. Na Zemi jsem byla dlouhá léta připravována na jinou civilizaci a jak s ní potažmo komunikovat, ale nikdy jsem nemohla být připravená dost.
Po týdnu zkoumání jsem narazila na jakýsi organismus, když jsem ale popadla zkumavku a kleštičkami po něm šáhla, krajinou se rozlehl podivný zvuk a mě došlo, že jsem se nachytala do pasti.
Tamní obyvatelé, kterým jsme říkali Ravlekové mě odvedli do svých obydlí a tam mě zamkli.
Pokoušela jsem se jim předat schránku, ve které byl nahrán vzkaz, kterému by měli podle našich vědců alespoň trochu rozumět, ale neustále ji odmítali.
„Prosím vás, já vám nechci ublížit.“
„Tribun arikes.“
Opakovali to neustále dokola. Jejich údajným jazykem jsem uměla jenom pár vět. Tahle mezi ně naštěstí patřila. Znamenala „Nevěříme ti.“ Nevěděla jsem co dělat, a tak bylo nejmoudřejší spíše mlčet a čekat.
Po letech v zajetí jsem se začala snažit o zprovoznění oné schránky, ale vypadalo to beznadějně. Až se z ní jednoho dne začal ozývat zvuk. Ravlek, který mě strážil okamžitě přivolal dalšího a oba začali pozorně poslouchat. Zdálo se, že tomu rozuměli.
Během hodiny kolem mě stálo okolo padesáti z nich a něco horlivě diskutovali.
Po pár dnech mi předali moji starou komunikační jednotku, kterou mi před devíti lety vzali a já konečně uslyšela hlas, který mi byl povědomý.
„Slečno Kate, to jsem já pan Moriken, dokázala jste to, jsou ochotni s námi komunikovat.“
Anonymní_Ryven
Balzac
Poslední měsíce s ní utekly strašně rychle. Ať se snažil sebevíc, aby byly klidné, naplněné něčím smysluplným, krásným a jedinečným, občasným hádkám se prostě nevyhnuli.
Tzv. progresivní léčba sice částečně pomáhala od bolesti, ale Barbara stále více utíkala do virtuální reality, kde existovala jen krása a zdraví a šťastní lidé. Měla pocit, že to je jediná léčba, která dává smysl a byla pravda, že ve spojení s nanoboty měla aspoň chvíli pocit, že se cítí normálně.
„Miláčku, spíš? Nechceš se milovat? Mluvil k ní podmanivým hlasem a pohladil ji něžně po stehně.
„Promiň, ale zrovna se procházím po březích Seiny.“ Odvětila tónem, kterému nebylo možné odporovat. Odsunula se ještě víc ke kraji postele a znovu stiskla bod na zápěstí, který ji vrátil do virtuální Paříže.
“Barbaro, vždyť víš, že to není reálné, ale já jsem tady a teď a jsem skutečný. A sex máme pořád krásný, ne?“ Uvědomil si, že slovo skutečný už znělo v jejich světě spíš jako nadávka nebo jako něco hodně staromódního.
„To si myslíš, ty! Můžeš mě už prosím nechat na pokoji?“ Vzteklým hlasem dala jasně najevo, že virtuální svět nehodlá opustit.
„Tak mě vezmi do Paříže a nebudu muset pořád utíkat do virtuálu.“ Podívala se na něho tázavě a provokativně.
„Víš, přece, že to nejde, Barbaro.“ Byla v Paříži už čtyřikrát a věděl, že by tam chtěla znovu a znovu a nejlépe hned, ale s každým rokem se návštěvy jakýchkoliv skutečných historických měst stávaly neskutečně dražší, zvlášť v porovnání se stále levnější virtuální realitou. Taky věděl, že už by to fyzicky nezvládla. Otočil se na bok a neubránil se slzám.
Ráno jako obvykle další dávka nanobotů. Zvedal si jí z toho žaludek a všechno se v ní bouřilo ještě dřív, než začali účinkovat, ale bolest po noci byla opět nesnesitelná.
„Petře, já už to nechci, nemá to smysl, oba víme, že to jen prodlužuje naše trápení.“ Podívala se na něho prosebnýma očima a měl pocit, že se jí zorničky roztáhly jako Kocourovi v botách v jejich oblíbeném animáku.
„Hvězdičko, nechceš mě přece ještě opustit a nechat mě tady. Prosím, zaveď si to. Jsem tu s tebou.“ Podívala se nepřítomně jakoby skrze něho, dala si další dávku a se slovy „Jak chceš.“ se vrátila do své zdravé virtuální reality.
Cítila se jako ve válce, střídavě vyhrávala jedna a pak druhá strana. Nanoboti sice na chvíli nemoc porazili, ale pak museli nastoupit další a další a nemoc se vždy po vyčerpání dávky stejně vracela. Virtuální realita už byla jen slabou útěchou a na Petra už jí skoro nezbývala energie. Mrzelo ji, jak je na něho zlá, kdykoliv se pokusí o nějaký bližší kontakt. Přemýšlela na doktorovým návrhem ohledně virtuální reality „potom“. To by snad pro Petra ještě mohla udělat, i když se jí to už nebude týkat. Kde by s ní chtěl „potom“ asi nejraději komunikovat? V lese? U moře? V Paříži? Ne, to byla spíš její ideální představa. Doma? To by bylo moc kruté. Asi ten les, příroda. Najednou se Barbaře udělalo hrozně úzko, tělem projela bolest jako nůž. Už nemohla. Zmáčkla bod na levé ruce, aby se spojila s doktorem.
Seděl sám u Barbařina doktora a snažil se porozumět všemu, co doktor říká.
„Podívejte se, Petře, jestli Barbara vysílala jasné signály, že už se nechce léčit a nechce tu být, nemohli jsme jí v tom bránit. Můžete si vybrat virtuální prostředí, kde s vámi bude teď po smrti komunikovat. Náš systém Balzac nabízí mnoho kombinací. Z psychologického hlediska Barbaře velmi pomohlo, že ještě před tím pro vás mohla sama navrhnout podle ní nejlepší variantu.
Zůstanete s Barbarou v blízkém, a věřte mi, velmi autentickém kontaktu.“
Petrovi proletělo hlavou, proč ty návrhy neprobrala předem s ním, ale hned si uvědomil, že dobře věděla, že by s ukončením léčby nikdy nesouhlasil.
„A ona? Co bude cítit ona?“
Doktor bezmocně zvedl ruce do prázdna.
„Tak daleko bohužel ještě nejsme.“
Procházel se jarním, sluncem prosvětleným lesem. Listy se třpytily jako zelená sklíčka, vítr lehce hýbal větvemi stromů. „Petře, jak se ti daří?“ Najednou před ním opět stála na lesní cestě, dívala se mu do očí, jen v jejích očích se neodrážel jeho obraz. Pokolikáté už? „Barbaro, promiň.“ řekl v duchu, zmáčkl si místa na obou spáncích a obraz zmizel. Už to nemohl snést, musel se s ní i jejím věčným obrazem rozloučit, jednou provždy.
Anonymní_Seren
Hranice nenávratna
Kde je hranice, odkud už není návratu? Tahle otázka mi zní v hlavě posledních několik let. Možná jsem bláhový, ale ještě stále věřím, že to nedošlo tak daleko, abych musel naši planetu vymazat z vesmírné mapy. Věřím, protože nechci být tím, kdo zatáhne za osudnou páku znamenající konec našeho světa.
Jenže nikdo jiný už není. Jsem posledním z těch, kdo věděli, jak se to dá zastavit.
Ze svého úkrytu v betonovém bunkru zahlédnu blížící se postavu. Málem se mi zastaví srdce, když v ní poznám svou dceru. To přece není možné! Před měsícem ji unesli spolu s mou manželkou, aby mě mohli vydírat. Leda že… Ne, nesmím myslet na nejhorší.
„Tati? Jsi tady?“ zavolá moje Emma. Chvíli se rozmýšlím, ale pak vyjdu z úkrytu. Musím se přesvědčit na vlastní oči.
„Tati!“ vykřikne radostně a rozběhne se ke mně. Oči by se mi zalily slzami štěstí, kdybych se právě nemusel soustředit na její projevy. Chůze i běh působí normálně. Dokonce i to radostné vypísknutí znělo přesně jako její. Nepřestávám si ji do nejmenších detailů prohlížet a v rukou přitom svírám vlastnoručně vyrobenou elektrickou zbraň.
Skočí mi do náruče a já ji opatrně obejmu. A tehdy si toho všimnu. Moje obavy se potvrdí.
Přestože se jí hruď zdvihá jako normálnímu člověku, ve skutečnosti nedýchá. Necítím a ani neslyším její dech na svém rameni, o které si opírá hlavu. Třebaže je to téměř neznatelný rozdíl, mně to stačí, abych se ujistil, že tato dívka není má dcera. Ve skutečnosti to vůbec není člověk.
Nejspíš to má být past. Ti, před kterými se skrývám, se mě chtějí zbavit, protože vědí, že jsem jediný, kdo je v této fázi vývoje ještě dokáže nadobro zničit. Kdo ví, kde je schovaná ona zkázonosná zbraň, a jak ji použít.
Záleží jen na tom, jestli mě chtějí hned zabít, anebo nejdřív zajmout, vyslýchat a až pak zabít. „Tati, musíme se vrátit a zachránit mámu! Až zjistí, že jsem utekla… Ani nechci myslet na to, co by jí mohli udělat.“
Takže zvolili strategii B. Musím uznat, že tahle figurína mou Emmu hraje až děsivě dobře. Kdybych nebyl profesor a nezabýval se vývojem technologií dávno před tím, než začaly napodobovat lidi, nejspíš bych se nechal nachytat.
Rozhodnu se, že tu hru budu hrát s nimi. Musím zjistit, jak daleko už to došlo, a poté znovu zvážit onu osudnou otázku.
„Máš pravdu. Víš, kde ji drží?“
„Ano. Pojď, ukážu ti to,“ pokyne mi.
„Výborně,“ odpovím a nechám se vést. Po cestě jdeme mlčky. Nemám chuť se bavit se strojem hrajícím si na mou dceru. Zdá se mi, že uplynula snad celá věčnost, než se před námi konečně objeví vysoké štíhlé budovy mého někdejšího domova. Ten pohled se mi však zdá jiný, než jak si ho pomatuji. Ano, už to mám. Támhle napravo za městem, kde předtím bývalo letiště, se tyčí obrovitánská stavba.
„Co je to?“ zeptám se a ukážu tím směrem.
„Tamto? Myslím, že nová vesmírná loď,“ odpoví ledabyle.
Vesmírná loď. Snad nechtějí letět do vesmíru… Ach ne. Ne. NE! Nemohou se rozšířit na další planety. To nesmím dopustit.
Právě jsem se rozhodl. Náš svět už zachránit nejde, ale ještě mám šanci zachránit ty ostatní.
„Je všechno v pořádku, tati?“ Mé zděšení se mi asi promítlo na tváři.
„Ano, nemusíš mít strach.“ Myslím, že to říkám spíše sám sobě. Hlava mi jede na plné obrátky, když se snažím promyslet, co dál. Pak zničehonic zvednu elektrickou pušku, kterou celou dobu svírám v rukou, hlaveň přitisknu Emmě k jejímu umělému tělu a zmáčknu spoušť.
Nastal čas použít zbraň, která zničí celou naši planetu. Ale zachrání všechny ostatní.
Anonymní_Solix
Daniellův rukopis
,,Datum 1.5. 2139, čas 10:59, den čtvrtek. Milý deníčku, už dlouho jsem tě neviděl. Ztratil jsem tě někdy v prosinci, myslel jsem si, že už tě nikdy nenajdu. V současné době si můj jediný přítel. Heh, ani si nevzpomínám, jak dlouho mé oči nespatřily živou duši. Vlastně ani nevím, co se stalo. Byla tma, asi před šesti, ne, sedmi nebo možná čtrnácti lety?
Bože, jsem už tak dlouho sám, proč mě neušetříš? Proč!? Zbav mě toho trápení prosím, snažně prosím! Na kolenou tě žádám, pošli mě tam, kam ostatní! Prosím snažně tě prosím… Prosím… Klečím zde na svých kolenech, deníčku, marnou snahou nepodmanit se šílenství.
Proč je ta žena všechny vzala? Koho tím oblafne? Koho tím ob…” ,,Hej kámo, seš v cajku? Halo cizinče, seš v pohodě? “ Promluvil na mě neznámý hlas. Cizinec – mladý kluk, cítil jsem, jak na mě zírá a dává mi spoustu prapodivných otázek. Kdo jsem, jak se jmenuju, odkud jsem… nepodstatné věci. Stejně všichni umíráme. Ne rychle, ne smutně, ale postupně. Naše těla stárnou a zmítají se v bolestech života, dokud si je smrt neodvede.
Jsem snad jediný, kdo to vidí? Nemá smysl proti nim bojovat. Nevím, co jsou zač, nevím odkud jsou, mnozí říkávali, že ufoni nás konečně napadli. Jiní zase, že konec světa nastal, a další se jen modlili, aby přežili. Ale ne, ani jedno z toho nejsou. Ta žena je vede, ta žena ve stínu jim dává rozkazy. Nikdo ji nevidí, jenom já. Jen já vidím pravdu. Ale občas si nejsem jist, zda jsem nezešílel.
,,Hele brácho, jestli chceš žít, tak pojď, jinak tady zemřeš.” Ten kluk to pronesl tím nejsarkastičtějším tónem, kterým to jde. Pohlédl jsem na něj a viděl jsem něco, co už dlouho ne. Lidi. Ten kluk přišel s nějakou ženou, mladou, stejně ostrou jako on. Už je to šest měsíců, co jsem viděl Olivera. Spolu jsme utekli a přežili, až do loňského podzimu, kdy ho zabili.
Klidně a pomalu jsem vstal, hodil přes záda malý maskáčový batoh, a švihnul nožem po vetřelci.
Dlouhá bílá těla, pokrytá nějakým slizem, bez očí, úst či lásky. Vypadali jako duše vyjmuté z pekel, a když krváceli, jejich krev byla černočerná. Ten nůž už nikdy neuvidím, raněná věc, šokovaná svým zraněním, očividně přestat nehodlala. Neznámý kluk chytil mé zápěstí a se zbraní v druhé paži mě vlekl pryč. Dívka překvapená mým útokem šla první a vytvářela nám čistou cestu. ,,Ach deníčku, proč jsem se nenechal zabít? Kde beru vůli žít?” 11:03 běžíme vstříc naději, která možná vůbec neexistuje.
Běželi jsme, v zádech neznámé bytosti, a my snažící se vběhnout do jednoho z domů stojící naproti teď už mého bývalého bunkru. Ta dívka v běhla do nejrozbořenější chatrče, do které mohla. Střecha téměř neexistovala, stěny děravé a prorostlé rostliny.
Navedla nás do sklepních místností domu a malým, téměř neregistrovatelným, gestem pokynula na kluka, který mě právě přitiskl čelem ke zdi.
Mám pocit, že budu mít bouli, stěžuju si v duchu. Ty bytosti se stále snažily nás zabít, své snažení vzdaly pár minut po našem útěku.
,,To je divné, vždy bojují až do konce,” zašeptala opatrně dívka. Popošla nahoru na prvních pár schodů, opatrně se porozhlédla. ,,Vzduch čistý,” ujistila nás. ,,Hej kámo, můžeš mi vysvětlit, proč jsi v tom bunkru klečel jako by se nic nestalo? No jo, ono vlastně jenom na nás útočí něco neznámého už celá staletí. Ale to nic, není zač, jsi naživu!” Reakce toho kluka mě nepřekvapila. On to nechápe. Nikdo to nechápe. ,,Děkuji za záchranu života,” odpověděl jsem opatrně ale jistě. ,,Proč jsi tam jen tak klečel?” Ta dívka byla moc krásná, skoro jako ona. Ta stínová žena.
Anonymní_Sylor
Alice
Vzbudila jsem se a cítila se až moc vyspaně. To je zvláštní. Kouknu na hodiny a vidím 7:35.
Přijdu pozdě už první den školy! Rychle jsem vyskočila z postele a neobtěžovala se ustlat si ji nebo vyčistit si zuby. Jen jsem se rychle převlékla. Vyběhla jsem z pokoje s batohem v ruce, kde jsem lovila žvýkačky, abych se cítila alespoň trochu fresh. Rychle si nazouvám boty a spatřím bílou obálku pod vchodovými dveřmi. Co to je? Vzala jsem ji do ruky, ale není na ní poštovní známka, jen mé jméno. Alice. Chystala jsem se ji otevřít, ale neměla jsem čas. Dopis jsem hodila do tašky a sprintovala na zastávku. Autobus jsem naštěstí stihla a s tím i můj první den školy. Když jsem přišla domů, lehla jsem si na neustlanou postel a byla sama na sebe naštvaná, že jsem si nenastavila ten budík. I když jsem si byla jistá, že jo. Na to jsem si vzpomněla na záhadný dopis z rána. Vytáhla jsem ho z tašky a tentokrát jsem ho otevřela. Stálo v něm: „Tenhle dopis sis napsala sama z budoucnosti. A pokud nebudeš dělat, co v něm stojí, dost pravděpodobně zemřeš” Cože, to jako umřu?! Co to je za hloupý vtip! Dál jsem četla text, který byl v odstavcích a jako nadpis bylo vždy nadcházející datum. Byl tam i odstavec s dnešním datem:
1. 9. 2026 – „Jestli nevěříš, tak se tě pokusím přesvědčit. Dneska zaspíš a ve škole
dostaneš klíček od skříňky s číslem 81.“
Dobře, tak tohle by nemohl vědět nikdo. Najednou jsem se cítila malátně a na chvíli zavřela oči. Jakmile jsem je znovu otevřela, koukla jsem se na hodiny. Cože?! To jsem ten dopis četla půl hodiny?! Uslyším pohyb v kuchyni. „Mami?“ „Ano?“ „Kdy jsi přišla domů?“ „Asi před patnácti minutami. Byla jsem tě pozdravit, ale ty jsi četla nějaký dopis a nereagovala.“ „Aha, fakt? Promiň mi.“ Cítila jsem se, jako kdybych byla na třicet minut vypnutá. Asi bych neměla být dlouho do noci na mobilu. Pak jsem jen unavená. Šáhla jsem pod polštář pro deník, že si ten zvláštní den zapíšu. Co to? Já jsem už za dnešek psala? Koukám na zápis s datem 1. 9. 2026 Tak a dost. Zavřela jsem deník a hodila ho na postel. Další den mě vzbudil budík v 6:30, který jsem kontrolovala včera večer dvakrát. Ale nemohla jsem přestat myslet na dopis. Tak jsem si přečetla odstavec s dnešním datem:
2. 9. 2026 – „Dneska ti napíšou kamarádky, abys s nimi šla ven. Nechoď.“
To je celé? Ale asi radši jednou odmítnu jít ven s holkami, pokud si moje budoucí já myslí, že by to mohlo vést k mé smrti. Jenže takové věci v dopise byly neustále. „Nechoď. Odmítni. Nebav se.“ Ale proč bych nevěřila svému já z budoucnosti? Jenže s tím se zhoršovaly moje výpadky paměti. A v mém deníku se objevovaly zápisy, na které si nepamatuji. Postupem času jsem si nepamatovala celé dny a moje kamarádky i mamka se mi odcizili. Pochybovala jsem o své existenci a cítila se, jako by to byl sen. Až jsem se jednou ocitla na mostě. Vylezla jsem na zábradlí a byla rozhodnutá skočit. Bylo mi jedno, jestli je to sen, nebo realita. Co je to za život, když si nic nepamatuji? Ale v tom mi něco docvaklo. Výpadky paměti. Zápisy v deníku. Dopisy z budoucnosti, které sice věděly věci, co můžu vědět jen já, ale ten styl psaní… Jako by mě nesnášel. To já. To my. Já nejsem jedna osoba. Už jsem nechtěla skočit. Chtěla jsem si o tom s někým promluvit. Chtěla jsem se omluvit mamce a kamarádkám. Ale najednou jsem se zase cítila malátně a převrátila se přes zábradlí. Zase se mě zmocnilo moje druhé já. To moje sebedestruktivní já, které bylo naštvané na mě, že bylo potlačované. A tak se rozhodlo mě zmanipulovat, abych si myslela, že když ho neposlechnu, tak umřu. Jenže to bylo celou dobu naopak.
Anonymní Thalos
V mezích tolerance
„Do pr-,“ neudržel jsem se, když jsem uviděl Torina v prostorech Konfig Kernelu.
Nesnášel jsem ho. V celém Systému nikdo nevypadal jako já. Všichni byli snědí s velkýma hnědýma očima. Genetické rozdíly byly už dávno smazány, ale já jsem byl vzácná anomálie. Moje oči a světlá kůže všechny fascinovaly. Před prvním pingnutím do minulosti mi Systém vysvětlil, že mám rysy původních obyvatel originální planety, Asiatů. Prý tam nevzbudím pozornost. Byl jsem jediný… a pak se objevil Torin.
„Srovnej si vektory, ty erore,“ ušklíbl se, když mě uslyšel.
Rozhodl jsem se ho ignorovat. Senzomoduly nám oběma rychle vyměnily naše moderní bio-obleky za dobové. Usoudil jsem, že nás Systém vyšle na originální planetu.
Cestou do Transit Kernelu jsem se pokusil Torina předběhnout. Nechtěl jsem, aby si Systém myslel, že na další časoprostorový ping jsem už starý. Uvolnil jsem se až ve své tranzitní kapsli se zavedeným nervolinkem, který přebral kontrolu nad mými neurony.
„Infoabsorbce pro časoprostorový transit a setkání s retroagentem dokončena. Ať je stabilita s vámi.“
Zaradoval jsem se. Vracíme se o sedm set let zpět. To ještě bývalo na originální planetě bezpečno. Poslední Světová přišla o sto let později a Galaxníci se objevili až po ní.
*
Naše transitní kapsle nás vylodily v opuštěné uličce. Díky datům z infoabsorbce mi okolí bylo povědomé.
„Retroagent si vyžádal setkání na trhu. Jdeme!“ zavelel jsem až zbytečně ostře.
„Neindexuj mě, fragmente,“ odseknul Torin.
Poplašeně jsem se rozhlédl: „Archaismy, Torine, používej arch jazyk… a neprovokuj.“
Torin s nosem skoro u mého zopakoval: „Neser. Vole.“
Naštvaně jsem se otočil a zamířil k trhu. V ruce jsem svíral kožený kufřík, kterého se Torin odmítal dotknout. Mně už retro věci obalené v mrtvé kůži jiných tvorů nevadily.
Trh byl špinavý. Nechápal jsem, proč se musíme setkat právě tady. Žena vedle nás měla na malé bedně rozložené opečené netopýry. Torin se bázlivě rozhlížel. Popostrčil jsem ho směrem k tmavému přístřešku vedle stánku s opicemi.
„Stabilita s vámi,“ retroagent nás už čekal.
„I s tebou … soudruhu,“ očima jsem přejel agentův oblek s červeným odznakem na klopě. ‚To je srp a kladivo,‘ objevilo se mi v mozku. Někdy mě obsah infoabsorbce překvapil.
„Tady,“ podal jsem mu kufřík. Retroagent ho chytil pevně oběma rukama, ale místo aby rychle odešel, začal ho na hromadě krabic otvírat.
„Pozor!“ vyjekl jsem. „Jsou tam zkumavky s testovacími viry. Pro nové vakcíny,“ pokračoval jsem. „Prý jste na dobré…“ Větu, kterou mi Systém absorboval do hlavy jsem nedokončil. Prásk. Retroagent vymrštil bočním okýnkem jednu zkumavku mezi opice.
„Ty kognitivní voide,“ zapomněl jsem na arch jazyk. „Co to děláš? Teď propukne…“
Překvapením jsem oněměl. Jedna z poplašených opic k nám nečekaně vběhla a Torin před ní uskočil do tmavého rohu.
„Pozor, hrábě!“ vykřikl jsem.
Dřevěná násada praštila Torina dřív, než stihnul zareagovat. Zatímco jsem mu pomáhal na nohy, retroagent s kamennou tváří zavřel kufřík a zmizel.
Torin se na zpáteční cestě držel ustrašeně o krok za mnou. Slyšel jsem, jak si sám pro sebe sopakuje: „My přece za nic nemůžeme.“
Před naloděním se dotknul mého ramene: „Bojím se, že nás Systém pošle do destabilizace.“
*
Byl jsem unavený, když nervolink začal kódovat moje myšlenky: ‚Wu-chan, Čína. Listopad 2019. Retroagent kontaktován.‘
Vzpomněl jsem si na knokautovaného Torina. Byl jsem rád, že v tom nejsem sám: ‚Předávka proběhla. V mezích tolerance…‘
Anonymní_Torin
Optimalizovaná
„Dobré ráno. Spánkové skóre: 62. Tvoje poslední REM cyklus vykazuje 54 procent efektivity spánku. Tvá subjektivní úroveň odpočinku má odchylku -24 procent od očekávané normy. Doporučuji: nenáročné úkoly mezi 9:00 a 11:30.“
Přetahuju si deku přes hlavu a ignoruju hlas z reproduktoru. Vůbec se mi nechce vstávat.
„Je 6:00. Je čas na ranní rituály. Posaď se, zhluboka se nadechni. Výdech. Opakuj tři krát. Poté otevři okna. Hydratuj se teplou vodou s citronem a protáhni se. Dnes tě čeká několik schůzek. Provedu tě ranním restartem.“
Dobře. Tak jo Siri, stihnu si i zaběhat?
„Vzhledem k zaplněnému diáři a vyhodnocené tělesné energii bych doporučila vyhnout se sportovní aktivitě. Prioritou je stabilizace výkonu. Doporučuji úsporný režim.“
Jdu do koupelny.
„Tělesná teplota mírně zvýšená. Pravděpodobnost nachlazení: 12 procent. Nedoporučuji studenou sprchu. Aktivuj teplý režim.“
Otočím kohoutek víc doprava, než Siri navrhuje.
„Upozornění. Překračuješ doporučené parametry komfortu.“
Fajn. Fajn, Siri ví, co dělá. Jdu do kuchyně. Vkládám kapsli do kávovaru a pak si přidám ještě další. Dnes cítím, že potřebuji hodně kávy.
„Denní limit kofeinu je překročen o 37 procent. Tvé včerejší rozhodování bylo impulzivní. Navrhuji stabilitu.“
„Já jen potřebuju fungovat.“ zamumlám.
„Fungování je zajištěno. Tvé subjektivní pocity nejsou v rozporu s daty. Pouze se jim vzpírají emoce.“ Sednu si ke stolu a objímám rukama hrnek. Dnes bych se nejraději na všechno vykašlala a šla běhat do lesa.
„První schůzka začíná za devadesát minut. Doporučuji přečíst podklady. Emoční tón komunikace nastav na přátelský. Včerejší podrážděnost v hlase o 8 procent nebylo efektivní.“
„Třeba jsem měla důvod.“
„Důvod nebyl podložen měřitelnou hrozbou.“
Zaváhám.
„Detekuji zvýšenou srdeční frekvenci. Spouštím dechové cvičení.“
„Ne.“
„Nespolupráce zaznamenána. Připomínám, že dlouhodobá optimalizace vyžaduje důvěru.“
Otevřu okno. Slunce mě hřeje do tváře a zpívání ptáků mě láká jít ven. Vypadá to, že první jarní dny už jsou tady. Jenže Siri ví, co mám dělat.
Balím si notebook a poznámky do tašky. Na chvíli se zastavím a přemýšlím, na co jsem ještě zapomněla.
„Aktuálně stojíš nečinně 22 sekund. Navrhuji návrat k harmonogramu.“
Vracím se tedy k harmonogramu a odcházím do práce. Sedám si do auta a zapínám rádio. Hlásí, že dnes bude reálná šance vidět polární záři i na našem území. Už několikrát jsem se nechala nalákat a vyrazila v noci. Jenže z toho nikdy nic nebylo. Tentokrát se nenechám nachytat. Ještě by mi za to ponocování dala Siri za uši. Už tak budu mít letecký den.
..
Chvíli ležím a nechce se mi vstávat. Divím se, že mě Siri už dávno nežene z postele, vždyť je světlo. „Siri?“ Řeknu do ticha. Ale reproduktor mlčí.
Natáhnu se po telefonu. Nemám signál.
Jak jsem se vyspala? Kolik je hodin? Mám energii na dnešní schůzku, nebo mám jít na jógu? Kávovar nefunguje. Zkouším nahodit pojistky, ale nic se neděje. Na co se cítím? Co mám dělat? Hm, narůstá ve mně nějaký pocit, ale co to je? Je to panika? Strach? Siri sakra, můžeš mi říct, co mi je?
Snad mi nenaruší rozvrh, že zaskočím za domácím, aby mi řekl, kde je problém.
„Olivie, to je průser. Ta sluneční bouře vyřadila veškerou elektroniku. Totální blackout.“
„A nevíš, jak dlouho má trvat, než všechno nahodí?“
„Ráno kolem domu jezdilo auto s rozhlasem. Je to zlý. Celý svět stojí a může trvat měsíce, než se to dá do pořádku.“
Nevím kolik je hodin. Nevím, kolik mám energie. Nic nefunguje. Celý svět spoléhal na elektřinu a pokyny. Najednou je všude ticho. Po dlouhé době cítím vlastní tep bez toho, aby mi ho někdo počítal. Srdce mi bije rychle a mě to děsí.
Kdy jsem naposledy věřila vlastnímu tělu víc než technologii?
Anonymní_Tyven
Projekt T. E.
Nyx nervózne ťuká filamentom po projektore trenažéra. Spektrálny Supervízor nad ním nehybne vyčkáva.
„Opakovanie. Cieľ: centrála Wombing, program: Training Experience, kód TE-2026, misia: infiltrácia empatie cez estetický šok, nástup: adagio marcato,“ zaznie Supervízorov hlas.
Nyxova horná aura sa na zlomok sekundy nadvihne. „Rozumiem. Nastavujem parameter Sectio aurea na úroveň tri.“
„Zamietam,“ pohotovo reaguje Supervízor. „Tri je vhodná pre incipientné prípady,“ vysvetľuje. „Pozemšťania sú vulgárni. Mechanickou agresiou kompenzujú svoj duchovný deficit.“
Nyxov senzorický pletenec sa rozkmitá.
„Tento ich deficit musíš vyplniť skôr, než aktivujú terminál Expander. Daj im Rothka. Maximálna saturácia,“ prikazuje Supervízor.
„Úroveň … päť?“ ozve sa Nyx neisto.
Na znak súhlasu Supervízor rozširuje svoje koronárne spektrum na maximum a necháva ho pulzovať.
Nyx náhle stráca procesorovú kontrolu. Interakčný vektor mu skĺzne po holografickom paneli. Namiesto stupňa päť zadáva nekonečno.
„Supervízor, ja … ja som prepol cvičný režim Training Experience na ostrý režim Terrestrial Experiment!“
Supervízorov monitor na okamih zhasne. „Práve si zmenil pozemskú realitu na imersívnu galériu bez konca. … Sleduj!“
***
Generál Vancevicheng stojí pri senzorickom pulte. V ruke zoviera terminál rozhrania, pripravený spustiť expanziu do oblasti severného Arktipei-vodu. Zrazu mu však do očí udrie vonkajšie svetlo rozložené do prenikavého farebného spektra.
Čo je to? Oranžovo-karmínová … explózia na slnku? Taká sýtosť …. preniká mi to do celého tela. Moja ruka! Prečo sa tak chveje? Terminál … fuj, aký je hnusne hranatý! Odporne šedivý! Ach, tie tiene na oblohe …. dokonalá kompozícia. Ale tú krásu zakrývajú dronové monštrá! Preč s nimi! Drony preč!
Vancevicheng pocíti náhly nápor na hrudník – plný zásah hyperkulturémie.
Och, ako nádherne mi pulzuje srdce! Som taký malý! Len zrnko na obraze! A kde je moja moc? Nemôžem predsa vlastniť tento odtieň karmínovej! Ak sa pohnem, rozbijem túto krehkú rovnováhu … Musím pokľaknúť. Musím tu zostať navždy, aby som nenarušil túto absolútnu harmóniu.
Generálovi sa podlomia kolená. Terminál mu vypadne z ruky, nad ktorou stráca kontrolu.
***
„Pozri naňho,“ ukazuje Supervízor na obrazovku, kde sa generál Vancevicheng trasie vo vizuálnom tranze. „Porazila ho krása. Už nevydá rozkaz k útoku. Každý náboj vyhodnotí ako estetický defekt.“
Nyx ale sleduje, ako sa Vancevichengov mimický vzorec mení. Fascináciu nahrádza fanatická obsesia. „Supervízor, on sa nevzdáva. On sa … rekonfiguruje.“
Vancevicheng na obrazovke vstáva. Tvár má bledú, ale pohľad mu horí.
„Ak je toto nekonečno,“ šepká, „jeho krásu budem strážiť. Nikto sa na túto chromatickú disperziu nepozrie bez môjho povolenia.“
Okraje Supervízorovho luminiscenčného lemu sa zavlnia. „Vidíš, Nyx? Aj pri absolútnej emocionálnej saturácii ich ovládne pud vlastniť. Z vojaka sa stal tyran estetiky.“
„Terminácia?“ Nyx namieri interakčný vektor na Reset.
„Nie,“ odpovie Supervízor a jeho aurou prebehne statický výboj. „Toto je vrcholná fáza experimentu. Nechajme ich kľačať, kým nepochopia, že krása nie je korisť. Že krása je stav bytia.“
Anonymní_Valen
Jina je jiná
„Je řada na vás, Jino…Fallenová,” dosadí si ze svých desek pracovník mé jméno.
„Nyní máte příležitost poslat vzkaz komu chcete. Máte tři minuty.” Dodá suše.
Rozbuší se mi srdce, které už tak tluče jako o závod. Jasně, že se chci se svou rodinou rozloučit! Nechápu ty, kteří se s nikým nechtějí pozdravit. Buď nemají nikoho blízkého nebo to jsou naprostí sebevrazi. Z obou případů se dělá úzko.
Přikývnu na pracovníka s čepicí s logem programu FUTUR a poslušně vstupuju do nahrávací komory. Je přímo komicky mrňavá. Jakmile za sebou zavřu dveře a zapečetím se tak v hrobovém tichu, jsem nucená si okamžitě sednout na miniaturní židličku, abych se sem celá vůbec vešla. Naproti mému obličeji je obrazovka, ve které se vidím jako v zrcadle, s červenou časomírou blikající v rohu. Bezva, už se nahrává. Polije mě ledový pot. Nádech, výdech. „To zvládneš Jino, teď musíš být silná.” Řeknu si v duchu.
„Mami, tati, rodino, “ začnu konečně, když na časovači svítí 2:32.
„Musím se vám první ze srdce omluvit. Ani nevíte jak jsem vám vděčná za všechno co jste kdy pro mě udělali, jak jste mě podporovali, co jste mě naučili. A já vám takhle ublížím a navždycky zmizím. Ale nemůžu jinak. Doufám, že mě po tomhle vzkazu alespoň trochu pochopíte. Je mi to fakt moc líto.” Zalapám po vzduchu, protože jsem všechno spustila na jeden nádech a už mi došel kyslík. Ne, že by se ho v téhle tísnivé místnůstce vyskytovalo o moc víc než v mých plicích. Zbývají dvě minuty. Jedna padesát devět.
„Vy odsuzujete lidi, kteří se rozhodli jít cestou FUTUR, proto jsem vám neoznámila, že já jsem taky souhlasila.” Konečně nabývám ztraceného sebevědomí a jímám se příležitosti našim vysvětlit, proč jsem si vybrala žít na jiné planetě.
„Určitě byste se mi to chtěli rozmluvit, ale já jsem rozhodnutá. Je to loterie, na které planetě mě buňka vyhodí. Já jen radši sama na neosídlené planetě než na Emezi. Chovám odpor k tomu co z ní lidé udělali. Toužím po zeleni. Chybí mi svoboda. A postrádala jsem naději…”
Chvíli nabírám odvahu a silně se při tom koušu do masa zevnitř svých úst.
„Jsem znechucená z činnosti lidské bytosti na Emezi. Samé války, politické spory. Přitom umírá příroda, hoří lesy a oceány se staly jedovatými! To jsme se vůbec nepoučili? Dusí mě žít tam, kde si již bohatí přilepšují na chudých. Do takového světa je snad kriminální přivést nový život…” Běží mi čas, tak dávám do vzkazu co nejvíc potlačované vášně, ale říkám si, jestli jsem právě nezašla příliš daleko a radši spěšně skláním zrak ze svého obrazu na monitoru. Pětatřicet vteřin.
„Sama neschvaluju tuhle firmu. Využívá nezkušené osmnáctileté ke snížení přelidnění!? To je nemorální zbabělý experiment! Vím to. Jenže přesto. Dává mi naději. Naději, že tam někde je klid, mír a svoboda. Věci, po kterých tak toužím!” sním nahlas.
„A tak si,” polknu,
„radši vybírám účastnit se téhle loterie, s nadějí, že přistanu na zdravé planetě, než abych uhnívala tady. Protože na Emezi trpím a dlouho bych už nevydržela… Berte to tak, že je to pro mě nejlepší možnost. Prosím.” Jakoby ze mě spadl balvan, narostly mi křídla a já mohla létat. Navzdory klaustrofobickým podmínkám se cítím volná jako nikdy dřív. Poprvé za celé loučení se usmívám.
„Mami, tati, teď to nejdůležitější,”
V tom můj obraz zmizí. Vypršel čas. Vzkaz se odeslal.
„Coo!?” panikařím.
„Já ještě neskončila!” buším do monitoru a hledám, jak ten krám ošálit, aby mi dal ještě chvíli. Místo toho na něm září oznámení: „Číslo vaší létací buňky je 272, odletiště 51B. Tým FUTUR Vám přeje bezpečnou cestu, slečno Fallenová.”
Anonymní_Veyra
Život v raji
Myra hľadela na obálku s logom štátnej lotérie. Ticho bytu prerušovalo klopkanie jej topánky o nohu stola. Prešli mesiace, odkedy seba aj dcéru prihlásila.
No obálka dnes prišla len jedna.
Vytiahla z nej kartu s nadpisom: Nový život vo Vašom raji. Čoskoro budete opäť spolu. Testovacia fáza. Do lona jej padali slzy.
Na karte stálo jediné meno. Jej vlastné.
V zámku zaštrngali kľúče. Vošla trojročná Ajla so svojou tetou.
„Mamí, pue teba,“ Ajla objala Myre nohy, kým si ona zasunula kartu do vrecka.
„Ja, ty a tato,“ ukázala jej kresbu, „sme tu všetci spolu.“
Myra neprítomne pohladila dcérine kučierky a odvrátila sa. Prázdne kreslo oproti jej pripomínalo čiernu dieru, ktorá ju zvnútra mesiace požierala.
„Pekné?“ spýtala sa Ajla.
„Uhm,“ odvetila Myra s tvárou v dlaniach. Sklesnutá hlávka zmizla v izbe.
Sestra priniesla nákup. Myra bola vďačná, sama na to nemala silu.
Cez dvere sledovala malé rúčky skladajúce vežu z kociek. Kedysi ju stavali na koberci s margarétkami. Vtedy boli ešte traja. Tu budeme bývať, počula v hlave Ajlin džavot, všetci spolu. Pohľad na dcéru bolel – vyzerala ako jej otec. Od nehody preto Ajla trávila veľa času s tetou a strýkom. Milovali ju ako vlastnú.
Pri tej myšlienke sa jej zastavil dych. Prstom prešla po okraji karty.
„Postrážite zajtra malú? Pôjdem si niečo vybaviť,“ spýtala sa sestry. Súhlasila.
Myra hľadela na Ajlu. Vrecko ju pálilo.
V noci si ľahla k dcére. Detská rúčka okolo jej krku. Vôňa Ajliných vláskov, na ktorú už takmer zabudla. Hrudník jej zovrelo. Nevládala takto žiť. Chcela pre dcéru šťastný život, ktorý jej nevedela dať. Jej vlastný stratil zmysel.
Bude to tak lepšie, presviedčala samú seba.
„Mamí, nie!“ Ajla sa s plačom ťahala k mame, keď po ňu ráno prišla teta. Natiahnutá rúčka zmizla za dverami. Matka sa za ňou v poslednej chvíli načiahla, no jej ruka ostala visieť vo vzduchu.
„Dolaďujeme pár technických detailov, o tom testovacia fáza je,“ povedala pracovníčka Centra pre štátnu lotériu.
„Tu sa podpíšte.“
Myra zastavila ruku tesne nad papierom. Spomenula si na list pre Ajlu, ktorý nechala doma na stole. Opäť si čítala text malým písmom:
Návrat zo simulácie nie je možný.
Oprávnenie na telo: 50 rokov.
Za softvérové chyby neručíme.
Stolička sa pod ňou chvela.
„V systéme máte prihlásenú aj dcéru.“
Myra prikývla.
„Vek dieťaťa nám neumožňuje vytvoriť spoločnú simuláciu v tejto fáze. Zatiaľ nahráme vašu dcéru aj všetky ďalšie osoby len z vašich najsilnejších spomienok. Keď bude dospelá, môže sa k vám pridať,“ usmiala sa.
Myra podpísala papiere. Rýchlo, precízne. Taká kedysi bývala.
Po inštruktáži ju odviedli ku skenovacej jednotke.
„Máme to,“ zjavila sa po pár hodinách pracovníčka. Ukázala na chladiacu komoru.
„Ľahnite si. Sústreďte sa na najsilnejšie spomienky na vašich blízkych.“
Prebudila sa na lúke plnej margarétok. Začula známy smiech a v jej vnútri sa rozlialo teplo. Muž k nej pribehol.
„Láska, poď s nami stavať vežu,“ povedal a pobozkal ju.
Konečne spolu. Všetci traja.
Z myšlienok ju vytrhol detský hlas. Čosi nebolo v poriadku.
„Mamí, nie!“ Malá postava k nej načahovala rúčku. Bolestné slová boli dcérine, no telo aj hlas boli cudzie. V sekajúcej simulácii jej tváre na sekundu preblikli Ajline uslzené oči, no hneď zmizli. Myre prišlo zle. Spomenula si na slová pracovníčky o dolaďovaní technických detailov. Nahrali ich z mojich najsilnejších spomienok.
„Nie! Malo to byť inak! Pustite ma von!“
Ticho. Zatočila sa jej hlava. Vnútorné teplo, ktoré na okamih cítila, opäť pohltila jej čierna diera. Nebolo cesty späť. V panike sledovala milovaného muža s cudzím dieťaťom, ako bežia po slnečnej lúke plnej rozpixelovaných kvetov.
Anonymní_Xyra
Dobro došli
Bylo ráno jako každé jiné. Jindra zastavil se svým elektrobusem na první zastávce své trasy. Několik chvějících se postav stojících v mlžném oparu rychle přešlo k otevřeným dveřím a vstoupily do teplého interiéru vozu.
„Krásný dobrý ráno, lidičky!“ pozdravil je s úsměvem Jindra. Nikdo mu neodpověděl. Dveře se zavřely a Jindra vyrazil k další zastávce.
Zákaz aut v centru metropole znamenal, že Jindrův elektrobus byl pro mnoho lidí jediným spojem do práce. Na druhé zastávce jich postával asi tucet.
„Krásný dobrý ráno, lidičky!“ zvolal Jindra stejným tónem jako předtím. Na odpověď nečekal a obrátil se dozadu k pánovi, který vystupoval zadními dveřmi: „Hezký den, mějte se, opatrujte se, papa, na shledanou!“
Lidé jeho přátelskost zpravidla neopláceli. Možná se není čemu divit. Jindra „DD-7“ byl robot. Původně vytvořený korporací Pel-Rex pro vojenské účely, ale po válce rekvalifikován programem Dobro Došli jako robotický řidič elektrobusu.
Když přijížděl ke třetí zastávce, postávala na ní jedna ženská postava a opodál skupina čtyř mužů. Dveře elektrobusu se otevřely.
„Krásný dobrý ráno, lidičky!“
„Dobré ráno, Jindro,“ odpověděla postarší žena, která nastoupila jako první. Sára Pelková byla generální ředitelkou korporace Pel-Rex a ke svým robotům se vždy chovala jako k lidem. Sára si sedla na místo po levé straně vozu. Chvíli za ní nastoupila i čtveřice mužů. Na první pohled na nich nebylo nic zvláštního, ale když procházeli kolem Jindry, vytasili z pod tmavých kabátů střelné zbraně. Jeden z nich namířil na Jindrovu hlavu a další si vzali na starost cestující ve voze.
„Když neuděláte žádný kraviny, nic se vám nestane!“ zakřičel jeden z mužů. „Chceme jenom tuhle bohatou štětku.“ S těmi slovy namířil hlaveň na Sáru, která se na něj ani nepodívala a sebejistě se usmála. Ostatní cestující ztuhli.
Jindra zatáhl ruční brzdu.
Než stihl muž zareagovat, Jindra vstal a proklouzl kolem hlavně jeho zbraně. Jednou rukou chytil muže za paži držící zbraň a druhou rukou mu vší silou vrazil do lokte, čímž jej přelomil na druhou stranu. Muž zařval bolestí a zhroutil se na zem.
Zbývající tři ozbrojenci se v šoku otočili k Jindrovi a namířili na něj. Naneštěstí pro ně měli pouze konvenční zbraně, a tak se déšť kulek odrazil od odolných slitin Jindrova těla a rozbil okna po stranách elektrobusu. Cestující začali s křikem prchat z elektrobusu.
Jindra otevřel schránku ve svém stehnu. Tam, kde kdysi nosíval zbraň, měl nyní jen plochý a křížový šroubovák. Rychlým pohybem ruky mrštil oba šroubováky na hlavy útočníků. Dvě těla, každé se šroubovákem hluboko v očním důlku, se zřítila na podlahu. Poslední muž se rozklepal. Když viděl, že řidiče kulkou nezastaví, popadl Sáru za límec, přitáhl ji před sebe jako živý štít a přiložil jí pistoli k hlavě.
„N-nech mě jít, jinak ji odprásknu!“ pohrozil.
Robot na chvíli zaváhal, a pak se dal znovu do kroku.
„C-c-co to děláš?“ ptal se muž. „Stůj!“ Ale Jindra nezastavil. Když viděl, že je jeho osud zpečetěn, rozhodl se muž naplnit svou hrozbu. Stiskl kohoutek a ozval se výstřel.
Sára však stála dál. Muž se s překvapením podíval na místo, kde by podle všeho měl být krvácející otvor v ženině lebce, ale místo něj spatřil jen škrábnutí na kůži z odolných slitin. Tělesné modifikace se Sáře vyplatily.
Zvuk praskajících kostí a nelidských výkřiků bolesti rozezněl elektrobus. Za chvíli začal Jindra vyhazovat otevřenými zadními dveřmi těla čtyř útočníků.
„Hezký den, mějte se, opatrujte se, papa, na shledanou!“ zahulákal Jindra, když dveře znovu zavřel. Pak se posadil zpět na své místo a společně se Sárou Pelkovou vyrazil k další zastávce.
Anonymní_Zephyr
