Zářijová výzva: Pověst

Rok 1612

Stodola – přesně to, co si představíte.

Zchátralá, stará budova z tmavého dřeva, zatarasená kovovými zámky. A tmavá tak, že neuvidíte dovnitř, ani přes počet škvír a otvorů, které se za ta léta na stavení vytvořily.

Stojí tam tak dlouho, že podle ní pojmenovali železniční přejezd. Ale co když její historie sahá ještě hlouběji než koleje u lesa, nebo lidé, kteří jej pojmenovali? Co když to vždycky nebyla jen stodola, stojící sama u lesa, a nahánějící hrůzu dětem i dospělým?

Stála u ní chalupa.

Dům s malou, ale krásnou zahradou s květinami všeho druhu a barev. Střechou postavenou ze dřeva, stěny z kamene a obrovským komínem z drahých cihel. Domov hodný šlechtice, nikoliv mladé i když nesmírně chytré dívky.

Jmenovala se Medea Sněženková – a i když bydlela tak daleko za vsí, dostala se i do ní zpráva, která překvapila nejednoho sedláka. Zpráva o zasnoubení s ruským carevičem Alexandrem Vasilinovem.

Ruští panovníci se neptali na souhlas. Ale taky jim nikdy nešlo o jen tak ledajakou dívku z české vesnice. A proto není divu, že se zpráva šířila z chalupy do chalupy a převypravovala se tolikrát, že se pravda vytratila někde na začátku.

Ale v místní knihovně zůstali její střípky do teď.

Ať už šlo a careviče jakéhokoliv, přijel k podvečeru k rozcestí u Litultovického potoka. Nechal svůj kočár pár metrů od domu a vydal se za doprovodu půlky vesnice za svou snoubenkou.

Snoubenkou, jejíž srdce však patřilo někomu jinému.

Když se okolím rozezněl křik a stěny se začaly otřásat, přihlížející už věděli, že je něco asi velmi špatně. To až, ale Alexander vytáhl z chalupy za vlasy svou sestru Yagynu, pochopili, že nejde jen o neopětovanou lásku.

A v ten okamžik se všechno seběhlo.

Všichni známe příběhy o zlých čarodějnicích. Hnusných babiznách létajících na koštěti, které jsou upáleny na vysokém stožáru. Ale tady stál jen dům. A dvě mladé dívky.

Říká se, že když přes okno vhodili dovnitř pochodeň, aby se Medeii zbavili, nikdo její křik neslyšel – přes ten, se kterým se Yagyna škrábala zuby nehty ven z bratrova sevření. Snažíc se osvobodit svou lásku z plamenů.

A i když Alexander povolil v domnění, že je již pozdě, vyběhla k domu hlava nehlava.

Prohnala se skrz davy lidí a z minuty na minutu zmizela za hořícími dveřmi.

O tomto osudu se nikdy nemluvilo. Schovával se pod pokličkou a překrucoval se do všemožných konců. Ale faktem zůstává, že ani jednu z dívek už nikdy nikdo na žádné fotce nezahlédl.

Zmizely z historie. Zmizely z paměti.

A jediná věc, která po nich zbyla je jen stodola s ohořbenými stěnami, které I tak stále stojí, a připomínají nešťastnou lásku obou dívek.

Jedné, která zemřela pro touhu milovat.

A druhé, která nedokázala žít bez ní.

Vypráví se, že od té doby dívky nad vesnicí drží stráž. A když se objeví nový pár, bez spřízněné duše, dostane zápal plic, jako varování.

Nebo jako možnost k něčemu lepšímu.

V každém případě, pokud budete procházet kolem… Dejte si pozor na rok 1612.

Anonymní_Fénix

Kvitkuv důl

Už od nepaměti bývala ve Vršovicích rodina pastevců. Řemeslo se předávalo z otce na syna stejně, jako neměnný počet ovcí. Říkávalo se, že se chlapci rodí s holí v ruce. Při dovršení plnoletosti dostávali od rodičů dvě jehňata, která měla tvořit základ jejich budoucího chovu.
Tento rod však nebyl významný pouze pro kvalitu vlny a vytříbenou chuť jehněčího masa, ale také pro nalezení vzácných prvosenek, které kvetly na louce přezdívané Kvitkuv důl.
Objevitelem se stal Václav, který se večer před svým zasnoubením vydal pročistit si myšlenky do usínajícího lesa, který mělce oddechoval. Cestou myslel na svou milou Františku, která se měla zanedlouho stát jeho ženou. Kamarádili se spolu už od dětství, ale láska mezi nimi vyrašila až v dospělosti.
Tehdy kvapem shrabávali seno do kupek, jelikož se s arogantní domýšlivostí blížila zuřící bouře. Františka měla zapletené dva dlouhé copy svázané modrou stuhou. Když zem lačně spolykala první kapky, právě dokončovali práci a jali se vracet domů.
V tom se z nedalekého keře ozvalo bolestné zabečení. Vyměnili si překvapený pohled a vydali se najít strůjce toho povyku. Bouře mezitím zesílila a rytmickou kakofonii deště nepravidelně rozbíjela rozlehlým duněním. V křoví objevili vyděšené jehně, které mezitím ztratilo sílu hlásit se o pozornost.
Byla to právě Františka, která ho jemně vytáhla z klestí, a zabalila do své zástěry. Tiše jej konejšila, a hladila po mokré vlně.
Václav jako by procitnul z dlouhého snu. Najednou viděl svou dlouholetou kamarádku jinak. Připadala mu nesmírně krásná. Vlasy se jí lepily na tváře a z obličeje jí prýštila laskavost a něha. Když se na něj podívala, neviděl rošťáckou jiskru, jež byla neodmyslitelnou ozdobou jejich očí, ale cítil z ní klid a vyrovnanost, jako by do své zástěry zabalila i jeho samotného.
Jehně jí opatrně vzal, aby se co nejrychleji dostali do tepla. Jejich ruce se potkaly, a jím projela pulzující vlna, která s sebou vzala i jeho dech. Samým překvapením nad svým chováním rychle sklopil hlavu. O to víc jej zasáhlo, když mu Františka odhrnula zmáčený pramen z čela a vědoucně se na něj usmála. V tu chvíli se rozhodl, že si ji jednoho dne vezme za ženu.
Z myšlenek jej vytrhla náhlá změna terénu, okolní stromy vystřídala vlnící se tráva, která mu ztěžovala krok. Rozhlédl se, aby se zorientoval a rozmyslel se kudy dál. Byl v Kvitkově dole, domů už to bylo jen kousek. Lehl si na zelenou peřinu a zadíval se na nebe. Kéž by už bylo zítra. Nemohl se dočkat, až spatří Františčinu tvář, která mu říká ano.
Upoutalo ho jemné světlo, jež nenápadně vykouklo z nedalekého trsu trávy. Pomyslil si, že je to jen světluška, ale na ni to bylo příliš jasné. Zvedl se a rozhodl se hledat zdroj té záře.
Byl to bílí květ prvosenky. Okolo něj se postupně objevovaly další, které se mu svým jasem vyrovnávaly.
Opatrně jej utrhl. Rostlina se v měsíčním svitu zaleskla. Po tváři se mu rozlil úsměv. Ten květ by mohl dát Františce k zásnubám! A co jen jeden, rovnou celou kytici. Něco tak neobvyklého by jí určitě přesvědčilo, jak moc ji miluje. S vervou se pustil do sběru.
„Zastav! Proč ničíš mé květiny?“ utrhl se na něj vysoký hlas. Patřil malé dívce, které mohlo být sotva deset let. Její bledou tvář lemovaly roztržité lokny v barvě spadaného listí. Šaty se v měsíčním svitu třpytily kapičkami rosy a okvětními plátky prvosenek. Paže jí objímal všetečný břečťan a nohy ovíjel přísavník. Byla bosa.
„Odpusť. Nevěděl jsem, že jsou tvé. A kdo vůbec jsi?“ odvětil zmateně.
„Proč je sbíráš?“ zeptala se ostře a ignorovala jeho otázku. Ačkoli vypadala jako malá holčička, v hlase ukrývala tón moudrosti a nadhledu.
„Jsou pro mou nastávající. Zítra ji jdu požádat o ruku.“ Kytice v jeho náruči se jasně rozzářila.
„Ty ji miluješ!“ zvolala radostně, třebaže si ho před chvílí zlostně prohlížela.
„A – ano. Jistě že miluju. Jinak bych si ji nechtěl brát.“ Tváře mu políbila červeň. „Kdo ale jsi?“ zkusil to znovu.
„Jsem Lejla, dcera bohyně Lady. Bydlím zde a starám se o zdejší krajinu. Ty květy, co jsi tak nelítostně rval jsou moje práce. Poznají pravou lásku,“ pravila hrdě.
„Žiju tady celý život a znám každý záhyb této louky. Tohle jsem tady našel až dneska.“
„Taky že jsem tady teprve krátce. Nejste jediná vesnice u lesa. Budu tady pár dní a zase půjdu. Všude ale nechávám nějaký dáreček, abych vám lidem ulehčila život. Ač si to teda mnozí nezaslouží.“
Václav se ponořil do úvah. Bylo toho na něj nějak moc. Nejdřív svítící rostliny a teď dcera bohyně. Znovu se podíval na svůj natrhaný poklad a potom jej vyděšeně odhodil.
„Co to děláš?!“ zvolala Lejla zmateně a dala se do sběru popadaných prvosenek.
„Já…promiň… Jen mě to vyděsilo…a tak…promiň…“
„Proč chceš tu paní žádat o ruku mrtvolou?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se zmateně.
„Každý plod země, který je od ní oddělen brzy zemře. Ty ses před chvílí stal vrahem mého díla, který jsem společně s matkou přírodou stvořila. Rozhodl ses ničit a zabíjet pro lásku.“
„Vždyť jsem utrhl jen pár květin? Tak proč mě obviňuješ z vraždy?“
„Protože chceš nový život, který prožiješ se svou láskou oslavit smrtí přírody.“
„To je možná příliš kruté, nemyslíš? Tak co mám, podle tebe teda dělat?“
„Vezmi ji sem. Pokud to bude ta pravá a bude tě opravdu milovat, celá louka se rozzáří. Tím vám dá má matka požehnání. Vaše láska tedy nebude zpečetěna temnotou smrti, ale jasem života.“
„Dobře. Vezmu Františku sem. Ale co ty květiny, které jsem už utrhl?“
„Jejich těla poslouží jako přikrývka pro nové přírůstky. A teď už jdi. Doma se o tebe už bojí.“

„Ještě pár krůčků, a jsme tam.“
„Proč si mi zavazoval oči, vždyť to tady znám nazpaměť,“ smála se Františka.
„To brzy uvidíš,“ pravil a jemně jí stáhl šátek z očí. Věnovala mu ten nejzářivější úsměv.
„Františko Kovářová, vezmeš si mě za manžela?“ zeptal se s nadějí v hlase a poklekl.
„Ano! Samozřejmě že ano!“ vrhla se mu kolem krku, až se oba skáceli k zemi. V tom se celá louka rozsvítila. Jako by ji zalilo mléko odrážející svit měsíce.
„Václave?! Vidíš to? Co se to děje?“
„Vidím. To je dar od Lejly. Řekla, že pravou lásku poznám podle svitu těchto prvosenek. Pokud se Kvitkuv důl stane zářící loukou, máme požehnání její matky bohyně Lady.“

Od té doby se Kvitkovu dolu přezdívá Zahrada jasu. Často tam chodí mladé páry čekající, zdali se zem pod nimi rozzáří omamným světlem. Díky tomu už mnoho zamilovaných pochopilo, že jejich láska je spíš chvilkové poblouznění než hluboký cit. Objevili se však také případy, kdy se zde potkali dva náhodně procházející a zdejší flora je svedla dohromady. Pokud tedy někdo tápe a hledá odpověď na otázku lásky, TADY mu pravda vykvete pod nohama.

Anonymní_Krynn

Delfská dlažba

Jak jen nesnášel tyhle historické zbytečnosti. Proto přece šel studovat stavebku, aby už měl od všeho dějepisu pokoj. Měl rád moderní architekturu. Strohé a jednoduché věci, čisté linie. A teď – Historie architektury, závěrečná semestrální práce.
Odkládal ji, jak jen to šlo. Dokonce už si pak ani nemohl vybrat zadání a zůstala na něj Delfská dlažba v kostele Svatého Ducha v Opavě. Co to je za nesmysl? Antické Delfy v barokním chrámu? Aspoň nebude muset nikam jezdit a všechno zvládne pěkně doma v Opavě.

Klárka byla nadšená. Konečně budou mít nějaké společné téma. Ne pořád ty jeho hranaté bílošedé krabice. Občas se jí zdálo, že se narodila do špatného století. Připadalo jí, že dříve bylo všechno krásnější a lidé v průběhu staletí postupně čím dál víc ztrácejí smysl pro krásu. Proto šla studovat historii, aby se aspoň na chvíli v myšlenkách mohla do té dávné krásy vrátit.
Viděla, jak se Honzovi do toho nechce. Byla ale už tak nedočkavá, že se sama pustila do rešerší v archivu. Našla dokonce plány barokní přestavby i s detaily Delfské dlažby. Ta byla hned za vstupem do hlavní chrámové lodě. Rozlehlá obdélníková plocha vyplněná dvěma druhy čtvercových dlaždic. Ty strohé obsahovaly pouze velká písmena. Ostatní byly zdobené květinovými motivy. V plánku jich bylo několik rozkreslených v detailu. Zdálo se, že každá obsahuje jiný květ.
Nedočkavá přemlouvala Honzu, ať už se jdou podívat, jak dlažba vypadá ve skutečnosti. Dalo to práci, ale nakonec jej k Duchovi přece jen dostala. Kdyby to bylo jen na něm, odkládal by to do nekonečna.

Měl Klárku rád. To jak se dokázala nadchnout pro cokoliv. Tam, kde on viděl jen otravně nudnou semestrální práci, tušila ona velké dobrodružství. Když si nedá pozor, jednou ji tou svou mrzutostí otráví. A ztratí? To by jej mrzelo.
Vešli spolu dovnitř kostela. Jen ticho a ozvěna jejich kroků. Víc než dlažba jej zajímala ona. Ten její dychtivý výraz ve tváři se mu snad nikdy neomrzí. V ruce si nesla okopírované plánky z archivu a očima těkala po podlaze.
“Tady to je, vidíš to?” vykřikla.
“Vidím,” pobaveně z ní nespouštěl oči. Jak je kouzelná.
Zvláštní dlažba. Proč ji tady někdo vyskládal u vchodu? Ten vzor moc nedával smysl. Pár písmen nahodile rozhozených v záplavě květů. Každý z nich byl trochu jiný – stejný střed, ale jiné okvětní plátky, pokaždé jiný počet. Připadalo mu, že to musí mít nějaký význam. Ta písmena, různé květy…
“Budu muset nafotit současný stav. Ať to mám zdokumentované. Nahoře z kůru by to mohlo být dobře vidět. Podíváš se tam se mnou?”
Usmála se na něj a dychtivě zakývala hlavou. Holčička, pomyslel si zjihle. Vzal ji za teplou ruku a stoupali spolu po ošlapaných stupních nahoru pod klenutý strop. Naklonil se ze stupínku pro dirigenta přes zábradlí a konečně dlažbu uviděl v celku.
“Víš, že tady jednou dirigoval i Beethoven?” zkoušela jej.
“Samozřejmě,” nenechal se vyvést z míry. Mobilem přitom fotil celek dlažby a pak i jednotlivé detaily. Vůbec netušil, kde by se v Opavě vzal Beethoven, ale to ona přece dobře ví.

Za pár dní dával práci dohromady. Vlastně stačilo jen použít všechno, co už připravila Klárka, a přidat své fotky. Když je z mobilu nahrál do cloudu, bylo vidět, že některé jsou v tom šeru dost rozmazané a nekvalitní. Nepoznával se. To tam opravdu půjde ještě jednou kvůli lepším fotkám? Co ho na té dlažbě tak přitahuje?
Přišel tentokrát po mši, když se v kostele ještě svítilo. Na kůru byl jen starý varhaník a nechal jej v klidu fotit. Pečlivě si zkontroloval, že tentokrát jsou už fotky v pořádku, a chystal se domů.
Ještě chtěl pár fotek poslat Klárce, když si toho při listování galerií všimnul. Písmena byla minulý týden na úplně jiných místech a byla jiná. I květy okolo nich vypadaly jinak. To není možné!
Vzrušeně vytočil její číslo.
“Vidíš to taky? Ta dlažba se od minulého týdne změnila. Někdo to musel přeskládat.”
“To se ti zdá. Jen se ty fotky zrcadlově otočily, ne?”
“Vůbec. Písmena jsou jiná a na jiných místech.”
“To není možné. Počkej tam na mě, musíme to prozkoumat.”
Přešlapoval před kostelem a netrpělivě čekal, kdy se za rohem objeví její úsměv. Konečně byla tady.
“Ahoj.” letmo ji políbil a táhl za ruku do kostela.
“Ahoj. Odkdy ty se zajímáš o barokní architekturu, minimalisto?” dobírala si jej s úsměvem.
Společně se vkradli do již zšeřelého kostela a zamířili přímo k dlažbě. Prsty přejížděli po zašlých spárách a ošlapaných hranách dlaždic.
“To není možné, jako by to tady tak bylo odjakživa” šeptal.
Klárka jen postupně vážněla a nevěřícně hladila jeden z květů.
“Chápeš to?” kroutila hlavou.

“Konečně si toho někdo všimnul.” ozvalo se jim za zády.
Polekaně vyskočili a Honza poznal starého varhaníka, který jej na kůru nechal fotit. Klárka se jej křečovitě držela za ruku. Cítil její zpocenou dlaň.
“Čeho?” vyhrkli oba současně.
“Že se dlažba mění. Kdy jste ji fotili minule?”
“To bylo minulý pátek, že?” Klárka se tázavě otočila k Honzovi.
“No právě,” vysvětloval varhaník, “dlažba se každou sobotu o půlnoci přeskládá do nového poselství, aby si jej ti, kterým je určeno, mohli v neděli ráno před mší prohlédnout.”
“Poselství? Jaké poselství může být v tomhle chaosu?” podíval se Honza pochybovačně na podlahu před sebou.
“Biblické odkazy. Písmenné zkratky odkazují na knihu Bible. Květy pak na kapitolu a verš. Spočítejte okvětní plátky a z květu je rázem číslovka. Schválně, zkuste to.”
“ECCL, to bude latinsky Kazatel, že?” Klárka ukazovala na nejbližší dlaždici s nápisem.
“Počkej, spočítám lístky květů vedle. 7 a 14. A co teď s tím?” pořád nechápal Honza.
“To už nechej na mě.” Klárka se chvíli skláněla nad mobilem a pak překvapeně zvedla oči směrem k Honzovi.

Dvě cesty opačné k témuž místu vedou.

Zůstali tiše stát a užasle se na sebe dívali. Nakonec se museli usmát. Ani si nevšimli, že je starý varhaník opustil a odchází směrem k sakristii.

Anonymní_Lyric

Cholera

Na to místo v lese jsem narazila náhodou. Když jsem se o něm zmínila kamarádce, prozradila mi tajemství.
„Pomník pro lidi, kteří podlehli choleře, vystavěli až o hodně později. Ale málokdo ví, že jeden náhrobek tam leží od začátku, i když už se nedá najít.“

„A čí je?“

“Patří dítěti Magdalény a Jakuba.”

Magdaléna a Jakub byli manželé jeden rok, čekali první dítě. Oba byli z Lazec.

Ze začátku byl pro ni zvláštní pocit, bydlet se skoro cizím člověkem. Vyhýbala se mu, ale občas večer si společně sedli před dům a mlčeli. Stačilo málo: Jedno nečekané zabučení krávy, které ji vyděsilo tak, až se tomu museli smát. Od té doby se vzdálenost mezi nimi zkracovala a blízkost narůstala. Jejich štěstí mohlo být dokonalé, ale..

Psal se rok 1836. Ve vesnici se objevila cholera.
“U Malohlavů včera onemocněli dva,” šeptaly si ženy, když Magdaléna pomáhala sbírat brambory. V kříži ji bolelo a moc práce nezvládala.
“Před pěti lety, zemřelo na Štítině 11 lidí. Oddělovali tenkrát nemocné lidi a jejich rodiny, nesměli vycházet.”
Magdaléna vstala a utíkala domů. Už z dálky viděla Jakuba, jak štípe dřevo na zimu, tolik se jí ulevilo. Doběhla k němu, silně ho objala a rozplakala se.

“Co se děje,” zeptal se.
“Tolik se o nás bojím,” vzlykala.
“Neboj, jsme mladí, máme plno sil. To zvládneme,” řekl a palcem jí setřel slzy.
“Že už dnes nikam nepujdeš,” zakňourala.
“Slíbil jsem mámě, že jí dovezu dřevo.”
“To počká, prosím.”
“Ne, kdo ví, jak bude. Zajdu k ní, vyložím dřevo a hned se vrátím.”
“Dobře,” hlesla nakonec potichu.

Ráno vstala jako první. Otevřela okenice, na louce za domem se povalovala mlha a vzduch byl studený. Pohladila si břicho.
“Jakube, vstávej,” zavolala a vrátila se do postele, aby ho probudila polibkem. Byl bledý.
“Co je ti?”
“Trochu mě bolí břicho, ale to bude dobrý,” odpověděl s námahou.
“Jakube?!”
“Ještě si chvíli poležím a pak vstanu. Slibuju. Běž za ostatními.”
Zůstala stát neschopná slova.
“Běž,” zopakoval důrazněji než chtěl.
Magdaléna jen velmi nerada opustila jejich světnici. Pracovala bokem od ostatních. Nedokázala se soustředit. Každou chvíli vzhlédla směrem k domu a přála si, aby uviděla Jakuba, jak jí nese džbán s vodou.
Když se kolem poledne vrátila. Byl stále v posteli.
“Jakoubku?”
Neodpověděl. Přistoupila k němu blíž a položila mu ruku na opocené čelo. Bylo rozpálené.
“Musíš pryč,” zašeptal těžce.
“Cože?”
“Pryč.”

Vyběhla z chalupy a utíkala ke staré Víchové. Bušila na dveře, dokud je žena neotevřela.
“S Jakubem je zle,” vykřikla.
“Cholera?”
“Asi.”
“Jak je na tom?”
“Zle, moc zle.”
Víchová ji chytila za ruku.
“Nesmíš se tam vrátit. Musíš zachránit sebe a dítě. Zůstaň tady,” přikázala žena a těžce se zvedla.

Magdaléna čekala a čas se vlekl. Ruce držela na břiše. Pak vrzly dveře. Objevil se ustaraný obličej Víchové. Pokřižovala se.
“Už ho odnášejí.”
“Ne to ne. Musím za ním.”
Víchová se ji pokusila zadržet, ale Magdaléna se jí vysmekla a utíkala. Její srdce bilo jako zvony kostela. Běžela přes louku k lesu na Vrbovcach, kde pohřbívali oběti.

Spatřila bezvládne tělo svého muže stále v noční košili.
“Jakoubu,” zašeptala.
Schovala se mezi stromy. Muži tělo uložili do rychle vykopané jámy a zasypali hlínou.
Magdaléna tam zůstala stát.

“Zmizela beze stopy. Jen vedle místa, kde byl pochován Jakub, našli hrobeček, na kterém stál dokonale oblý kámen. Ten časem přikryl mech a zarostlo kapradí. Když tama létá vítr, je slyšet, jak děťátko naříká a když prší, cítíš na kůži slzy Magdalény. Jen v bouřce, co zvíří jehličí, se všichni shledají a utíkají spolu lesem,” zakončila kamarádka.

Další den jsem nasbírala kytici chrp a položila ji na mech ke kořenům starého smrku.

Anonymní_Nyra

Duše v naší zahradě

Kdykoliv jsem jako malá holka mohla, hrála jsem si venku na zahradě mezi naším domem a domem babičky a dědy. Ještě dříve, než si tam vůbec máma s tátou postavili domeček, stály v této části zahrady staré cihlové základy jakéhosi sklepa, které tam jsou dodnes.
„Týnko, dávej pozor! Ať tam nespadneš!“ říkali mi dokola rodiče, kdykoliv jsem se jenom trochu přiblížila k otvoru, kterým bych mohla snadno propadnout do oněch základů.
Každý den jsem měla jasně stanovený čas, kdy musím domů, nebo si jít hrát jinam. Přišlo mi to trochu divné, ale jako dítě jsem to moc nevnímala.
„A mami? Tati? Co je tam dole mezi těmi cihlami?“ nepřetržitě jsem vyzvídala.
Vždy jsem dostala jednu a tu samou odpověď: „Neboj se, až bude vhodný čas, dozvíš se to.“
Uplynulo několik let, už bych ani nespočítala kolikrát jsem se zeptala a kolikrát mi bylo odpovězeno stejně. Oslavila jsem třinácté narozeniny, moc často už jsem si na zahradě nehrála a otázek bylo méně a méně.
Jednou jsme ale s rodinou hráli badminton a míček naneštěstí odletěl velice blízko cihlovým ostatkům neznámé budovy.
„Dojdu pro něj!“ nabídla jsem se.
„Ne, já pro něj zajdu.“ Odvětil nesmlouvavě táta.
Po chvíli se vrátil a mě jako kouzlem na mysli opět vytanula ona otázka.
„Co je vlastně tam dole mezi těmi cihlami?“ všichni ztichli, vsadila bych se, že by byl i špendlík slyšet spadnout.
Nechápala jsem, všichni na sebe navzájem kývli.
„Dobře, je čas.“ Začal děda.
„No, víš Týnko, k tomuhle místu se váže jedna pověst stará jako místo samo,“ pozorně jsem poslouchala.
„Kdysi dávno, když tady za války byli vojáci, měli takové pravidlo, že v zimě neválčili vůbec. Zimy tady byly kruté a nemilosrdné, a proto se dohodli, že na tuhle dobu zůstanou v míru. Všichni se rozutekli do okolních vesnic a až mrazy pominuly, shromažďovali se právě tady. Proto se naší vesnici říká také Kriegsdorf neboli válečná vesnice nebo taky Vojnovice. Takhle vznikl Valšov. Na to ses ale neptala, že?“
Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu.
„Když se tady kdysi vojáci shromažďovali, znásilňovali zde ženy a aby měli zásoby jídla, které potřebovali k boji, lezli do všech domů a sklepů a kradli co mohli, jen aby se uživili. Právě v těchto cihlách byl kdysi sklep místního zemědělce, který vyráběl víno všech druhů a dělil se o něj s celou vesnicí. Toho ale bohužel vojáci zastřelili a rozhodli se si poslední noc před bitvou náramně užít a opít se právě jeho vínem,“
Brada mi visela dolů a pozorně jsem poslouchala každé dědovo slovo.
„Opili se až tak, že pomalu neměli tušení, co dělají. Manželku onoho zemědělce si nechali jako jejich oběť, a nakonec ji znásilnili a taky zabili. Druhý den ráno, v den bitvy se shromáždili tam, kde měli. Tedy až na jednoho vojáka. Ten se v noci probudil z noční můry a měl obrovské výčitky kvůli tomu, co předešlý večer udělal. Nebyl schopný ničeho. Tak moc ho sžíral pocit viny, že se nakonec sám v tom sklepě zastřelil…“ na chvíli se odmlčel.
„To je ten důvod, proč jsi měla přísnou večerku. Každý večer je zde totiž slyšet nářek onoho vojáka, jehož duše v tom sklepě stále je a lituje svých otřesných činů. Proto jsme tě tam nechtěli pouštět, nevíme, co by ta duše udělala a jak moc by to vylekalo tebe. Teď už to víš, a proto všichni doufáme, že si budeš na tu díru dávat pozor a nikdy tam nespadneš.“
Chvíli jsem tam jenom tak seděla s bradou svěšenou, očima otevřenýma doširoka a nebyla schopná nic říct.
„Takže proto to všechno bylo, už tomu konečně rozumím.“
„A dědo uslyším toho vojáka i dneska?

Anonymní_Ryven

Ec Chajim

Když půjdete z Hradecké a zabočíte na ulici Skřivánčí, tak za prvním domem, někde mezi Skřivánčí a Rooseveltovou, dojdete na místo, o jehož magičnosti už dnes málokdo ví. Až do 16. století zde byl nejstarší židovský hřbitov ve městě. Dvůr za panelákem už moc nedává tušit, jak významné místo to kdysi bylo. V části dvorku uvidíte napravo pár bříz téměř v kruhu, jen jedna stojí trochu stranou. Sedněte si a zaposlouchejte se do ševelení listů a jejich dávného příběhu.

Alžběta se jako každou neděli vracela s rodiči ze mše a v Židovské uličce u malé synagogy stál On a jako každou neděli se na ni tak hezky usmál, že jí zčervenaly tváře. Nadzvedla si těžkou, dlouhou sukni trochu od země, lehce pokynula hlavou a pokračovala dál k jejich domu. Tak ráda by mu něco řekla, usmála se, ale bála se rodičů, neměli Židy rádi. Tolik toužila se s ním potkat někde bez nich, ale cožpak by mladou měšťanku nechali někde jít samotnou?
Až jednou se na ni konečně usmálo štěstí. Šla se svou služebnou do města na nákupy, a protože za ty roky už byly kamarádky, poprosila ji Marie, jestli by s ní zašla až za Hradeckou bránu a kousek dál, že tam má dostaveníčko se svým milým. Alžběta byla zvědavá a své věrné služebné nedokázala nic odepřít, koneckonců to samozřejmě bylo i naopak.
„Nebojíte se? Půjdeme až k židovskému hřbitovu.“ Šeptla Marie a Alžběta na ni upřela oči plné zvědavosti a očekávání.
U hřbitova čekala stranou, až si služebná odbude své zamilované setkání. Najednou se objevil On, podlomila se jí kolena a nemohla z něho spustit oči. Přišel až k ní, pokynul hlavou, pejzy se mu roztomile rozhoupaly a řekl.
“Šalom. Kde jste tu vzala, Krásná, na tak odlehlém místě?“
„Pozdrav Pán Bůh. Jsem tu se svou služebnou.“
Podal jí ruku a lehce se poklonil. „Moše, Krásná, a vy?“
Také se uklonila a sotva vydechla: „Alžběta Veronika“
Alžběta se s Mošem mohli od prvního setkání díky oddané služebné tajně scházet, vyměňovat si psaníčka a brzy už si život jeden bez druhého nedokázali představit. Když tak opět seděli v objetí u hřbitovní zdi, Alžběta se zadívala Mošemu láskyplně do očí a vzdychla.
„Co kdybychom se vzali, Moše?“
„Krásná, já si nemůžu vzít nežidovku a tobě by zas rodiče nedali požehnání ke sňatku s Židem.“
„Ale Moše, tak spolu utečeme.“
„Už nás Židy odsud z města jednou vyhnali, říká se, že nás to čeká zase.“
„No vidíš, o důvod víc utéct někam, odkud tě nevyženou.“
Další den se Alžběta opět, tentokrát za ranního rozbřesku a s rancem, vydala k židovskému hřbitovu. V trávě a na pomnících se ještě leskla rosa. Opřela se o jednu z bříz, které tam v kruhu rostly, a čekala na Mošeho. S ubíhajícím časem dostala hlad, ukousla si kousek chleba z rance a dívala se upřeně do mlžného oparu prozářeného sluncem. Jenže Moše nepřicházel. Svezla se dolů a začala usínat. Najednou uslyšela zvuk kroků, vyskočila od stromu a chtěla se rozběhnout Mošemu vstříc, ale z mlhy se vynořila Marie a podávala Alžbětě papírek. Alžběta sklíčeně usedla zpátky, otevřela list a četla: Odpusť, Krásná, nedokázal jsem to.
Alžběta se otočila a vroucně objala břízu. Nechtěla ať Marie vidí, že pláče. Takže s Mošem neutečou. Najednou cítila zvláštní teplo, dokonce měla pocit, jakoby bříza větvemi opětovala její objetí. Ještě než Marie vykřikla její jméno, Alžběta zmizela v rozzářeném kmeni břízy. Zdálky se rychlými kroky přibližoval Moše, ale jeho hlas ani jeho kroky už Alžběta neslyšela. Marie rychle objala břízu, ale cítila už jen chlad bílé kůry. „Kde je Krásná?“ Vykřikl přibíhající Moše a Marie jen tiše ukázala na břízu.

„V části bývalého hřbitovauvidíte napravo pár bříz téměř v kruhu, jen jedna stojí trochu stranou.“

Anonymní_Seren

Pověst o Ptačím vrchu

Není tomu tak dávno, co byly na kopec zvaný Ptačí vrch umístěny velké mechanické konstrukce v podobě ptáků, které tomuto místu dominují dodnes. Mladší ročníky by si možná mohly pomyslet, že Ptačí vrch dostal své jméno právě podle těchto soch, ale opak je pravdou. Své osobité jméno si získal již před mnoha a mnoha lety, v době, kdy ještě v Opavě stával knížecí palác a jeho majitelé si krátili svůj čas zvelebováním tamějšího okolí. Místa, která dnes známe jako přívětivé zelené parky, tehdy připomínala spíše bahnité mokřady, plné nejrůznějších živočichů. Této krajině pak vévodil nepříliš vysoký hliněný násep, k němuž, ať jste přišli v jakoukoli denní dobu, vždy jste měli jistotu, že uslyšíte zpívat nějakého ptáčka.
Jednoho vlahého letního dne se tudy procházel vévoda Jan se svou manželkou. Vévodkyně Josefa tehdy přijela do Opavy poprvé a hned od začátku si město oblíbila. Nutno však dodat, že mnohem raději se procházela po hlavní ulici a užívala si krásy městského života, než aby se zajímala o zeleň na okraji města. Toho dne ji ale její muž přemluvil, aby si s ním vyšla na procházku a poznala i jiné časti jejich panství. Tak se nakonec ocitli až u návrší na samém okraji.
Najednou se vévodkyně zastavila a zvědavě nakrčila čelo.
„Slyšíte to také, drahý? Takový zvláštní zvuk, co jen to může být?“
Vévoda se na chvíli zaposlouchal, a pak se usmál. „Drahá, to je datel.“
Jeho žena se zatvářila trochu zmateně. „A co to má být?“
„To je takový ptáček. Podívej, támhle je,“ ukázal na kmen nedalekého stromu. Josefa zapátrala očima a nakonec ho spatřila. Vypadala však, že ji vzhled šplhavce nijak zvlášť neohromil.
„A tam, povídej na toho vrabce, zrovna si sbírá větvičky na hnízdo! Nebo támhle ten!“ Vévodkyně se otáčela směrem, který jí manžel ukazoval a se stále menším zájmem sledovala nevýrazné ptáčky poskakující po zemi i ve větvích.
„Jedna má přítelkyně ve Vídni chová ptáky ve voliéře. Ale ti její jsou o mnoho krásnější. Někteří z nich dokonce umí i mluvit,“ pronesla.
„Mluvit?“ otázal se její muž nechápavě.
„Jistěže. Jsou velcí, barevní a mluví.“
„To musí být úžasné,“ odpověděl vévoda a v jeho hlase byl slyšet zájem, kterého se vévodkyně rozhodla ihned využít.
„Ano, vlastně by se mi líbilo mít také pár takových. Mohli bychom je chovat třeba právě tady,“ navrhovala a blahosklonně mávla rukou směrem k malému kopci.
„Drahá, to je skvělý nápad!“ Janovi už se v hlavě rýsoval obraz voliéry plné exotických ptáků, vyjímající se v okolní krajině. Napadlo ho, že si tím jistě získá pozornost šlechticů i bohatých měšťanů, kteří se budou jezdit obdivovat takovému skvostu. Rozhodnutí tedy bylo snadné. „Ano, hned dám nařídit našemu architektovi, aby začal pracovat na návrhu naší nové voliéry.“
Jak řekl, tak se také udělal. Do roka byla na vrcholu kopce postavena obrovská ptačí klec a do ní přivezeny všechny možné druhy papoušků i jiného exotického ptactva. Lidé z dalekého okolí se sjížděli, aby uviděli onen nevídaný vrch, který od té doby nikdo nenazval jinak nežli Ptačí vrch.
Mezi vyššími vrstvami se povídalo, že takový unikát nemají ani na císařském dvoře ve Vídni, nevědouce, že právě odtud původní nápad vzešel.
Kdybyste se však tehdy ocitli mezi prostými lidmi, možná byste od nich zaslechli, jak si stýskají, že jim chybí zpěv jejich ptáků. Všechny totiž podle jejich slov vyplašili ti „křiklaví opeřenci odkudsi z jihu.“

Anonymní_Solix

Kukuřičné pole za stodolou

Celý život žiju na jednom místě. V jedné malé vesnici, ne větší, než les, u kterého vesnice leží.

Od života jsem vždycky chtěla víc, avšak vždycky mě soužila jedna věc. To kukuřičné pole za vesnicí. Před polem stala stará stodola. Chatrč, rozbitá, pošramocená, prolezlá zvířaty a nepořádkem.

Ale přesto tam někdo bydlí. Anebo spíš bydlel. K prvnímu září zemřel pan Firtl. Všichni mu říkali magor Igor.  Asi stoletý pán se šedivými dlouhými vousy a velkou jizvou na krku. Jako by ho chtěl někdo v minulosti podřezat. Pořad nám opakoval, ať nechodíme do kukuřice za jeho stodolou. Byla jako mrtvá, přesto tam rostla několik let. Pole patřilo panu Firtlovi a nikdy nedovolil její posekaní. Tvrdil, že v ní je někdo, kdo nenechá nikoho z pole vyjít. Její posečení by vše jen zhoršilo. Samozřejmě mu nikdo nevěřil, to proto se mu říkalo magor Igor.

Vždy mi to přišlo zvláštní, a tak jsem se jeden den zeptala dědy. Žije tady celý život, ale o kukuřičném poli nikdy nemluvil. Vždy ignoroval jakoukoli snahu mluvit o panu Firtlovi. Avšak jednoho podzimního večera se vše změnilo.

Když jsem se zeptala na pole za stodolou, dědova tvář zkameněla. Pohlédl mi přímo do očí a spustil. „Ten důvod, proč Igor nikoho nepouští k poli… “odmlčel se. „V tom poli se ztratila dívka. Byly jsme teenageři a neřešili následky našeho chování. Jednou k večeru Igor navrhl, že bychom mohli jít do pole s děvčaty. Byl zamilovaný do Anny Toleové. Já a tvá babička jsme se docela rychle přesunuli do našeho domu, ale Igor tam chtěl zůstat. Nevím, co se v tom poli stalo ale zdálky jsme slyšeli křik. Ženský křik, který se rozléhal celou vesnicí. Od domu jsme se rozběhli směrem k poli. Tam jsme našli Igora celého zakrváceného a v bezvědomí. Když se v nemocnici probudil, opakoval jen, že je to jeho chyba. Nikdy si neodpustil zmizení Anny Toleové. Od té doby v poli nikdy nikdo nebyl.”

Poté se děda zvedl a odešel do svého pokoje a objevil se v kuchyni až ráno. Nemohla jsem spát.  Pořád mi hlavou prolétaly myšlenky; Co žije v poli? A co ta věc musela udělat, že se z toho pan Firtl zbláznil?

Ať už je to cokoli, v poli to žije dodnes. Ale teď to bude jiné. Co se stane s podivným polem po smrti pána Firtla?

Anonymní Sylor

Horalky a Stryga Lysica

„Javorovy, Ostry to sum moje šostry,“ říká se odedávna pod beskydskými vrchy. Málokdo už ale ví proč.

V dobách, kdy praotec Čech vystoupil na Říp, se kolem řeky Olzy rozkládala široká a úrodná rovina. A právě zde žil malý, ale pracovitý kmen. Pěstovali obilí, pásli dobytek a v ohybu Olzy dokonce založili velký jablečný sad. Říkali si Horalé, protože jejich políčka byla rozeseta okolo jediné hory v okolí, Bahence. Ta se vypínala do výšky jako strážní věž. A na jejím vrcholu, v hluboké jeskyni, žila stará Stryga Lysica.

Tradovalo se, že kdysi byla Stryga krutou čarodějnicí. Avšak její vlasy už dávno vzal čas, tváře i lysinu teď měla vrásčitou víc než zorané pole na jaře a hlas jí rachotil jak vítr na podzim. Navzdory své minulosti teď mírumilovným horalům pomáhala.

Život tehdy nebyl jednoduchý. Krajem táhly cizí bojovné kmeny, vladykové spolu válčili o půdu a poutníci popisovali boje a drancování.

Jednoho podzimního rána dorazil k horalům posel jejich vladyky. Přijel z hor Jesenických, kde měl vladyka své sídlo, a pod pohrůžkou smrti přinutil všechny muže, aby s ním odjeli zpět. Nepřátelské vojsko prý zpustošilo panský dvorec a vladyka ho chce opravit.

Horalé se smutně rozloučili a vydali se na západ. Když je Stryga Lysica svým vševědoucím zrakem uviděla odcházet, zaúpěla bolestí a začala se připravovat.

Ve vískách pod Bahencem a okolo Olzy zůstaly jen ženy, děti a starci. Horalky se okamžitě chytily práce, která po mužích zůstala. Děti se staraly o zvířata a stařečci o chýše.

Krajem se roznesla zpráva, že vísky okolo Olzy jsou bez chrabrých horalů. Kdejaká chamraď si na ně začala brousit zuby. Jednoho večera přinesl poutník zlověstné zprávy, že se k nim blíží loupeživé hordy. Kudy projdou, tam zůstane jen zpustošená země a spáleniště.

Horalky se radily celou noc. Žádný plán ale neobstál. K ránu si sestry Javorka a Ostřice vzpomněly na Strygu Lysicu a s ostatními ženami se vybraly na Bahenec. Ta už na ně čekala.

„Dobře, že jdete,“ uvítala je. „Společně to zvládneme. Znám kouzlo nejmocnější. Ale každé kouzlo něco stojí…“

Horalky neváhaly a hned přísahaly: „Pro naše děti… Horalii zachráníme!“

Spolu se Strygou Lysicou sešly z Bahence a rozloučily se s dětmi i stařečky. Pak se rozestoupily po kraji, jak jim Stryga ukázala. Sama Lysica se postavila na západní okraj. Sestry Javorku a Ostřici poprosila, aby zůstaly poblíž Olzy a vísek.

Kam oko dohlédlo, tam stála jedna odvážná žena se zbraní v ruce.

Najednou se k nim přivalily loupeživé hordy. Napadly je nejen z jihu, ale i z východu a západu.

Ženy bojovaly motykami, kosami i kameny. Javorka chytila Ostřici za ruku a spolu vytvořily poslední hradbu před jejich vískami. Stryga Lysica bojovala jako lvice.

Jenže nepřátel bylo příliš mnoho a horalkám nezbylo než použít mocné kouzlo.

„Teď,“ zvolala Stryga Lysica mohutným hlasem a všechny horalky vyslovily zaklínadlo.

V tu chvíli jim ztěžkly nohy, zabořily se hluboko do hlíny a jejich těla se začala zvětšovat. Vzdouvající se zem pohřbila celé zástupy nájezdníků. Ženy rostly a rostly, jejich ramena se měnila ve svahy a jejich ruce v dlouhé horské stráně.

Nejvyšší horou se stala sama Stryga Lysica. Její vrchol zůstal holý a lidé mu začali říkat Lysá hora.

Javorka s Ostřicí se držely za ruce do poslední minuty. A tak tam stojí dodnes, dvě hory spojené hřebenem a chránící malebné vísky v povodí Olzy.

Když se horalé vrátili domů, místo širé roviny uviděli hradbu hor a v jejím bezpečném stínu stařečky a děti. Své ženy už ale nikdy nespatřili.

V Gorolii pod Beskydy si však dodnes říkáme, že Javorovy a Ostry, to sum naše šostry.

Anonymní_Torin

Běla

Pokud byste před dvěmi sty léty projížděli mezi Střední Opavou a Bílým Potokem, slyšeli byste cinkat lahve levného piva, kov o sebe, hrubé nadávky, valící se vodu a ucítili zvláštní napětí v zádech. Asi byste tuhle hutní osadu nenazvali jako malebnou. Byla to spíš drsná díra.

Lidi tam nebyli žádní svatí. Chlapi smrděli chlastem a kouřem, ruce měli černé od sazí a v kapse nikdy nic než pár provázků tabáku. Ženské v ledové vodě Bílého Potoka praly jejich propocené hadry a rodily děcka do bláta.

Mezi špínou a potem vyrostla také Běla. Byla to ta nejkrásnější holka z celého údolí, oči jako hluboké jako studny a vlasy tmavé jak uhelný prach a divoké jako sama řeka. Jenže byla jiná. Zatímco ostatní holky v osadě pokukovaly po mladých kovářích a snily o teplé chalupě, Běla se chodila ztrácet nahoru k lesům. Už od dětství si raději povídala se stromy a včelami než s lidmi. Stromy na ni nekřičely, když spálila kaši, a včely nesahaly tam, kam ti ožralí chlapi u kovářských měchů. Znala každý kořen, každý kámen a rozuměla cvrlikání v korunách stromů lépe než lidským řečem. Místní o ní říkali, že je divná, ale v hloubi duše se jí báli.

Jak roky utíkaly, místní ji z té své pošahané závisti a strachu postupně vyhnali z osady nahoru do lesů. Vadilo jim, že nezapadá mezi ně a nepodřídila se pravidlům. A tak šla. Usadila se až nahoře na skále nad Bílým Potokem.

Místním nestačilo, že odešla. Začali o ní vykládat, že je čarodějnice jen proto, že nevoněla mýdlem, nespala v peřinách a na svaté v kostele z vysoka srala. Běla si nahoře žila po svém. Mluvila sama se sebou, sušila pod střechou byliny z lesa, míchala masti a pila ostrou pálenku z jeřabin. Všichni byli rádi, že odešla a plivali do prachu kdykoliv někdo zmínil její jméno. Za tmy ale k její chatrči stejně tajně lezli pro tinkturu na kapavku, na trhání zkažených zubů nebo na vyhnání nechtěného těhotenství.

Pak přišla zima, jakou nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci. A s ní chladný, černý mor.

Do všech obydlí v údolí se prosákl plicní mor. Nejdřív jen ztěžkl dech a rozbolela hlava jako po celonočním chlastu. Druhý den přišla horečka a suchý kašel, ze kterého pálily plíce. Třetí den už z krku plivali tmavou sraženou krev a nemohli se nadechnout. Pak byl konec.

Běla věděla, že je zle. Bez zášti a bez ochrany sešla ze skal do údolí. Přinesla jen to, co nasbírala v lesích. Hořké kořeny, lišejník ze skal a silný jalovcový olej. Kde ostatní viděli jen hromadu těl odsouzených k smrti, tam Běla nalévala lidem do krků své odvary, rány vypalovala železem z výhně a den co den pálila větve různých stromů a bylin, až byl dým cítit na míle daleko. Celé údolí tím štiplavým kouřem doslova prokuřovala.

Lidé plivali krev, ale přežili.

Když mor konečně polevil a z masových jam opadl ten nejhorší smrad, osadě se začala s dechem vracet i její stará povaha. Chlapi a ženské, co ještě před týdnem klečeli v krvi a prosili Bělu o život, najednou koukali s hněvem. Vadilo jim, že před ní ukázali slabost. Místo díků vymysleli pomluvy. Aby skryli vlastní strach a nemuseli jí být do smrti zavázaní, začali si po chalupách šeptat, že ten mor na údolí přivolala sama.

Shromáždilo se několik nejhlasitějších ožralů a kovářů, popadli řetězy a šli na skálu. Chtěli Bělu chytit, dotáhnout dolů a zaživa upálit jako čarodějnici.

Běla na ně nečekala s pláčem ani s prosbou. Když se vydrápali na okraj skály, jen se na ně podívala a tiše pronesla: “Odpouštím vám”. Říká se, že se jim přímo před očima rozplynula v hustý, štiplavý dým, který voněl po jalovci. V tu stejnou chvíli, kdy ten dým odvál větr od Pradědu, prorazila zem o kousek dál čistá, ledová voda a začal tam vyvěrat nový pramen potoka.

Na skále zůstal jen dohořívat oheň, spousta bylinek a ticho.

Ožralci tam stáli s řetězy v rukách, zírali do prázdna a najednou jim došlo, co jsou zač. Běla jim do svědomí vypálila něco, čeho se už nikdy nezbavili.

Dneska na tom místě stojí malá dřevěná tulácká chata. Stejně zapuštěná ve skále, jako byla Bělina chatrč. Když v té chatě nocuješ v mrazu, čumíš do tmy a slyšíš šustění listů, cítíš v kostech zvláštní teplo a ve vzduchu je pořád ještě slabě cítit jalovec.

Chlapi a ženské, co to všechno viděli na vlastní oči, už dávno hnijou pod mrazivou hlínou. Než je ale odvál čas a chlad, stihli ten příběh povyprávět svým děckám. Ti ho zase předali dalším, u piva, u výhní nebo při řezání dřeva. Dneska už v osadě nežije jediný svědek, co by si Bělu pamatoval. Ale neneexistuje nikdo, kdo by tenhle příběh nenosil pod kůží.

Nahoře kousek od skály dál teče pramen. Místní do té studánky chodí pro vodu dodnes. Vědí totiž, že když někoho chytne břicho nebo se o něj pokouší těžkost a nemoc, stačí pár loků té ledové vody a tělo se zase srovná.

Lidi zapomínají rychle, ale příroda má paměť dlouhou.

Anonymní_Tyven

Stříbrné jezero

V Opavě, pavím království, panoval, jaksepatří, paví král. Paví lidé žili přímo přepychově a libovali si ve svém blahobytu.
Okraje království ale nehýřily buržoazií. Vládl tam spíše pokoj a svoboda. Tam bydleli labutí lidé. Ti se nenaparovali pýchou, nezáviděli jeden druhému, ba naopak, se slušně zdravili a přáli si jen to nejlepší.
Oba rody si navzájem neubližovali, nedá se ovšem tvrdit, že se měly rády. Soužily v jednom království, jen jste je nikdy neviděli spolu. Zkrátka, hleděli si svého. Po dlouhé roky se nikdo nebouřil. Jenže naše pověst by ani nezačala, kdyby v tom nebyl alespoň jeden háček.

Paví princeznu, dceru pana krále, moc mrzelo, že se nikdy nepotká s labutími lidmi. To bylo samé „Ó tatíčku, jak já toužím poznat labutě…” nebo „Ó jaké by to bylo koupat se v labutím jezeře, to mi tak schází k tomu, abych byla šťastná…” A opravdu. Princezna bývala tuze smutná. Jenže král tyto řeči nechtěl ani slyšet. Ovšem princezniny myšlenky jí neměl za zlé. V jejím věku ho takové věci také napadaly. Byla to součást paví nátury: být zvědavý, odvážný a mít velké sny. Ale to jí nikdy neřekl, aby si zachoval tvář hrdého krále.
Princezna vadla před očima. Jako by z ní vyprchala chuť do života.
Naštěstí vynalézavou princeznu napadla lest. V noci se vykradla z komnaty, cupitala temnými ulicemi a uličkami, parky a lesíky, kopci i kopečky, aby se dostala k onomu jezeru. Tam jako by ožila. Labutí lidé cítili její štěstí a připojili se k jejímu skotačení. Brzy se z nich stali přátelé, navzdory tomu, že nebyla jednou z nich. Nezáleželo na tom, poněvadž vše zahalovala černočerná tma.
Jen chamtivý, hamižný a závistivý mohl vidět stříbrné záblesky princezniných šperků.
To labutí lidé ale určitě nebyli. Princeznin podfuk tedy hravě procházel dál. Každou noc se po setmění vydala za novými přáteli, a když mělo zase svítat, poslušně se vrátila k pavím lidem. Od té doby rozkvetla. Vrátila se jí barva a její smích opět vyplnil pyšné ticho města.

Pavím královstvím roznesly fámy, že se po nocích labutím třpytí jezero. Paví společnost vyhodnotila, že řešit labutí lidi je pod jejich úroveň, a tak se touto záležitostí nehodlala déle zabývat…Jen kdyby to netrvalo dny, týdny a později i měsíce. Není divu, že se domněnka dostala i ke králi. Někteří ji dokonce interpretovali tak, že labutí lidé těm pavím kradou a schovávají si svůj lup do jezera, proto se v noci tak třpytí. Další paví skupina byla přesvědčena, že labutě chcou být jako pávi, a tak truchlí, můžou si oči vyplakat! Prý jsou to právě slzy, co se třpytí.
Král si nevěděl rady. Ochromen strachem o své poddané se rozhodl zamknout brány k Opavě, aby se do nich přes noc nedostala jediná loupeživá labuť. Taky dal poslat paví stráž, aby zkontrolovala jezero, co se to tam třpytí. Jenže, tu noc nikdo nepřišel o jedinou cennost. Jezero se netřpytilo.
Princezna byla zamknutá ve své komnatě.
Každým dnem králova dcera slábla a smutnila. Její jediné přání bylo, aby tatínek znovu otevřel brány. Jedině tak mohla být veselá, tvrdila.
Král si znovu nevěděl rady. Byl šťastný, že se jezero netřpytí, přestože netušil, co bylo opravdovým spouštěčem. Byl rozmrzelý, že princezna stůně. Její štěstí pro něj znamenalo nejvíc. Čím déle princeznin smutek trval, roznášel se po celém království. Opava prožívala úpadek. Proto král nakonec rozhodl, že brány budou otevřeny.

Od té doby se každou noc hladina jezera leskne od princezniných stříbrných šperků.
Od té doby je v Opavě veselo.

Anonymní_Veyra

Kamzík, pán lesov

Už stáročia sa nad Bratislavou týči kopec. Dnes sa na ňom vyníma televízna veža, ikona mesta, no kedysi sa tam rozprestieral len bukový les. Ten kopec volajú Kamzík, hoci tam kamzíky nikdy nežili. Alebo áno? Rozpoviem vám príbeh, ktorý mi rozprávala moja prastará mať.

Stalo sa to ešte v dávnych časoch, keď si bohatí mešťania v bratislavských lesoch robili, čo chceli. V jeden podvečer sa Anna, dcéra chudobného hrnčiara, vybrala do lesa na prechádzku. Otec ju učil, že za súmraku sama do lesa nesmie, no Anna mala samotu rada.
Už bola na vrchole, keď začula dunenie kopýt a zem sa jej pod nohami rozochvela. V ruke zovrela vreckovku po svojej babičke s vyšívaným motívom fialiek. Babička jej hovorievala, že vreckovku musí mať na potulkách lesom vždy pri sebe. Ukryla sa za starý buk pri ceste.
Jazdci už boli pri nej. Jeden z nich náhle zastavil svojho koňa. Zviera sa vzoprelo a vykoplo prednými nohami. Muž zoskočil na zem. Pri svetle jeho lampáša Anna spoznala Markusa Steinera, zámožného mešťana. Vedela, že sa mu musí vyhnúť. Mestom sa šírili klebety o jeho nemravných spôsoboch so ženami a sama mu už párkrát utiekla.
Steiner sa zohol, zdvihol zo zeme bielu vreckovku a zaboril si do nej nos. Anna si rukou zakryla ústa. Babičkina vreckovka. Musela jej vypadnúť z ruky.
„Ukáž sa!“ Markus zdvihol lampáš nad hlavu. „Či sa bojíš?“
Muži sa uškrnuli. Jeden vytiahol dýku.
Anna sa rozbehla. Mužov mala v pätách, vetvy ju šibali do tváre. Vtom jej nohu zovrela pytliacka slučka, spadla na zem a stratila vedomie.
Prebudil ju zvuk mužských hlasov. Pokúsila sa vstať, no noha ju bolela a nemohla ňou pohnúť. Steiner sa nad ňu sklonil a privoňal si najprv k jej vlasom, potom k vreckovke.
„Si to ty…“
Anna si do dlane nabrala hlinu a vrhla ju Steinerovi do očí. Rukávom si ich utrel, schmatol ju za plecia a zatriasol ňou. Vreckovka mu pri tom vypadla do Anninho lona. Chytila ju a spomenula si, čo jej babička radila, keď bude v nebezpečenstve. Zakryla si vreckovkou tvár, nadýchla sa a zvolala: „Hory, lesy, zachráňte ma!“ V nose ju pošteklila vôňa fialiek.
Opäť za chrbtom začula dupot kopýt, no ich zvuk bol ťažší a dunivejší ako predtým.
Z tmy sa vynorilo čosi biele a ozrutné, obklopené striebristou hmlou. Tvor bol vysoký dva metre a na hlave mal strieborné rohy. Vyzeral ako kamzík. Muži pred ním ustupovali, oslepení jeho žiarou. Ten s dýkou sa naslepo zahnal a tvora porezal. Kamzík však trikrát zadupal, až sa zem zatriasla. Muži odleteli a zostali nehybne ležať.
Potom sa otočil k Anne a poklonil sa.
„Kto si?“ spýtala sa ho.
„Som pánom týchto lesov.“
„U nás predsa žijú len jelene.“
„Kedysi sme tu žili, no pytliaci nás do posledného skántrili. Ostalo nás žiť len pár, hore na skalách, kam ľudská noha nevkročí.“
„Prečo si prišiel?“
„Privolala si ma. Tá vreckovka mi raz dávno zachránila život.“
Anna si všimla, že tvorovi z boku vytekala striebristá tekutina.
„Si zranený!“
Načiahla ruku, vreckovkou mu utrela bok a rana zmizla. Zhíkla. Tvor sa pozrel na vreckovku, potom na Annu.
„Vďaka ti. Odteraz bude tvoj rod pod ochranou môjho lesa.“
Poklonil sa, trikrát zahrabal kopytami a zmizol.
Anna si všimla, že nohu už mala voľnú a na koži ani škrabanec. Zdvihla lampáš a obzrela sa, no po mužoch nebolo ani stopy. Keď prechádzala po miestach, kde predtým ležali, pod nohami sa jej hýbalo lístie. Zo zeme sa predierali rozkvitnuté fialky.

Chýr o bielom kamzíkovi, pánovi lesov, sa rozniesol mestom. Odvtedy sa vrch nad Bratislavou volá Kamzík. Hovorí sa, že v lese na kopci dodnes každú jar vykvitnú tri trsy fialiek ako tichá pripomienka, že les chráni tých, ktorí to potrebujú.

Anonymní_Xyra

Jak v Opavě vystavěli první most

V dávných dobách, kdy ještě Opavě vládla přemyslovská knížata, se rozléhalo tehdejší město pouze na západním břehu stejnojmenné řeky. Kdo přicházel z východu nebo tam směřoval, musel překonávat často nebezpečný říční brod. Kníže Mikuláš viděl potřebu pevného mostu, vydal proto příkaz k jeho stavbě.
Mnoho zdatných řemeslníků se brzy pustilo do díla, ale když byl most téměř hotov, spláchla hostrašlivápovodeň. Kníže Mikuláš se nehodlal vzdát. Stavaři se znovu pustili do práce s ještě větší vervou, aleať už se snažili sebevíc, vždykdyž byli s mostem téměř hotovi, přihnala se velká voda a odplavila rozestavěný most pryč. Když se to opakovalo potřetí, začali si lidé mezi sebou šuškat, že samotný ďábel nechce, aby se stavba zdařila.
Tyto klevety se donesly i k uchu knížete Mikuláše. Ten se rozhodl sám vydat po setmění k místům, kde chtěl nechat most vystavět, a čelit oněm záhadným temným silám. Když přicházel ke břehu řeky, všiml si postavy stojící na rozcestí.
„Dobrý večer, kníže,“ pozdravil jej muž s uctivou úklonou. „Přišels prosit, abych příští staveniště nestrhnul jako ta předchozí?“
Kníže Mikuláš nehnul brvou. „Čeho žádáš na oplátku, pekelníku?“ zeptal se muže.Po mužově tváři přelétl letmý úsměv.
„Duši prvního smrtelníka, který most překročí. Nic víc a nic míň,“ odpověděl muž. Kníže Mikuláš dlouho přemítal, ale věděl, že bez mostu nebude město prospívat, a tak nakonec souhlasil.
Na druhý den vydal Mikuláš příkaz k obnovení stavby. Dělníci neochotně začali nanovo, ale jak dny a měsíce plynuly, stavba pokračovala lépe, než kdy předtím, a skutečně byl za několik měsíců most dokončen. Protože se ale začaly šířit zvěsti o tajemné smlouvě, kterou měl kníže Mikuláš uzavřít s Ďáblem, nikdo z místních se jej neodvážilpřekročit.
Tou dobou městem procházel Jakub, student nově založeného pražského vysokého učení, při své cestě do Krakova. V Opavě se dlouho nezdržel, a tak jej nikdo z místních nestihl varovat, než Jakub vykročil na most přes řeku.
Sotva přešel na východní břeh, obloha potemněla a přihnal se vichr, jaký nikdo nepamatoval. Strhl Jakuba, vymrštil jej do vzduchu a vzápětí jím praštil o zem. Z hlíny vylezly chlupaté příšery, které se s děsivým kvílením začaly o Jakuba přetahovat, div jej neroztrhaly na kusy.
„Pomozte mi!“ volal marně Jakub. Opavané, když spatřili, co se děje, utekli do svých domovů a pevně zavřeli okenice.
„Pomoz mi, Pane!“ Jakub se pokusil z náprsní kapsy vytáhnout úryvky z Písma, které ho provázely na cestách, ale jedna z potvor mu pařátem vytrhla listy z ruky a odhodila je pryč.
Jakubovy dny se zdály sečteny a jemu na mysli zbyla poslední modlitba, modlitba k patronce studentů, svaté Kateřině. „Svatá Kateřino, prosím, nedej mi zahynout a ochraň mou duši před věčným zatracením!“
Nato vichr ustal. Sluneční svit protrhl zataženou oblohu a jeho paprsky dopadly na potrhaného Jakuba. Smečka kvílících nestvůr se polekala. Upustily nebohého studenta a stejně rychle, jako vylezly, se zase zabořily zpět dohlubin země. Když nebezpečí pominulo, Opavané znovu vyšli ze svých domovů a ošetřili raněného Jakuba. Svatá Kateřina uchránila jeho duši, ale uzavřená smlouva nemohla zůstat bez důsledku. Ještě téhož večera kníže Mikuláš zmizel a už ho nikdo víc nespatřil.
Student Jakub svou cestu do Krakova nedokončil. Namísto toho se rozhodl vlastníma rukama vystavět na východním břehu řeky kostel, který zasvětil svaté Kateřině, která mu zachránila život. A i když bychom dnes tento kostel hledali marně, osídlení, které kolem něj postupně vzniklo, nese dodnes jméno Kateřinky.

Anonymní_Zephyr